Jediná bez přání- 4. Kapitola

2. ledna 2015 v 22:46 | Callia |  Jediná bez přání (přepis)
Ahojky. Tk jsem tady s další přepsanou kapitlou Jediné bez přání. Opět se zde dějově nic nezněmnilo, ale poupravila jsem pár kostrbatých vět, ale to je tak všechno.
Ale nebojte. Ony ty zvraty (dějové) přijdou trochu později. :D
Jinak jsem si teprve teď večer všimla, že jsem blogem dne! Juhu! :D Moc díky! :3
Jinak se chci omluvit, že už zase přibývá JbP, chtěla jsem napsat další kapitolu Agniteris, ale musela jsem ještě napsat povídku do jedné soutěže a tak na to nezbyl čas. :/ Takže jsem jen trošičku upravila další kapitolu téhle povídky. Doufám, že to nijak zvlášť nevadí. :)
V minulé kapitole: Arryn byla svědkem sourozenecké hádky mezi Reitem a Aaronem. Jak ji později došlo, hádka se týkala jí samotné. Aaron ji chce mrtvou. To je jisté. Avšak... splní své hrozby?
A teď už hurá do čtení! :)
Více v celém článku.

4. Kapitola
"Rozhodli jsme se, že tě necháme žít. Ale máme jednu podmínku." Vážně to řekl? Oni mě pustí? Chtělo se mi začít skákat radostí, ale místo toho jsem jenom kývla hlavou a řekla.
"Jakou podmínku?" Přítomní se na mě zkoumavě zadívali. Nakonec promluvil Reit.
"Musíš nám o sobě říct naprosto všechno. Kdo jsi. Odkud jsi. Co tvoje skupina. Tvůj život. Tvá minulost. Všechno." Nechápavě jsem nadzvedla obočí. Oni po mě chtějí, abych jim všechno vyžvanila! Ale.. Já nemůžu! Nemůžu jim říct pravdu. Nevěřili by mi.V hlavě jsem si začala vymýšlet lži. Jenže něčí hlas mě vytrhl z přemýšlení.
"Ale jestli budeš lhát a to se vsaď, že já poznám, když někdo lže, tak tě na místě zabiju. Jasné?" usmál se falešně bratr Reita. Myslím, že Aaron. Němě jsem přikývla.
"Fajn. A čím mám začít?" zeptala jsem se otráveně a starý muž řekl.
"Začal bych hezky od začátku. Třeba tvým jménem." Potichu jsem vzdychla a prohlédla si všechny přítomné tváře. Opravdu jich zde bylo hodně. Rukou jsem si prohrábla své blond vlasy a spustila.
"Dobře. Jmenuji se Arryn Wishans. Pocházím z malého zapadákova jménem Brislow. Když vypuklo tohle všechno, žila jsem s rodiči a mladším bratrem. Ale všichni se změnili. A tak jsem od nich utekla a nějaký čas žila sama. Po několika měsících jsem narazila na skupinku přeživších. Všichni byli velmi milí a přijali mě mezi sebe. A tak jsem s nimi žila. Jenže po téměř roce mě vyhodili a já opět zůstala sama. Potloukala jsem se tímhle hnusným světem a snažila se o to, abych neumřela. Což se mi zatím dařilo. No a nakonec jsem se ocitla tady. Chtěla jsem se jenom prospat a napít vody. Nevěděla jsem, že to tady někomu patří, " dořekla jsem a několik párů očí se na mě dívalo s překvapením, jiné s hrůzou a jiné se zhnusením a nedůvěrou. Nikdo nic neříkal. Všichni byli ticho. A pak jsem na svém krku ucítila něco chladného a ostrého. Nůž.Pomyslela jsem si. Chtěla jsem otočit hlavou, ale nemohla.
"To si myslíš, že jsme všichni tak vypatlaný, že ti tohle sežereme? Naše princeznička si jako hrdinka celého světa přežila rok v divočině. Sama! Dovol, abych se zasmál!" za svými zády jsem uslyšela hrubý smích. Poznala jsem, o koho se jedná. O toho bratra. Aarona.
"Ale vždyť vám říkám pravdu!" křikla jsem a na mém hrdle se zvýšil tlak. Ucítila jsem, jak mi po kůži začíná stékat horký pramínek krve. Ten hajzl!Pomyslela jsem si naštvaně.
"Říkal jsem, že nemáš lhát! Myslíš si, že bych tě nezabil?! Hm..?" Teď už mi řval do ucha. Oplatila jsem mu jeho tón, i když to znamenalo větší bolest.
"Ne! Víš, co si myslím? Myslím si, že jsi ubohý zbabělec, když mě hodláš zabít a přitom stát za mými zády. Pojď před můj ksicht a dívej se mi do očí, jestli to opravdu hodláš udělat!" Nezvládala jsem to. Vždy jsem patřila mezi dost výbušný a hodně rychle ztrácející nervy tip lidí. A lidé jako on mě dokázali pěkně vytočit. Přežila jsem útoky vlkodlaků, upírů a dokonce i magické útoky kouzelníků a čarodějek. A nepřežiju skupinku obyčejných lidí?
Teprve teď jsem si všimla několika úsměvům. Zamračila jsem se a rozhlížela se okolo. Proč se směji? Ptala jsem se sama sebe. Nakonec to onen starý muž, který se mnou již mluvil, nevydržel a začal se smát.
"Proč se smějete?" zeptala jsem se.
"Omlouvám se. Ale… Ještě nikdo ho nedokázal takhle… jak to říct… vykolejit," řekl chraptivým hlasem a mé koutky úst se povytáhly v úsměvu.
"Jen se směj Girende. Stejně jste všichni jenom důvěřiví blázni! Ona vás zradí. Jakmile bude mít příležitost utéct, tak to udělá." Ucítila jsem, jak se nůž vzdaluje od mého krku a sním i jeho majitel. Konečně jsem se otočila, ale viděla jsem jen černou siluetu vzdalující se od místa, kde jsem seděla.
"Z Aarona si nic nedělej. Je mladý a hloupý," řekl starý muž, jehož jméno bylo Girend , jak jsem pochopila.
"Mám otázku. Proč tě vyhodili ze skupiny?" ozval se za mnou hlas. Když jsem se otočila, spatřila jsem vysokou, hubenou dívku, která mohla být o pár let starší než já. Její kaštanové vlasy splývaly s hnědou bundou. Sakra! Pomyslela jsem si a začala přemýšlet nad nějakou dobrou lží.
"No… Ono toho bylo víc." Vlastně to bylo jenom kvůli jedné věci, ale to se nesmí dozvědět! Prostě nesmí!
"Nevyhýbej se odpovědi," zvýšila hlas ona dívka a já na sucho polkla.
"Bylo to kvůli… kvůli Darienovi," vydechla jsem nakonec to jméno. Bylo to téměř neslyšitelné, ale i přes to mi přeběhl mráz po zádech Oklepala jsem se a oči se mi zalily slzami. Rychle jsem je zahnala zpátky a doufala, že si toho nikdo nevšiml.
"Darien? Kdo to je?"zeptala se znovu ta stejná osoba.
"Spíše kdo to byl. Můj kamarád. Tedy alespoň já jsem to tak brala. Ale on… Vždycky si myslel, že můžeme být něco víc. A když jsem ho odmítla, neunesl to a přede všemi mě pomluvil. Tvrdil o mně, že jsem zabíjela nevinné lidi. A taky, že jsem je chtěla zradit a odejít za jinou skupinou. A další dost hnusné věci. A tak mě vyhodili." Lži! Lži! Lži! Samé lži! Chtělo se mi zvracet ze své vlastní prolhanosti.
"A zabila jsi nějaké nevinné?" zeptala se hnědovlasá dívka a já zavrtěla hlavou.
"Ne. Někoho jsem zabila. To ano. Ale rozhodně to nebyli lidé," odpověděla jsem tichým hlasem a ze tmy se ozvalo pár zamručení.
"Dobře. Má ještě někdo nějakou otázku?" zeptal se Girend a z celého davu se zvedla jen jedna ruka. Chvíli jsem mžourala do tmy a poté zhlédla člověka, u kterého si ne a ne ujasnit pocity.
"Ano Reite?" vyzval jej starý muž. Reit na mě pohlédl. Jeho modré oči se mi zaryly hluboko pod kůži jako už mnohokrát. Ale přes to jsem věděla, že to není on. Není to Darien. Je to Reit. Ale byl mu tak hrozně podobný. Tak strašně, až se to zdálo téměř nemožné. Chtěla jsem uhnout pohledem. Zabořit ho do země a už nikdy se na něj nepodívat. Ale nešlo to. Místo toho jsem na něj neustále civěla a prohlížela si ho. Jeho oči, vlasy, postava, styl mluvení a chůze. Všechno. Všechno bylo naprosto stejné. Až na jednu věc. Reit měl na obličeji jizvu. Pod obočím. Byla sice malá, ale i tak jsem si ji všimla. Darien ne. On byl dokonalý. Alespoň na venek.
"Chci vědět, proč pro tebe bylo tak důležité zjistit mé jméno." Vykulila jsem oči a začala kroutit hlavou.
"Tak proč?" zeptal se znovu.
"Vypadal jsi… Vypadáš jako… Jako on. Jako Darien," vyklopila jsem nakonec a nedokázala zastavit své slzy. Reit si ke mně přisedl a usmál se.
"A víš, že jsem si to myslel?" Nechápavě jsem na něj pohlédla.
"Co sis myslel?" On se jen usmál a řekl.
"Že jsem tvá vzpomínka," zašeptal.

"Dobře. Řekl bych, že pro dnešek toho máme všichni dost. Rozejděte se a běžte spát. Už je přeci jenom noc. A ty.." ukázal na mě Girend. " Pojď semnou." Neochotně jsem se zvedla a pomalým krokem se vydala za starým mužem. V půli cesty jsem se otočila a pohlédla na Reita. Pořád se usmíval a kroutil hlavou. Nakonec jsem to nevydržela a usmála se taky.
Doufám, že se vám kapitola líbila. :)
Callia
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 2. ledna 2015 v 22:57 | Reagovat

Na tuto kapitolu si vzpomínám. Už tehdy se mi hrozně líbila, a nezměnilo se to ani teď. Arryn mám hrozně ráda, je to jedna z mých nejoblíbenějších postav vůbec.
klobouk dolů a jen tak dále!

2 Callia Callia | 3. ledna 2015 v 12:51 | Reagovat

[1]:  Díky moc. :) A u mě Arryn taktéž vede jako jedna z oblíbených postav (v porovnání s ostatními mými povídkami) :D

3 Kačíí Kačíí | Web | 3. ledna 2015 v 13:37 | Reagovat

Páni, není nadto si přečíst tuhle povídku znova:)) super kapitola:))

4 Simča Simča | Web | 3. ledna 2015 v 16:14 | Reagovat

Skvělá kapitola... :D Nemám slov :)

5 Abbie Abbie | Web | 3. ledna 2015 v 16:16 | Reagovat

Dobrý den. Tak jsem tady a hned na mě koukne nový..krásný zimní design!! :)
Strašně se mi líbí ty zmrzlé větvičky :DD  A světle modrá..tu miluju! :D :3 Bude se mi krásně číst :3
Dnes večer se ještě vrátím a přečtu si kapču. ( pokud půjde blog )
Písnička týdne. LoLko je všude!! :DD

6 Callia Callia | 3. ledna 2015 v 18:06 | Reagovat

[3]:  Moc díky. :)

[4]: Děkuju. :)

[5]:  Jeee.. Tak to jsem ráda, že se ti líbí. :) :D A já LoLko nehraju, ale ta písnička je prostě úžasná :3

7 Eliza Eliza | Web | 4. ledna 2015 v 11:28 | Reagovat

Takhle kapča se mi fakt líbila :) Vůbec by nevadilo, kdyby byla ještě o trochu delší, ale dobře se mi četla a těším se na další :)

8 Callia Callia | 4. ledna 2015 v 11:30 | Reagovat

[7]:  Díky. :) A už jsem se zapsala. :) :D

9 Abigail Abigail | Web | 8. ledna 2015 v 18:21 | Reagovat

Úžasná kapitola =) moc se těším na další =)

10 Callia Callia | 9. ledna 2015 v 17:12 | Reagovat

[9]:  Díky. :)

11 Eliz Eliz | Web | 14. ledna 2015 v 15:48 | Reagovat

začíná se to všechno pěkně rozvíjet, jen tak dál :-)

12 Callia Callia | 14. ledna 2015 v 16:06 | Reagovat

[11]:  Díky. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama