Veram story- 3. Kapitola

25. března 2014 v 20:54 |  Veram story


3. Kapitola
Zdravím Vás.
Vím, že jsem psala, že tento deník nebude stejný jako ostatní. A taky není. Ale dneska to prostě musím porušit. Chci si někomu postěžovat. A vy jste ti nejlepší posluchači.
Dneska jsem šla do školy, tak jako každý den. Sedla si do lavice a čekala na kamarádku. Ten den jsem měla celkem fajn náladu. Ale jakmile přišla, klesla mi na bod mrazu. Celý den se téměř neusmála a podle jejího způsobu mluvení a chování měla mizernou náladu. Já vím, že každý ji někdy má. Ale mě to tak neskutečně vytáčí! Já se doma musím vypořádávat s téměř rozpadlou rodinou. Každou noc se snažím zahnat ty příšerné vzpomínky. A ona je naštvaná kvůli něčemu naprosto nepodstatnému. Pokud teda vůbec nějaký důvod měla. Vím, jak tohle zní. Vypadá to, že jsem neskutečný sobec. A možná, že jsem. Ale řekněte sami. Je tohle fér? Vím, že je jen a jen moje volba, zda budu před ostatními předstírat, že je vše v pořádku. Ale já…mám strach. Mám strach, že kdybych jednou přišla bez masky a dala najevo, jak se doopravdy cítím, ztratila bych všechny přátele. Odvrátili by se ode mě, protože bych už nebyla usměvavá, ale smutná a zamračená. Možná, že ten pocit znáte i vy.
Úlevně jsem si oddychla. Hlavu si pohodlně opřela o stěnu. Pokrčila kolena a opřela o ně deník. Chvíli jsem si prohlížela svůj škrabopis a poté pokračovala.
Musím uznat, že teď je mi mnohem lépe. Vybila jsem si svůj vztek. I když asi nemám být kvůli čemu naštvaná. Taková hloupost! Každý máme nějakou náladu ne? Já taky mývám zlé nálady. Jsem hrozná kamarádka! Kdybych mohla, vytrhnu tento list a napíši jej znovu. Ale sama sobě jsem si řekla, že trhat listy nebudu. No tak nic. Už se vrhnu na vzpomínku, abych se zbavila další tíhy v mém životě.
3. Vzpomínka
Asi už je to ohrané, ten začátek v podobě věku. Ale chci, abyste viděli, jak se to postupem času zhoršovalo. Vím, že mezi vzpomínkami uběhl rok. Vypisuji se zde jenom z těch nejhorších vzpomínek. Ale to neznamená, že v tom uplynulém roce jsou jenom tyto vzpomínky, co píši. To ani náhodou! Představte si, že celý rok se rodiče hádali a otec mamku bil. Ne každý den, ale bil. A já už se pustím do psaní. Takže…
Tenkrát mi bylo asi 10. Seděla jsem v pokojíku na zemi a hrála si s mladší sestrou. Říkejte ji třeba Nevědomá.
" Jo! Mám další!" křikla jsem radostí a vzala dvojici pexesa. Sestra se na mě nazlobeně podívala.
" Já taky." Zaradovala se a vzala úplně odlišné obrázky. Začala jsem se smát a kroutit hlavou.
" Ale to je úplně jiný obrázek! Vrať to."
" Ne!" dala kartičky na svou hromádku. Potichu jsem vzdychla.
" Tak fajn. Nech si ji. Teď jedu já." Obrátila jsem dva obrázky. Lišily se. Vrátila jsem je zpátky a čekala, než se sestřička rozhodne. V tom okamžiku jsem uslyšela výkřik. Byl tlumený a propletený vzlykami. Ale slyšela jsem jej. Prudce jsem otočila hlavou k zavřeným dveřím pokoje. Chvíli jsem čekala, že někdo vejde. Ale nic.
" Jedeš!" zazubila se na mě Nevědomá. Předstíraným úsměvem jsem se na ni podívala. V očích mě začínaly štípat slzy, ale zahnala jsem je.
" Našla jsi něco?" zeptala jsem se.
" Jo. Dokonce tři!" zamávala mi kartičkami před obličejem a já protočila oči. Bylo jasné, že je nenašla. Ale nechtěla jsem ji kazit její dobrou náladu. Potom by se začal vztekat, a to bych nedala.
" Tak já si vyberu třeba…" začala jsem kroužit prstem nad rozprostřeným pexesem, když v tu chvíli někdo vstoupil do pokoje. Zvedla jsem oči od hry a vstala. Nevěřícně jsem pozorovala matku a otce. Stáli ve dveřích. A matka plakala. Její tvář byla červená. Nedokázala jsem se udržet. Slzy se mi začaly kutálet po tváři. Zanechávaly za sebou horké cestičky. Rychle jsem se rozběhl k mamce. Chtěla ji obejmout, ale otec jako by ji ode mě odtáhnul. Ani jeden z nich nic neříkal. Nakonec jsem promluvila já.
" Proč brečíš?" zeptala jsem se mezi vzlyky Matka se nuceně usmála a pohladila mne po hlavě. Otec ji opět o kousek posunul a hrubým hlasem pronesl.
" Maminka dostala, víš? Zlobila, a tak dostala facku." V té chvíli jsem chtěla začít křičet. Chtěla křičet a začít ho bít. Bít ho tak, až by ji pustil. Nevím, kde se to ve mně v tu chvíli vzalo, ale nenáviděla jsem ho. Chtěla jsem, aby odešel. Aby zmizel a nechal mě samotnou s mamkou. Ale místo toho jsem se vzmohla jen na další vzlyk. A potom odešli. Oba dva odešli. Nechali mě stát u přivřených dveří s nechápající sestrou v zádech. Nehodlala jsem se otočit a ukázat ji svou uslzenou tvář. Rozbrečela by se taky. A tak jsem skočila do postele a zahrabal se pod peřinu.
Jak už u dětí v takovýmhle věku bývá, poslouchala jsem. Poslouchala jsem, o čem se hádají. Slyšela jsem jen nějaká slova, ale došlo mi to. Už tehdy jsem si dokázala dát dohromady, o co jde. Šlo o ten kus papíru, který jsem našla na stole. Papír s nápisem NÁVRH O ROZVOD MANŽELSTVÍ. Otec matku z něčeho obviňoval. Podle hlasu jsem poznala, že se snaží bránit. Ale nezvládla to. Vždycky to vzdala. Ten den… Ten den to zřejmě vzdala úplně. Protože další ráno byla papír roztrhaný a vhozený v koši.
Roztřesenou rukou jsem odložila propisku a setřela si slzy. To jsem byla opravdu tak tupá? Opravdu jsem byla tak moc blbá?! Potichu jsem vzlykla a dopsala poslední odstavec.
Když si to tak čtu, je to strašné. Teprve teď mi to došlo. Nikdy předtím jsem nechápala, proč přišli do toho pokoje a pak beze slova odešli. Teď už to vím. Otec chtěl, aby se nerozváděli. Aby matka viděla, o co by mohla přijít, když ho nebude poslouchat. Mohla přijít o nás. O mě a sestru. To zřejmě kvůli tomu roztrhala papír na rozvod a vzdala to. To zřejmě kvůli mně neopustila otce. Kvůli mně…
Vaše hloupá Neviditelná

Calla
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama