Otrokyně měsíce- 22. Kapitola

28. srpna 2014 v 13:20 | Callia |  Otrokyně měsíce
Ahojky. Tak už je to tady. POSLEDNÍ KAPITOLA Otrokyně měsíce je tady. Ale jak už jsem psala minule... Nezoufejte! Další díl se chystá! (Sice ještě není ani první kapitoly, ale to nevadí!) :D
Doufám, že si poslední kapitolu užijete, protože já si ji užila. Abigail ji napsala opravdu svkěle. Zvláště se mi líbil ten konec.. No.. Nebudu to déle protahovat. Vrhněte se na to. :D
Více v celém článku.



22. Kapitola
Sny jsou odrazem budoucnosti, Jaine. Je dobré jim věřit!
Čas se o pár hodin posunul. Nevím jak, ale prostě jsem věděla, že už je čas. Potila jsem se a bylo mi horko. Na chvíli se mi tělo uvolnilo a bolest zmizela. Byla jsem za to ráda, ale zároveň mě to velmi udivilo. Tohle mělo určitý důvod a to ten, že je čas vyjít ven. Byl to takový ten chvilkový pocit před katastrofou. Vstala jsem z postele, Adam mezitím vedle mě usnul. Vybavila jsem si jeho slova.
"Určitě. A pokud ne… Slibuji ti, že nedopustím, aby tě Farien získal. Za žádnou cenu."
Byl tak přesvědčený, když to říkal, ale je to pravda. Když tam nebude nikdo, kdo by mi nějak pomohl nebo mě ochránil. Pěkně sis to zavařil, Adame, tím, že jsi usnul. Jak mě teď ochráníš… pomyslela jsem si a natáhla jsem se pro mikinu. Zajímalo by mě, co se stane, až se majitelé objeví. Jak jim Adam tohle vysvětlí.
Pousmála jsem se. Nebylo už cesty zpět, musela jsem tomu čelit, tak jako Adam bude čelit tomu, až ho najdou majitelé a já už budu dávno ve vlčí podobě. Chtěla bych to vidět.
Ani nevím, jak dlouho budu vlkem. Možná už se nepřeměním zpátky, pomyslela jsem si a hořce se usmála. I kdyby, už s tím vůbec nic neudělám.
Natáhla jsem se pro mikinu, kterou jsem si kvůli tomu, že mi bylo horko, musela sundat. Oblékla jsem si ji a sepnula ruce k sobě. Ještě naposled jsem se ohlédla za sebe, na Adama. Usmíval se ze spánku, zajímalo by mě, co se mu asi zdá.
A potom jsem se vydala ven.
Otevřela jsem dveře a vyvanul se na mě studený noční vzduch. Jakmile jsem vyšla ven a zahlédla měsíc v úplňku, bolesti se vrátili. Najednou mi byla zima i horko zároveň. Já vím, že to nešlo, podle fyzikálních zákonů, ale ty tady jaksi už neplatili. Chytla jsem se za břicho a zkroutila v křečích. Ležela jsem na zemi. Jen s námahou jsem se znova zvedla, ale další příval bolesti v kotnících mě připravil o rovnováhu a já jsem spadla na kolena. Cítila jsem, jak se mi lámou kosti v těle a přetvářejí se. První levý kotník, pak pravý…a tak to pomalu pokračovalo a já jsem konečně pochopila, co tím myslel, že to bolí. Bolí, když se vaše tělo láme a od základů mění. Dostala jsem strach, bylo to jako mučení, které jako by nemělo skončit. Cítila jsem, jak se mi lámou kolenní klouby. A následně pánev a stehenní kosti. Vzlykla jsem bolestí. A vzhlédla k úplňku. Tohle mě čeká pokaždé. Tohle bolestivé období…?!
Položila jsem mu nevyřčenou otázku. Nakonec se mi dolámaly všechny kosti a lebka se mi začala měnit. Stačilo už jen, aby se mi kosti přeformovaly do podoby zvířete, konkrétně vlka. Proměna byla hotová a já jsem nevěděla, co mě čeká dál. Cítila jsem, jak mi po celém těle raší srst a pak už jsem svět vnímala ve vlčí podobě. Naprosto volná, bez jakýchkoli zábran a mou jednou myšlenkou bylo to, že se chci rozběhnout a běžet, dokud nepadnu unaveností. Bylo mi jedno kam. Byla jsem volná a bez zábran.
Rozběhla jsem se…
Běžet po čtyřech bylo něco, co jsem nikdy nedělala. Připadalo mi, že jsem uvězněná svou duší v jiném těle, na které si musím rychle zvyknout. Odrazila jsem se zadníma nohama , abych mohla přeskočit spadlý strom, co tady v lese vyvrátila bouře a dopadla na přední. Všude okolo byli stromy, cítila jsem je všude. V duchu jsem se pousmála a zrychlila. Byl to tak krásný pocit. Bolest z proměny už pomalu vymizela. Ale i kdyby to bolelo, v tuto chvíli mi to bylo jedno. Najednou jsem zaslechla kroky tlapek. Otočila jsem vlčí hlavu a ohlédla jsem se. Nikdo za mnou nebyl, ale cítila jsem to. Sklonila jsem hlavu a začichala. Nedokázala jsem nic rozluštit, ale vonělo to temnou nocí. Neumím to popsat. Chvíli jsem pozorovala místo, které vedlo na mou cestu, kterou jsem si vydláždila, když jsem běžela. Mezi dvěma jehličnany, dole u kmene, vedle polámaných větviček se vynořila vlčí hlava. Lekla jsem se, ale zůstala stát na místě. Ani jsem se nepohnula, zatímco si mě oči snědého vlka prohlížely od hlavy až k patě. Po hlavě se objevilo celé tělo, jak se přiblížil a vstoupil na menší mýtinu. Jeho oči se mi nelíbily. Byli úplně žluté a postrádali cit. Na malou chvíli mě napadlo, že to bude Farien, ale nebyla jsem si jistá.
O krok jsem ucouvla a otočila se k útěku. Polil mě strach. Za bílým vlkem se objevila další měděná hlava. Vlk nebo vlčice měla barvu srsti jako měď. V tu chvíli jsem se dala na útěk. Běžela jsem tak rychle, jak jsem jen mohla. Oba dva vlk a ten druhý se za mnou rozběhly. Měďený vlk byl pomalejší a držel se zpět a tak jsem usoudila, že je to samička. Zrychlila jsem. Přede mnou se objevila skála a já jsem na ni bez čekání vyskočila.
Oba vlci se pod ní zastavili. Bílý zavrčel. Zakňučela jsem a otočila se, že poběžím dál, ale byla jsem v pasti. Seskočit dolů jsem nemohla a ani nahoru nebo vlevo a vpravo cesta nevedla dost dlouho, abych mohla utéct tudy. Zahnali mě do pasti a moc dobře to věděli.
Vlčice taky vrčela, ale vlk se na ni otočil a chňapl po ní. Uhnula a slonila hlavu až k zemi. To znamenalo jediné, ten vlk je vůdce smečky. A Lucas by po mě nejspíše nešel. Farien ano. Uvědomila jsem si, že jsem v pasti a pokud nesklopím hlavu, jako měďěná, tak po proměně v člověka skončím mrtvá. Chvíli jsem si ho jen tak prohlížela a znova zkontrolovala stav věcí kolem mě. Potom jsem neochotně se skočila dolů. Ohlédla jsem se. Přímo za Farienem se klikatila dobrá úniková cesta. Hajzl. Věděl to, proto tam stojí, ale rozhodně se k němu nechci přidat. Pomyslela jsem si zoufale. Zadívala jsem se mu do žlutých očí a přemýšlela, co budu dělat dál. Musím utéct, nikdy se k němu nepřidám. Ale taky nehodlám umřít. Co máma? A brácha? Co bude s nimi, když já…? Uvažovala jsem i o tom, že se vzdám a pak se dám na útěk, jenže kdybych sklopila hlavu před ním, patřila bych do jeho smečky a on by si mě pak stejně našel.
Zavrčel a já jsem zakňučela a pak zavila na měsíc. Byl to instinkt. Byla jsem v koncích a volala jsem o pomoc. Chvíli na to jsem uslyšela šustění. Někdo za mnou zavrčel, ale neotáčela jsem se. Farien znova zavrčel a štěkl, ale tentokrát to nepatřilo mě, ale nově příchozímu. I on štěkl a dokonce dvakrát. Ohlédla jsem se a zakňučela. Za mnou stál černý vlk. Zakňučela jsem znova. Prošel kolem mě a já jsem se přikrčila. Farien stále vrčel, ale jakmile stál černý vlk naproti němu, táhle zakňučel a stáhl se o krok vzad. Vyštěkl, pak se otočil a i s vlčicí, zmizel v lese.
Vlk se otočil ke mně. Otočila jsem hlavou a pak ji chtěla sklopit, jako formu díků, ale když jsem vzhlédla už tam nebyl. Zavrtěla jsem hlavou. Šťěkla jsem a otočila se. Znova jsem se rozběhla.

Objeví se a jen tak si zmizí, ale stejně mu musím jednou poděkovat.

Prostě bomba, nemyslíte? :D

Tato kapitola: 22. Kapitola (Abigail)
Předchozí kapitola: 21. Kapitola (Callia)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lady Cathy Lady Cathy | E-mail | Web | 29. srpna 2014 v 9:01 | Reagovat

Callio, my se sice neznáme, ale  nominovala jsem tě na TAG, dělala jsem ho poprvé. Jestli ho nechceš dělat, nevadí. Když tak to je na mém blogu.

2 Ella Monurová Ella Monurová | E-mail | Web | 29. srpna 2014 v 14:19 | Reagovat

Moc pěkná kapitola..:) Ale ta předchozí podle mě byla lepší:33 Těším se na druhý díl a doufám, že bude brzo:33

3 Callia Callia | 29. srpna 2014 v 14:59 | Reagovat

[1]:  Ok. Podívám se a když tak ti napíšu na blogu. :)

[2]:  Och... :3 No.. Děkuji i za Abigail. Pokusím se první kaptitolu (nebo možná prolog?) sepsat co nejdříve. :)

4 Ami Ami | E-mail | Web | 30. srpna 2014 v 17:37 | Reagovat

Skvělá kapitola!
Musím sice dočíst ty předchozí, ale tahle je úžasná!

5 Zoe Haak Zoe Haak | Web | 30. srpna 2014 v 22:22 | Reagovat

Skvělá, těším se na další díl. Kdy že bude? :-D

6 Callia Callia | 31. srpna 2014 v 10:08 | Reagovat

[4]:  Děkuji i za Abiail. :D

[5]:  Ehm.... Nevím. :D Dneska se chystám na intr a potom bude nová škola takže to bude takové chaotické, ale pokusím se ji napsat co nejdříve. :D A jinak děkuji i za Abigail. :) :D

7 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 31. srpna 2014 v 11:22 | Reagovat

Moc krásná kapitola, máš pravdu. Ten konec byl skutečně ohromující. Smekám!
Jinak, hodně štěstí na nové škole. Brr, já se gymnázia docela bojím...

8 Callia Callia | 31. srpna 2014 v 21:26 | Reagovat

[7]:  Taky jsem to Abigail psala! :D Nádherný. A jinak děkuji i za ni. :) :D

9 Eliza Eliza | Web | 3. září 2014 v 18:03 | Reagovat

Zmákla jsem obě poslední kapitoly naráz a teda...Skvěle napsaný to je já nevím...Nějak mě to chytlo za srdce a mrzí mě, že už je konec. Ale povídka to byla skvělá :)

10 siruka siruka | 23. prosince 2014 v 23:02 | Reagovat

pani to je fantasticka povidka doufam ze bude pokracovani :-D  ;-)

11 Callia Callia | 25. prosince 2014 v 11:48 | Reagovat

[9]:  Omlouvám se, že odepisuje teprve teď, ale nějak jsem si toho komentáře nevšimla.  :D Moc díky. :)

[10]:  Děkuju. I za Abigail. A ono pokračování už je, ale zatím jenom jako anotace. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama