Jednorázovka- Život

26. června 2014 v 21:36 | Callia |  Jednorázovky
Ahojky. Tak jsem tady opět s dalším článkem. Dneska je to taková... Středně dlouhá jednorázovka. Možná, že je i krátká. :D
Vlastně... Měla bych napsat, že ono to ani není tak jednorázovka, jako spíš moje vypsání z pocitů. Takže.. Kdo nechce, nemusí to číst, protože to v podstatě žádný příběh nemá. :D
UPOZORNĚNÍ!
OBSAHUJE SPROSTÁ SLOVA!
Více v celém článku.


Víte… Přemýšlela jsem. A to hodně. Přemýšlela jsem každý, každičký den v posledním půl roce. A přišla jsem na jednu velmi důležitou věc.
Vždy jsem si pokládala naprosto nesmyslné a nedůležité otázky. Např. Jak vznikl vesmír? Co se stane v budoucnosti? Existuje Bůh a andělé? Nebo peklo a démoni? Byly to otázky, na které se každý z vás už určitě alespoň jednou zeptal. Ale víte vy co? Ty otázky jsou naprosto k ničemu. Jsou nedůležité. Jsou jako vy v tom obrovském vesmíru. Jsou nic. Protože… Jak si mohu odpovědět? Proč bych měla znát odpověď na svou budoucnost, když se nedokážu vypořádat z minulostí a přítomností? Proč bych měla znát minulost celého našeho bytí, když nedokážu přijmout ani tu svou? Proč bych měla znát něco, co přijde po smrti, když nevím, jak budu žít? Je to tak jednoduché a přitom tolik složité.
Celý můj život byl zmatek, chaos, slzy, bolest. A smích? Opravdový smích? Ne… Můj život není protkán zvonivým dětským smíchem. Jiskřičkami v očích a úsměvem na fotkách. Taková jsem totiž nebyla. A vlastně ani nejsem. Když jsem se nedávno dívala na fotky ze školky a nižšího stupně, chtělo se mi křičet a brečet. Všude se tvářím tak smutně. I když jsme se to snažila zamaskovat úsměvem, nešlo to. A vím, že spousta z vás si říká, že jsem se prostě neuměla tvářit na fotkách, což je pravda. Ale ty oči… Oči.. Brána do duše. Prozradí všechno. Do sebemenšího detailu. A ty oči na těch fotkách… Volaly o pomoc, ale nikdo je neslyšel. Byla jsem zoufalá. Jak ve škole, tak doma. Neustále jsem to držela v sobě. Usmívala se, i když to bolelo. Ale v mých očích byl smutek a strach. A kdo mě vyslyšel? Kdo mi pomohl? Nikdo. Byla jsem na to sama. Malá, obyčejná, pro ostatní neviditelná holka, která trpěla, a nikdo ji neslyšel. Nikdo ji neviděl. Nikdo ji necítil.
Vyrostla jsem. Už nejsem malá dívka, která měla našlápnuto k tomu, aby ji šikanovali. Už nejsem malé dítě, které se schovávalo za falešnými úsměvy, které se stejně nepovedly. Moji oči už nevolají po pomoci. Je mi patnáct a možná je to pro vás nízký věk, ale pro mě ne. Změnila jsem se. Mám pocit… Že se ve mně něco zlomilo. Něco tak obrovského, že už to nedokážu udržet uvnitř sebe. Musí to ven. A rychle…
Víte… Celý svůj život jsem všechny své emoce schovávala uvnitř sebe. Byla jsem plná vzteku, strachu, zmatenosti, štěstí, nenávisti. Všechno to bylo ve mně. Ale nikdy, nikdy jsem nevyletěla. Nevypěnila jsem. Jen jsem přežívala. Ale teď… Už to nejde. Moje tělo, srdce i duše už jsou tak plné… Tolik plné, že už ty pocity nemám kam dávat. Nemůžu už je ukrývat. Nejde to…
A pak se to stalo. Přišel den, kdy se vše změnilo. Já se změnila. A s tím i celý můj pohled na svět. Řeknu vám krátký příběh z mého život. Přesněji… Ale ne. Necháme život, protože slovo život je tak strašně moc neurčité…
Hádali se. Nemusím říkat kdo, hádali se. Vy si jistě domyslíte, o koho šlo. (Alespoň ti, co četli Veram story) A byla to opravdu hnusná hádka. Tolik sprostých slov jsem už dlouho neslyšela. A tolik toho ponižování a slz a pláče a ubližování…. Tolik bolesti a strachu… Nešlo to. Nemohla jsem… Ležím v posteli. Třepu se. Asi jsem dostala záchvat paniky nebo možná zimnici.. Já nevím.. Ale ležím a třepu se. Deset minut přemýšlím. Přemýšlím mezi škuby celého mého těla. Z vedlejší místnosti se ozývají ponižující nadávky. A já stále přemýšlím. Utéct nebo ne. Zůstat ležet jako zbabělec a nic neudělat nebo se tomu jít postavit. Dilema. A potom… Potom přišla ta věta a zvuk vzlyku.
" Stačí tak málo. Vidíš?" věta, která zapříčinila zboření mých hranic. Mé nádrže na pocity. Všechno bylo pryč. Všechno zbořeno. Všeho venku. Vstávám z postele. Nasazuji brýle a scházím po schodech. Jistě. Nikdo si ničeho nevšiml. Na pět minut se zamykám v koupelně. Píši kamarádce. Jistě že spí! Je půl jedné v noci! Odemykám koupelnu a v pyžamu vybíhám ven. Nechávám otevřené dveře. Nikdo si toho nevšimne. Běžím do vedlejší ulice. K babičce. Není doma. Další záchvat. Třesu se a brečím. Babička přijíždí z akce. Objímám ji a jdu k ní do bytu. Babička šeptá. " To bude dobrý. Oni si moc vypili." a já přikyvuji. A je to tady zase. Lež! Lež! Lež! Krávo blbá! Pořád lžeš! Už s tím kurva přestaň! Nelži! Jsi dementní kráva! Až moc dobře vím, že ve skutečnosti je otec stejný. A matka také. K tomu, aby ho podvedla žádný zasraný chlast nepotřebovala! A on jej nepotřebuje k tomu, aby jí něco udělal! Křičím! Ve své hlavě křičím! Chci odejít….
Je ráno. Pět zmeškaných hovorů, esemesky. Odepisuji. Jsem u babičky. Matka mi volá. Mám přijít domů. Naser si čubko! Chci zařvat, ale odpovím. " Po snídani přijdu."
Přicházím domů. Žádný řev, že jsem utekla. Žádný vztek. Jen smutek a strach. Tady to máte, vy hajzli! Pěkně si to užijte, protože tohle není naposledy, co jsem utekla! Chce se mi zakřičet, ale jen si vyslechnu otázky, proč jsem utekla. Odpovídám. Popravdě. Že jsem se třepala a nikdo si toho nevšiml. Že se hádali. Otec říká. " Jak jsme si toho mohli všimnout? Byli jsme ve vedlejším pokoji." To si dělá prdel? Kdyby se nehádali, všimli by si toho. Nebo bych zavolala, že se něco děje. Ale když se tam hádali? Měla jsem strach. Mohl přijít a ublížit mě! Ach ano. Jsem strašný sobec.. Vím to.
Další dny. Chovám se, jako bych tady žila sama. Snažím se rodiče co nejvíce ignorovat. Ale nejde to. Matka do mě neustále hustí, jestli jsem stále naštvaná. Nejsem. Odpovídám. LHÁŘKO! TY ZASRANÁ LHÁŘKO! Křičím na sebe v duchu. Oni si nezaslouží tvoje lži! Zraň je! Ubliž jim! Řekni jim tu podělanou pravdu! Křičí vnitřní hlas, ale já jej neposlouchám.
Odcházím spát k babičce. Tentokrát s vědomím rodičů. Ráno mi přichází sms od matky: Máme tě moc rádi. Posíláme pusinky. To si děláš prdel?! To si ze mě děláš zkurvenou prdel?! Máme tě rádi? Já vás ne! Nesnáším vás! Nenávidím! Nechci, abyste na mě kdykoliv mluvili nebo se snad jen podívali! Nechci vás! Nenávidím vás! A tak tam hodinu sedím s mobilem v ruce a přemýšlím, zda odepsat. Odepíši. Já vás taky. Nenáviď sama sebe! Zase lžeš! Jsi strašná kráva, víš to?! Tentokrát mému vnitřnímu hlasu odpovím. Vím to. A je mi to líto. Ale i když je nenávidím, tak je mám vlastně ráda. Nemůžu jim takhle ublížit. Můj vnitřní hlas se mi směje. Jsi blbá. Já vím… Odpovídám.
Tak tohle byl jeden z mých nejnovějších příběhů. A tehdy… Vlastně.. Hodně nedávno se to ve mně všechno změnilo. Už nebudu ta hodná holčička, co to všechno tutlá. Už žádné skryté pocity. Už žádné slzy a strach. Už žádné utíkání. Budu bojovat! Postavím se tomu čelem. Žádné lži. Jenom pravdu. Nemluvím s otcem. Prostě… Nechci s ním mluvit. Ani s matkou. I když… S tou mluvím, když musím a je to mnohem více než s ním. S otcem…
Jak ironické, nazývat někoho otcem a matkou, když k nim necítíte to, co byste měli cítit ke svým rodičům, nemyslíte?
A tak se vlastně dostávám zpět k tomu začátku. Přemýšlím. Zrovna teď. Musím se dokázat vypořádat s mou minulostí ale hlavně… s přítomností. Bude to těžké… Ne… Ono už to je těžké, ale bude to ještě těžší. Ale život už takový je. Postavím vám do cesty velké překážky a vy je buď to překonáte anebo se vzdáte. A víte co? Já se rozhodla, že se vzdávat nebudu. Už nikdy.
Tímto vám přísahám, že už nebudu utíkat od problémů. Už nebudu ta slabá holka, co se bojí a co to vzdává. Od teď je ze mě bojovnice. Budu bojovat za svůj život. Za svá rozhodnutí. A hlavně… Už nikdy se nevzdám.

Callia
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Pítra Pítra | Web | 26. června 2014 v 22:19 | Reagovat

Tak to byla síla!!! :O A to,že je to sprostý asi nikomu vadit nebude xDPěkně popsané emoce v téhle povídce jsem našla kousek sebe..A to hlavně ve falešném úsměvu a dušením všech pocitů v sobě.
Krása ;)

2 Callia Callia | 27. června 2014 v 6:56 | Reagovat

[1]:  Moc děkuju. Bude to znít možná divně, ale je super, že jsi se v tom našla, protože pro mě je to takové znamení, že jsem to napsala alespoň trochu dobře. :D

3 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 27. června 2014 v 8:43 | Reagovat

Ono je to spíše úvaha, než příběh, ale to je úplně jedno.
Do očí se mi tlačily slzy, když jsem to dočetla. Sepsala jsi to opravdu emotivně, ale ono je to jasné, když jsi to dělala od srdce.
Musí být hodně špatné, když nemáš ráda tvé rodiče, a oni nemají rádi tebe. Jen tě prosím-nedělej nějakou neuváženou hloupost typu sebevražda. Když čteš mé povídky, asi víš, co se s takovými dušemi stane, a není to jen můj výmysl, věří tomu například i křesťanství...
Buď šťastná, že máš alespoň babičku. Podle mého názoru ses rozhodla správně. Sama vím, jaké to je, skrývat pocity. I ten třas, jaký popisuješ, jsem jednou zažila. a nepřála bych to ani největšímu nepříteli. Zakončím to takovým úžasným klišé, které za normálních okolností nenávidím- Zůstaň silná, protože ty na to máš...

4 Callia Callia | 27. června 2014 v 12:14 | Reagovat

[3]:  Moc díky. A ano, ono je to spíš taková úvaha než příběh, ale i tak je to v jednorázovkách. Mám totiž pocit, že tam ještě nic nebylo. :D A jinak... Ono to asi není tak, že by mě oni neměli rádi.. ale spíš já je nemám ráda... :/ Je to pěkně na nic. A nemusíš se o mě bát. Já a sebevražda.. To by asi nevyšlo. Jsem totiž zastánce toho, že když někdo sáhne na svůj život, je to obrovský sobec vůči ostatním a navíc slaboch, který to vzdal a utekl před problémy. A taková být nechci.

5 Zoe Haak Zoe Haak | Web | 27. června 2014 v 12:34 | Reagovat

Ty emoce!
NEVER GIVE UP!
To rozhodnutí jsem musela taky udělat. Taky jsem si přísahala. A pomohlo to. Nikdy se nevzdám. To není můj styl. :-D

6 Mayline Mayline | Web | 27. června 2014 v 15:33 | Reagovat

Je to hodně dobrý! :-) Sprostá slova nevadí :) A ten konec je fakt fenomenální :)

7 Callia Callia | 27. června 2014 v 16:05 | Reagovat

[5]:  :D Já doufám, že mě to taky pomůže. :D

[6]:  Moc díky. :)

8 Pítra Pítra | Web | 27. června 2014 v 18:56 | Reagovat

Callio xD
Není za co a navíc jsi to napsala úžasně x).

9 Angela Angela | Web | 27. června 2014 v 19:50 | Reagovat

Je to tak emotivně napsané, že mi došla slova... Nevzdávat se je hodně důležité. :)

10 Callia Callia | 28. června 2014 v 13:03 | Reagovat

[8]:  Ještě jednou díky. :)

[9]:  Moc díky. :) A ano.. Mít naději a nevzdat to. :)

11 Ella Monurová Ella Monurová | E-mail | Web | 28. června 2014 v 20:27 | Reagovat

Naděje přeci umírá poslední.

Callio, tohle mě prostě ..dostalo. Máš v těch úvahách pravdu, ale řeknu ti jedno.. Bude to znít divně a, taky že nejsem na tvé straně (což jsem).. Prostě važ si rodičů, ať už jsou jakýkoliv.. já už tátu nemám a s mámou nežiju (je alkoholička..).. Chtěla bych mít rodiče! :/

12 Callia Callia | Web | 28. června 2014 v 23:48 | Reagovat

[11]: Tak to je mi moc líto... :/ a nezní to tak že nejseš na mojí straně protože já jsem to nepsala kvůli tomu aby jste mě litovali nebo tak..bylo to vypsání z pocitů a... já si rodičů vážím..nebo spíše bych si chtěla jich vážit ale někdy je to vážně těžké... a jinak ti moc děkuju za komentář  :)

13 Beddy Beddy | E-mail | Web | 29. června 2014 v 8:23 | Reagovat

Hodně dobrý článek  !!! Mmoc se mi líbí ..ty ppocity :o BOŽÍÍ Jenom by asi bylo hezčí kdybys to rozdělila do odstavců takhle to vypadá strašně dlouhý ale je to jenom mmůj názor ;-)  :-)

14 Indie.Annette Indie.Annette | E-mail | Web | 29. června 2014 v 8:35 | Reagovat

Páni! Smekám. Vystihla si tímto úžasným textem mé pocity z dřívější doby.. Achjo. Kolik bolesti s tak krásnou ironickou nadsázkou. Píšeš vážně dobře, upřímně.

15 Kačíí Kačíí | Web | 29. června 2014 v 9:34 | Reagovat

Panejo, tak to bylo naprosto úžasný... Božský... Tak nějak si mě povzbudila... Ty slova panejo... :-)  :-) Moc krásný článek..

16 Callia Callia | 29. června 2014 v 11:01 | Reagovat

[13]:  Dobrý nápad. Příště to zkusím rozdělit. :) A jinak moc děkuji. :)

[14]:  Moc děkuji. :)

[15]:  Tak to jsem ráda, že jsem tě alespoň trochu povzbudila. :) A jinak moc díky. :)

17 Scriptie Scriptie | Web | 29. června 2014 v 11:57 | Reagovat

I když to bude znít divně... bylo to naprosto bombasticky napsaný. Emoce a pocity z toho přímo sršely, při některých momentech jsem pociťovala silnou vlnou soucítění, jelikož jsem věděla, jak ses v ten okamžik musela cítit.
Jak tak brouzdám po netu, všímám si jedné hrozné ironie. Spousta skvělých lidí se skvělým blogem má pohnojený životy. Nebo aspoň dětství. Buď kvůli škole, rodině, nebo něčemu jinému. Přijde mi to... jako ironie života.
Ale stejně to byla úžasná jednorázovka... :)

18 Callia Callia | 29. června 2014 v 12:18 | Reagovat

[17]:  A víš o tom, že jsem si toho taky všimla? :D A jinak moc děkuji. A nezní to blbě. Ono to bylo vypsání z emocí, takže jsem ráda, že se my ty emoce dokázalo... tak nějak uvolnit. :)

19 Abigail Abigail | Web | 29. června 2014 v 16:14 | Reagovat

Nádherné =) Někdy se cítím stejně =) Je to pěkně emotivní, ale tak to má být, měla bys to ze sebe dostat =) já to zatím ventilovala, jen prostřednictvím povídek anebo zápisů do deníků, které už vlastně neexistují =) Je to nádherně napsané!

20 Callia Callia | 29. června 2014 v 18:02 | Reagovat

[19]:  Moc díky. :)

21 Eliza Eliza | Web | 29. června 2014 v 18:49 | Reagovat

Wau o.O Tak tohle bylo dost dobrý. Cítila jsem z toho takovou pasivní agresivitu. Někdy ne až tak úplně pasivní :D
Ale bylo to inspirující, zajímavé, dobře se to četla a já jsem ráda, že jsem si to přečetla :) Klidně takových jednorázovek piš víc, evidetně ti to jde a já je ráda čtu :)

22 Callia Callia | 29. června 2014 v 19:41 | Reagovat

[21]:  Moc díky. A pokusím se v jejich psaní pokračovat. :)

23 Anůše Anůše | Web | 3. července 2014 v 20:53 | Reagovat

páni! tak to bylo zase něco, zase si mě dostala téměř na kolena. je tak dokonalý. hrozně se mi libí ta tvoje otevřenost, že o tom dokážeš mluvit,protože jen ať o tom lidi vědí. libí se mi ty tvoje slova typu 'budu silná, žádné lži, jsem bojovnice' atd. je vidět že se v tobě opravdu něco změnilo a to je jen dobře! přeji ti jen to nejlepší a hlavě ať se provází síla. věřím tomu, že tě bude vždycky provázet, to vidím z tohohle článku. fakticky si mě opět dojala, ale jen v tom dobrém slova smyslu!! je to fakticky skvělý a doufám že se ti povede dobře, ať se děje cokoliv pořád si říkej ty pěkný slova jako v tomhle články ;)

24 Callia Callia | 3. července 2014 v 21:03 | Reagovat

[23]:  Moc díky. Víš... Já jsem člověk, který své problémy drží uvnitř sebe, ale někdy už to prostě všechno nezvládnu a pohár přeteče. A v tu chvíli to prostě všechno vypluje na povrch světa. A většinou je to právě touhle psanou formou. A já se snažím těch slov držet. A zatím se mi to (doufám) alespoň trochu daří. :) Ale moje výdrž se ukáže, až zase nastane nějaký velký problém. :/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama