Agniteris- 1. Kapitola

2. prosince 2014 v 13:21 | Callia |  Agniteris
Ahojky. Tak jsem tady s první kapitolou Agniteris! Nechci to nijak okecávat, takže vám jenom popřeju, ať si kapitolu užijete. :)
PS: Čte někdo nějakou ff na Harryho Pottera- next generation? Pokud ano, hodíte mi do komentáře odkaz prosím? :3
Více v celém článku.


1. Kapitola
Prudce jsem otevřela oči. Zrychlený dech a pot po celém těle mi naznačoval, že se to stalo zase. Už více než týden se mi stále dokola a dokola opakuje stejný sen. Jdu po nějaké ulici. Je šero a docela chladno. Popotáhnu si rukávy na své dlaně a pokračuji v chůzi. Jdu stále rovně a po pár minutách zabočím. Stanu uprostřed parku. Nikde nikoho nevidím. Nic neslyším… Přijde mi to divné a tak se otáčím, jenže potom uslyším něčí hlas a před očima se mi udělá černo. A v tu chvíli se vzbudím. Každý den pořád a pořád dokola.
Zatřepala jsem hlavou a protřela si oči. Jestli to takhle bude pokračovat, asi mi bouchne mozek! Šouravým krokem jsem došla až ke svému počítači. Zmáčkla tlačítko start a nic. Obrazovka měla stále barvu noční oblohy a já začínala zuřit.
"To snad není pravda!" křikla jsem. Naštvaně jsem se otočila ke skříni, vytáhla sportovní oblečení a seběhla dolů ze schodů. Viděla jsem, že v obýváku už sedí otec a tak jsem jen houkla, že si jdu zaběhat. Stejně ho to nezajímalo. V téhle rodině nikdy nikoho nezajímalo, co dělám. Mohla jsem se třeba i pokusit zabít a oni by si toho nevšimli. Matka byla neustále v práci, a když přišla domů, jenom řvala. Otec zase pil a byl agresivní. A mladší bratr? Ten byl rozmazlený, tlustý a závislí na počítači. Nikdy mě neměl rád a ani já jeho.
Venku bylo chladno. Mnohem chladněji než včera a já si na chvíli pomyslela, že se snad vrátím dovnitř, abych na sebe hodila něco teplejšího. Ale nakonec jsem si to rozmyslela. Popotáhla jsem si rukávy na své dlaně a rozeběhla se. Mé nohy dopadaly na tvrdou zem, vítr mě šlehal do tváře a maličké kapičky deště mi smáčely vlasy. Po pár minutách jsem zvolnila své tempo a uvědomila si, že jsem se vydala jinou trasou než obvykle. Ale proč? A potom jsem to uviděla. Rozhlédla jsem se okolo sebe. Uprostřed parku. Nacházela jsem se přímo uprostřed parku. Byla jsem v mém snu. Ale tohle je přeci realita.
Zmateně jsem se začala otáčet. Tohle není možné. Vždyť to místo byl jen sen… Pouhý sen… Navíc tady nikdo… Vytřeštila jsem oči. Za svými zády jsem uslyšela ženský hlas.
"Lanuae magicae," zašeptala a na mé rameno dopadla čísi ruka. Chtěla jsem vykřiknout, ale svět okolo mě se proměnil v temnotu.
---
"Hej…" ozývalo se kdesi z dálky. Zamračila jsem se, oči stále zavřené. "Hej!" křikl hlas teď už z mnohem větší blízky. Otevřela jsem oči. Nade mnou se skláněla žena. Její krátké kaštanové vlasy byly rozčepýřené do všech stran, ale vypadalo to tak nějak elegantně. Pomněnkové oči si mě starostlivě prohlížely, a když jsem se pohnula, neznámá roztáhla rty v úsměvu.
"Jsi v pořádku! To se mi ulevilo," podala mi ruku a já se ji chytla. Jakmile jsem se postavila na nohy, málem jsem zase spadla. Všude okolo mě se nacházeli domy. Ale byly… zvláštní. Malé, staré, jako bych se snad vrátila do minulosti. Nad mou hlavou svítilo slunce a bylo příjemné teplo. Toto není moje město.
"Kde to jsem?" zeptala jsem se. Žena potichu vzdychla.
"Tohle bude trochu složitější. Ale slibuji ti, že ti všechno vysvětlím, jen pojď semnou." Povytáhla jsem jedno obočí.
"Připadám vám úplně blbá? Nikam s vámi nepůjdu. Vůbec vás neznám."
"Ach… Omlouvám se. Jmenuji se Retiera a jsem teleportka. A teď už pojď semnou. Stojíme uprostřed ulice a lidé si nás prohlížejí. Navíc už jsme dávno měli být v Ospalci," vydala se pryč a já jen nechápavě stála na místě.
"Tak pojď!" Nevím proč, ale šla jsem. Za normálních okolností bych začala utíkat pryč, nebo tam pořád stála a čekala, co bude dál. Jenže já věděla, že tohle není normální situace.
---
Stanuli jsme před starým vysokým domem. Jeho omítka se držela jen na některých místech, takže to vypadalo, jako dům hrůzy. Dveře byly zavřené, oprýskané staré dřevo jakoby vás chtělo udržet venku a zaprášená okna, jakoby nechtěla, aby přes ně kdokoli viděl.
"Není to žádný luxus, ale na těch pár dní to stačí." Prudce jsem se na Retieru podívala.
"Prosím?!" vypískla jsem. Nic na to neřekla, jen zavrtěla hlavou a otevřela dveře. Okamžitě mě pohltila okouzlující vůně. Dřevo, oheň, káva a čaj. Zhluboka jsem se nadechla a usmála se. Vešla jsem hned po teleportce. Uvnitř se nacházela recepce. Alespoň jsem přepokládala, že je to recepce. Za pultem seděl starší muž s prošedivělými vlasy a vráskami kolem očí. Mračil se na nás. Neměla jsem z něj dobrý pocit a chtěla jsem se mu obloukem vyhnout, ale Retiera se vydala přímo k němu. Vzdychla jsem a vydala se za ní. Aniž by cokoliv řekla, muž vytáhl klíče a podal ji je.
"Díky," řekla a zabočila doprava. Přede mnou se objevily schody. Stoupaly opravdu vysoko. Vlastně jsem ani neviděla, kde končí. Vykulila jsem oči.
"Doufám, že nepůjdeme až nahoru." Retiera se zasmála.
"Ne. To opravdu nepůjdeme. Máme pokoj hned ve druhém patře." Přikývla jsem a začala stoupat do schodů.
Konečně jsme došli ke dveřím s číslem 9. Předklonila jsem se a snažila se zklidnit svůj dech.
"To tady nemají výtah?" Teleportka jen zavrtěla hlavou a otevřela dveře pokoje.
"Tak tady budeme chvíli bydlet. Není to nic moc, ale stačí to." Pokoj byl opravdu malý. Nacházeli se v něm jen dvě oddělené postele, noční stolky a jeden velký stůl plus židle. Žádná televize. Žádný počítač. Nevěděla jsem, co říct, a tak jsem raději vlezla dovnitř a usadila se na jednu z postelí.
"A teď byste mi mohla vysvětlit, kde to vlastně jsem," vypálila jsem na Retieru. Vypadalo to, že se mě až lekla, ale poté se uklidnila, posadila se kousek ode mě a spustila.
"Tak dobře. Jak už jsem řekla, jmenuji se Retiera a jsem teleportka."
"Teleportka?" nechápala jsem.
"Přesně tak. Jsem člověk, který má za úkol přenášet lidi." Zamračila jsem se. "Například tebe. Tebe jsem přenesla tím, že jsem se tě dotkla a vyslovila zaklínadlo. Někdy to jde pouze s dotykem a myslí, ale já to mám raději takhle. Je to bezpečnější."
"Cože?" vypadlo ze mě. Nedokázala jsem si nic pořádně srovnat v hlavě.
"Víš co? Domluvíme se na jedné věci. Já ti všechno řeknu, a ty se budeš ptát až úplně v závěru, platí?" Přikývla jsem.
"Tak dobrá. Jak už jsem zmínila, přenesla jsem tě. Teď už nejsi v lidském světě. Nacházíš se ve světě magie. Všichni, které si zde viděla, nejsou pouze lidi. Mají určité… schopnosti. Stejně jako ty. Vím, že si nejspíše říkáš, že žádné schopnosti nemáš. Ale to je omyl. Máš je. I když o nich možná ještě nevíš. A to se dostávám k další věci. Proč jsem tě vůbec přivedla. Pokud vím, je ti patnáct, což je věk, kdy se v lidském světě chodí na střední školy. A proto jsi tady. Budeš chodit na střední školu, jen trochu odlišnou, než jakou by sis asi představovala. Zjistíš, jaké máš schopnosti, naučíš se je ovládat a používat. Určitě se ti to bude líbit. Agniteris je skvělá škola!" na chvíli se odmlčela a poté dodala. "A pak je tady třetí, trochu nepříjemnější věc." Než pokračovala, odkašlala si. "Rodina, u které jsi vyrůstala… Oni… Nejsou tvoji praví rodiče. Tví rodiče byli magicamové. A žili tady, Alesio. V našem světě."
"A kde jsou teď?" Nevím, proč jsem to udělala. Proč jsem se zeptala nebo proč jsem věřila všemu, co mi doteď neznámá žena říkala. Nevím… Nechápu to. Ale přes to jsem se zeptala na tuhle otázku. Měla jsem tisíce a tisíce dalších, ale tahle jediná se mi prodrala na jazyk.

"Jsou mrtví, Alesio. Je mi to líto." Do očí se mi nahrnuly slzy. Proč? Proč bych měla brečet kvůli někomu, koho jsem za celý svůj život ani jednou neviděla? Kdo mě opustil a nechal vyrůstat ve lži? Proč bych proboha měla kvůli někomu takovému brečet? Protože to byli tví rodiče a určitě tě milovali. Zašeptal tichý hlas v mé hlavě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 2. prosince 2014 v 14:35 | Reagovat

No...musím říct, že jsem na tuto kapitolu čekala opravdu dlouho, a nezklamala jsi mě.
Harryho Pottera mi to nepřipomíná, jiné= fantasy knihy mírně, ale takové občas první kapitoly prostě bývají.
Mám jen jedinou výtku. Jde spíše o stylistiku. To konkrétně k větě: "Např. tebe". Jasně, já to chápu, může za to škola (:-)), já např. (:-D) stále píši omylem odrážky místo toho, abych oddělila odstavec, ale do příběhů se zkratky zrovna moc nehodí. Vím, že sis to možná ani neuvědomila, ale přesto mi přišlo vhodné tě na to upozornit.
Ale víš, co se mi hrozně líbí? Zmatenost hlavní hrdinky. Přijde mi i v opravdu dobrých příbězích směšné, jak je něco někam přemístí, a jim to přijde úplně normální, jakoby to prožívaly každý den. Ale ty jsi skvěle vystihla její pocity.
Opravdu krásná kapitola a moc se těším na další. Jen tak dále!

2 Abigail Abigail | Web | 2. prosince 2014 v 18:22 | Reagovat

Krásná kapitola. Harryho Potera  mi to připomnělo jen tak mírně ale asi nejspíše, protože jsi to zmírnila. Jak už zmínila reveriedreams. Na ty zkratky vážně pozor. Napsat celé slovo je lepší.
Těším se na další kapitolu

3 Callia Callia | 2. prosince 2014 v 20:50 | Reagovat

[1]:  Strašně moc děkuji za takový obsáhlý komentář :333 Chybu okamžitě opravím, a ano, máš pravdu.. Jsem zmatená ze školy. V poslední době je to docela záhul. A jinak moc děkuji i za to, že sis kapitolu přečetla a líbila se ti. :)

[2]:  Moc děkuji. A jak už jsem psala, opravím to. :)

4 Tina Tina | Web | 3. prosince 2014 v 17:12 | Reagovat

Tak konečně jsem se dočkala :D.....byla jsem na to zvědavá a stále jsem :) První kapitola mi přijde povedená. Děj má spád a pěkně se rozjel.Myslím, že Harryho by mi to možná ani nepřipomněla nebýt tvého upozornění :D Budu se těšit na další kapitolku...hodně těšit. ;-)

5 Callia Callia | 3. prosince 2014 v 18:01 | Reagovat

[4]:  Děkuji. :) Jsem ráda, že se ti líbila. :) Další se pokusím napsat co nejdříve.

6 larelahachel larelahachel | Web | 4. prosince 2014 v 17:48 | Reagovat

Veľmi sa mi to páči :)
Ohľadom fanfiction na HP skús pozrieť stránku HP kizi, tam je ich dosť a rôzneho druhu

7 Callia Callia | 4. prosince 2014 v 20:45 | Reagovat

[6]:  Děkuju za tip a děkuji i za to, že sis anotaci přečetla a líbila se ti. :)

8 Ilía Ilía | E-mail | Web | 7. prosince 2014 v 16:15 | Reagovat

Myslím, že teď je to s tou podobností ještě v pohodě. :-)
Děj se hezky rozjel. Jsem zvědavá, co se bude dít dál. Jen bych byla ráda, kdybys víc rozepisovala. Tohle jsem měla přečtené za úplnou chviličku :-D

9 Adelaide R. Adelaide R. | 8. prosince 2014 v 20:20 | Reagovat

Callio, moc povedená kapitola :D až to bude možné - a bude tu, vrhnu se na pokračování. Jsem zvědavá, co se bude dít dál :-D

10 Callia Callia | 8. prosince 2014 v 20:49 | Reagovat

[8]: Děkuji. :) A pokusím se více rozepisovat. On je problém totiž ve mě. Já osobně nesnáším dlouhé popisy a většinou je v knihách přeskakuji a tak to i přenáším do povídek. :D Ale pokusím se to omezit a zlepšit to. :)

[9]:  Děkuji. :)

11 Jolča Jolča | 23. prosince 2014 v 18:31 | Reagovat

Páni, je to super! :-D A Pottera to nepřipomíná vůbec ;-)

12 Callia Callia | 23. prosince 2014 v 19:49 | Reagovat

[11]:  Moc díky. :) A pokud ti to nepřipomíná teď, tak později bud. Tedy... Alespoň to předpokládám. Možná že ne. (Za to bych byla naprosto vděčná! :D

13 Enna Enna | 8. dubna 2015 v 11:37 | Reagovat

Zatiaľ je to super :)

14 Callia Callia | 8. dubna 2015 v 15:57 | Reagovat

[13]:  Děkuji. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama