Temné tajemství: Skrytý démon- 5. Kapitola

4. června 2014 v 18:34 | Callia |  Temné tajemství: skrytý démon
Ahojky. Volejte třikrát hurá, protože je tady další kapitola Temného tajemství! Nevím, zda si pamatujete tu předchozí, ale pokud ne, ZDE je odkaz. :)
A co napsat více? Snad jenom to, že doufám, že se Vám bude líbit. :) :D
PS: Líbí se Vám jméno Ziki? :D
V minulé kapitole: Dessie se dozvěděla, že je Nevědomá, což naprosto sedělo. Nikdo ji nic neřekl, nevysvětlil. Pouze ji dali černočerný pokoj.
Více v celém článku.


5. Kapitola
" Vstávej!" zakřičel někdo. Se zamručením jsem se převalila a hlavu zakryla peřinou.
" Tak už do háje vstaň!" strhl ze mě peřinu a já šokem vyletěla do sedu. S pokrývkou v ruce stál u nohou mé nové postele Axis. Protřela jsem si oči a zamžourala na něj.
" Kolik je hodin?" zeptala jsem se.
" Pět ráno." Vytřeštila jsem na něj oči.
" Cože?!" protočil panenky a hodil peřinu zpátky na postel.
" A to jsem ti ještě nechal půl hodiny přispat. Teď už konečně vylez z té podělané postele!" zavrčel a odešel ke dveřím. Nějakou chvíli tam jen tak postával, a když viděl, že vylézám, vzal za kliku a na odchodu dodal. " Do půl hodiny tě očekávám pod schody." Řekl a bouchl za sebou dveřmi.
S povzdechem na rtech jsem se vydala do koupelny. Jakmile jsem rozsvítila světlo, naskytl se mi pohled na něco, co jsem očekávala. Černé kachličky černý sprchový závěs obyčejné umyvadlo zrcadlo a malá prázdná skříňka. Nechápavě jsem zavrtěla hlavou. Potočila kohoutkem s teplou vodou a opláchla si obličej. Normálně bych si umyla zuby a učesala se, ale tady… Neměla jsem s sebou nic. Vůbec nic. A tak jsem si alespoň rukou pokusila uhladit své dlouhé blond vlasy. Nepomohlo to. Zaklela jsem a naštvaně vyšla z koupelny a poté i z pokoje.
Ještě jsem nebyla ani v polovině sestupu schodů a už se moje plíce rozhodly přestat pracovat. Co minutu jsem se zastavila a přerývavě dýchala. Čelo jsem měla orosené a srdce zrychlené jako maratonec. Už jsem opravdu nemohla a tak jsem si na jeden ze schodů sedla a snažila se vydýchat.
" Můžeš mi vysvětlit, co tady děláš?" Vyskočila jsem na nohy, div se neskutálela ze schodů dolů.
" Do prdele! Tohle nedělej! Tohle mi sakra nedělej!" křikla jsem na Axise, stojícího jen pár schodů ode mě.
" Co tady děláš?" zeptal se znovu, ignorujíc moji předešlou poznámku.
" No ty ty schody možná vyjdeš levou zadní, ale mě to zabíjí. Vždyť jich tady musí být snad tisíc!" rozpřáhla jsem ruce a s již lepším dechem pokračovala v chůzi.
" Vlastně jich je jenom 899." Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou.
" Ty jsi je počítal?" přikývl.
" Nuda dělá divy. A s tím dechem… Neboj se. Postupem času si na to zvykneš a schody budou tvým nejmenším problémem." Zastavila jsem se a zamračeně na něj pohlédla.
" Ale já si nehodlám na nic zvykat! Vlastně tady ani nehodlám zůstat!" naštvala jsem se, ale Axis se jenom usmál.
" Vážně? A kam hodláš jít? Domů?"
" Jasně, že domů! Kam jinam?" s pokřiveným úšklebkem zavrtěl hlavou.
" Víš co? Nechej si ty otázky až na potom jo?" zrychlil svůj krok a za několik minut byl dole. Já ho o pár chvil později následovala.
Vešli jsme do jakési jídelny. Byla obrovská. A když říkám obrovská, tak si představte tělocvičnu. A tu si tak třikrát vynásobte. Všude byly dlouhé stoly a u nich lavičky. A na nich lidé. Muži i ženy. I když převažovala ta chlapecká část. Někteří byli oblečení v nějaké uniformě, jiní měli obyčejné triko a rifle. Někteří jedli a pili, jiní se spolu smály a bavili. Ale většina se otočila směrem ke dveřím. Směrem ke mně. Na sucho jsem polknula a následovala, Axise, který směřoval na druhý konec jídelny. Čím dál více pohledů se upíralo na mou osobu a já se cítila velmi nepříjemně. Snažila jsem se vyhýbat jakémukoliv očnímu kontaktu a tak jsem měla hlavu skloněnou k zemi.
" Jde za tebou jako poslušný pejsek, Axisi!" zasmál se někdo.
" Drž hubu, Saidere." Zakřičel nazpátek a zrychlil.
Konečně jsme došly na druhou stranu. Usedli jsme na úplný konec stolu. Naivně jsem si myslela, že tímhle se jejich pohledy opět stočí k jídlu, ale nestalo se. Naopak. Připadalo mi, že mě pozorovalo ještě více párů očí. Skvělé! Nic lepšího mě potkat nemohlo! Pomyslela jsem si ironicky.
" Nasnídej se co nejrychleji. Za patnáct minut je šest a to už bychom měli být venku."
" Jako bych snad hodlala snídat pomalu." Odsekla jsem. Zdálo se mi, že se malinko pousmál, ale pokud to byla pravda, zmizel tak rychle jako se objevil.
Ani ne za pět minut jsem měla všechno jídlo skládající se z rohlíku s máslem a salámem a také čaje v sobě. Alespoň teď jsme nemuseli znovu procházet jídelnou. Dveře vedoucí kamsi ven byly jen pár metrů od nás. Nervózně jsem se znovu vydala za Axisem. A když se tak zamyslím… Opravdu jsem byla jako jeho pejsek. Neustále za ním, neustále sklopenou hlavu.
Vyšli jsme ven. Čekala jsem, že uvidím listnaté stromy a že mě ofoukne studený podzimní vítr, ale místo toho přišel šok. Vysoké překážky nějaké prohlubně terče zbraně a já nevím co všechno. Vypadalo to tady jako nějaké tréninkové centrum. Ale co mě překvapilo ještě více, než obří zbraň položená v držáku byla příroda. Žádné Duby a Buky. Ale mohutné jehličnaté stromy. A také tady nebyl žádný studený vítr. Hřálo zde sluníčko a vysoký chlapec, kterého jsem si všimla teprve teď stál pouze v černém triku.
" S předstihem. To se divím." Pronesl onen kluk. Karamelové vlasy mu padaly přes ramena a černé oči se upíraly na mou tvář. Snažila jsem se jeho pohledu vyhnout, ale nepovedlo se mi to. Jakmile jsem se zadívala do jeho očí, měla jsem pocit, jako by přečetl celý můj život. Dozvěděl se všechna má tajemství. Jako by si mě vzal a roztrhal ze vnitř. Zatočila se mi hlava a já mírně škobrtla. Axis mě zachytil.
" Dobrý?" zeptal se ustaraným tónem. To jako vážně? On se o mě bojí?
" Jo." Odpověděla jsem jednoduše a on mne pustil. Na chvíli jsme pevně stiskla víčka a poté je zase otevřela. V hlavě mi třeštilo. Co se to děje?
" Mohl bys přestat, Ziri." Řekl mírně naštvaným tónem Axis.
" Tak promiň no. Jen jsem se chtěl kouknout, co má naše Akumička za lubem." Axis se zasmál.
" Akumička. Ty ses vůbec nezměnil, víš to?" objal vysokého kluka a bok po boku teď stály přede mnou.
" Tohle je můj nejlepší kamarád Ziki. Ziki, tohle je Dessiena. Akuma, jak si už poznal, ale také Nevědomá." Představil mě Axis, a i když jsem si nebyla tak úplně jistá, že jsem řekla své jméno, přikývla jsem.
" Nevědomá? Ale… To bude trvat strašně dlouho. A navíc… Piera…" odmlčel se Ziki a Axis po něm šlehl pohledem.
" Nebudeme o ní mluvit. Teď ne." Zadíval se svému kamarádovi do očí a mě přišlo, jako by mezi nimi probíhal tajný rozhovor. Trvalo to několik minut a já už začínala být opravdu naštvaná.
" Nechci vás rušit, ale mohly byste mi krucinál vysvětlit, proč nemůžu prostě odejít?!" křikla jsem po nich a oba dva jako by se vytrhli z transu. Chvíli se zmateně dívali jeden na druhého a nakonec promluvil Ziki.

" Nemůžeš domů, protože Dessiena Koriendová už není."

Tak co na to říkáte? :D
Callia
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 4. června 2014 v 20:14 | Reagovat

To je super kapitola. Z toho konce jsem trochu zmatená a hrozně natěšená na další kapitolu. A pobavilo mě - jen 899 schodů :D prý jenom, já bych umřela, kdybych to měla vyjít :D Už se těším na další kapitolu! Ten konec prostě musíš vysvětlit! :-) A mmch. Ten nový kluk se mi líbí.. :D

2 Mayline Mayline | Web | 4. června 2014 v 20:25 | Reagovat

Žužo labužo! :D A coo ten koneeec? :D :D Hooonem vysvětlit! A mě říkají, že lidi moc napínám, pche, to určo! :D

3 Callia Callia | Web | 4. června 2014 v 20:41 | Reagovat

[1]:  :D Děkuju. :D Neboj, konec se vysvětlí. :D A já bych na těch schodech taktéž umřela. :DDD

[2]:  Díky. :D

4 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 4. června 2014 v 20:41 | Reagovat

To s tím koncem jako myslíš vážně? To mi nemůžeš dělat! :-)
Ale ne, jinak to byla vážně nádherná kapitola. máš úžasný styl a zajímavé postavy, jejíchž myšlenky umíš vyjádřit jako málokdo. Smekám a jen tak dále!

5 Callia Callia | Web | 5. června 2014 v 6:15 | Reagovat

[4]:  Moc děkuji. :) Tvoje komentáře mě vždycky strašně potěší. :333

6 Lucienne Lucienne | E-mail | Web | 5. června 2014 v 17:07 | Reagovat

Ou, tak ten konec je fakt luxus :D FAkt se těším na další, už chci konečně vědět, co se to tam děje! :D

7 Abigail Abigail | Web | 5. června 2014 v 18:05 | Reagovat

Já chci další =) Už chápu jak se cítí kamarádka, když povídku utnu a nedopíšu =) to má teda konec =) Pěkná kapitolka... moc se těším na další =)

8 bara bara | 5. června 2014 v 18:40 | Reagovat

super tesim se na dalsi :-)

9 Callia Callia | Web | 5. června 2014 v 18:49 | Reagovat

[6]:

[7]:

[8]:  Díky. :D Jsem ráda, že se kapitola líbila. :)

10 Zoe Haak Zoe Haak | Web | 7. června 2014 v 9:35 | Reagovat

Panebože, doastala jsem infarkt, tohle mi už nedělej! Ten konec je luxusní.... :-) :-)

11 Callia Callia | Web | 7. června 2014 v 14:42 | Reagovat

[10]:  Děkuju :D

12 Pet'ulik Pet'ulik | Web | 8. června 2014 v 13:00 | Reagovat

Wow!!!Vypadá to luxusně!Ziki je hustý jméno :D Axis! <3 Awwww! :D :*Ten konec to jako fakt?!? :D Proč mi to děláš! :D
Těším se na další kapitolu. :)

13 Callia Callia | 8. června 2014 v 19:33 | Reagovat

[12]:  Mě se jméno Ziki taky strašně líbí! :DDD A jinak díky. :)

14 Ilía Ilía | E-mail | Web | 17. června 2014 v 11:20 | Reagovat

899 schodů :DDDD Tak tos fakt naprosto totálně zabila :D
Jsem trochu zmatená. Hlavně z toho konce. A myslím, že v příštích kapitolách se vyrojí ještě víc otázek, co? :D
Jen doufám, že ty další kapitoly tu přibudou rychleji než tahle tato :D Fakt jsem zvědavá, jak to bude dál :D

15 Callia Callia | 17. června 2014 v 13:39 | Reagovat

[14]:  Jsem ráda, že tě to pobavilo. :D A jinak díky. A jelikož se už blíží prázdniny a my bychom (doufám) už se neměli moc učit, budu se snažit psát co nejvíce. :D

16 Violett Violett | Web | 2. července 2014 v 17:58 | Reagovat

Áha. Moje častá reakce - áha. Dobře, s čím začneme prvně. Po dlouhé době čtu tuto povídku, takže mi chvilku trvalo, než jsem si uvědomila, kdo je Axis. Pak už to šlo, jako po másle. Další věc je taková, že mi je líto Dess, protože musí za Axisem chodit jak pejsek. Já se vždy cítím divně, když za někým musím chodit. A těch 899 schodů...uvažuji jestli bych je zvládla :-D

17 Callia Callia | 2. července 2014 v 18:53 | Reagovat

[16]:  Já bych ty schody určitě nezvládla. Nebo možná zvládla, ale tak za hodinu. :D A jinak děkuju. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama