Jediná bez přání- 1. Kapitola

16. listopadu 2014 v 10:30 | Callia |  Jediná bez přání (přepis)
Ahojky. Nechci to nijak okedávat, takže... Prostě je tady 1. Kapitola přepsané Jediné bez přání. :D
Užijte si ji. :)
PS: Zdá se mi, že je trochu dlouhá... No.. Nevím nevím. :D Posuďte sami. :)
PS2: Kdo si toho nevšiml, pod tímhle je přepsaný Prolog. :)
Více v celém článku.



1. Kapitola
Běžela jsem starou, smradlavou uličkou. Z obou stran se na mě těsnily domy a přede mnou byla jen dlouhá cesta. Za sebou jsem slyšela nechutné vrčení a mírné syčení. Zhnuseně jsem se ušklíbla a běžela jako o život. Proč jako? Jde ti o život! Křičel na mě můj vnitřní hlas. Zatřepala jsem hlavou a pohlédla před sebe. Zeď.
"Sakra, sakra, sakra!" Zařvala jsem do prázdna a začala kopat do studené stěny. Tohle není možné! Stěžovala jsem si v duchu a poté ztuhla. Za svými zády jsem uslyšela hrozivé zavrčení. Prudce jsem se otočila a stála tváří v tvář vysokému, černovlasému muži. Mohlo mu být okolo třiceti a nebýt současného stavu světa, normálně bych ho pozdravila a kráčela si dál po svých. Jenže už nežijeme v minulosti. Naprázdno jsem polkla a zadívala se do jeho zlatých očí.
"Kampak ses hnala, holčičko?" zavrněl muž a já se otřepala.
"Co je ti do toho," sykla jsem na něj a svůj pohled zabořila do země. Pokud jsem se nepletla, byl tohle vlkodlak. Jak já je nesnáším.
"Jsi drzá a to se mi nelíbí," řekl a jedním krátkým pohybem mě škrábnul do obličeje. Zatnula jsem zuby a nevydala ani hlásku. Takovou radost ti neudělám. Pomyslela jsem si a dál pozorovala jeho obličej, ve kterém se místo vzteku začínalo objevovat něco jiného. Má na mě chuť. Mírně jsem vykulila oči, protože teprve teď mi došlo, v jaké strašné bryndě jsem se ocitla.
"Pusť mě!" křikla jsem na něj, ale on se jen zlostně usmál.
"Pustit tě a nechat si utéct možná jediné pořádné jídlo?" zasmál se a odhalil tak velké bílé tesáky. Už ani nevypadal jako člověk. Spíše jako zvíře. Začala jsem sebou házet a pokusila se vymanit z jeho sevření. Ale nešlo to. Byl strašně silný. Zadívala jsem se na jeho obličej, který se pomalu pokrýval srstí. Obličej se mu prodlužoval a já věděla, že tohle je můj konec. Zavřela jsem oči a snažila se nebrečet. Bylo to jako ve zpomaleném filmu. Každá vteřina byla minutou. Každý úder srdce byl jako poslední sbohem tomuto světu. A pak… Nic. Naprosté ticho. Otevřela jsem oči a onen vlkodlak, který mě ještě před vteřinou hodlal roztrhat na kusy, ležel na zemi. Mrtvý.
Nevím proč, ale začala jsem se nekontrolovatelně smát. Buď to z radosti nebo z úlevy a nebo mi možná v tu danou chvíli jenom přeskočilo. Svezla jsem se na zem. Po tváři se mi kutálely slzy a já se stále smála.
"Jsi v pořádku?" Uslyšela jsem hlas. Vylekaně jsem zvedla hlavu a vytřeštěnýma očima prohledávala své okolí. A pak jsem jej uviděla. Vysoký, černovlasý kluk. Stál pár metrů ode mě. V ruce držel zbraň, která, jak jsem předpokládala, zabila onoho vlkodlaka.
"Jo… Jasně. Díky," řekla jsem a postavila se na nohy. Chtěla jsem odejít. Nemělo smysl zůstávat v té uličce o nic déle. Ale jakmile jsem procházela okolo neznámého, chytil mě za ruku a otočil směrem k sobě.
"Kdo jsi? A co si tady vůbec dělala?" zeptal se mě.
"Na to samé bych se mohla zeptat já." Kluk naklonil hlavu na stranu a začal si mě měřit zkoumavým pohledem.
"Snad mám právo vědět, komu jsem zachránil život, ne?" Potichu jsem vzdychla a očima pohlédla do těch jeho. Měl je až pomněnkově modré.
"Jmenuji se Arryn."
"Já jsem Darien."
Prudce jsem otevřela oči a rozhlédla se okolo sebe. Ležela jsem na pichlavém jehličí a všude okolo mě byli samé stromy. Rukou jsem si prohrábla své kratší blond vlasy a s nechutí se postavila. Skvěle. Jako bych už takhle nebyla v dost velkém průseru. Ještě ke všemu se mi začne zdát o tom idiotovi. Rychle jsem zatřepala hlavou a snažila se odehnat všechny tyhle vzpomínky. Do očí se mi pokoušely dostat slzy, ale potlačila jsem se. Ze země jsem zvedla svůj malý batoh a vydala se napříč hustým lesem.
Po pár minutách, které se mi zdály jako věčnost, jsem zahlédla nějakou silnici. Jo! Zaradovala jsem se v duchu a rozběhla se směrem k ní. Když jsem konečně stála na studeném, šedém betonu, zaplavil mě pocit štěstí. Už nejméně týden jsem neviděla nic jiného než les nebo pole. Žádný náznak civilizace. Ale teď jsem stála na silnici a okolo mě se rozprostíraly domy a obchody a chodící lidé a… Tak počkat! Živé bytosti? To ne! Vykřikla jsem v duchu a snad tou největší rychlostí se rozběhla zpět do lesa. Rychle jsem se schovala za jeden z mohutných stromů a chvíli čekala. Po pár okamžicích jsem sebrala odvahu a vyklonila hlavu. Po cestě se něco procházelo. Chvíli jsem to pozorovala a nakonec usoudila, že to jsou upíři. Jejich kůže připomínala křídu. Oblečení potřísněno krví. Ze rtů jim vyčuhovali špičáky a na bradě jim zaschlá krev vytvořila dlouhé čáry. Když se jeden z upírů ohlédl na druhou stranu, mohla jsem zaregistrovat rudé, téměř černé oči. Tělem mi projela vlna zhnusení a já se opět schovala. Tak fajn. Jak se odtud mám sakra dostat?! Nadávala jsem v duchu. Moje srdce bilo jako splašené a já ho nemohla nijak uklidnit. Nejprve jsem si chtěla zpoza opasku vytáhnout nůž, ale nakonec jsem usoudila, že na přemožení upíra by zřejmě nestačil. A tak jsem se opatrně sklonila a chtěla si z batohu vzít pistol, kterou vlastním. Jenže jakmile jsem to udělala, uslyšela jsem za svými zády hlasité zasyčení a potom slova.
"To být tebou nedělám," řekl dívčí hlas a já se s prázdnýma rukama narovnala. Pomalým pohybem jsem se otočila a stála tváří v tvář starší ženě. Mohla mít okolo 40. let. Lidských let. Ale tím, že byla upírka vypadala opravdu nádherně. Její tmavě hnědé vlasy se pohupovaly ve stále silnějším větru. Nádherná postava, pro kterou by některé dívky možná i zabíjely a rudé oči, které se na mě dívaly s chtíčem. Na sucho jsem polkla a zvedla ruce na znamení toho, že se vzdávám.
"Prosím vás, neubližujte mi. Já.. Já udělám, co budete chtít. Jen mě prosím nezabíjejte," řekla jsem prosebným a tichým hlasem. Rozhlédla jsem se po ostatních upírech, kteří ještě před chvílí stáli na ulici, ale všichni jako by se vypařili. Žena se na mě zkoumavě zadívala a poté se hlasitě rozesmála.
"Ale děvenko. Já tě nehodlám zabít. Hodlám tě všem představit. Zrovna se blíží čas oběda. Ostatní tě určitě rádi uvidí. Teď půjdeš semnou, ano?" pronesla a já přikývla. Jakmile se žena otočila zády, vytáhla jsem svůj nůž a zabodla ho do jejich zad. Upírka vykřikla bolestí a naštvaně se na mě podívala.
"Tak tohohle budeš litovat ty malý ubohý lidský parchante!" zařvala na mě a než jsem si to stihla uvědomit, už jsem ležela na zemi. Nekontrolovatelně jsem sebou začala házet a snažila se dostat pryč z jejího sevření. Ale byla silná. Neměla jsem žádnou zbraň. Nůž měla upírka zabodnutý v zádech a mou jedinou nadějí byla pistol v batohu, který ležel několik metrů ode mě.
"Nechte mě!" křikla jsem na ni a ona jen nelidsky zavrčela.
"Nikdy," odpověděla mi a přitlačila obě mé ruce k zemi. Nemohla jsem s nimi hýbat a tak jsem použila své nohy. Jakmile se ke mně žena přiblížila ještě víc, kopla jsem ji do břicha a ona se svalila. Rychle jsem se postavila na nohy a rozběhla se směrem k batohu. V mé hlavě vířily myšlenky jako v divoké řece. Bylo jich tolik a já je nemohla zastavit. Nedokázala jsem smysluplně myslet, ale věděla jsem, že pokud nedostanu tu zbraň, bude po mně. Konečně jsem batoh držela ve svých rukách. Rychle jsem z něj vytáhla pistol a pevně ji sevřela. Upírka už byla dávno na nohách a rychlím krokem se ke mně blížila. Od doby, co se vše změnilo, jsem si všimla jedné věci. Že čím méně mají lidskou krev, tím více se jim vytrácí jejich super schopnosti. Možná proto se ke mně nemohla dostat tou super rychlostí upírů. A já hodlala téhle malé slabosti využít.
"Stůj!" zakřičela jsem na onu ženu a zamířila ji na srdce. Na chvíli se zastavila a poté řekla.
"A co mi uděláš? Zastřelíš mě? Nezapomeň, že já jsem nesmrtelná, ale ty ne, človíčku." Hořce se ušklíbla a rozběhla se směrem ke mně. Mé ruce se začali klepat, stejně tak mé tělo. Věděla jsem, co musím udělat. Už několikrát jsem to udělala. Ale nechtěla jsem. Jenže čím blíže se upírka dostávala, tím více narůstal můj strach. A když už byla jen pár metrů ode mě, zazněl velmi hlučný výstřel. Všude okolo mě dopadly kapky krve a nesmrtelná žena klesla k zemi. Tušila jsem, že ji tohle nezabilo. Ale alespoň na chvíli omráčilo. Rozběhla jsem se pryč. Když jsem míjela její tělo, potichu jsem řekla.
"Možná nejsem nesmrtelná, ale nejsem ani obyčejná. Na to zase nezapomeň ty." Potom jsem už jen běžela, co mi síly stačily.
V hrdle mě škrábalo, jak jsem v něm měla sucho. Moje nohy už mi dávno vypověděly službu a můj dech připomínal dech splašeného koně. Tak, tak jsem se dopotácela k nejbližšímu domu. Vypadalo to, že žádné jiné obydlí v okolí není. Jestli tam někdo žije, jsem mrtvá. Pomyslela jsem si a nad tou představou se ušklíbla. Když jsem vešla přes rozvrzané dveře dovnitř, čekalo mě velké překvapení. Představovala jsem si, že to bude krvavé, rozbořené stavení. Místo toho zde byli holé bílé stěny, krásná podlaha, ale co víc, kuchyně plná jídla! Přes všechnu bolest, která mi vystřelovala z nohou jsem se rozběhla do toho ráje. Všude okolo mě bylo nejrůznější jídlo. Ovoce, zelenina, sladkosti, konzervy. Připadal jsem si, jako bych se ocitla někde v nebi. Tolik jídla pohromadě jsem neviděla snad od.. No od té doby, co skončil normální lidský svět. Ale možná ani tehdy ne. Jenže v tuhle chvíli mě více než hlad trápila žízeň. Proto jsem se vydala směrem ke dřezu. Tajně jsem doufala, že když otočím kohoutkem, spustí se proud vody. Ale ne. Točila jsem a točila, jenže nespadla jediná kapička. S povzdychem jsem od umyvadla odstoupila a rozhlédla se po domě. Byl docela velký. Určitě měl více jak dvě podlaží. Na chvíli jsem zapřemýšlela, jestli se nemám jít podívat nahoru, ale pohled na tolik schodů mě odradil. Vydala jsem se tedy ven a pokoušela se najít nějakou vodu. Obešla jsem dům z druhé strany a uprostřed louky uviděla studnu. To snad není možné! Studna! Voda! Radovala jsem se v duchu a rozešla se směrem k mé záchraně.

Po pár minutách jsem se usmála. Voda byla krásně čistá a naprosto uhasila mou žízeň. Úlevně jsem se posadila a opřela o studené kameny studny. Můj dech se už zklidnil a já se snažila srovnat své myšlenky. Neustále se mi vracel obrázek mé minulé skupiny. Dariena. Zavřela jsem oči a snažila se myslet na něco jiného. Aniž bych si to uvědomila, za chvíli jsem usnula. Ale nebyl to klidný spánek. Byl protkán nočními můrami.
Callia
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tina Tina | Web | 16. listopadu 2014 v 11:13 | Reagovat

To se mi vážně líbí.....je to originální nápad. Celé nevím, jak to popsat :) Jsem zvědavá na tu Arryinu schopnost (snad jsem to napsala správně) Doufám, že bude co nejdřív pokračování :D

2 Abigail Abigail | Web | 16. listopadu 2014 v 11:29 | Reagovat

Jsem zvědavá, co bude dál =) Pěkně přepsaná kapitola...=) A jo je trošku delší, ale to vůbec nevadí =)

3 promise-hope promise-hope | 16. listopadu 2014 v 11:42 | Reagovat

[1]:  Moc díky. :) Jsem ráda, že se ti to zatím líbí. :)

[2]:  Moc děkuju. :)

4 Ella Monurová Ella Monurová | E-mail | Web | 16. listopadu 2014 v 17:13 | Reagovat

Děláš si srandu? Kdy bude další? Doufám, že brzo. Píšeš vážně dobře! :3

5 Eliz Eliz | Web | 16. listopadu 2014 v 18:41 | Reagovat

Páni! Musí uznat, že píšeš fakt hodně čtivě, já jsem kapitolu přelouskala snad bez nádechu :D Ani chyby jsem tu nenašla. Těším se na další kapitolu!
Ale má tu i jednu malinkou výtku. Nejde o nic strašlivého, ale přeci jenom..
Takovou radost ti neudělám. Pomyslela jsem si a dál pozorovala jeho obličej,...
Jen mě prosím nezabíjejte." Řekla jsem...
Když píšeš nějakou přímou řeč, nebo jen tu uvažovací, tak mi tam docela chybí interpunkce, která odděluje tu přímou řeč od uvádějící věty. Tedy: Jen mě prosím nezabíjejte," řekla jsem... :-)

6 Callia Callia | 16. listopadu 2014 v 19:34 | Reagovat

[4]:  Moc díky. :) A další se pokusím přepsat v co nejbližší době. :)

[5]:  Tak to opravdu moc děkuji. A za to upozornění na chybu jsem vážně ráda. :) Povídku přepisuji, takže tyhle chyby budu opravovat. Tedy... Pokusím se o to. :D :)

7 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 17. listopadu 2014 v 21:18 | Reagovat

Souhlasím. Je to skutečně napínavé, a přepsané naprosto geniálně. Ten příběh se mi líbil už od samého začátku. Je to od tebe asi má neoblíbenější povídka.
Já si však také dovolím jednu malou výtku. Číslovky. "40.let". I kdyby se to psalo čísly, což v příbězích není úplně nejvhodnější, ta tečka by tam nebyla. Nejde o řadovou číslovku...
Ale jinak klobouk dolů, Callio!

8 Callia Callia | 17. listopadu 2014 v 21:27 | Reagovat

[7]:  Strašně ti děkuju. :) Vždycky když vidím komentář od tebe, nesmírně mě to potěší. :) :3 A tu chybu určitě opravím. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama