Veram story- 4. Kapitola

25. března 2014 v 20:54 |  Veram story


4. Kapitola
Sedla jsem si do měkké postele. Vytáhla deník ze skrýše a se slzami v očích na něj zírala. Tolik bolesti. Tolik vzpomínek. Všechno v jedné malé knížečce. Jestli ji někdo najde… Bude to můj konec. A to doslova. Nemůžu dopustit, aby ho někdo našel. Rozhlédla jsem se po pokoji a mé oči se zastavily na mezeře mezi skříní a stěnou. Úžasná skrýš! Pomyslela jsem si a usmála se. Tak už vím, kam tě schovat. Jen napíši zápis, a skryju tě. Nikdo tě nikdy nenajde. To slibuji. Povídala jsem v myšlenkách.
Zdravím Vás.
Dneska nemám žádnou zvláštní předmluvu do deníku. Nic zvláštního se v přítomnosti nestalo. Ve škole je to pořád stejné. Doma se to trochu zlepšilo. Ale opravdu jenom trochu. Ach jo. Víte co bych někdy chtěla zkusit? Usínat v tichu. Zažít ten pocit, kdy slyšíte proud svých myšlenek. Kdy nemusíte mít sluchátka na plné perdy, abyste přehlušili realitu. Chtěla bych to někdy zažít. Ale dokud budu v téhle rodině, zřejmě se toho nedočkám. Nevím, co více tady napsat.
Jste mí posluchači. I když vím, že ve skutečnosti je tohle jenom deník. Není to trochu uhozený? Připadá mi, že jste má rodina. Ta rodina, která mi chybí. Která by mě poslouchala, když mám problémy. Která mě podrží, když budu potřebovat. Která na mě nehledá chyby, ale jen poslouchá. Ale nejste skuteční. Je to divné… Já jsem divná…
Mám toho dost. Už to tady více rozebírat nebudu, protože si teď připadám jako pošuk. No… Tak hurá do další hrozné vzpomínky. (Zase budu brečet. SKVĚLE!) To byla ironie, kdyby někdo nepochopil. Proč píši deníku, jestli pochopil ironii? Já jsem asi vážně magor…
4. Vzpomínka
" Oběd!" zakřičela mamka a já utíkala do kuchyně. Mladší sestra cupitala za mnou a její smích se rozléhal po celém bytě.
" Nevědomá, nekřič tolik." Okřikla ji matka a já se zasmála.
" Co je na oběd?" zeptala jsem se.
" Nudlová polévka a kuře."
" Jo!" zaradovala se sestřička. Zazubila jsem se na ni a sedla na židli. Usadila se naproti mně a čekali jsme, než matka nandá polévku. Jako vždy byla výborná. Mamka dělá vždycky výborné polévky.
" Já už nemůžu." Zafuněla jsem. Přede mnou ležel talíř s nedojedeným kuřetem a snězenou rýží.
" To sníš! Nemáme prasata, abychom mohli nechávat zbytky." Rozčilovala se mamka. Naštvaně jsem se zamračila a začala se nimrat v jídle.
" Dej to sem." Povzdychla si mamka a vzala mi talíř. Zbytek jídla vyškrábala do koše a unaveně si sedla.
" Děkuji." Poděkovala jsem a utekla do pokoje. Plácla jsem sebou do postele. Nechtělo se mi nic dělat, a tak jsem si zapnula televizi a koukala se.
Po nějaké době jsem zřejmě usnula. Jakmile jsem otevřela oči a koukla na hodiny, blikalo na mě číslo 18:07. Když se nad tím zamyslím teď, nechápu, jak jsem mohla tak dlouho spát.
Promnula jsem si oči a došourala se do obýváku. Matka seděla na gauči a sledovala televizi. Otec nikde nebyl. Jak jinak. Usadila jsem se vedle mamky a opřela si hlavu o její rameno. Koutky úst se ji zvedly do úsměvu. Seděli jsme tam opřená jedna o druhou. A i přes úsměv na její tváři jsem cítila, jak je znepokojená a smutná.
" Nechce se ti spát?" zeptala se asi po hodině koukání na Ordinaci v růžové zahradě 2. Ano. Taky jsem na to koukala.
" Hm…" zabručela jsem a přikývla. Vstala jsem z pohovky a došourala se do koupelny. Vyčistila si zuby a doplahočila do pokoje. Zalehla jsem pod peřinu a po pár minutách usnula.
Musím říct, že to byl jeden z nejklidnějších večerů. Ale moc dobře jsem věděla, že jakmile se otec vrátí, změní se to. A tyk že jsem měla pravdu. Nemám nejmenší tušení, kolik bylo hodin, ale vím, že venku už byla opravdu tma. Spala jsem, když mě někdo chytil za vlasy a prudce semnou zatřásl.
" Mamko! Vstávej!" křičel onen opilý hlas. Poznala jsem svého otce. Ale neotevřela jsem oči. Už jsem byla naplno vzbuzená. Ale dělala jsem, že spím. Otec semnou neustále cloumal a já měla pocit, že mi vyrve vlasy.
" Vstávej!" křičel na mě. Zřejmě si myslel, že jsem matka. V té chvíli mi došlo, jak se k ní asi chová. Chtělo se mi brečet, ale nemohla jsem dopustit, aby poznal, že nespím. A tak jsem jen držela oči zavřené, co to šlo. Potom jsem uslyšela ten příjemný hlas.
" Co to děláš? Pojď prosím tě. Nech je spát." Matka vešla do pokoje. Stále jsem měla zavřené oči, takže nevím, jak se ji to povedlo, ale otec odešel. Jakmile jsem necítila zápach alkoholu a necítila jeho ruku na své hlavě otočila jsem se ke stěně a nekontrolovatelně propukla v pláč. Schoulila jsem se do klubíčka pod peřinu a brečela. Brečela jsem tak, že se divím, že mě rodiče neslyšely. Zbytek noci jsem nespala.
Tak tohle je konec vzpomínky. Ale přes to bych chtěla napsat ještě jednu věc. Další den byla neděle. Vstala jsem a čekala, že se mi otec omluví. A když ne on, že se mě alespoň matka zeptá, jestli jsem v pořádku. Ale ono nic. Ani jeden mi nic neřekl. Dělali, jako by se nic nestalo. Já vím, že nevěděli, že jsem vzhůru. Ale alespoň obyčejná otázka: Jsi v pořádku? Tahle hloupá otázka by mi úplně stačila. Ale nedočkala jsem se ji. Do teď, jsem se nedočkala žádné omluvy. Asi se ani nedočkám. Už několikrát jsem chtěla za rodiči jít a křičet na ně. Nadávat jim, že o všem vím! Vím, že se hádáte! Vím, že ji biješ! Všechno vím a všechno jsem slyšela. Ale nemám na to odvahu. Nikdy jsem neměla odvahu. A víte co je ještě horší? Každým zápisem v tomhle deníku zjišťuji, že mě opouští naděje. Naděje na to, že můj život bude lepší. Už nikdy nebude můj život jiný, než je teď. Do té doby, dokud odsud neodejdu. Pak se to možná změní.
PS: Teprve teď jsem si uvědomila, že jsem vždy ukončila svůj zápisek a nepodepsala se. Tak to napravím a ke všem to dopíši.
Se ztrácející nadějí, Vaše Neviditelná.

Vzala jsem deník a zastrčila jej do mezery mezi skříní a stěnou. Tady tě nenajdou. Dobrou noc. Pomyslela jsem si. Zhasnula jsem světlo, lehla do postele a zavřela oči.

Calla
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama