Agniteris- 2. Kapitola

28. ledna 2015 v 14:03 | Callia |  Agniteris
Ahojky. Tak jsem tady s dalším článkem.
Ano, já vím, že tady mělo v pondělí být Temné tajemství, ale opravdu jsem neměla náladu na psaní. Už od pondělí na mě něco leze a dneska jsem kvůli tomu i nešla do školy. Bolí mě hlavu, v krku, mám ucpaný nos a neustále je mi zima nebo horko. :/ No prostě na nic. :/

Ale i tak jsem se dokopala k tomu něco sepsat. Jelikžo dneska mělo vyjít Agniteris, tak je tady. :) Doufám, že se vám to bude alespoň trochu líbit. Chyby tam určitě budou, takže se za ně omlouvám. Pokud to bude strašně napsané, taktéž se za to omlouvám. :) :D
Jinak obrázek k Nocturna creaturis BUDE! Jen nevím kdy, protože tohle je první obrázek, který netvořím já. Poprosila jsem Veru (katalog příěbhů) zda by mi obrázek vytvořila a ona souhlasila, takže teď čekám, až jej vytvoří. :) :D
Ale už konec okecávání. Užijte si čtení, i když se v kapitole nic moc nestalo. :/


2. Kapitola
Byla jsem svalená na měkké posteli. V hlavě mi to šrotovalo, ale stejně jsem to pořád nechápala.
"Takže ty mi tvrdíš, že jsem celý život žila ve lži? Moji praví rodiče jsou mrtví a že mám zvláštní schopnosti a proto musím jít na nějakou střední školu s divným názvem?" posadila jsem se a zadívala se na Retieru.
"V podstatě ano. A ta škola se jmenuje Agniteris. Jsou to zkratky víš? Aquam ignis terra aeris." Povytáhla jsem jedno obočí.
"Cože?" teleportka zavrtěla hlavou.
"Latina. Znamená to voda, oheň, země a vzduch. Čtyři živly, čtyři druhy schopností. Ale proč ti to tady vlastně vysvětluju? Všechno se to dozvíš hned první den. Teď musíme vyřešit větší problémy." V hlavě mi hučelo. Myšlenky si utíkaly, jak chtěly a já je nedokázala zastavit. Vlastně jsem je nedokázala ani pořádně srovnat a vytvořit smysluplnou větu. Bylo toho na mě moc. Všechny ty informace mi právě změnili život a aniž jsem věděla proč, všechno jsem téhle cizí ženě věřila. Začínala jsem se cítit jako blázen. Promnula jsem si oči a unaveně pohlédla na Retieru.
"Och… Vypadáš strašně. Víš co? Odpočiň si. Ještě máme dva dny. To nějak zvládneme." Ani jsem se neptala, na co máme dva dny. Nechtěla jsem to vědět. Dneska už jsem nechtěla vědět vůbec nic.
---
"Dobré ráno!" zakřičel mi do ucha pisklavý hlas. Prudce jsem se posadila, až se mi před očima udělalo černo.
"Blázníš?! Kolik je sakra hodin?" Teleportka pohlédla na hodinky a s úsměvem mi odpověděla.
"Je osm hodin ráno." Vykulila jsem na ni oči.
"Cože? A proč mě sakra budíš?!" Nejprve to vypadalo, že se zarazila, ale poté opět nasadila svůj každodenní úsměv.
"Musíme jít na nákupy." Ospale jsem se protáhla.
"V osm ráno?" Retiera se na mě podívala pohledem říkající: To jako vážně?
"Alesio, prostě vstaň a běž se převléct." Povytáhla jsem jedno obočí a odkopala se z peřiny. Postavila jsem se na studenou podlahu a dala ruce v bok.
"Převléct? A do čeho asi? Pokud si vzpomínáš, unesla si mě. A normálně si sebou netáhnu celý kufr oblečení, když jdu ven." Retiera protočila oči.
"Nechala jsem ti pár věcí donést. Jsou támhle," ukázala směrem k rohu místnosti. A vážně. Ležela tam menší cestovka. Užasle jsem na ni hleděla a po chvíli se k ní rozešla. Vytáhla jsem si čisté černé rifle a světle modré triko na jedno rameno. V další z kapes byla i kosmetiky a tak první, po čem jsem sáhla, byl hřeben. Pročesala jsem si své dlouhé blond vlasy a přehodila si je dopředu. Jelikož tady nikde nebylo zrcadlo, ve kterém bych se dobře viděla, musela jsem se spokojit s myšlenkou, že můj vzhled není nejhorší. Otočila jsem se na teleportku a usmála se.
"Může být?" Přikývla. V očích ji pohrávaly jiskřičky pobavení.
"Co je?" zeptala jsem se, když se ji po obličeji rozlil úsměv.
"Pochopíš." Stále se na mě zářivě usmívala a to mě začalo znepokojovat. Zavrtěla jsem hlavou a přehodila si tašku přes rameno.
"Co to děláš?" nechápala Retiera.
"Beru si své věci?" odpověděla jsem ji otázkou, pokládajíc tašku zpátky na zem.
"Ale prosím tě. Tvoje věci už tě budou čekat ve školním pokoji. Teď je tvou jedinou starostí stihnout všechno nakoupit." Potichu jsem vzdychla. Nikdy jsem nepatřila k těm dívkám, které baví nakupování. Vlastně jsem to nesnášela. A představa dvou dnů strávených JENOM nakupováním byla příšerná.
---
Stály jsme v nějaké rušné ulici. Každou chvíli okolo mě někdo prošel, strčil do mě nebo něco zahučel. Ale nemohla jsem si nevšimnout, že si mě každý zvědavě prohlížel. Bylo to nepříjemné a já se pod jejich pohledy ošívala. Retiera nás už zase přenesla. Musím říct, že tentokrát to nebylo tak strašné, jako poprvé. Taky mě na to připravila, ale i tak. Kdo se sakra dokáže teleportovat?! Zatřepala jsem hlavou a vzhlédla k obloze. Byla jasně modrá, slunce nádherně hřálo a já litovala, že jsem si oblékla dlouhé kalhoty.
"Tohle je naše obchodní zóna. V téhle ulici najdeš naprosto všechno. Jsou tady obchody s oblečením, s jídlem, s knihami, s lektvary a dalšími a dalšími věcmi." Zarazila jsem se. Vážně řekla s lektvary?
"Dobře…" na chvíli jsem se odmlčela a ještě jednou si prohlédla všechny lidi okolo sebe. Připadala jsem si jako zvíře v zoo. Každý na mě koukal. A taky měli důvod. Měla jsem na sobě oblečení, ale úplně jiné než ti druzí. Já měla kalhoty a tričko zatímco ostatní ženy a dívky měly dlouhé černé sukně a halenky. Muži také nevypadali jako v lidském světě. Většina z nich měla klobouk a plášť. Moje první myšlenka byla, jestli ví, že existuje něco jako rifle. Musela jsem se nad tím usmát.
"Co přesně jdeme nakoupit?" chtěla jsem vědět. Retiera mě chytila za ruce a začala se protlačovat davem dál a dál do ulice.
"Jako první potřebuješ učebnice. Potom taky nějaké…" prohlédla si mě od shora dolů a zasmála se "no… normální oblečení. A nakonec jsem si pro tebe přichystala překvapení." Vzdychla jsem a tentokrát nahlas. Další věc, kterou jsem nesnášela. Překvapení.
"A na tohle potřebujeme dva dny?" nechápala jsem. Ona jen zakroutila hlavou.
"To je poměrně složité." Nehodlala mi to říct. Stiskla rty do úzké linky a vedla mě dál. Chtěla jsem ji povědět, ať to vysvětlí, ale již jsme stáli před obchodem, v jehož znaku byly knihy.
"Liberiho knihkupectví. Nejlepší, jaké tady najdeš." Vstoupila dovnitř budovy a já ji následovala. Bylo tady poměrně plno, a proto mě překvapilo, jak tichost se zde udržovala. Jakoby i samotné kroky narušovali nějakou harmonii tohohle místa.
Strávili jsme tam asi půl hodiny a já neměla nejmenší tušení co všechno Retiera koupila. V prvních pár minutách jsem se od ní totiž oddělila a sama si prohlížela obrovský výběr. Docela mě překvapilo, že zde měli spoustu knih stejných, jako v lidském světě. Byly to především fantasy knihy, což mě nadchlo ještě více. A jelikož jsem nevěděla, zda mi Retiera do té malé tašky přibalila i nějaké knihy, přesvědčila jsem ji, aby mi jednu koupila. Jmenovala se Smečka a podle obálky a anotace to prostě musela být skvělá kniha.
"Tak fajn. Teď půjde nakoupit nějaké oblečení a potom se najíme, co ty na to?" Přikývla jsem, i když mě to první vůbec nelákalo. Prošli jsme téměř celou ulicí, když jsme narazili na obrovský, dvoupatrový dům. Vypadalo by to přesně jako obchodní centrum, kdyby jeho barva nebyla starožitně šedá, zdi nebyly popraskané a celkově nepůsobil dojmem strašidelného domu. Nepatrně jsem couvla zpátky.
"Tak pojď!" popotáhla mě za ruku teleportka a já neochotně udělala kroky vpřed. Jakmile jsem vstoupila dovnitř, nijak zvlášť mě to neuchvátilo. Nacházela se tady opravdu spousta věcí všech velikostí ale bohužel ne barev. Nejvíce zde bylo černé. A zrovna k ní se Retiera vydala.
"Co myslíš?" zvedla obyčejnou, dlouhou černou sukni, bez jakéhokoliv vzoru.
"To myslíš vážně? Připadám ti jako jeptiška?" Zavrtěla jsem hlavou. Nechtěla jsem být hrubá, ale ani jsem nechtěla vypadat jako strašák do zelí. Sice jsem nebyla dívka, která chodí na párty a miluje společnosti a každý den se baví. Ne… Byla jsem naprostý opak. Raději ticho, hudba nebo knihy. Samota. Ale tohle…Tohle bylo strašné i na mě.
"Vždyť je pěkná!" prohlásila, ale vrátila ji zpátky. Po dalších několika pokusech, které jsem zamítla v okamžiku, kdy je začala vytahovat si moje nová kamarádka povzdychla.
"Fajn. Vyber si sama, dobře?" rozpřáhla ruce okolo sebe a já se šouravým krokem pohybovala po místnostech. Černé, černá, hnědá, šedá, černá. Začínala jsem být unavená. Připadalo mi, že tady musíme být už dobré tři hodiny. Moje nohy mi vypovídaly službu. Jak ráda bych si sedla! Došla jsem k dalšímu stojanu s řadou tmavých sukní. A v tu chvíli něco upoutalo moji pozornost. No ne! Červená! Rychle jsem se vydala k protějšímu rohu místnosti a vytáhla onu barevnou věc. A byla to sukně. Jak jinak. Avšak byla kratší než ostatní, které jsem zatím viděla. Po okrajích měla vyšitý černý, ornamentový vzor a docela se mi líbila. Usmála jsem se a vzala ji. Po dalších pár minutách jsem měla i krásnou krajkovou černou halenku na knoflíky. Donesla jsem to zpátky k Retieře. Viděla jsem, že v rukách svírá ještě několik dalších kusů oblečení, ale bylo mi to jedno. Stejně to nebudu nosit!
"Tady. Mám vybráno. A teď mi prosím řekni, že si jdeme někam sednout, jinak tady sebou asi švihnu." Zasmála se a přikývla.
Konečně jsme vyšli z obchodu a vydali se rovnou do podniku naproti. Byla to jakási restaurace. Opravdu krásně to tam vonělo a jakmile jsme se usadili, po tváři se mi rozlil úsměv.
"Nesnáším nakupování." šeptla jsem, masírujíc si své bolavé nohy. Retiera se nepatrně zamračila, ale potom se na mě opět usmála.
"Tak co si dáš?" Pokrčila jsem rameny a vzala jídelní lístek. Chvíli jsem na ta slova zírala.
"Ehm…" odkašlala jsem si, "raději mi vyber ty." ušklíbla jsem se, dívajíc se znovu na ty názvy. Co to proboha je Šavahi? A Deliresa? Promnula jsem si oči a opřela se o židli.
"Je to docela fuška co?" zeptala se Retiera potom, co nám číšník přinesl jídlo. Povytáhla jsem obočí.
"Myslím, tohle všechno. Pochopit tenhle svět, pochopit tu pravdu a jak se tak na tebe dívám, tak i ty nákupy." Zasmála jsem se a vložila do úst teplou bramboru. Nevím, jak se to jmenovalo tady, ale v mém bývalém světě to byly prostě brambory a kuře.
"Jo. Je toho opravdu hodně." V tu chvíli jsem si uvědomila, že mi předtím něco nevysvětlila. "Mám otázku."
"Ano?" Zákeřně jsem se na ni podívala.
"Proč jsi říkala, že na tohle budeme potřebovat dva dny? Předtím jsi mi řekla, že je to složité. Chci to vysvětlit." Retiera zasténala a vložila si hlavu do dlaní. Když se na mě podívala, v jejích očích byla prosba.
"Hlavně nezačni křičet nebo nějak vyšilovat ano?" Přikývla jsem a čekala, co z ní vyleze.
"Jde o to, že Agniteris není… tady. Takže až se tam přeneseme, bude už v podstatě zítra ráno. " Nevěřícně jsem na ni vyvalila oči.
"A kde teda je?" zeptala jsem se.
"Upřímně? Nevím. Nikdo to neví. Totiž… Abych ti to vysvětlila. Agniteris je velmi známá, velmi dobrá a velká škola. Má několik tisíc žáků a proto se tam dbá taky o bezpečnost. Do školy se není možné dostat, pokud nejsi teleportka. Anebo pokud tě tam někdo nepřenese." Čekala jsem, že ještě něco dodá, ale ona mlčela.
"Fajn, ale to pořád nevysvětluje, proč nikdo neví, kde je." Plácla se do čela.
"Zapomněla jsem, že ty nic nevíš. Ona teleportace funguje na způsobu toho, že pomyslíš na nějaké místo a pak šup! Jsi tam. Mě vzala do Agniteris má matka, předtím ji tam vzala její matka a tak to pokračovalo až někam hodně daleko. Chápeš? Musí nás tam někdo vzít, tak si to místo vryjeme do paměti a poté se tam můžeme libovolně vracet. Vlastně ani nepotřebujeme vědět, kde se to nachází. Proto to nikdo neví." Chápavě jsem přikývla, i když se to v mém mozku vařilo. Tolik myšlenek, tolik otázek a tak málo odpovědí.
---
Dojedli jsme a opět stály uprostřed ulice. Okolo nás chodila spousta lidí, ale přeci jenom to bylo méně, než ráno. Retiera mě chytila za ruku.
"Být tebou, zavřu oči. Tohle bude trochu delší." Udělala jsem, jak mi poradila. Pěvně jsem stiskla víčka k sobě a po vteřině jsem cítila ten zvláštní pocit. Jako když jste na kolotoči a padáte volným pádem. Ze začátku se cítíte, jako že se poblejete, ale po chvíli to ustane a vy si užíváte ten úžasný adrenalinový zážitek. Tak přesně takhle jsem se cítila. Teleportka mluvila pravdu, když řekla, že tohle bude delší. Nestála jsem na rovné zemi hned po pár sekundách, ale připadalo mi to skoro jako minuta.
Když jsme se konečně dostali na místo, chtělo se mi zvracet. A to i přes to, že tohle bylo po třetí, co jsem takhle cestovala. Vyběhla jsem rychle k nejbližším stromům, o které jsem se opřela a zhluboka dýchala. Nic nešlo ven, za což jsem byla nesmírně ráda.
"Nováček?" ozval se hrubý hlas. Napřímila jsem se a otočila. Vedle Retiery stál vysoký starší muž. Mohlo mu být okolo šedesáti možná i sedmdesáti, měl šedivé vlasy a vousy. Teleportka se zasmála.
"Naprostý." Rychlými kroky jsem se k ní vrátila.
"Dobrý den." Pozdravila jsem. Vypadalo to, že to muže pobavilo, jelikož se začal smát.
"Z lidského světa, že?" nevěděla jsem, jestli ta otázka byla směřována na mě či nikoli, a tak jsem pro jistotu přikývla.
"To se nestalo poměrně dlouho. Musíš být pyšná na to, že pověřili zrovna tebe." Jeho oči sklouzly z mého obličeje na ten Retieřin a ona se začala mírně červenat.
"Ano jsem. Vlastně mě to docela překvapilo." Starší muž se usmál.
"Nechci vás více zdržovat. Jistě se už těšíš, až uvidíš školu. A jelikož je to ještě dobrých deset minut pěšky, tak to, abyste se už vydali, že?" stařík se rozešel pryč a my taktéž. Avšak my se vydala na úplně opačnou stranu než on.
"Kdo to byl?"zeptala jsem se a ona jen pokrčila rameny.

"Tohle byl pan Rieset. Kdysi v Agniteris učil historii, avšak už je v důchodě. Je to milí člověk a rok co rok se chodí dívat na nové žáky. Buď to chodí až ke škole, nebo čeká tady." Teprve teď jsem se okolo sebe pořádně rozhlédla. Stály jsme na chodníku, který jak se zdálo, vedl od ničeho nikam. Ani na jedné ze stran jsem neviděla jeho konec. Všude okolo se nacházela buď to zelená louka anebo lesy. Žádné domy. Žádné cesty. Nic. Bylo to zvláštní, ale ve své podstatě se mi to líbilo. Na tváři se mi vykouzlil úsměv. Jestli tohle má být můj nový domov… No… Stěžovat si rozhodně nebudu.

Callia
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 29. ledna 2015 v 7:14 | Reagovat

Hlavní hrdinka je  mi v této kapitole hrozně sympatická. Líbí se mi, že bere docela s nadhledem, ale přitom si nezvykla hned v první minutě, jak je to vylíčeno v některých knihách.
Docela bych vlastně i chtěla, ocitnout se na jejím místě. Ten svět zatím působí docela dokonale (ale hádám, že tomu tak nebude, viď?).
Zkrátka a dobře, úžasná kapitola. Jen tak dále!

2 Callia Callia | 29. ledna 2015 v 15:50 | Reagovat

[1]:  Moc moc díky. :) A no... On není žádný svět dokonalý, bohužel. :/

3 Abigail Abigail | Web | 29. ledna 2015 v 17:34 | Reagovat

Pěkná kapitola. Zdá se, že hlavní hrdinka mi bude sympatická =) Moc se těším na další =)

4 Callia Callia | 29. ledna 2015 v 19:17 | Reagovat

[3]:  Moc díky. :)

5 Kačíí Kačíí | Web | 29. ledna 2015 v 21:45 | Reagovat

Smecka<3 ty, ty vlkodlaky dokazes nacpat vazne kamkoli:DDD
Nevim proc, ale.prijde mi to jako kdyby to melo nadech harryho pottera, a to se mi dost libi!:33
Dva dny nakupovat?:D Amen:D
Tahle povidka se mi zacina dost libit:)

6 Callia Callia | 30. ledna 2015 v 14:06 | Reagovat

[5]:  To bych nebyla já, kdyby se někde neobjevila alespoň zmínka. :DDD A jinak moc díky. :)

7 Ilía Ilía | E-mail | Web | 30. ledna 2015 v 18:06 | Reagovat

První komentář se mi nezobrazil... skvělé :-D  Docela mi to připomíná HP, ale líbí se mi to. Jsem moc zvědavá a tu školu. Už před sebou vidím nějakou okázalou budovu :-D

8 Callia Callia | 30. ledna 2015 v 18:48 | Reagovat

[7]:  :D No... Já jsem už u anotace upozorňovala, že je to tak trochu inspirované Harry Potterem, takže znvou upozorňuji, že tahle povídka tomu bude HODNĚ podobná. :D A jinak děkuju. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama