Naprosto nedůležitý článek...

21. dubna 2014 v 11:49 |  Blbůstky
Ahojky. Předem Vás upozorňuji, že tento článek je psán ve smutku a vzteku, takže nemusí dávat smysl.
POKUD NECHCETE, NEČTETE JEJ, PROTOŽE OPRAVDU NENÍ DŮLEŽITÝ. JEN SE POTŘEBUJI VYPSAT. A NAVÍC JE TO DOST DEPRESVINÍ ČLÁNEK!



Víte... Dnes jsem si uvědomila, jak rychle se člověk dokáže změnit, Jak rychle se lidem dokáž změnit názory. Já jsem změnila názor. Změnila jsem ho asi před pěti minutama. A víte jaký názor jsem změnila? Názor na sebevraždu a řezání. Neříkám, že se řežu. Neřežu. Neříkám, že jsem se pokoušela zabít, ale ani neříkám, že jsem nad tím někdy nepřemýšlela. Přemýšlela. Přemýšlím...
Vždycky jsem byla tip člověka, který všem tvrdil, že není potřeba se řezat. Že si zbytečně ubližujete a ničíte své zdravý a že jsou i jiné způsoby. Ale... Když se teď tak zamyslím.. JSOU jiné způsoby? Protože v tuhle chvíli nevidím jiný způsob jak se všho zbavit. Nehodálm se řezat... ani bych možná neměla čím, ale beru to prostě obecně. Když tady teď sedím a píšu tenhle nesmyslný článek plný chyb uvědomuji si, že prostě teď nejde se odreagovat třeba během nebo jídlem. Nejde to. Protože jsem zavřená ve svém pokoji, v kuchyni je mamka a návštěva a jediné co můžu dělat, je vypsat se z toho. Ale co když někdo nemá noťas jako já? Co když by se musel jít vypsat na PC někde.. do nějaké místnosti, kd je nějaký další člověk? Víte.. Asi jsem to už pochopila. Proč se někdo pořeže a nejde např. ven. Protože... jak můžete jít ven s rudýma ubrečenýma očima, bolestí v srdci a s pocitem, že nemáte žádnou duši a že na světě pro vás už není místo?

No.. Nevím, zda jste pochopili to, co jsem napsala. A ono je to vlastně i jedno. Chci se tady prostě vypsat, takže to ani nemusí dávat smysl. Víte... Včera jsem se dozvěděla, že celá má budoucnost je pěkně v prdeli. Naše rodina je prokletá a já se z toho prostě nevyvlíknu. Dám vám tady příklad. Představte si, že vaše matka je nemocná. A že tu stejnou nemoc měla i její matkja (vaše babička) akorát v trochu jiném stádiu. Potom si představte, že tu stejnou nemoc měla i vaše druhá babička (matka od vašeho otce) a nakonec si ředstavte, že tu nemoc měla i vaše prababička (matka vší babičky z matčiné strany) Takže.. co z toho vyplívá pro mě? To, že tu nemoc budu mít i já. Ale abych se vyjádřila jasně. Tady ve skutečnosti nejde o žádnou nemoc. To jsem dala jen jako příklad. Jde tady o něco mnohem, mnohem horšího. A já si nejsem jistá, že to tady mám napsat.... Je to odporné. Opravdu odporné a... Ne. Nenapíšu to tady. Nenapíšu tady, co se u nás doma děje. Stejně si to všichni zřejmě domyslí, protože jste chytří lidé.
Ale víte co je nejhorší? Já jsem ho vždycky měla ráda. Vždycky. Usmívala jsem se, byla hodná holka se samíma jedničkama. Vždycky veselá, vždycky usměvavá. A i když se mi rodina rozpadala přímo před očima, já dělala, že to nevidím. Že se nic neděje. Proč k*rva?! Proč?! Jsem tak tupá! Jak sjem tohle mohla hrát?! Chápete,že tohle už prostě nezvládnu? Já už prostě nedokážu jen tak nečině sedět a dívat se, jak se všichni nesnášejí. Jak si navzájem ubližují. Jaks e mi rozpadá rodina. Už mě nabví se pořád smát a rozdávat radost do okolí. Unavuje mě to. Každou noc brečím v posteli jako magor s písničkama v uších a přemýšlím, jestli si je budu muset zase zvednout na nejvyšší hlasitost, nebo jestli dnešek bude příjemnou nocí. Víte co to je, když jedete za svou rodinou, těšíte se, že si užejete oslvau, ale potom slyšíte vlastní tetu a strejdu jak pomlouvají vaše rodiče a VÁS?! Umíte si to představit? A umíte si předtavit, že s těmi lidmi potom strávíte další týden? Chápete jaké to je? Ne. Nechápete. Nemůžete... Jediný člověk z celé rodiny, který mě chápe je moje babička a teta z Brna. Víte co mi řekla? Tenkrát, když jsem se na oslavě rozbrečela a jaksi se zhroutila? Když ona sama byla po rozchodu se svou přítelkyní (ano přítelkyní)? Řekla mi: Já mám momentální bolest, ale ty ji prožíváš už dlouho. Vím, že je to těžké. Ale život je těžký. Ještě hodněkrát v životě projdeš nějakou bolestí. Neřekla to doslova. Já si to doslova nepamatuji. Ale něco na tento způsob. A potom řekla větu, která mi navždy změnila život: Představ si, že všechny tvé problémy a tvá bolest jsou kára. Těžká, železná kára plná obřích kamenů. A představ si, že život je jeden velký kopec. A ty tu káru musíš vytlačit na vrchol toho kopce. Klidně si u toho tlačení nadávej. Sprostě křič, ale vytlač ji. A až tu káru vytlačíš nahoru, nech ji tam a utíkej z kopce dolů. Utíkej a neneh tu káru, aby tě dostihla." Vím, že to zní hodně divně a zřejmě ste to ani nepochopili. Ale já ano. Jde o to, že své strachy, svou bolest a své problémy musíte překonat (vytlačit na kopec) a až je překonáte, už se jimi nezabívejte, Nechete minulost, minulostí (zanecháte to na vršku kopce) no a potom už si žijete vlastní život. Bez probémů a starostí, které Vás trápili. (utíkáte z kopce) a nikdy se neohlížejte za minulostí, protože se jinak vrátí. (kára vás nesmí dostihnout) Chápete? Vidíte, jak úžasný je moje teta člověk? Já vím, že zřejmě zním jako naprostý magor, ale je mi to jedno. Už na začátku jsem vám psala, že tohle není vůbec důležitý článek takže....
Ach jo... už zase mám slzy v očích.. úžasný.... Víte.. dneska si tak sedím v kuchyni s babičkou, která přijela na víkend a s tetou, která taktéž přijela. Jen tak poslouchám co si povídají a najednou volá otec. Zavolala mamce, že pro moji druhou babičku nepojede (měla se vracet z práce a on pro ni měl zajet na vlakáč) a že tam má zajet moje mamka. Jo. A to hlavní, Řekl, aby mu donesla flašku chlastu. A co řekla mamka? Samozřejmě. Víte... On momentálně dělá takovou.. kulečníkovou hernu. Staví to tam ještě s nějakými chlapy a tak je jasné, že něco na posilnění, ještě k tomu o Velikonocích musí být. Ale do prdele!!!!!!!! Normální člověk by se prostě nenapil, když ví, že někomu něco slíbil a někam jede! Nenávidím ho! Chápete to?! Já ho prostě NENÁVIDÍM!!! A ještě ke všemu.. mamka si dávala tu flašku do tašky a přidala tam nějaké sladkosti a jednohubky, co jsme ráno dělali. A když odcházela tak teta řekla (ne není to ta samá teta, co mi řekla tu krásnou větu): Seš blbá ségra? On si pískne a ty skáčeš! nebo něco takového. Jak by ste se potom cítila? Jak?!!!
Mám toho dost. Mám dost téhle rodiny. Mám dost těch podělaných přetvářek. Mám dost toho se neustále učit. Mám dost toho tlaku, abych se dostala na školu! Seru na to! Už žádné přetvářky. Už žádný smích, když mě něco nerozesměje. Už žádné podělané dětské chování! A hlavně... už žádné zybtečné rozmlouvání s mým otcem. Konec. Skončila jsem. Pokud se něco nestane, pokdu mě nezavolá nebo pokud nebude nejvyšší nouze... odmítám s ním mluvit. Lidi... já nevím, zda si to dokážete představit, ale jediný pocit, který zrovna teď cítím je nenávist.. ale přece... k rodičům se má cítit láska, nebo ne? Nechápu to... jsem naprosto zmatená a naštvaná... A musím jít dolů se najíst.. už to vidím S krásnýma rudýma očima. No.. To půjde jako po másle.
PS: Nedám tady svoji přezdívku, protože tento článek jsem psala jako já, jako moje jméno, ktero vám neřeknu, ne jako Calla. Jako internetová blogerka. Ale jako skutečná živá trpící bytost.
PS2: Sorry za chyby. Fakticky se mi to znovu číst nechce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Anůše Anůše | Web | 21. dubna 2014 v 12:44 | Reagovat

Páni... vlastně ani pořádně nevím, co na to říct, ale třeba se rozepíšu.. Chci ti ale hlavně říct ať neděláš hlouposti! Věřím, že je to strašně těžké, znám to ze svého okolí, od svých kamarádů atd, ale věřím že jsi dostatečně rozumná na to aby si neudělala nějakou hloupost! A musíš být hrozně silná, obdivuju tě... Určitě to musí být dost 'nehezké' pro tebe. Už jenom když jsem si přečetla ten tvůj příběh podle skutečných událostí, řekla jsem si "jak je tohle vůbec možný. proč se musejí takovéhle věcí stávat a opravdu ji obdivuju, je hrozně statečná a silná a i přes tohle všechno je milá s usměvavá bytost" a teď když čtu tohle se ty moje slova ještě 'zesilují'. jsi opravdu skvělá! asi to nejsou zrovna nejchytřejší slova ale i přes to musím říct...doufám že to bude jednou všechno lepší! tolik bych ti přála aby se to všechno zlepšilo! je to tvoje rodina a v rodině by si se neměla cítit takto. rodina by mělo být jakési útočiště a místo kde máš pocit bezpečí. jsem ráda, že máš aspoň tak skvělou tetu a babičku a jejich slova jsou zkrátka úžasná! :) doufám že jsem tu nevyplodila nějaké blbosti, ale chci ti zkrátka popřát hodně štěstí a hodně síly! :)

2 Calla Calla | Web | 21. dubna 2014 v 13:44 | Reagovat

[1]:  Určitě jsi nenapsala blbosti. A víš... já bych ve skutečnosti žádnou kravinu neudělala protože někteří lidé v mém okolí si prostě nezaslouží, aby kvůli mě trpěli.. Ale jak jsi psala.. rodina má být takové útočiště.. místo, kde je bezpečí, ale já se tak doma necítím.. cítím se tak např. u babičky, ale doma ne. Snažím se to nedávat najevo, ale je to dost těžký... přetvařovat se před vlastní rodinou... :/

3 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 21. dubna 2014 v 20:19 | Reagovat

Úplně všechno jsem nepochopila, protože je to na mě moc zamotaný, ale doufám, že se to spraví! Vždy se najde něco, co tě rozveselí a já doufám a věřím, že to za chvíli přejde a ty budeš šťastná jako dřív. A určitě nejsi tupá. Prostě jsi jen nechtěla vidět ty špatný věci. To se stává asi každému. A na drby, pomlouvání ostatních nedej. Ani od rodiny. A s tou nenávistí... Rodiče nejde nenávidět. Určitě to přejde, uvidíš. Ale zdá se mi,. že ta teta měla pravdu. Ta co říkala tvojí mamce. Nebo aspoň tak jsem to pochopila. Asi jsem tě moc nepovzbudila, ale nevím co ještě napsat. Ale určitě se to spraví! :-)

4 Calla Calla | Web | 21. dubna 2014 v 20:26 | Reagovat

[3]:  Já doufám, že se to spraví.. Doufám.. Ale to je taky to jediné, co můžu dělat. Doufat. A jinak.. Tenhle článek neměl být k tomu, aby jste mě nějak povzbuzovali. Prostě jsem se potřebovala vypsat a vědět, že si to alespoň jeden člověk přečte. Že už to nebude jakoby moje tajemství...

5 Scriptie Scriptie | Web | 21. dubna 2014 v 21:23 | Reagovat

Nikdy jsem nevěděla, co psát na takovéhle... články, kde člověk odhaluje sám sebe a snaží se vypsat (já se vždycky vypisovala do deníku.) Na druhou stranu, je mi blbé, to zavřít po tom, co jsem si to přečetla a ignorovat to.
Neříkám, že chápu, jak se cítíš. Ale abych byla upřímná, naše rodina měla taky velké problémy. Třeba moje teta se asi čtyřikrát vdala, má čtyři děti, a dalo by se říct, že každé z nich má jiné příjmení. Třeba můj bratranec (prý, říkala mi to babička) nikdy nezjistil, kdo je jeho biologický otec. A donedávna jsem měla problémy s rodiči, hlavně s tátou. Ale nikdy jsem neměla potřebu se řezat, protože už jen při té myšlence se mi zježily chloupky na krku. Nemám ráda bolest. Vyhýbám se jí, co jen to jde.
Ale zjišťuju, že píšu o sobě. -.- A při tom jsem ti měla napsat něco na uklidnění. Jsem příšerná.
Heleď. Pokud máš kamarády (dobrý kamarády), tak mi věř, že ve škole na takové trápení brzy zapomeneš (i když neříkám, že tě to občas nenapadne nebo na to zapomeneš úplně). Co jsem ale chtěla říct, aby sis s pomlouváním nelámala tolik hlavu. Vím, že se to lehce řekne a těžce udělá (samotné se mi to stává), ale aspoň se o to pokus. A neber si to všechno příliš osobně. Mohlo by tě to zničit. Buď jim ukaž, že je ti úplně jedno, co si o tobě říkají (když je zaslechneš, vraž tam k nim a pěkně od plic jim řekni, že si ceníš, že o tobě tak "laskavě" mluví, ale pokud proti tobě něco mají, tak ať ti to řeknou (to byl příklad)), nebo je úplně ignoruj. No, tak proti tobě něco maj, no. Spousta lidí má něco proti další spoustě lidí. Už si v podstatě ani nedokážu představit lidstvo bez pomlouvání. -.-'
Nevím, jestli bych ti k tomu neměla říct ještě něco povzbuzujícího, ale mám takový pocit, že jsem toho řekla ažaž. Jéje, to zas bude komentář. o.O
No nic. Doufám, že se všechno více-méně spraví nebo alespoň zlepší. Opravdu v to doufám, budu ti držet palce a posílám spoustu naděje a světla, ať prosvítí tvůj kutloch. :-) (Jo, to znělo trochu, eh, příliš poeticky)
Taky se omlouvám za chyby a za délku. Ale opravdu moc doufám, že se to u tebe zlepší. :)

6 Nemesis Moriko Nemesis Moriko | E-mail | Web | 21. dubna 2014 v 22:12 | Reagovat

Nechci říkat, že vím, jak se cítíš. Nebudu tu tobě, sobě či někomu jinýmu něco nalhávat. Ale chci ti říct, že pokud budeš věřit, určitě se to zlepší:)) Vím, že to zní trapně.. ale sama jsem zjistila, že když člověk věří, jdou věci líp:-)
Jinak - my máme taky problémy v rodině. Z velké části za to může taťka, vlastně z většiny. Správně bych ho měla nenávidět, nechtět s ním mluvit a vůbec. I toho dalšího člověka bych měla nenávidět. Ale.. já nevím, nedokážu to. Taťka teď bude bydlet jinde.
Ale místo toho, abych byla na taťku naštvaná.. nevím. Jsem naštvaná na mamku. Furt jsem nějaká nabroušená, furt se do ní navážím. Ne nějak vážně, ale prostě, stačí aby mi někdo něco řekl a já hned "já vím, jsem slepá.. ale to mám po mamce." nebo něco podobnýho. Vím, že je to ode mně hnusné, ani se tak chovat nechci..
ale prostě nemůžu.
Kdykoliv můžu vypadnout z domu, jet k babičce, nebo třeba s taťkou přespat na chatě.. tak vypadnu. Nevím proč. Takle by to být nemělo.. ale prostě to tak je.
Huh.. a zase celý komentář jen o mě.
No, zkrátka, chci ti říct, - drž se, řiď se tou větou co ti řekla teta, s tím vozíkem.. a ono se to zlepší:))

7 krabiceplnapribehu krabiceplnapribehu | Web | 22. dubna 2014 v 1:29 | Reagovat

Přečetl jsem tento útrpný článek jedním dechem a stěží zadržoval slzy. Opravdu pociťuje zvláštní emoci lítosti a souznění. Neříkám, že problémy jež tě právě zasypaly jsou podobné těm, jež zasypaly mě a drží mě jako hromada kamenní až na samém dně mého bytí, ale opravdu vím, jak se cítíš :) Víš, nebudu ti tu sdělovat, jak těžký mám život, protože každý má těžký život a kdo ne, tak nežije... to jsou lidé s vyumělkovanou psychickou stabilitou, kteří se po sebemenším náznaku karambolu rozsypou v prach. Pokud jde o rodinné problémy, tak mi ukaž prstem na model perfektní rodiny! CO to vlastně je? Nic nemůže být nikdy perfektní, a pokud ano, tak to je něco neživého, něco čemu chybí duše. Celá moje rodina (většina) je banda příživníků, jež se pasou na bolesti druhých, a věř tomu, že moje rodina je velká a je jich opravdu hodně :) Napadá mě jedno malé přirovnání :) Někdy v období Ruského romantismu, se do literatury té doby začal hodně zapojovat jistý prvek, jemuž se říkalo zbytečný člověk. Byla to osoba, která měla předpoklady, příležitosti a možnosti, aby to někam dotáhla, ale přesto se svým životem jenom nadarmo plýtvala a nakonec skončila někdy na dně, litujíc sebe sama. Jak jsem již zmínil, neemoční stabilita :) Musíš to brát tak... ne... nemusíš :) Nechci ti nic nakazovat, chci ti pomoci a podpořit tě :) Ber to tak, když budeš chtít, že všechno zlo, které tě vnitřně ničí, týrá a bortí tvé ochranné bariéry, jež jsi si na základě předešlých zkušeností vybudovala je něco, co tě má připravit na daleko lepší zítřky :) Ber to jako cennou zkušenost a aspoň budeš vědět, čemu se ve svém životě vyhýbat :) Nechci znít nějak přehnaně poeticky, nebo neefektně, ale jenom chci, abys v sebe věřila a hlavně si neubližovala :) Já sic mám takové myšlenky také a několikrát mě napadlo, se sprovodit ze světa, jsem to ještě neudělal :) Musíš myslet na ostatní lidi, kterým by to ublížilo, sic jsem dneska měl den, kdy jsem o tom pořád polemizoval, až jsem si i říkal, komu bych vlastně chyběl? Říkal jsem si, že kdyby přece jenom někdo uronil slzu za mou osobu, tak by jim to snad otevřelo oči a oni by se začali chovat jinak, ale pak mě napadlo, že jsem už téhle frašce obětoval dost sebe samého a že můj život si něco takového opravdu nezaslouží, ale můj postoj může zase nabýt jiného počínaní, jelikož psychika je věc strašně složitá a nestálá, sic se učím psychologii dva roky, tak pořád nechápu, jak by někdo práci psychologa mohl dělat, mnohokrát jsme o tom s kamarádkou debatovali a přemýšleli nad tím, jaké by to bylo... Bál bych se toho, že přilnu k cizím problémům a ponesu si je s sebou…
Jinak, zmínila jsi nemoc… Já sám jich má opravdu požehnaně, málem jsem prodělal i rakovinu, tím málem myslím to, že se všechno stihlo zastavit v zárodku a měl jsem vlastně neskutečné štěstí, že jsem nedopadl jako někteří hrdinové knih, či hrdinové v lidských životů… Vím, jaké obavy se ti asi honí hlavou, navzdory tomu, že nevím, co je přesně TA nemoc. Vlastně ani nevím co ti v tomhle směru říct, jedině to, abys byla vytrvalá a bojovala 
To jsem trošičku odbočil  Jak řekla tvoje teta, život a starosti s ním spojené jsou jenom těžké břemeno, které si vláčíš s sebou a je jenom na tobě, jestli budeš tlačit i z posledních sil a nebo se jenom necháš zahanbeně strhat  Mohu ti říct, že přes to všechno, čím jsi si prošla budeš neuvěřitelně silná osoba a musíš už být neuvěřitelně silná a chápu, že když žiješ každý den v nejistotě a bolesti, tak že to není nic lehkého, nebo něco, co by tě opravdu něčím naplňovali, ale promiň mi to co teď řeknu, ale tvoje rodina je sobecká... Měli by si všimnout, že jedna talentovaná, chytrá a krásná! Dívka strádá a její dušička zmírá v bolesti, jako kdyby její srdce bylo omotané ostnatým drátem, který se s každým dalším slovem, nebo pocitem, či jen činem utáhnul a zarýval své ostré hroty hlouběji do onoho milujícího orgánu… Pak by se i mohli divit, co se stane s někým, jehož srdce je roztříštěné na miliony kousků  Víš, že existuje „Syndrom zlomeného srdce“?  Když trpí duše, tak trpí i tělo… Začneš být slabá jak po psychické stránce, tak po fyzické… budeš mít oslabenou imunitu a budeš trpět pomalou nechutí do života… Ale všechny nemoci a syndromy jednoho dne odezní a ty budeš stát na prahu svého NOVÉHO! ÚSPĚŠNÉHO! A HLAVNĚ ŠŤASTNÉHO ŽIVOTA! Je to něco, co si každý zaslouží a ty o to víc, kvůli tomu, čím si procházíš  Promiň, že to co ti tu vykládám, nemá žádnou literární soudržnost, ale píšu přímo z hlavy, tak tu možná budou moje myšlenky celkově zpřeházené, ale význam z nich snad zvládneš vyčíst 
Neber to na lehkou váhu…. Musí se něco změnit, nemůžeš se takhle vnitřně umučit, zlatíčko  Tohle opravdu nejde… Je mi tě moc líto, i když vím, že lítost ti nepomůže, ale zase ti nabídne menší pochopení, nebo aspoň pokus o to 
Doufám, že se všechno zlepší a že budeš zase šťastná, se zdravou chutí do života a se sílou na to, abys překonávala všechny strasti, jež ti bude osud přikládat do cesty  Jsi sama strůjcem svého štěstí a je jen na tobě, jak všechno bude, musíš proto jenom najít sílu  (Omlouvám se, ale to co ti tu říkám nepůsobí na mou osobu, ale neznamená to, že by to nemělo zabrat na tebe, jelikož mnoha lidem tyto prosté věty otevřely oči, ale já jsem asi komplikovanější osobnostní druh )
Doufám, že ti aspoň nějaká z těch vět, co jsem tu vyprodukoval z mé mysli nějakým působem pomohla, nebo zažehla malinkatou jiskřičku naděje  Moc ti držím palce a doufám, že najdeš štěstí!!!

8 krabiceplnapribehu krabiceplnapribehu | Web | 22. dubna 2014 v 1:32 | Reagovat

A omlouvám se, že jsem do mého komentáře nakonec i přes mé počáteční upírání líčení zapojil svoje problémy, ale chtěl jsem, abys věděla, že nejsi sama a že dokážu a chci pochopit tvou bolest...

9 Calla Calla | Web | 22. dubna 2014 v 13:34 | Reagovat

[5]:  V pohodě. Jak už jsem psala.. tenhle článek tady není pro to, aby jste mě nějak utěšovali.. Prostě jsem jen potřebovala vědět, že už nejsem jediná kdo ví o mých problémech. Toť vše. Ale i přes to ti děkuju. Tvůj komentář mě potěšil a s tím pomlouváním... snažím se to ignorovat, ale od vlastní rodiny to vážně dost bolí... :/

[6]:  Mě nevadí, že je komentář o tobě. Teď to bude znít hodně hnusně, ale docela mi pomohlo, když jsem si přečetla, že ne každý má super rodinu a že i ty a vy máte nějaké problémy.. že v tom nejsem sama.

[7]:   Moc, moc ti děkuji za krásný dlouhý komentář. Tak nějak jsi mě emočně pozvedl. Jsem ráda, (a vlastně jsem v to tak trochu doufala), že jsou tady lidí, kteří mě chápou. Kteří ví, jaké to je mít problémy. Teď to možná zní divně, ale chci tím říct, že sice mám nejlepší kamarádku, která taky nemá jednoduchý život, ale... když mám problémy já a ona taky tak o nich prostě nemluvíme.. nevím proč. Asi si prostě chceme jen užívat a smát se když jsme spolu. A navíc ji tím nechci zatěžovat.. nechci aby se trápila mými problémy... A pro to jsem to napsala tady. Protože jsem doufala, že se tady najdou lidé, kteří mě pochopí. Kteří taky zažili nebo zažívají něco těžkého. Takže ti ještě jednou děkuji za duchaplný komentář. Dodal mi naději, že jednou bude můj život lepší. A s tou sobeckostí máš pravdu. Myslím si to už hodně dlouho. A zrovna se mi vybavil jeden případ... tenkrát jsem mamce řekla pravdu. Že si myslím, že je to od nich sobecké(jednalo se o to,že já jsem chtěla zůstat na oslavě narozenin mého strejdy přes noc ale rodiče se rozhodli, že se jim prostě nechce) a mamka po mě začala řvát a řekla, že jediný člověk, který je sobecký jsem já... Potom je těžké odjet s takovými lidmi domů :/

10 Adelaide R. Adelaide R. | 22. dubna 2014 v 13:39 | Reagovat

Chápu tě, Callo, vím jak se cítíš, protože to mám hodně podobné. Můj otec sice není takovýhle, ale neumí se chovat hezky. A ani moje máma to nedokáže. Vyrůstám v rodině, kde se každý den odehravá jedna velká mela. Nesnáším svůj život, nesnáším sebe a nesnáším tohle, v čem jsme nuceni žít. A zároveň se nesnáším za to, že umím tak snadno odpouštět.
Jenže problém je v tom, že můj otec mne naučil, že chlapům se nemá věřit, a já se tím řídím. Jenže nevěřit všem a nedoufat je tak úmorné. Trápení tě zase užírá a pláč bere energii. Také jsem kolikrát myslela, že žít už nemá cenu, ale pak mne můj kamarád téměř nakopal, přitom je na tom stejně jako já, a donutil postavit se na nohy, otočit se ke všem, co mi ublížili a říct jim, že to dokážu. Že i já jsem ucházející bytost - i když o tom pochybuji.
Občas mám chuť se otočit a utéct odtud hodně daleko... jenže teď to není možné...
Vím, že není lehké to všechno v sobě potlačovat, vím, že je to úmorné. A tvoje teta je moudrá žena, když ti řekla něco takového. Měla bys za ní být vděčná - i když vím, že už jseš.
Ani nevíš, jakou sílu musím teď vyvinout, abych nezačla plakat :D
Ale je důležité vědět, že alespoň víš, čemu se v budoucnosti vyhnout. Že se nezhroutíš, jako lidé, kterým šlo vše hladce. Já v tebe věřím. Protože ty to dokážeš a dostaneš se z toho.
Ale já doufám, že se v životě budeš mít lépe. Musíš se mít lépe! Protože si to zasloužíš.
Ty se dokážeš postavit minulosti čelem a utéct před ní - či ji přemoct, protože jsi silná.

11 Calla Calla | Web | 22. dubna 2014 v 14:35 | Reagovat

[10]:  Já mám taky co dělat, abych nebrečela. :D A jinak.. já jsem za tetu nesmírně vděčná. A doufám, že pokud mě vezmou na školu do Brna, tak se s ní uvidím o hodně častěji, jelikož v Brně bydlí. To by bylo opravdu super. A jinak ti děkuji, že si o mě myslíš, že jsem silná. Já sama o sobě hodně pochybuji. Někdy mám pocit, že před ostatníma tolik zakrývám to, co se děje, že obelžu i sama sebe.. Ale ještě jednou ti děkuji za pozvednutí nálady a přidání naděje. :)

12 Adelaide R. Adelaide R. | 22. dubna 2014 v 14:39 | Reagovat

[11]: Za tohle se vůbec neděkuje :)

13 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 22. dubna 2014 v 20:07 | Reagovat

Myslím, že tě dost dobře chápu. A tvá babička je velice moudrý člověk. Možná její slova mohou vyznít jako kýč, ale ze zkušenosti vím, že má pravdu.
Já tě nebudu litovat. Vím, že to člověka ještě více rozčílí a rozesmutní. Já také nemám lehký život. Ale pokud tě to uklidní, tak to s umělci chodí. Ti nejlepší prožili největší trápení.
Vím, jaké je to, nemoct se ani soustředit na školu, když pořád slyšíš ten křik. Pak máš chuť skočit na nejbližší autobus/ vlak/ nebo co u vás jezdí a odjet někam hodně, hodně daleko...Alespoň já to tak mám.
Ale jsem ráda, že se z toho radši vypíšeš, než aby ses řezala nebo tak něco. Takoví lidé si zaslouží nesmírný obdiv. Já trochu chápu, proč to dělají, ale nic to nespraví.
Nejspíš ti tato rada nepomůže- ale nech si sluchátka v uších, zvyš hlasitost a pobrukuj si. Takto řeším své problémy já. A pomáhá to. Jako zrovna nyní. Mamka a její manžel křičí, zítra mě čekají přijímací zkoušky, ale já tady sedím, do uší mi hraje Cryin od Aerosmith a cítím se skvěle. Protože mi je všechno jedno.
Snad to bude lepší. Přeji si to i za tebe.

14 Calla Calla | Web | 22. dubna 2014 v 20:24 | Reagovat

[13]:  Přesně. Mám chuť utéct, sednou na autobus a odjet. A sluchátka mám v uších skoro pořád. Jinak.. Máš pravdu. Téměř všichni hodně dobří umělci prožili nějaké trápení. Asi je to osud nebo co... Někdy si říkám, proč to padlo zrovna na mě, ale potom si řeknu, že jsou na tom lidé možná i hůř.. třeba jim někdo zemřel nebo jsou nějak nemocní...

15 Abigail Abigail | Web | 22. dubna 2014 v 20:28 | Reagovat

Chyby jsou v pohodě, kdo by to skra v takovém stavu kontroloval. S rodinou to mám podobné. v jednu chvíli je mám ráda a přetvařuju se a v druhou chvíli jsem na trosky. Jsem ráda, že alespoň ségra se stará...moment, oni se všichni starají, ale až už je pozdě... je to děs a ta věta byla krásná... nebudu tvé problémy nijak zlepšovat nebo tak, ale kdybys ses zase potřebovala vypsat klidně to udělej...alespoň to ze sebe částečně dostaneš... přeju si, aby to nebylo tak těžký přeju ti aby se to zlepšilo...alespoň trochu.

16 Abigail Abigail | Web | 22. dubna 2014 v 20:29 | Reagovat

[15]: taky si říkám, že se lidé mají i hůř, ale někdy se prostě stočím do klubíčka a chce se mi umřít...

17 Calla Calla | Web | 22. dubna 2014 v 20:37 | Reagovat

[15]:  No.. U mě se nestarají.. přijde mi, že ani neví o tom, že mě něco trápí. Připadá mi, že je jim to jedno a když už nemám veselou náladu, ještě mě za to seřvou. A jak jsi psala.. Řeknu si, že se lidé mají hůř a v druhé chvíli si říkám, že se mám možná hůř já..

18 Abigail Abigail | Web | 22. dubna 2014 v 20:43 | Reagovat

[17]: mám to stejné, když mají oni špatnou náladu snáším to, ale když je mě zle oni mě seřvou...

19 Calla Calla | Web | 22. dubna 2014 v 20:47 | Reagovat

[18]:  Přesně.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama