Veram story- 2. Kapitola

25. března 2014 v 20:53 |  Veram story


2. Kapitola
Sedla jsem si na postel a vytáhla barevnou knížečku z pod polštáře. Chvíli jsem přemýšlela, zda začít psát nebo ne. Ale nakonec jsem deník otevřela, zmáčkla propisku a napsala první slova.
Opět Vás zdravím.
Toto je můj druhý zápis v deníku. Abych Vám pravdu řekla, ze stránky, kterou jsem včera napsala mě nehorázně bolela ruka. A to opravdu hodně. Nejsem zvyklá psát tak dlouho. Bohužel mám pocit, že učitelky ve škole jsou opačného názoru. Dneska jsme v hodině dějepisu museli psát zápis přes tři strany. Myslela jsem, že učitelku spálím pohledem a mezitím co se bude měnit v prach ji větrákem vyfouknu ze třídy. Vím, trochu morbidní představa. No dobře. Trochu více morbidní.
Asi se ptáte, proč vůbec píšu dnešní zápis? Je to jednoduché. Opět se mi v hlavě vynořila vzpomínka. A já ji prostě potřebuji napsat. Zjistila jsem totiž, že když to napíšu, nějak mě to uklidní. Ale víte, co jsem zjistila až teď? Ano, právě v tuhle chvíli co tohle píšu? Nic jsem Vám o sobě neřekla. Ta moje skleróza. Ne, dělám si srandu. Žádnou sklerózu nemám. OMG! Co to tady píšu za blbosti?
Plácla jsem se do hlavy a protočila oči. Tohle není normální. Neumím napsat jeden blbý odstavec, aniž bych se nespletla. Očima jsem opět sklouzla k deníku a pokračovala v psaní.
No… Teď se to pokusím napravit. Takže pár informací o mě.
Moje jméno Vám neprozradím. Říkejte mi prozatím Neviditelná.
Mám 15 let a mladší sestru.
Oba mí rodiče jsou stále spolu. (Ne. Opravdu to nechápu.)
Nemám žádná zvířata.
K mým koníčkům patří kreslení ale hlavně hudba. Miluju hudbu.
Nevím co více o sobě napsat. Myslím si, že tohle stačí. A teď už bych se chtěla vrátit k tomu podstatnému. Mé vzpomínce. Jenom bych Vám chtěla říct, že tahle vzpomínka je asi o rok později než ta předchozí. A kdyby to někdo z Vás náhodou nepochopil, celou tu dobu… Celý ten rok se rodiče hádali a dokonce i něco horšího… Doufám, že tohle psaní k něčemu bud. Zatím mě z toho tak akorát bolí ruce.
2. Vzpomínka
Probudila jsem se s rychle bijícím srdcem. Rodiče se v noci opět hádali a já nemohla spát. Neustále jsem se převalovala a polštářem si zakrývala hlavu. Nepomohlo to. Jak by taky mohlo? Nemusela jsem mít nadpřirozené schopnosti, abych ten pláč a řev slyšela. Vlastně do teď nechápu, jak to moje mladší sestra mohla všechno prospat.
Vylezla jsem z pod vyhřáté peřiny a koukla na postel sestry. Tvrdě spala. Vypadal jako andílek. V té době mi bylo možná 9. Ji mohlo být tak 6. Usmála jsem se a vykročila z pokoje. Šla jsem po studené podlaze. Mé holé nohy ťapkaly o zem a ticho narušovala jen hrající televize. Vešla jsem ještě ospalá do obýváku. Na gauči se povaloval otec a zíral na nějaký film.
" Ahoj." Pozdravila jsem. Něco neslyšně zamrmlal a dál se věnoval koukání na nějakou blbost. Alespoň pro mě to byla blbost. Smutně jsem se zadívala do země. Po chvíli jsem začala mít hlad. Vydala jsem se pro to do kuchyně. Málem jsem při tom narazila do mamky, vycházející z ložnice. Měla červené oči a já poznala, že brečela. Chtěla jsem něco říct. Chtěla jsem říct, že všechno vím. Ať nepláče. Že jsem všechno slyšela. Ale z mých úst se vydralo pouhé.
" Dobré ráno." S předstíraným úsměvem. Matka mě pohladila po hlavě a vydala se za otcem do obýváku. Cítila jsem, jak se mi do očí nahrnuly slzy. Zatlačila jsem je zpátky a konečně došla do kuchyně. Z chlebníku jsem vytáhla nějaký rohlík a dost nepovedeně si jej namazala máslem. Ukousla jsem si jeden kousek a sedla k jídelnímu stolu. Na jeho hraně ležela hromádka býlích listů. Mezi nimi byla pošta. Nevím, proč jsem to udělala. Neměla jsem nejmenší důvod k tomu, začít se tam dívat. Ale prostě se to stalo. Začala jsem se prohrabovat papíry. Byli tam nějaké úřední dopisy a blbůstky, kterým jsem nerozuměla. A potom na mě téměř vyskočila písmena. Byla černě vytištěna na vrchu stránky. A já na ně nikdy nezapomenu.
Návrh na rozvod manželství.
Ta slova jako by mi vzala všechnu naději. Po tváři se mi začaly koulet slzy a já je ne a ne zastavit. Přeběhla jsem do pokoje a zabořila hlavu do polštáře. Nechtěla jsem, aby mě kdokoliv viděl brečet. Nehodlala jsem s nikým mluvit. A už vůbec ne s rodiči. Tenkrát jsem byla opravdu hloupá. V hlavě mi probíhalo tisíc myšlenek. Ale ta nejhlasitější zněla: Já nechci, aby se rozvedli! Nemohou se rozvést! To nejde! To nedovolím.
Nechápu to. Proč jsem to tenkrát udělala? Taková hloupost! Kdybych jen… Ale to předbíhám. To je zase jiná vzpomínka, pro jiný den.
Když si to po sobě takhle čtu, myslím si, že už budu končit. Přestávám cítit své zápěstí a vzpomínka, kterou jsem napsala už stejně končí. Ten den jsem se všem vyhýbala. Nemohla jsem se dál dívat na ty strašné přetvářky, když jsem celou dobu věděla pravdu. Večer jsem šla normálně spát. No… normálně. Jestli je normální poslouchat brečet svou matku a řvát svého otce, pak ano. Byl to normální večer.
Vaše zrazená Neviditelná.

"…Pojď sem!" křikla na mě matka. Rychle jsem zaklapla deník a schovala jej pod matraci. Propisku jsem odložila na noční stolek a rozběhla se ven z pokoje.

Calla
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama