Znovuzrození- 1. Kapitola

25. března 2014 v 20:57 |  Znovuzrození


Znovuzrození
1. Kapitola
Otevřela jsem oči. Rozhlédla se po místnosti. Byla celá bílá, všude okolo mě zářila a pípala spousta přístrojů. Vypadalo to, jako bych se právě probudila někde ve vzdálené budoucnosti, kde všechno ovládají roboti. Ale ne. Nebojte. Vlastně jsem "jenom" v nemocnici. Tak počkat? V nemocnici? Co dělám v nemocnici? Z mých úvah mě vytrhli blížící se hlasy. Zvedla jsem hlavu z polštáře a podívala se na chodbu přes polo vytáhlé žaluzie. Doktoři. A blížili se ke mně. To není dobré. Chtěla jsem rychle zavřít oči a dělat že spím, ale bohužel mě už viděli. Asi si říkáte, proč jsem chtěla dělat, že spím. No, řekněme to takhle…Já.. Prostě se bojím doktorů. To je celé. Když si to tak přeberu.. Je to asi vážně uhozené ale co se dá dělat. Já už jsem taková.
"Fais? Slyšíš mě? Jsi vzhůru? Dokážeš mluvit?" Proboha. Nesnáším mluvení s lidmi jako.. No však vy víte. Ten strach.
"Ano. Slyším vás. A jistě, že dokážu mluvit. Nejsem malé dítě." Uraženě jsem se podívala na doktora a ten se jen přehloupě usmíval. Proč se směje? Vždyť tady není nic k smíchu.
"Fais.. Jsem tak rád, že ses konečně probrala. Mysleli jsme, že tě odpojíme. Už to byla hrozná doba…"
"Odpojíte? Co to tady ksakru melete? A vůbec, co dělám v nemocnici? Mám být přece ve škole ne?" Doktor se na mě zděšeně podíval a něco nesrozumitelně zašeptal sestřičce. Ta přikývla a vytratila se z pokoje. Ticho. Doktor nic neřekl. Jen mlčel.
"Vy tady hrajete bobříka mlčení nebo co? Tak řeknete mi, co tady dělám, nebo ne?" Vzdychl. Takže mi to zřejmě řekne.
"Víš Fais…S tvými rodiči a bratrem jste měli autonehodu. Tvůj otec asi nezvládl řízení a sjel do příkopy. Bohužel tam zrovna stál strom. Byl to prudký náraz a.. nemněli šanci to přežít." Do očí mi vhrkly slzy. Rukou jsem si přejela po obličeji a ucítila jizvu. Přímo nad mým obočím. Pokračovala jsem dál až na temeno hlavy…další jizva. Vlastně až do této doby jsem si neuvědomila, že mám celou nohu obvázanou obvazem a zápěstí taktéž.
"Vy mi tady tvrdíte, že já.. Mí rodiče jsou.. Jsou.." začala jsem brečet a ani nedokončila větu. Nemohla jsem. Nedokázala jsem ta slova vyslovit nahlas. Mrtví. Oni jsou mrtví. A co Nathan? Můj bratr? Ten je taky mrtví? O bože..proč? Co jsem ti udělala? Co?
"Fais? Jsi v pořádku?"
"Děláte si srandu?" Pomalu jsem dostávala záchvat strachu, zloby a bezmoci. "Jak bych mohla být v pořádku, když mí rodiče i bratr jsou mrtví!" Doktor zvážněl a přikývl. Pak ale něco řekl.
"Ale tvůj bratr není mrtví. On.. Přežil to ale.."
"Není? On to přežil? Prosím, musím ho vidět. Chci ho vidět. Prosím." Žadonila jsem, ale doktor jen kroutil hlavou.

"Nejde to. Jsi ještě příliš slabá a navíc.. Ale to je jedno. Později se to určitě dovíš. Ale teď si potřebuješ odpočinout. Přece jenom.. Půl roku v kómatu je pořádná doba šlofíku." Lehla jsem si zpátky do postele. Přikryla se peřinou až nad hlavu, bulela do polštáře a přemýšlela o tom, jak je možné, že se život najednou tak jednoduše zkazil. Ani tu zatracenou nehodu si nepamatuju. Jenom to, jak jsem jela do školy. Pak nic. A půl roku? Vždyť…Nikdo neodkáže být v kómatu půl roku, nebo možná ano. Co já vím. Nejsem doktor. Jsem jenom holka, která má 14 let a která si nedokáže ani sama uvařit čaj bez toho, aby podpálila dům. Jsem neschopná. Navíc.. Bez rodičů, nevím, jak to zvládnu. Vlastně vím. Úplně nijak. Vezmou mě a bratra a zavřou nás do dětského domova. Tak to ani náhodou. Raději uteču tady z nemocnice, než aby mě šoupli do dětského domova. Ale první.. První musím najít bratra. Potřebuju ho vidět. Jinak se tady dočista zblázním…

Calla
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama