Jediná bez přání 3. Kapitola

28. prosince 2014 v 17:43 | Callia |  Jediná bez přání (přepis)
Ahojky. Tak jsem po týdnu opět tady. :)
Jak jste si mohli všimnout, je tady další kapitola Jedinébez řání. Opět mám pocit, že jsem nic neměnila. ./ Ale v dalších kapitolách se to doufám změní. :D
Ale chtěla jsem napsat ještě jednu věc. Napadlo mě, že bych mohla psát, co se stalo v minulé kapitole, protože přeci jenom... Někdy ty kapitoly přidávám z dost velkým rozestupem a vy si nemusíte pamatovat, co se stalo. :D Doplním to u všech kapitol, které tady jsou i u těch, co přibydou. :) (Ovšem ne u již ukončených povídek, protože ty mají poměrně dost kapitol a já si je všechny nepamatuji) :D
V minulé kapitole: Arryn byla zajata mladíkem, který se představil jako Reit. Také byla donucena sdělit mu vše o své minulosti. Řekla však pravdu nebo nikoli?


3. Kapitola
Z mého spánku mě vytrhly nějaké hlasy. Otevřela jsem oči a pokusila se posunout ke dveřím. Téměř to nešlo, ale o pár centimetrů se mi to přeci jen povedlo. V mezeře mezi dřevěnými prkny jsem zahlédla obrysy dvou postav a vypadalo to, že se hádají.
"Tohle není normální! Jak jsi mohl?" křičel jeden z nich. Podle hlasu jsem předpokládala, že to je kluk.
"A co jsem měl podle tebe dělat? Odprásknout ji?!" oplatil mu křiknutí druhý z kluků. Ten hlas mi byl povědomý. Chvíli jsem přemýšlela, odkud ho znám a potom mi došlo, že je to ten, který mě tady zavřel. Reit nebo jak se to jmenoval.
"Ano. Přesně tohle jsi měl udělat. Měl si ji zabít a nikdo by se o tom nedozvěděl. Ale ty ne. Ty musíš být vždycky ten dobrák co?!" Ztuhla jsem a zrychleně dýchala. Měla jsem být mrtvá. Pomyslela jsem si a poslouchala dál.
"Přestaň to všechno házet na mě! Ona je člověk! Je stejná jako ty nebo já!" zařval a ukázal směrem k polorozpadlé boudě, ve které jsem byla uvězněná. Pokusila jsem se alespoň trochu narovnat, abych lépe viděla. Bylo to naprosto k ničemu. Najednou se ten druhý kluk hlasitě rozesmál. Viděla jsem, jak Reit zatíná ruce v pěst a vypadalo to, že se tam za chvíli pobijí.
"Milý bratříčku. Dovol, abych ti připomněl jednu dost důležitou věc. Ty nejsi stejný jako já ani jako nikdo jiný. A dost silně pochybuju, že ona je stejná jako ty." znovu se zasmál, ale v smíchu ho zastavil nůž, který se objevil u jeho krku.
"Připadá ti to vtipné? Jo?! Tak mě dobře poslouchej. Ještě jednou se o tomhle zmíníš a já ti slibuju, že už nebudu ten hodný z nás dvou. Je ti to jasné?!" zařval Reit a odtáhl svou ruku s nožem. Druhý kluk si promnul krk a se zavrčením se vydal pryč. Ještě z dálky jsem zaslechla.
"A s tou holkou to ješ…" a dál jsem už neslyšela nic. Byl příliš daleko na to, abych mohla rozeznat jednotlivá slova. Můj věznitel ještě stále přešlapoval na místě a pohled zabodával do země. Nevěděla jsem co dělat a tak jsem se posunula zase o těch pár centimetrů dozadu a opřela se o stěnu. Tak jestli se z tohohle dostanu živá, bude to zázrak. Pomyslela jsem si a se vzdychnutím zavřela oči. Po několika minutách jsem svou snahu usnout vzdala. Otevřela jsem oči a koukala okolo sebe. Všude se nacházeli různě dřevěné trámy, díry ve stěnách. Pode mnou byla ztrouchnivělá podlaha a ze stropu viselo nespočet pavučin. Divila jsem se, že tady ještě neproběhla nějaká krysa. Chtěla jsem si prohrábnout své vlasy, ale ruce jsem měla spoutané. Zakoulela jsem očima a zahleděla se do díry ve střeše. Lepší místo vybrat opravdu nemohli. Pomyslela jsem si a zašklebila se, když dírou pronikly sluneční paprsky, které mě na chvíli oslepily. Ještě chvíli jsem tam jen tak seděla a nakonec jsem usnula.
Nevím, kolik hodin uběhlo, když jsem spala, ale slunce už bylo téměř schované za kopcem, takže všude okolo mě panovalo pochmurné šero. Zamračila jsem se. Tak dneska se už asi nedozvím svůj osud. Škoda. Řekla jsem si v duchu a zadívala se dírou ve stěně. Viděla jsem obrovskou zelenou louku, tu, na které stála studna. Měla jsem žízeň, ale už jsem vydržela bez vody i déle. Mnohem déle.
"Opravdu to takhle chcete?" zeptal se někdo a několik dalších hlasů mu odpovědělo.
"Jo." Slyšela jsem tiché zamručení a několik kroků směrem k boudě. Přisunula jsem se blíže ke stěně a začala zrychleně dýchat. Očima jsem neustále klouzala po zavřených dveřích a po pár sekundách, které pro mě byly jako muka se otevřely. Jako první dovnitř vstoupil Reit a za ním několik další lidí. Celkem jich bylo něco okolo osmi. Z toho byli jenom dvě ženy. Naprázdno jsem polkla a snažila se zahnat všechny myšlenky na mou smrt. Z ničeho nic ke mně přiběhl nějaký kluk, odřezal mi provaz z nohou. Poté mi odemkl pouta, která hodil jednomu postaršímu muži. Naprosto jsem nechápala co se děje.
"Vy mě… pouštíte?" zeptala jsem se trochu nervózně a někteří z přítomných se zasmály.
"Jo jasně. My tě pustíme a ty poběžíš za svojí skupinou a vykecáš jim, že tady máme zásoby. Ani náhodou!" křikl na mě někdo a já se postavila.
"Tak hele. Už jsem to tady Reitovi říkala. S žádnou skupinou nejsem. Tak tady po mě neřvěte!" oplatila jsem mu jeho nepříjemný ostrý tón. O kousek ustoupil a něco zašeptal. Zamračila jsem se a pohledem sklouzla k jediné osobě, kterou jsem znala jménem.
"Jsi dost drzá na to, že ti jde o život," řekl někdo naštvaně, ale v onom hlase jsem slyšela podtón pobavenosti.
"To si myslíte, že jsem v ohrožení života poprvé?" odpověděla jsem otázkou a někteří si začali něco pošuškávat. V některých obličejích jsem spatřila strach, ale v některých pobavení a dokonce i zaujetí.
"Tak dost. Jestli si chcete pokecat, uděláme to venku před všemi. Snad jsme měli plán ne?" řekl Reit a já se na něj s pozvednutým obočím zadívala.
"Plán?" zeptala jsem se. On je němě přikývnul a chytl mě za ruku. Mírně mě potáhl směrem ke dveřím a já se zamračila.
"Nemusíš mě táhnout jako psa! Zvládnu to sama," odsekla jsem a cítila na sobě pohledy všech přítomných. Tak jo. Tohle bylo asi dost stupidní. Pomyslela jsem si. Když mě vyvedl ven, byla už skoro tma. Ale i tak jsem viděla obrysy postav. Bylo jich tam okolo dvaceti možná i třiceti. Spousta… Opravdu spousta lidí. Vždyť tohle jsou obyčejní lidé. Zakřičela jsem v mysli. Vlastně jsem si ani nedokázala představit, kolik jich tady bude. Najednou do mě někdo strčil a já spadla na zem. Převalila jsem se a dívala se do obličeje neznámého kluka. Měl tmavé vlasy, ale v té tmě jsem nepoznala, jestli jsou černé nebo tmavě hnědé. Ale za to jsem poznala, jaké má oči. Byli světle zelené. Když jsem se na něj pořádně zadívala, všimla jsem si jisté podobnosti mezi ním a Reitem. Možná je to jeho bratr. Pomyslela jsem si. Onen kluk se na mě ušklíbl a zašeptal.
"Abys věděla. Já s tím rozhodnutím nesouhlasím. Měli jsme tě oddělat hned, co jsi sem přišla!" sykl a já jsem překvapeně pozvedla jedno obočí. Chtěla jsem něco říct, ale někdo ho ode mě odtrhl.
"Co si myslíš, že děláš, Aarone? Nech ji na pokoji. Už jsme rozhodli!" zakřičel po něm Reit. Ti dva se asi opravdu nemají v lásce. Postavila jsem se na nohy a oprášila se.
"Vy už jste se rozhodli?" řekla jsem. Všechny pohledy padli na mě a já naprázdno polkla.
"Přesně tak," odpověděl mi nějaký starý muž. Na tváři už měl dlouhé bílé vousy a okolo očí se mu táhly vrásky. I přes jeho nečitelný výraz vypadal mile.
"A..?" zeptala jsem se.
"První si sedni!" znovu do mě někdo žduchl a já spadl přímo na dřevěnou desku. Rukou jsem si projela po obličeji a se zamračením se posadila.
"Takže co?" zeptala jsem se znovu a slyšela několik zavrčení.
"Ty jsi tak strašně nedočkavá! Musíš se naučit být trochu trpělivá kruci!" zakřičel někdo z povzdálí.
"Jo vám se to řekne. Vám tady nejde o život," řekla jsem a netrpělivým pohledem klouzala po všech přítomných.
"Tak fajn. Myslím si, že už můžeme začít. Vysvětlíme ti, jak jsme se rozhodli, ale musíš odpovídat po pravdě. Jasné?" řekl mi Reit a já odpověděla.

"Jo. Je mi to naprosto jasné."

Doufám, že se vám kapitola líbila, i když byla kratší a stejná jako v přechozí verzi. (Alespoň si to myslím, kapitolu jsem totiž pnepřepisovala dneska. :D)
Callia
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Eliz Eliz | Web | 28. prosince 2014 v 20:28 | Reagovat

První verzi povídky jsem nečetla, takže nevím no. Ale opět velmi pěkná a napínavá kapitolka. Jsem zvědavá, jak se to vyvine :-D

2 Tina Tina | Web | 28. prosince 2014 v 23:54 | Reagovat

Podle mě super pokračování, jsem zvědavá, co budou chtít a tak. Určitě budu číst a těšit se na pokračování, jen tak dál Callio :D

3 Callia Callia | 29. prosince 2014 v 18:47 | Reagovat

[1]:  Moc díky. :)

[2]:  Děkuju. :)

4 Simča Simča | Web | 1. ledna 2015 v 18:08 | Reagovat

Nádhera, luxus, bomba...je to skvělá kapitola, už se těším na pokračování... :D

5 Callia Callia | 1. ledna 2015 v 20:18 | Reagovat

[4]:  Díky. :) :3

6 Abigail Abigail | Web | 8. ledna 2015 v 18:17 | Reagovat

Pěkná kapitola. Akorát ti sem tam chybí písmena, ale to nevadí, vlastně jsem si toho všimla jen jednou. Těším se na pokračování =)

7 Callia Callia | 9. ledna 2015 v 17:08 | Reagovat

[6]:  Díky. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama