Znovuzrození- 2. Kapitola

25. března 2014 v 20:58 |  Znovuzrození



2. Kapitola
Celou noc jsem nezavřela oči. Nešlo to. Vždyť mí rodiče zemřeli. Už je nikdy neuvidím. To.. To je něco, s čím jsem nikdy nepočítala. Ano, bylo mi jasné, že každý z nás někdy zemře ale ne takhle brzo! Jediný okamžik, a všechno je jinak. Musela jsem rychle zamrkat očima jinak bych se rozbrečela. Ale už mám plán. Vím, co udělám. Do mého pokoje zrovna vcházel doktor a tak jsem rychle zalezla pod peřinu a dělala, že spím. Doktor mi změřil puls, podíval se na mě a odešel.
" Skvěle!" zaradovala jsem se a vyskočila z postele ven. Jelikož jsem na sobě měla jen nemocniční pyžamo byla mi zima, ale dalo se to vydržet. Potichu jsem se začala plížit ke dveřím. Nakoukla přes okýnko do chodby a uviděla jsem, že doktor zrovna zašel k někomu do pokoje. Teď mám šanci! Rychle jsem pootevřela dveře a rozeběhla se směrem k recepci. Sestra zrovna někam odešla a tak jsem měla pár minut k dobru. Hlavou se mi neslo snad tisíc myšlenek a k tomu mě ještě příšerně bolela. Jako by mi tam někdo vrtal vrtačkou. Bylo to příšerné, ale přes to jsem pokračovala v běhu. Když jsem doběhla, až za recepční pult rychle jsem se skrčila, abych nešla moc vidět. Okamžitě jsem začala prohledávat šuplíky, ve kterých byli schované karty pacientů. Asi se ptáte, jak to můžu tak dobře vědět. Je to jednoduché. Moje matka pracovala jako doktorka. Sice nedělala nějaké velké zákroky, ale lékařkou byla. A tak.. Když byla déle v práci nebo mě neměl kdo hlídat, brávala mě sebou. A tam jsme se tohle všechno naučila.
"Ano." Zašeptala jsem a vytáhla kartu. Bylo na ni jméno mého bratra. Nathan Juster. Otevřela jsem ji a začala spěšně číst. Tomu co jsem se tam dočetla, jsem odmítala uvěřit. Zalapala jsem po dechu a chtěla křičet. Jenže jsem nemohla. Všude bylo ticho a i ten sebemenší hlásek by byl slyšet. Opatrně jsem kartu vrátila a zvedla se. Sestra se už vracela a tak jsem si musela pospíšit. Ve skrčené póze jsem proběhla chodbou a vklouzla zpět do postele. Tam jsem vzteky a zároveň i smutkem začala křičet do polštáře. Jak jsem říkala. I sebemenší zvuk jde slyšet. Ani ne za 5 minut u mě na pokoji stál doktor. Byl to ten samí, co mě chodil kontrolovat celou noc. Rozsvítil to nepříjemné světlo a já si musela rukama zakrýt oči.
" Tak co se stalo Fais? Proč pláčeš? Nebo spíš.. Křičíš?" Řekl, když uviděl, že má tvář je naprosto suchá. Žádné slzy.
" To je dost stupidní otázka! Vy to moc dobře víte! Proč jste mi to neřekl? Proč?" Křičela jsem na doktora, který se tvářil, že nemá nejmenší tušení, o co jde.
" Fais.. Nevím, co se stalo, ale musíš se uklidnit. Probudila ses teprve včera. Ještě nejsi natolik zdravá, aby ses mohla takhle rozčilovat. A.. Nemám ani tušení o tom, co jsi tady právě řekla.
" Já se uklidňovat nebudu!" Vyjela jsem na něj. Mé vlasy se začali z ničeho nic sami pohupovat. Jako by okolo mě proudil vítr. Ale žádný jsem necítila. Mírně jsem se zarazila, ale pak to ustalo. Podívala jsem se zpět na doktora a řekla. " Chcete vědět o čem tady mluvím? Fajn." Řekla jsem zhnuseně. " Můžete mi laskavě vysvětlit, proč jste mi neřekl, že můj bratr zmizel?!" řekla jsem jízlivím hlasem a zkřížila ruce na prsou.
" Jak to… jak to víš?" zeptal se mě doktor s překvapením v hlase.
" To je snad jedno nebo ne? Co se na tom změní? Nic. Vy jste mi lhal. Všichni mi lhali. Proč? To jste si myslel, že mi to pomůže nebo co?" zeptala jsem se a dívala se při tom doktorovi do očí.
" Vlastně… ano. Přesně tohle jsem si myslel. Fais.. Vím, že se teď cítíš zrazená a ublížená. Ale musíš si lehnout a odpočívat. Za pár hodin se tady za tebou opět stavím. A chci vidět, že budeš spát." Chtěla jsem ještě něco namítnout, ale doktor už byl pryč. Tak to si věří. Já tady nezůstanu. Nemůžu. Můj bratr zmizel. Ale on.. Nikdy by sám od sebe neutekl. To vím jistě. Musel ho někdo unést. A já to nemůžu takhle nechat. Ne potom co moji rodiče.. Už zase jsem na tu myšlenku pomyslela. Moje oči se zalily slzami a já propukla v pláč. Po pár minutách jsem se uklidnila, otřela si tvář hřbetem ruky a vstala z postele. Vydala jsem se k oknu a podívala se dolů. Měla jsem štěstí. Jsem hned v prvním patře. Opatrně jsem okno otevřela a stoupla si na parapet. Ten pode mnou trochu zavrzal, ale držel. Zhluboka jsem se nadechla a potichu řekla.

" Tak fajn. Já tě najdu, Nathane. Najdu tě a zachráním, i kdyby mě to měla stát život. Vždyť.. Jsi to jediné co mi zbylo." S touhle větou jsem udělala krok do prázdna a padala. Kéž bych tehdy věděla, že kromě Nathana mi zbylo ještě něco. Vlastně… Spíše mi to přibylo.

Calla
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama