Znovuzrození- 3. Kapitola

25. března 2014 v 20:59 |  Znovuzrození


3. Kapitola
"Au! Sakra!" Zaskučela jsem si pro sebe a pár krát poskočila na jedné noze. Hrozně mě bolelo jedno koleno. Odhrnula jsem si nemocniční košili a podívala se na koleno. Tekla mi z něj krev a já věděla, že tam bude hodně velká modřina. Protočila jsem oči a zeptala. "Skvělé. Ještě tohle mi scházelo." Stoupla jsem si a nechala puntíkovanou košili zakrýt kolena. Já jsem tak pitomá! Řekla jsem si v duchu. Podívala jsem se okolo. Přede mnou se rozprostíral hluboký les a na druhé straně, před budovou jsem slyšela hučení motorů od aut. Nevěděla jsem, kam mám jít. Potřebovala jsem si sehnat nějaké oblečení. V tomhle jsem nemohla nikde chodit. Nakonec jsem sebrala všechnu odvahu a vydala se směrem k cestě a lidem. Když jsem pomalými kroky došla k cestě všude bylo spoustu aut. Okolo mě blikaly jakési reklamy, neviděla jsem téměř žádné stromy prostě. Bylo to hrozné. Vždyť jsem nebyla tak dlouho v komatu? Pomyslela jsem si a potřepala hlavou. Vzdychla jsem a vydala se směrem k sídlišti. Snažila jsem se držet co nejvíce u kraje chodníku. Tam, kde nedosvítily pouliční lampy. Nakonec jsem došla až k popelnicím. Ano, bylo to ubohé a hnusné ale co jiného jsem měla dělat? Jít v nemocničním oblečení a bez peněz do obchodu aby na mě zavolali záchranku nebo co hůř. Sociálku. Tak to ani náhodou.
Neustále jsem se rozhlížela okolo sebe, jestli někdo nejde. Konečně jsem byla sama. Otevřela jsem jeden z kontejnerů na vyhozené oblečení a začala se jím prohrabovat. Některé věci vypadali jako z doby nula nula nic ale nemohla jsem si vybírat. A tak jsem vytáhla nějaké ošuntěné rifle a tričko. Rychle jsem utíkala do nejbližšího lesa. Koleno mě strašně bolelo, ale snažila jsem na tu bolest nemyslet. Když jsem konečně byla pryč z města a od lidí oddychla jsem si. Teď nebyla vhodná doba na to, aby mě někdo vyděl. Určitě už vědí, že jsem utekla.
Sedla jsem si na jeden z pařezů a rychle si svlékla noční košili. Přes hlavu jsem si nasoukala tričko, které na mě hrozně plandalo. Potom jsem si rychle oblékla rifle které byli trošku roztrhané a stoupla jsem si. Podívala jsem se na sebe a ušklíbla se. Tvoje hloupost. Zašeptalo v mé hlavě a já zakývala hlavou. Vydala jsem se normálním krokem hlouběji do lesa a pomalu přestala slyšet hluk z města. Nakonec utichl úplně a já byla ve tmě sama v lese. Chvíli jsem pořád šla a nakonec jsem se zastavila. Začala jsem se třást strachem. Měla jsem divný pocit. Jako by se na mě něco dívalo. Něco nebo někdo. Neustále jsem se otáčela a volala, jestli tady někdo není. Ale nikdo neodpověděl. Ani jsem nikoho neviděla. A tak jsem se znovu rozešla. Tentokrát jsem nasadila rychlejší tempo, jenže moje koleno to moc nedovolovalo. A tak jsem byla nucená zpomalit. Pořád jsem na sobě cítila něčí pohled. Všude po těle mi běhal mráz a já se neustále otřepávala. Nakonec jsem zastavila a sedla si na zem. Byla studená a pokrytá mechem. Ani jsem si neuvědomila, že už jsem někde uprostřed lesa. Neviděla jsem žádné světlo. Jen měsíc, který prosvítával mezi větvemi. Dlaněmi jsem si zakryla obličej a vzdychla.
" Tak tohle je…moc." Řekla jsem si pro sebe a někde z lesa jsem uslyšela jakési uchytnutí. Rychle jsem zvedla hlavu a očima začala pročesávat les. Nikoho jsem neviděla ale i přes to jsem zavolala.
" Je tu někdo?!" Nic. Všude bylo ticho. Zamračila jsem se a překřížila ruce. " Já vím, že tu jste! Ukažte se!" Zakřičela jsem do lesa. Ozvalo se pár prasknutí větviček. Jakoby někdo chodil. Trochu jsem se lekla a tak jsem ustoupila a několik kroků do zadu. Bohužel se zamnou, nacházel vystouplý kořen stromu. Zakopla jsem a už jsem ležela na zemi. Byla tvrdá a já jsem potichu zaskučela bolestí. Už jsem ani nechtěla vstávat. Ale z ničeho nic jsem zase uslyšela ten hlas. Tentokrát se smál. Začalo to ve mně vřít. Měla jsem toho dost.
"Připadá vám to vtipné? Mě tedy ne!" Zakřičela jsem a i přes všechnu nechuť jsem vstala. Oprášila jsem si roztrhané kalhoty a dál mžourala tmou v lese. Už jsem to chtěla vzdát, když jsem z ničeho nic ucítila na svém krku horký dech. Po celém těle jsem měla husí kůži a naprosto jsem ztuhla. Nebyla jsem schopná slova a potom… Někdo se přiblížil k mému uchu a zašeptal.
" Máš pravdu. Připadá mi to vtipné." Zasmál se ten hlas a já polkla. Chtěla jsem se otočit, ale ruce té osoby mi v tom zabránily. " Ne, ne. Nejprve mi řekni, co tady děláš?" Zeptal se s trochou výhružnosti neznámí. Zhluboka jsem se nadechla a s třesoucím se hlasem jsem zašeptala.
"Já.. Já. Hledám svého bratra." Řekla jsem nakonec a neznámí trochu uvolnil své sevření.
" Uprostřed lesa?" Zeptal se a já se tak strašně moc chtěla otočit. Jenže jakmile jsem to zkusila, znemožnil mi to.
" Ano uprostřed lesa." Odpověděla jsem a slyšela jsem jakési chabé zasmání.
"To ti tak budu věřit!" vykřikl s naštvaností v hlase a potom už nic. Cítila jsem jen ostrou bolest na hlavě a před očima se mi začalo dělat černo. Poslední co si pamatuji, byli něčí ruce zabraňující mi v pádu na zem.

Calla
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama