Znovuzrození- 5. Kapitola

25. března 2014 v 21:02 |  Znovuzrození


5. Kapitola
" Sakra!" křikla jsem, jakmile jsem otevřela oči. Tentokrát jsem se probudila na dřevěné podlaze, zřejmě někde ve sklepě. Už jsem toho měla dost. To mě musí pokaždé někdo něčím praštit? Už mě nebaví omdlévat! Nadávala jsem v duchu. Z mých myšlenek mě vytrhl zvuk vrzajících schodů. Pohlédla jsem na zavřené dveře a čekala, kdy někdo vstoupí. Za pár sekund někdo vzal za kliku a otevřel.
" Má vůbec ještě smysl vám vysvětlovat, že nic nevím?" zeptala jsem se polohlasně a onen kluk se ušklíbl.
" A má vůbec ještě cenu mi pořád lhát?"oplatil mi otázku a já protočila oči. To je takový blb! S takovou Nathana nenajdu! Už jsem neměla sílu na to, se s ním hádat. A tak jsem mlčela. On mezitím sestoupil pár schodů a přešel ke mně. Několik minut tam jen tak stál a pozoroval mě. Potom jsem to už nevydržela.
" Co je? Proč se na mě pořád díváte?" nehodlala jsem nic riskovat. Sice mi přišlo dost na hlavu tykat někomu, kdo není dospělí, ale nic jiného jsem nemohla dělat. Svůj život jsem kvůli tomu ztratit nehodlala.
" Je to zvláštní. Všichni Chwilio, kteří mě hledali a našli, vypadali… jinak. Více dospěle a nebezpečně." Kdybych neměla ruce svázané za zády, asi bych se leskla do hlavy. Anebo bych jenu vrazila mu.
" A nebude to tím, že žádná Chwilio nejsem?!" jeho pohled se zabořil do mých modrých očí a potichu řekl.
" Nejsi? A co jsi potom dělala v lese? Čirou náhodou tam, kde jsem byl i já." Uchechtl se, protože si myslel, že vyhrál. Ale já hodlala dosáhnout svého. Potřebuju najít bratra. To jediné, co mi zbylo.
" Ale to už jsem vám taky říkala kruci! Hledám svého bratra!" Onen kluk se zatvářil lítostivě a potom se jeho výraz změnil na zhnusení.
" Mám toho dost! Buď mi okamžitě přestaneš lhát a řekneš mi, kde je zbytek tvojí podělané skupiny, nebo si to pěkně odskáčeš!" nic jsem na to neřekla. Jen jsem seděla, hlavu opřenou a dřevěnou stěnu a očima jsem zkoumala věznitelovo tělo Byl opravdu pěkný. A i když z jeho očí čišela zloba, dokázala jsem si představit, jak vypadá, když se směje. Musí být opravdu nádherný. Přestaň! Na co to sakra myslíš?! Okřikl mě můj vnitřní hlas a já zatřepala hlavou.
" Já už nevím, jak jinak to říct. Nejsem žádná Chwilio. Nemám žádnou skupinu. Nejsem od vašeho otce a už vůbec neznám vás. Jsem obyčejná holka, která hodlá najít svého bratra, kterého někdo unesl. A ne, nevím, proč jsem se vydala zrovna do lesa. A ano, vím, že ho unesli, protože sám od sebe by neodešel. A už vůbec ne, když rodiče…" do očí my vhrkli slzy a já musela potlačit vzlyk. Zavřela jsem oči a slzy zatlačila zpátky. Jakmile jsem oči zase otevřela, stál ten kluk blíž než předtím. Dívala jsem se mu do očí a mohla vidět každý detail. Musela jsem uznat, že byl opravdu zvláštní. Jeho oči byli tmavě modré ale, když jsem se zaměřila více, spatřila jsem v nich fialové tečky. Opravdu zvláštní.
" Fajn." Zašeptal a já vytřeštila oči.
" Cože?" zeptala jsem se nechápavě. On o pár kroků poodstoupil a pro něco se sehnul. Poté se ke mně otočil a ruce měl za zády.
" Říkám fajn. Pokud dokážeš, že nejsi Chwilio, nechám tě odejít. Můžeš si jít běhat po lese a hrát si na vílu nebo co jsi to hodlala dělat. Ale pokud se ukáže, že jsem měl pravdu, už nikdy své kámoše neuvidíš." Na prázdno jsem polknula a s hrůzou v očích pozorovala jeho ruce, které se natahovali před svalnaté tělo. Nestihla jsem říct jediné slovo, mrknout nebo cokoliv udělat. Ve vteřině se mi po ruce rozlila horká, rudá tekutina. Vykřikla jsem bolestí a z očí se mi začaly kutálet slzy. Padaly mi na ruku a tam se míchaly společně s krví. Chvíli jsem nehápala, co se stal, ale potom mi to došlo.
" Ty jsi mě střelil!" vykřikla jsem vysokým, pištivým hlasem a několikrát vzlykla bolestí. Už jsem mu nehodlala tykat. Když bude chtít, zabije mě. A je jedno, jak jsem mu říkala. Po téhle myšlence jsem na tváři cítila ještě více slz.
" Ty jsi říkala pravdu." Šeptl a pistol odložil na dřevěný stolek, kterého jsem si nevšimla. Pár rychlými kroky ke mně přešel. Odvrátila jsem hlavu na stranu. Nechtěla jsem ho vidět.
" Omlouvám se. Ale jinak to nešlo." Řekl jen pár kroků ode mě.
" Šlo mi věřit." Pohledem jsem sklouzla k postřelenému ramenu a sykla bolestí.
" Vůbec tě neznám! To mám věřit úplně cizí holce?!" křikl a já leknutím nadskočila.
" Mohl jsi to zkusit! A ne do mě hned střílet!" oplatila jsem mu zvýšený hlas. V jeho obličeji se mihl záblesk smutku, ale hned zmizel. Už zase měl nečitelný obličej.
" Donesu ti nějaký obvaz." S touhle větou vystoupal po schodech a odešel. Nějakou chvíli jsem tam jen tak seděla a přemýšlela. Dostanu se odsud pryč? Zabije mě? Najdu Nathana? Bude mě sledovat? Tyhle a ještě mnohé další myšlenky se mi potulovaly po mysli a já je nedokázala zahnat. Slzy už mi přestaly téct a tak jsem jen hleděla do stěny. Po chvíli se otevřely dveře a onen kluk vešel dovnitř společně s lékárničkou. Klekl si vedle mě a začal mi obvazovat rameno.
" Já bych tu ruku ještě ráda měla." Pronesla jsem a on se na mě nechápavě podíval.
" Jedno postřelení tě o ruku nepřipraví." Protočil jsem očima a znovu řekla.
" Postřelení možná ne. Ale uvízlá kulka už ano." Z ničeho nic se ten kluk začal smát.
" Jo takhle. To nebyla obyčejná kulka. Nic ti nehrozí, jelikož nejsi Chwilio." Teď jsem to nechápala já.
" Jak to myslíš?" chvíli bylo ticho a poté se mi podíval do očí. Nic neříkal. Jen se díval. A poté vstal.
" Už by to mělo být v pohodě." Nevěděla jsem co říct. Jestli začít nadávat, poděkovat nebo jen mlčet. A potom se z ničeho nic sehnul a vytáhnul nůž. Měla jsem pocit, že se mi hrůzou zastavilo srdce. Ale poté přišlo osvobození. Jeho nůž prořízl provaz a ten s bouchnutím dopadl na podlahu. Opět jsem mohla hýbat rukama. Byl to krásný pocit. Hned jsem je vytáhla zpoza zad a začala se usmívat. Už jsem ani tolik nevnímala bolest, pulzující v rameni. Teď jsem byla volná. Mám naději. Pomyslela jsem si a vyhoupla se na nohy. Chtěla jsem se rozejít ke dveřím, ale něco mi došlo. Otočila jsem se a podívala na neznámého kluka. Seděl na studené podlaze a sledoval mě.
" Jak se vůbec jmenuješ?" zeptala jsem se. Stoupnul si a s úsměvem na rtech předvedl poklonu.
" Jsem Ashend. Celým jménem Ashend George Samuel Frederik Lunetis II." Začala jsem se nekontrolovatelně smát. Takhle dlouhé jméno jsem v životě neslyšela.
" To jako vážně?" řekla jsem ve smíchu.
" Opravdu. Jsem princ." Teď jsem se začala smát ještě více.
" Aha. Takže princ." Věděla jsem, že bych se měla přestat smát. Už takhle mě sotva pustil. A tak jsem se uklidnila.
" Nemůžu ti nic vysvětlovat. Ale ano. Jsem princ." Pronesl jednoduše a vstal. Prošel okolo mě a začal stoupat po schodech. Chvíli jsem ho pozorovala a potom se zeptala na otázku, která mi hlodala celou tu dobu v hlavě.
" Ashende? Co je to Chwilio?" prudce se zastavil a otočil se ke mně. Dýchal zrychleně. Jako by sváděl nějaký vnitřní boj. A nakonec promluvil.
" Hledači, které poslal můj otec. Mají jediný úkol. Přivést mě zpět do Liukares." Když řeklo to slovo, jeho panenky se rozšířily a on jako by si uvědomil, že řekl něco, co neměl.
" Liukares? Co je to?" zatřepal hlavou a výhružným hlasem řekl.
" Nic. Nic to není. A teď vypadni." Ukázal směrem ke dveřím a tak jsem se rozběhla pryč. Když jsem se nad tím zamyslela, už mě nebolela noha. Zřejmě to bylo díky tomu, že jsem v poslední době pořád spala a omdlévala. Asi jsem si odpočinula nebo co. Přestala jsem nad tím uvažovat a svůj pohled upřela na vchodové dveře. Míjela jsem nějakou malinkou kuchyňku, pár dalších místností a nakonec už jsem stála uprostřed temného lesa. Všude okolo byla tma. A tak jsem se pomalým krokem vydala někde hluboko do lesa. Po několika minutách jsem se sesunula na měkký mech a zavřela oči. Nemá cenu jít slimáčím tempem. Počkám, až bude ráno. Pomyslela jsem si a za pár minut spala.

Calla
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama