Veram story- 5. Kapitola

25. března 2014 v 20:56 |  Veram story


5. Kapitola
Sedla jsem si ke stolu. V třesoucí se ruce jsem držela propisku, pod rukama položený deník. Kapala na něj jedna slza za druhou. Zhluboka jsem se nadechla, otřela vlhké tváře a rozevřela jej.
Zdravím Vás.
Dnešní zápis je velmi zvláštní. Víte proč? Protože je poslední. Nemyslete si, že mi došly vzpomínky. To ne. Ale bohužel mi mamka přišla na to, že se Vám svěřuji. Neví, kde jste schovaní, ale i přes to se bojím, že Vás bude hledat. Pro to je tohle poslední zápis, který udělám. Kdyby Vás náhodou našla, nebude to takový problém. Ne takový, jaký by mohl být, kdybych v psaní pokračovala. Asi si říkáte, proč by ji to mělo vadit. Každý normální huberťák si píše deník. Jenže určitě není takový, jako mám já. A kdyby se dozvěděla, co všechno jsem slyšela… Že celou tu dobu jsem ji lhala a zatajovala pravdu… Nedopadlo by to vůbec dobře. Pro to je podle mě lepší skončit. Omlouvám se Vám. Sama jsem myslela, že tohle bude můj úkryt už navždy. Bohužel to tak není. Nevím, co budu dělat. Jak se vypíši ze všech ostatních, bolestných vzpomínek. Ale už je to tak. Musím to tady skončit. Možná si udělám nový deník. Budu pokračovat ve vzpomínkách, ale s někým jiným. Asi to tak bude lepší. Ale ještě než to úplně uzavřu, chci Vám napsat mou poslední vzpomínku. Je úplně nejhorší ze všech, ale zároveň je i jednou z nejlepších. Zní to šíleně a divně, ale věřte mi. Vím, o čem mluvím. A teď… Doufám, že se nezhrozíte, až si tohle přečtete.
PS: Možná Vám tahle kapitola bude připadat trochu rasistická. Ale píši jenom to, co se opravdu stalo a co opravdu říkal. Trochu jsem to zaobalila, aby to nebylo tolik sprosté. Ještě jednou se omlouvám, ale musím se vypsat. A musím vypsat pravdu.
5. Vzpomínka
Tahle vzpomínka se od těch ostatní o dost liší. Už jenom tím, že je jedna z čerstvých. A taky tím, že tahle vzpomínka se udála již na novém domě. Ano. Přestěhovali jsme se.
V té době mi bylo 13 let. Byl normální den. Rodiče se nehádali, což byl obrovský pokrok. S úsměvem na rtech jsem seděla u notebooku a brouzdala po internetu. Všechno bylo naprosto v pořádku, dokud nepřišel večer. Otec se rozhodl, že odejde na pivo. Stejně jako každý den. Jenže dnešek byl něčím jiný. Matka šla s ním. Tak tedy odešli z domu. Zůstala jsem s mladší sestrou. Jelikož mi bylo už 13 a ji deset, seděli jsme u počítače a hráli jakési hry. Bylo to pro nás jako dar z nebe. Žádní rodiče, takže jsme mohli být dlouho na PC. Ani jsem nepřemýšlela, že by se něco mohlo stát. Prostě si zašli na pivo, a co má být? Myslela jsem si.
Po nějaké době strávené hraním her jsem koukla na mobil. 22:30.
" Už bychom to měli vypnout. Rodiče za chvilku přijdou." Řekla jsem. Sestra se na mě zamračeně podívala.
" Tak fajn." Šeptla a vypnula počítač. Nějakou chvíli jsem ji přesvědčovala, ať si jde umýt zuby, ale ona zarputile stála na místě a nehodlala se pohnout.
" Dobře. Tak si je neumývej. Až ti všechny vypadají, budeš si za to moct jenom ty sama." Křikla jsem na ni naštvaným hlasem a vlezla si do postele. Peřinu jsem si dala až pod krk a snažila se usnout. Ale nešlo to. Každou chvíli jsem se koukala na mobil. 23:00. 23:30. A nikde nikdo. V té chvíli mi to bylo už hodně divné. A pro to jsem vzala mobil do dlaně, vytočila mamčino číslo a volala.
" Ahoj mami. Kde jste tak dlouho?" zeptala jsem se. Odpovědí mi byl potlačený vzlyk.
" Víš… Já jsem u dědy. Tatínek ještě není doma?"
" Ne. Ale proč jsi u dědy?"
" Tvůj otec mi dal facku. A tak jsem šla spát k dědovi." Moje srdce se rozběhlo na plné obrátky. Po tváři mi začaly stékat slzy. Cítila jsem se, jako bych měla horečku.
" A přijdeš domů?" zeptala jsem se, i když odpověď byla jasná.
" Dneska ne. A prosím tě. Neříkej taťkovi, kde jsem." Prosila mě matka. Se vzlykami jsem odpověděla.
" Neřeknu." Chvíli bylo ticho a nakonec ho matka prolomila.
" Ještě ti zavolám. Ahoj."
" Ahoj." Šeptla jsem a odložila mobil na noční stolek. V té chvíli někdo zabušil na dveře. Leknutím jsem nadskočila. Neměla jsem odvahu jít otevřít. Byl tam otec. To jsem věděla. Ale prostě jsem neměla odvahu. A tak jsem vzbudila mladší sestru.
" Nevědomá, běž otevřít. Prosím."
" Já chci spát." Odsekla mi rozespale.
" Prosím. Jen otevři. Nic víc." Zamračila se na mě, ale vstala z postele. Rozešla se směrem ke dveřím a otevřela. Do místnosti vrazil opilý otec. Mladší sestra se nezaujatě vrátila do postele, zakryla se peřinou a usnula. Ale já… Moje srdce bilo tak, až jsem myslela, že umřu. Ani jsem nevěděla, že je možné, aby srdce takhle rychle bilo. Všude po bytě se ozývaly rány. Otec do něčeho mlátil. Pak se ozvala ohlušující rány, jako by něco spadlo. Dále jsem slyšela samé skleněné věci, které se rozbíjely o podlahu. Úplně jsem si představovala, všechny ty střepy. Otec neustále něco křičel. Neustále s něčím házel o zem. Neustále se něco rozbíjelo. Bylo to příšerné. Opravdu příšerné. Nevěděla jsem co dělat. A tak jsem je brečela a brečela jako malé děcko. A potom… A potom jsem uslyšela ten zvuk. Zvuk vrzání. A to znamenalo jediné. Otec šel nahoru po schodech. Šel nahoru. Šel zamnou. Ještě více jsem se skryla pod peřinu, ale tentokrát jsem nedělala, že spím. Teď už to nešlo. Vešel ke mně do pokoje a první, čeho jsem si všimla byla krev, které stékala po jeho noze. Byla jen na chodidle, takže jsem předpokládala, že se pořezal o nějaký střep. Potichu jsem zaskučela. Sedl si ke mně na postel a začala brečet. Můj otec začal brečet!
" Musím ti něco říct. Jsi už dost velká, aby si to pochopila. Víš, tvoje matka spí s Romy." Fajn. Neřekl Romy ale cikánama. Jenže Romové je spisovně a nezní to tak… Já nevím. Hnusně.
" Jak to víš?" zeptala jsem se mezi vzlykama.
" Protože je to k*rva!" zakřičel. V rukou držel svůj mobil. Najel na mamčino číslo a vytočil jej. Chvíli to zvonilo a nakonec to matka vzala. Nevím, co si říkali, ale hovor byl opravdu krátký. Potom m to matka vypnula a otec s mobilem švihl o zem. Celý náš rozhovor, který trval několik minut byl na téma, jaká je moje mamka k*rva a p*ča atd. Omlouvám se, že jsem sprostá, ale přeci jenom… Tohle je pravda. A ta není nikdy pěkná.
Po několika minutách se otec uklidnil. Přestal brečet a vzal si můj mobil. Nedokázala jsem mu cokoliv říct nebo ho nějak zastavit. Prostě si ho vzal a vytočil mamčino číslo.
" Pojď domů." Zašeptal. Neslyšela jsem odpověď, ale potom řekl.
" Omlouvám se. Pojď domů." Zopakoval. Nemám tušení, co mu matka odpověděla. Zřejmě to jenom položila, protože mi můj mobil vrátil. Ze země si zvedl ten svůj (přitom málem spadl na zem. Myslím otce.) a odešel z mého pokoje. Chvíli na to mi někdo začal volat.
" Mami?" brečela jsem do telefonu.
" Co se stalo? Neudělal ti nic?" strachovala se.
" Ne, neudělal. Ale chci, abys přišla domů. Prosím." Brečela jsem, ale matka řekla.
" Nemůžu přijít. A neplač. Běž spát." Přikázala mi, ale já nemohla spát.
" Mami?"
" Ano?" zeptala se.
" A přijdeš?" zeptala jsem se znovu.
" Dobrou." řekla mi a bylo ticho. Zbytek večera jsem poslouchala nekonečné rány a třištící se sklo. Nespala jsem. Už jsem prostě neusnula.
Bylo ráno. Nemůžu napsat, když jsem se probudila bla, bla bla… Protože jsem nespala. Takže prostě… Bylo ráno. Venku už svítilo slunko a matka pořád nikde. Nebyla doma. Otec zřejmě usnul, protože jsem už nejméně hodinu nic neslyšela. A potom ten zvuk. Zvuk vrzajících schodů. Opět šel ke mně do pokoje. A já jen doufala, že je střízlivý.
" Ahoj." Pozdravil. Jen jsem něco zamrmlala.
" Omlouvám se za to, co se včera stalo. Nemyslel jsem to tak." Sklopil pohled a jeho oči zůstaly na krví potříštěném koberci.
" Tohle ti potom utřu." Ukázal prstem na krvavou skvrnu a já přikývla.
" Jenom… Nechoďte se sestrou dolů, ano? Já jdu do sklepa zatopit. Jen… Tam nechoďte." Řekl a odešel. Chvíli jsem jen zírala, poslouchala. Sešel schody, vzal za klikou a již podle zvuku jsem poznala, že zavřel sklepové dveře. Rozběhla jsem se z pokoje a utíkala dolů. Musela jsem vidět, co udělal. Ale na takovou zkázu jsem prostě nebyla připravené. Ve zdi byli díry. A měly tvar kloubů. Těch kloubů, které máte, když dáte ruku v pěst. A teď to myslím naprosto vážně. On mlátil do stěn! V kuchyni bylo vybité sklo kuchyňské linky. V obýváku byl roztříštěný stůl. Byl skleněný a naprosto krásný. Vybírala ho mamka a já ji s tím pomáhala. Teď byl úplně na padrť. Skleničky bylo poházené všude po zemi. Všechny byli rozbité. Ale nejhorší na tom všem bylo to, že na stěnách, podlaze ale hlavně na skle byla krev. Tmavá, rudá krev. Udělalo se mi špatně a tak jsem vyběhla zpátky na horu a snažila se rozdýchat to, co jsem viděla.
" Dobré ráno." Vylekal mě hlas Nevědomé.
" Ahoj." Odpověděla jsem ji s falešným úsměvem. Nechápu, jak to mohla všechno zaspat. Opravdu tomu nerozumím. Už, už se vydávala ze schodů dolů, ale rychle jsem ji chytila za ruku.
" Tam nemůžeš." Zašeptala jsem.
" Proč ne?" zeptala se zvědavě.
" Prostě… Tam nemůžeš. Rozbila se televize. Přestala hrát, tak šel taťka volat opraváři. Budeme se dívat tady jo?" pokrčila rameny a sedla si na postel. Zapnula jsem televizi a obě dvě jsme se koukali na televizi.
Po nějaké době zase přišel otec. Již byl střízlivý. Vypůjčil si můj notebook a přes skype volal s mamkou. Neslyšela jsem všechna slova, ale bavili se o rozvod. Mamka se chtěla zavést, ale otec ji přemlouval. Nakonec se dohodli na stanovisku. Nerozvedou se, pokud otec půjde na léčení. Víte, jak to dopadlo? Ještě v té chvíli se zvedl ze židle, oblékl se a odjel. Asi za půl hodiny přišla matka domů. Když jsem se ji ptala, kam otec odjel, řekl, že do Olomouce. Na léčení proti alkoholu. Jezdil tam ještě tak měsíc. Doma měl nějaké prášky a nevím co všechno. Chvíli všechno bylo v pořádku. Léčba opravdu fungovala. Ale pokud jste jednou alkoholik, jste jim navždy. Nepomohou prášky, nepomůže léčba. Musíte mít silnou vůli. To je to jediné, co Vás z toho dostane. A můj otec.. Můj otec silnou vůli nemá. Prostě nemá.
Tohle je moje poslední vzpomínka, kterou jsem zde napsala. Je nejhorší. Ale je také jediná, ve které jsem se dočkala omluvy a ve které se s otcem něco udělalo. Neříkám, že můj život je teď ideální. Že jsme skvělá rodinka. Netvrdím to, protože bych lhala. Ale je to mnohem, mnohem lepší než předtím.
A teď jsem si uvědomila jednu věc. Nenapsala jsem Vám, proč se tak otec choval. I když nerada, musím se jej zastat. Jeho pravý otec byl alkoholik. Mlátil moji nejoblíbenější babičku. Rozvedli se a babička si vzala někoho jiného. Nestihla jsem ho poznat, protože zemřel. Ale pravý otec… Můj pravý děda stále žije. Nevím kde, nevím kolik m je a ani nestojím o to, ho poznat, protože to on může za to, jaký je můj otec. Zdědil to po něm. Vím, že se sebou může něco dělat a že kdyby nechtěl, nemusel by alkoholem vůbec být, ale je těžké se takovéto závislosti zbavit.
A tohle je už opravdu konec. Loučím se s Vámi. Neskutečně se mi ulevilo, když jsem Vám pověděla svůj příběh. Doufám, že lidé, kteří tohle prožívají, nebudou tak slabí jako já nebo moje matka. Že v sobě objeví sílu na to vzdorovat. A postaví se agresorovi. Vím, že to chce neskutečnou odvahu a že je to hrozně těžké. Že při každé zkoušce o to, se agresorovi postavit umírá naděje na lepší život. Ale jde to změnit. Když člověk chce, jde to. Jediné co musíte je věřit, že to dokážete. Protože nic není nemožné.
Vaše Neviditelná.

Calla
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Anůše Anůše | Web | 29. března 2014 v 12:05 | Reagovat

ziram! jsem naprosto unesena! nevim co poradne rict! jsi strasne silna! obdivuju te ze si to vsechno zvladla! nedivim se ti, ze si nedokazala nic rict, muselo to bejt dost tezky! muzes byt pysna na to ze si nasla odvahu a napsala o tom! cely svet ted muze znat tvuj pribeh, a to chce urcite hodne odvahy.. tako verim tomu ze ti to pomohlo, taky mi asi nejvice pomaha se vypsat.. kam se zenou lidi kteri si stezuji na zivot, kdyz jsou tu lide jako ty! lide s opravdovymi problemy.. a kor kdyz jsi byla jeste male dite.. muselo to byt hrozne, ani si to nedokazi predstavit. tvuj pribeh me strasne zaujal, bez vahani jsem hoprecetla cely najednou bez jedne pauzicky. ted jenom ziram a obdivuju te! jsi strasne silna!

2 Calla Calla | Web | 29. března 2014 v 12:40 | Reagovat

[1]:   Moc ti děkuji. Jsem ráda, že se ti tento příběh líbil. Každý z nás má nějaké problémy, ale nerada poslouchám lidi, kteří si na něco stěžují a přitom je to nějak prkotina. :/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama