Jediná bez přání- 25. Kapitola

20. dubna 2014 v 0:01 |  Jediná bez přání
Ahojky. Tak jsem si nakonec nějaký ten čas našla. Sice o půl jedenácté v noci, ale co už. :D Tenhle článek je přednastavený, takže se nedivte tomu času. :D Jinak.. Jak už jsem říkala, tahle povídka se blíží svému konci, ale já dala na vaše.. rady? To je jedno. Prostě jsem se rozhodla, že se to pokusím co nejvíce oddálit ten konec. Takže tahle kapitola je kratší. le za to je v né hodně akce. Jak jste si mohli všimnout, ke konci povídky je akce skoro v každé kapitole. Ale ty další už budou trochu více ukecané... Trochu hodně více. :D Ale to jsem zase odběhla. Do komentářů mi potom ještě psala.. myslím, že to byla Ewill, jestli nechci udělat nějaký jakoby dodatek k JbP. A mě to přijdejako skvělý nápad, takže jakmile povídku dopíši, určitě nějaký dodatek udělám.
Pokud povídku neukončím tak, jak mám v plánu Muhehehehehe..... :DDDDDD (To měl být ďábelský smích) :DDD
No.. Už konec! Žádný okecávání, protože to jinak bude delší než samotná kapitola! :D
Více v celém článku.


25. Kapitola
Procházeli jsme ztemnělou ulicí. Slunce už dávno zapadlo a ve vzduchu se vznášela napjatá energie. Každý z nás byl velmi ostražitý a sebemenší zvuk dokázal vyvézt z míry. Proto se ani nedivím, že mé hlasitě kráčející břicho vylekalo více než jednoho člena naší skupiny.
" Měli jsme se najíst v tom domě. Určitě tam nějaké plechovky byly." Řekla Klerisa.
" Jenže to bychom tam museli i přespat." Nemusela jsem nic víc dodávat. Zase jsme pokračovali v tichu a tmě. V žádné budově se nesvítilo. A vlastně je to úplně logické. Světlo všechny přitahuje. Je jedno, zda jsou to lidé či něco jiného. Zavrtěla jsem hlavou a musela se usmát sama nad sebou. Od kdy přemýšlím takhle… inteligentně a slušně?
" Slyšeli jste to?" zeptal se najednou Trai. Zamračila jsem se na něj a zavrtěla hlavou.
" Co bychom měli slyšet?" otázal se Reit.
" Takové… jako by…" naprázdno polknul a vytřeštěně zíral za má záda. Jelikož jsem šla s Reitem jako poslední, věděla jsem, že za námi již nikdo není. Nikdo, kdo by patřil k nám do skupiny. Neotočila jsem se. Protože kdybych to udělala v tu ránu bych byla mrtvá. A tak jsem jen pomaličku zvedla ruku před sebe a na prstech odpočítávala… 3…2…1… má dlaň se sevřela v pěst a všichni začali sprintovat. Utíkala jsem společně s nimi a za svými zády slyšela hrdelní vrčení a dusot těžkých tlap. Zahýbali jsme do různých ulic, ale pořád jsme se drželi našeho směru. Budova naší záchrany byla blíž a blíž. Zbývaly snad už jen dvě ulice když…
" Do prdele!" zařvala jsem. Tomu se říká mít štěstí! Jenom já můžu zakopnout, když mi jde o život! Výborně, Arryn. Výborně. Zírala jsem před sebe. Rychle se sbírala ze země, ale všichni se mi vzdalovali. Viděla jsem, jak zahýbají do vedlejší ulice. A potom nic. Už tam nebyl žádný živý člověk. Jen já a mutant tisknoucí mě k cestě. Srdce mi bušilo jako splašené. Ležela jsem tam, tváří tvář tomu hnusu. A když jsem trochu přivřela oči a zadívala se pozorněji, poznala jsem, že tohle není žádný mutant. Tohle byl vlkodlak. A v tu chvíli mi v mysli vytanula ona vzpomínka.
Běžela jsem starou, smradlavou uličkou. Z obou stran se na mě těsnily domy a přede mnou byla jen dlouhá cesta. Za sebou jsem slyšela nechutné vrčení a mírné syčení. Zhnuseně jsem se ušklíbla a běžela jako o život. Proč jako? Jde ti o život! Křičel na mě můj vnitřní hlas. Zatřepala jsem hlavou a pohlédla před sebe. Zeď.
"Sakra, sakra, sakra!" Zařvala jsem do prázdna a začala kopat do studené stěny. Tohle není možné! Stěžovala jsem si v duchu a poté ztuhla. Za svými zády jsem uslyšela hrozivé zavrčení. Prudce jsem se otočila a stála tváří v tvář vysokému, černovlasému muži. Mohlo mu být okolo třiceti, a nebýt současného stavu světa, normálně bych ho pozdravila a kráčela si dál po svých. Jenže teď jsem byla v ohrožení svého ubohého života. Naprázdno jsem polkla a zadívala se do jeho zlatých očí.
" Kampak jsi se hnala holčičko?" zavrněl muž a já se otřepala.
" Co je ti do toho, vlkodlaku." Sykla jsem na něj a svůj pohled zabořila do země. Zavrčel a zvedl mi hlavu tak abych se na něj musela dívat.
" Jsi drzá. A to se mi nelíbí." Řekl a jedním krátkým pohybem mě škrábnul do obličeje. Zatnula jsem zuby a nevydala ani hlásku. Takovou radost ti neudělám. Pomyslela jsem si a dál pozorovala jeho obličej, ve kterém se místo vzteku začínal objevovat hlad a chuť. Chuť na mě. Mírně jsem vykulila oči, protože teprve teď mi došlo, v jaké strašné bryndě jsem se ocitla.
" Pusť mě!" křikla jsem na něj, ale on se jen zlostně usmál.
" Pustit tě a nechat si utéct možná jediné, pořádné jídlo? Hmmm…. Nikdy!" Zasmál se a odhalil tak velké bílé tesáky. Už ani moc nevypadla jako člověk. Spíše jako zvíře. Začala jsem sebou házet a pokusila se vymanit z jeho sevření. Ale nešlo to. Byl strašně silný. Zadívala jsem se na jeho obličej, který se pomalu pokrýval srstí. Teď mám šanci. Řekla jsem si v duchu, a jakmile se muž mírně ohnul, kopl jsem ho do břicha, poté bouchla do obličeje a byla jsem volná. Oběhla jsem ho takovou rychlostí, jakou jsem ani sama nevěřila, že dokážu vyvinout. Za pár vteřin jsem byla z temné, strašidelné uličky venku. Uprostřed města plného nenormálních lidí. Zaběhla jsem do jednoho z rodinných domů, který už na první pohled vypadal, že je hodně dlouho opuštěný. Otřískaná a zakrvácená omítka, rozbitá okna, vylomené dveře. Vběhla jsem dovnitř a chvíli se rozhlížela. Dům byl dvoupatrový a měl půdu. Pro mě to byl přímo jako dar z nebes. Vyšla jsem do druhého patra a udělalo se mi mírně nevolno. Na stěnách byli stopy po krvi a také nějaké škrábance. Zřejmě se tady někdo parádně pomlátil. Alespoň přes všechnu tu krev neucítí můj pach. Byla to hnusná myšlenka, ale pravdivá. Rychle jsem otevřela vchod na půdu a vylezla tam. Zavřela jsem za sebou a skrčila se do nejvzdálenějšího koutu. Bála jsem se i vdechnout zatuchlí vzduch. Po pár vteřinách jsem zaslechla zvířecí vrčení a poté dusot na schodech. On mě najde. Najde mě a zabije! Šílela jsem uvnitř své mysli, ale ve skutečnosti jsem jen nehybně seděla zkroucená v temnotě půdy. Kroky se stále přibližovaly. Slyšela jsem, jak vrčí přímo pod vchodem na půdu. Teď by se mi hodilo nějaké to přání. Podělaný "dárek" Ušklíbla jsem se. Vlkodlak se chvíli pohyboval jen sem a tam a zřejmě nevěděl, kde jsem se ztratila. A potom… Ticho. Kroky utichly, vrčení utichlo, nikde nic. Bylo to zvláštní. Tohle jsem hodně dlouho nezažila. Takový klid. Bylo to až strašidelné, ale zároveň příjemné. Nepatrně jsem se usmála a chvíli na to vykřikla zděšením. Ten muž prorazil dveře na půdu a stál pár metrů ode mě. Tohle je můj konec. Navždycky opustím tenhle svět. No, alespoň už nebudu muset neustále utíkat před smrtí. Stejně nemám kde být. Zemřela bych tak i tak. Po téhle úvaze jsem vstala a vydala se pomalým krokem k vlkodlakovi stojícího opodál.
" Přišel jsi mě zabít co? Tak do toho. Jsem celá tvoje." Řekla jsem silným, vyrovnaným hlasem. Muže-vlkodlaka to zřejmě trochu zmátlo, ale nakonec se rozběhl proti mně. Povalil mě na studenou, dřevěnou podlahu půdy a hrdelně, nelidsky se zasmál. Držel mě připlácnutou k zemi a téměř nesrozumitelným hlasem pronesl.
" Tak dlouho jsem neviděl člověka. Je to už několik let a ten pach a chuť… Tak strašlivě mi to chybělo." Zavrněl jako kotě a mě se udělalo špatně. Nechutné. Zakoulela jsem očima a už naštvaně řekla.
" Mám toho už dost. Chceš mě zabít nebo si pokecat? Protože jestli to druhé, mohla bych si stoupnout a nebýt v téhle… hloupé pozici." Pohlédla jsem na své malé tělo ležící pod obrovskou vahou mého nepřítele. Ten se začal strašlivě smát a já potichu vzdychla. Tak tohle bude asi pomalá smrt. Pomyslela jsem si a snažila se nedívat na onoho muže.
" Jsi vtipná. Možná je i škoda tě zabít." Řekl muž teď už lidským hlasem. Nechápavě jsem pozvedla jedno obočí a zadívala se na něj.
" To si děláš srandu? Já se tady psychicky připravuju na svou smrt, téměř se na ni těším a ty mi teď řekneš, že mě necháš žít? Tak tohle je moc." Řekla jsem na oko uraženě, ale ve skutečnosti jsem byla tak strašně moc ráda, jako nikdy v životě. Muže jsem od sebe odstrčila a stoupla jsem si. S hlubokým povzdechnutím se vydala k rozbitým dveřím půdy. Už jsem byla téměř venku, když mě povalil zpátky na zem.
" Řekl jsem možná. Ne určitě. A rozmyslel jsem si to. Přeci jenom… Tak dlouho jsem neměl člověka." Řekl a já viděla, jak se mu blýskly jeho ostré zuby. Chvíli jsem se na něj zmateně dívala a poté zavřela oči. Chci se dostat pryč. Chci se dostat pryč. Chci se dostat pr… Začala jsem si v duchu přát. Jasně. Moc dobře jsem věděla, že se mi to nepovede. Mě jediné. Nenávidím ten dar. Nesnáším ho! Není to dar. Je to prokletí! Křičela jsem v mysli, ale z mého přemýšlení mě vytrhlo hlasité zakňučení bolesti. Leknutím jsem nadskočila a zadívala se na padající tělo vlkodlaka. Nechápavě jsem se začala rozhlížet po půdě a nakonec jsem spočinula na stojící postavě v druhém konci půdy.
" Jsi blbá nebo co? Proč ses nebránila? Stačila chvíle a byla jsi mrtvá!" Zařvala na mě neznámá osoba a já trochu nervózně řekla.
" Jak si můžeš být tak jistý, že jsem přesně tohle neměla v plánu? A kdo vůbec jsi?" zeptala jsem se a postava vystoupila ze stínu. Byl to vysoký, velmi pěkný kluk. Měl černé, havraní vlasy, světle modré oči a v ruce držel luk. Ve tváři měl trochu zmatený výraz a rty měl stažené do tenké linky.
" Kdo jsem já? Já jsem ten, který ti právě zachránil život. Hodilo by se alespoň poděkovat." Řekl hrubým hlasem, až mi po zádech přejela husí kůže.
" Děkuju." Zašeptala jsem sotva slyšitelným hlasem. Neznámý se maličko usmál, pokývl hlavou a hned na to řekl.
" A teď mi prosím vysvětli, kdo jsi a co tady děláš."
Vzpomínka zmizela stejně rychle, jako se objevila. A já už zase byla v realitě. V ohrožení života. A i v téhle chvíli sis na něj vzpomněla. Zašeptal mi tichý hlas v hlavě. Zašklebila jsem se při pomyšlení, na toho hajzla, ale studené sliny na mém krku mě rychle vytrhly z přemýšlení a vzpomínání. Vlkodlak neustále vrčel. Ostré bílé zuby zářily v temnotě kousek od tváře a já mohla vidět každý chlup na jeho obličeji. Byl tak odporný. Pokusila jsem se vymanit z pod jeho tlapy, ale měl ohromnou sílu. Nešlo to. A tak jsem jen ležela a dívala se do jeho očí. Byly zlaté s obyčejnou černou duhovkou. Kdyby mě nedržel přimáčknutou k zemi, možná bych i řekla, že jsou krásné. Vlkodlak znovu zavrčel. Tentokrát už to bylo opravdu nahlas. A aniž jsem si to uvědomila, jeho zuby byli zakousnuté v mé ruce. Zakřičela jsem bolestí a před očima měla černé mžitky. Vlkodlak se chystal k dalšímu kousnutí, ale v tu chvíli zavyl a skácel se vedle mě k zemi. Z jeho zad vytékal proud krve a jeho hrudník se už nezvedal a neklesal. Byl mrtvý. Úlevně jsem si oddychla, ale potom jsem pohlédla na své rameno. Vlastně… ono to už ani jako rameno nevypadalo. Kolikrát jsem už něco schytala zrovna do ramene nebo ruky! Chtěla jsem se postavit, ale jaksi to nešlo. Bolest byla příšerná. Pálilo to, zároveň to štípalo a zároveň strašně a strašně bolelo. Jako kdyby vám do otevřené rány někdo opakovaně sypal sůl. Ale tuhle bolest si vynásobte čtyřikrát. Ještě k tomu ty černé fleky ne a ne ustoupit. Připadalo mi, že svět se najednou začal velmi rychle točit. A když už jsem si myslela, že to horší nebude, neudržela jsem svůj žaludek na uzdě. Ale jelikož jsem už pár dní nic nejedla, vyšla ze mě jen holá voda. Poslední co si pamatuji, jsou lidské nohy, blížící se ke mně. A taky Raitův hlas.

" Dokázali jsme to Arryn. Teď to nesmíš vzdát. Zvládneš to. Jako už tolikrát předtím." Jenže tím jsem si nebyla jistá. Každému jednou dojde štěstí. A mě nějaký šestý smysl říkal, že to mé právě odešlo.

Tak co říkáte na kapitolu? :D Líbila?
PS: Ti co si nečetli to nahoře v článku.. To před kapitlou.. Prosím přečíst. :) :D
PS2: Pod tímhle článkem je můj první TAG formou videa. :D
Calla
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 20. dubna 2014 v 18:20 | Reagovat

Bože, Reit!! :O
Sakra, co to bylo? :D Zbožňuju akci ve tvém podání, ale to už jsem vlastně někdy psala, že? :D
Mě takhle krátká kapitolka docela stačí, i když momentálně bych ráda další, protože je prostě neslušný to takhle usekávat! :D (*říkám já -_-)
Jinak se taky moc těším na ten "dodatek"!!!!!! :D :D :D

2 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 20. dubna 2014 v 18:25 | Reagovat

Krásná, dojemná kapitola. Lepšíš se každým slovem. Upřímně- nenávidím cokoliv, kde vystupují upíři nebo vlkodlaci. Ale ty- ty jsi má oblíbená výjimka. Dokázala si nemožné, napsat na toto téma něco originálního. Máš jednak úžasnou fantazii a jednak se po stylu psaní stáváš mou nejoblíbenější spisovatelkou.
Smekám před tebou a jen tak dál! Kdy bude další kapitola? Nesmírně se na ní těším....

3 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 20. dubna 2014 v 20:58 | Reagovat

Ten konec!:O teď jí to štěstí opustit nemůže, prostě nemůže! Ona musí žít, zachránit planetu a co já vím, co všechno :D Docela mě naštvalo, že ji tam tak nechali. Si jako nevšimli dřív, že jim někdo chybí? O.o Jinak super kapitola. To proloženým písmem.. není to nějaká kapitola ze začátku, nebo tak něco? mě se zdá, že už jsem to četla... :D

4 Calla Calla | Web | 20. dubna 2014 v 21:19 | Reagovat

[1]: Děkuji ti :) jinak ten dodatek asi napíší... Pokud neudělám svůj plán.. XD

[2]:  Díky. Tvoje komentáře mě vždycky potěší ale to už jsem ti psala.Jinak další kapitolu se pokusím přidat co nejdříve.
[3]:  moc díky. A jinak tohle byla úplně 1 kapitola a vlastně to byla vzpomínka. A jinak... Oni si toho v tom běhu nevšimli xD

5 Violett Violett | Web | 21. dubna 2014 v 0:24 | Reagovat

Reit :33 Ježiši já se rozpouštím :D
Moc pěkné a dost mě štve, že brzy bude konec :D Moje většina povídek ani není v půlce :D

6 Calla Calla | Web | 21. dubna 2014 v 8:17 | Reagovat

[5]:  Tak já jbp píšu déle než ty (alespoň myslím) takže.... XD a jinak díky :)

7 Ilía Ilía | E-mail | Web | 21. dubna 2014 v 19:50 | Reagovat

Co to kruci... WHAT THE FUC- HELL?!?!
Děláš si ze mě srandu?! Že jo?! Co ten konec?! Ona neumře! To ti říkám rovnou! Na to zapomeň, že ji zabiješ! Najdu ssssi těěě!

8 Calla Calla | Web | 21. dubna 2014 v 20:26 | Reagovat

[7]:  :D Nevím co ti mám odepsat.... :DD

9 Ilía Ilía | E-mail | Web | 21. dubna 2014 v 20:58 | Reagovat

[8]: Máš odepsat, že se nemám ničeho bát -_- Zapomeň na konec, kde někdo umře! Už jich tam skončilo dost! -_-

10 Scriptie Scriptie | Web | 21. dubna 2014 v 21:07 | Reagovat

Není ta vzpomínka z první kapitoly? *kontroluje to* No jasně, že je! ty bláho, dobrý nápad, to sem zakomponovat! :-D Bylo mi to hodně povědomé!
A kapitolka, sama o sobě, byla fakt dost dobrá. Jen doufám, že Arryn nevykrvácí. o.O To bys nám neudělala, viď že ne? Prosím...?
Pamatujeě na moji výhrůžku, viď že jo? O:)

11 Calla Calla | Web | 22. dubna 2014 v 13:19 | Reagovat

[9]:  :D Tak fajn. Nikdo už neumře. To slibuji! :) :D

[10]:  :D Ano je. :D A to je jasné, že pamatuji. A neboj.. Arryn neumře. A jinak díky. :) :D

12 Ilía Ilía | E-mail | Web | 22. dubna 2014 v 15:52 | Reagovat

[11]: To je dobře. Uff :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama