Monthly darkness- 7.Kapitola

25. ledna 2015 v 9:00 | Callia |  Monthly darkness
Ahojky. Tak jsem tady s dalším článkem a ano, je to další kapitola Monthly darkness! Juhuuuuu!
A ano, ví že tady měla být už včera (podle rozvrhu) ale já ji teoreticky napsala už včera. :D Jen se zveřejnila ža dneska a to z toho důvodu, že jsem včera zveřejnila ten článek se Stmíváním a nechtěla jsem zveřejnit dva články za den. Takže tak. :)
No... Nechci to více okecávat, snad vám řeknu jen to, abyste se na mě nezlobili za chyby a abyste se nezlobili, pokud se kapitola moc nepovela.. Chviličku potrvá, než si zase najedu do takové té atmosféry.. Než se zase zžiju s postavami. :) :D
Více v celém článku.


7. Kapitola
Vešla jsem do pokoje. Riesel již seděla na posteli a když jsem vešla, začala si mě prohlížet jiskřivýma zelenýma očima.
"Kde jsi byla?" Zatřepala jsem hlavou a svalila se na svou postel.
"Nespěchala jsem. Zato ty jsi musela utíkat ne?" zasmála jsem se. Ušklíbla se na mě.
"Hele co budeme dělat? Do šesti máme ještě tak dvě a půl hodiny." Pokrčila jsem rameny. Jediné, co jsem teď hodlala dělat, bylo alespoň na chvilku jít spát. Byla jsem opravdu utahaná a měkká matrace ještě více přispívala k tomu, abych zavřela oči.
"Já nevím, Riesel. Je mi to jedno," zamumlala jsem. Má víčka klesla a já začala pomalu usínat. Už jsem byla v polovině cesty do říše snů, když jsem vyletěla do sedu. Mé srdce bilo jako splašené a oči doširoka otevřené. Pohlédla jsem na spolubydlící, která se na mě omluvně usmívala.
"Omlouvám se. To budou zřejmě naše nové sousedky." Zamrkala jsem a pohlédla na dveře. Někdo na ně znovu zabušil. To neumí klepat jako normální člověk? To musí bouchat, jak kdyby se dobývaly do hradu? Protočila jsem oči a poposedla si.
"Ahoj!" pozdravila vesele malá hnědovlasá dívka. Karamelové oči se na mě vřele usmívaly, když vstupovala do pokoje.
"Ahoj," povytáhla jsem koutky úst v úsměvu. Neznámá si sedla na jednu z židlí a čekala, než do pokoje vstoupí ještě další dívka. Ta byla mnohem vyšší. Měla krátce střižené černé vlasy a v obličeji zamračený výraz. Povytáhla jsem jedno obočí, když zůstala stát kousek ode dveří.
"Já jsem Riesel," pronesla zpěvavým hlasem směrem k nově příchozím.
"Gabriella a tohle je Mieara." Ukázala hnědovláska ke své spolubydlící. Uvědomila jsem si, že jsem se ještě nepředstavila.
"Siena. Těší mě," řekla jsem, i když jsem si nebyla jistá, jestli je to pravda. Mieara nevypadala, že by se chtěla s někým spřátelit.
"Bydlíme hned vedle vás. Nepřipadá vám to tady úžasné?" Gabriella okolo sebe rozpřáhla ruce. Věděla jsem, že nemyslí náš pokoj, protože člověk, kterému by se tohle růžové vězení líbilo, musel být magor. Ale i tak jsem se zasmála.
"Zbytek téhle budovy a pozemků asi jo, ale tenhle pokoj rozhodně ne," ušklíbla jsem se.
"Asi? Ty nejsi ráda, že ses tady dostala?" Pozvedla jsem jedno obočí a pohlédla na Miearu. Její hlas byl tvrdší, než bych od dívky očekávala. Obočí měla teď stažené ještě blíže k sobě. Něco ji hrozně štvalo a já nechápala co.
"Samozřejmě že jsem ráda. Jen…" jen jsem tady vůbec nechtěla být! Nemám tady co dělat!
"Jen co?" chtěla vědět. Zavrtěla jsem hlavou.
"Ale nic. Jsem ráda, že jsem tady." Snažila jsem se chvilkové rozhození schovat za falešný úsměv, ale podle Mieařiného obličeje se mi to moc nepovedlo. Přimhouřila oči a pozorně si mě prohlédla.
"Jen aby si věděla, tady je úplně jedno, kdo jsi. Tady se hodnotíš ty, ne tvá rodina." Otočila se ke dveřím a vyšla ven. Ještě než stačila zavřít, křikla jsem za ní.
"Já nemůžu za to, že mě posuzujete podle jména! Já nejsem jako můj bratr a nikdy nebudu!" bouchla dveřmi. Nechápavě jsem vrtěla hlavou v očích slzy. Nesměla jsem dovolit, aby mi utekly a tak jsem je zatlačila zpátky. Podívala jsem se o zbylých dvou dívkách.
"Je divná. A hodně," pronesla Riesel vážným tónem.
"A já s ní musím bydlet," povzdychla si Gabriella a pohodlněji se opřela.
"Heleďte… Jsem docela unavená. Nevadí, když si lehnu trochu se prosím? Vy si klidně povídejte, nevadí mi to." Obě přikývli a tak jsem se na ně usmála a zalehla do postele. Otočila jsem se zády k místnosti, zavřela oči a za chvíli jsem spala.
"Seino… Bude třičtvrtě na šest. Měli bychom jít." Rozespale jsem se protáhla, zívla a vstala z postele. Prohrábla jsem si vlasy hřeben a spolu s Riesel vyšla z pokoje. Seběhly jsme tu spoustu schodů a v chodbě, která vedla do jídelny jsem málem zkolabovala. Když nemám fyzičku ani na blbé schody, jak jsem se mohla sakra dostat k Bojovníkům?
"Tak pojď! Slyším odtamtud hlasy. Všichni už tam určitě budou." Popoběhla jsem, abych svou spolubydlící dohnala. Otevřela dveře a vstoupili jsme do jídelny.
Zvláštně to tady vonělo. Nemohla jsem se rozhodnout, jestli mi to páchne nebo naopak voní. Rozhodla jsem se, že to raději nebudu více zjišťovat a rovnou se vydala k výdejnímu pultu. Za okýnkem stála starší žena a v ruce držela naběračku. Přišla jsem blíž. Prohlédla si mě a potom se uchechtla. Potichu jsem zavrčela a když mi podávala talíř plný nějaké kaše, vytrhla jsem ji ho z ruky. Rychle jsem se vydala k jednomu z prázdných stolů. O pár sekund na to zamnou přišla Riesel. Naštvaně jsem se prohrabovala v kaši.
"Co se děje?" zeptala se.
"Nic." odsekla jsem. Podezíravě se na mě podívala.
"Sieno, vážně. Co se stalo?" pohledem jsem přeletěla všechny v místnosti. Jejich obličeje byli rozzářené radostí a většina z nich se smála. Jen já jsem tady seděla jako mrzout.
"Skončila jsem poslední. Jsem všem jenom pro smích. Jako by nestačilo, že mě všichni znají jako tu, která je sestrou Kerise." Spolubydlící se na mě lítostivě podívala, ale nic neřekla. Věděla, že je to pravda. A to mě naštvalo ještě víc. Zavrtěla jsem hlavou, rychle do sebe naházela večeři a odnesla talíř k okýnku se špinavým nádobím. Chtěla jsem odejít zpátky do pokoje, ale Riesel na mě zavolala.
"Ještě nechoď. Susan nám bude něco říkat." Přikývla jsem. Na to bych úplně zapomněla. A tak jsem si sedla zpátky ke stolu a čekala. Po pár minutách už téměř nikdo nejedl. Všichni se rozhlíželi okolo sebe a hledali naše velitelku.
"Už jsem tady!" rozlehl se po jídelně dívčí hlas. Všechny páry očí se stočili ke dveřím.
"Všichni jste jistě velmi netrpělivý a zvědavý, co vás zítra čeká. Takže poslouchejte. Dneska už máte volno. Buďte na pokojích nebo s kamarády. Je mi to fuk. Ale zítra v sedm ráno ať jste na snídani. O půl osmé začíná váš první trénink," pohledem střelila k partičce kluků, která si něco horečně šeptala. "A ne, nebudete hned první den bojovat!" zklamaně se na ni otočili. "Začneme s léčitelstvím. Ale!" opět musela zvýšit hlas, protože se mezi lidmi strhl šepot, "i taky potřebujete fyzičku. Jste mezi Bojovníky! Takže ne, nebudete bojovat ale trénovat. Ale více se dozvíte zítra ráno. Tak a teď už vypadněte." Všichni se začali tlačit ke dveřím. Chvilku jsem počkala a poté se vtěsnila do davu. V hlavě jsem měla zmatené myšlenky. Jaký je rozdíl mezi bojem a tréninkem? Tak i tak do něčeho budu muset mlátit. Tak i tak budu trénovat s někým. Potichu jsem vzdychla a když už jsem se konečně protlačila až na chodbu, spadla jsem. Ne… Nespadla. Někdo mě schválně strčil. Naštvaně jsem zavrčela a vstala ze země. Přede mnou stál Kasrei. Jak jinak. Pomyslela jsem si.
"Co máš do háje za problém? Nech mě být!" vrazila jsem do něj ramene, když jsem procházela okolo a to byla chyba. Chytil mě za ruku a nepustil. Měl pevný stisk a po chvilce to začalo opravdu bolet.
"Pusť mě! Hráblo ti nebo co?!" Připadalo mi, že jsem křičela, ale s ním to nic neudělalo. Jen se na mě tajemně usmál.
"Co když ti řeknu, že tě nechci pustit?" Naklonila jsem hlavu na stranu. Vypadalo to, že to myslí vážně. Zkusila jsem se mu vyškubnout, ale měl větší sílu než já.
"Nevím, o co ti jde. Ale buď mě okamžitě pustíš, nebo…"
"Nebo co? Budeš žalovat?" volnou rukou ukázal, jak si stírá falešné slzy a poté se hlasitě zasmál. "Jaký je to pocit hm?" Nechápala jsem ho. Nerozuměla jsem ničemu z toho, co řekl nebo co dělal. Zřejmě jsem se tvářila stejně zmateně, jako jsem se cítila.
"Tak jaký je to pocit?! Nemoct se schovat za rodinné jméno. Nemoct se spolehnout na tvého miloučkého bratříka. Cítit se ohrožená. Vsadím se, že to jsi ještě nezažila co?" Vytřeštila jsem na něj oči. Ne. Ne. Ne! Znovu a znovu jsem se mu pokoušela vytrhnout, ale on vždy jen pevněji stiskl svou ruku a usmál se na mě. Najednou si mě k sobě přitáhl blíž. Zrychleně jsem dýchala. Moje srdce se rozběhlo na plné obrátky a on to musel slyšet. Rozesmál se.
"Bojíš se?" zřejmě mu to připadalo velmi vtipné, ale mě ne. Nevěděla jsem, co dělat, když jsem najednou z jídelny uslyšela kroky. Kasrei je musel slyšet taky, protože mě okamžitě pustil. Jakoby se nic nestalo, vydal se směrem ke schodišti. A těsně před tím, než vystoupil na první schod se ke mně otočil a řekl.
"Pokud se v nejbližší době uvidíš se svým bratrem, vyřiď mu, že on není jediný, kdo může ničit rodinu." V rychlosti vystoupal vzhůru a já nechápavě zírala do prázdného místa. Rukou jsem si mnula své zápěstí. V hlavě jsem si nedokázala srovnat své myšlenky. Proč zmiňoval mého bratra? Proč dělal to, co dělal? Co za tím stálo? A jak mě může tolik nenávidět, když mě ani nezná? Za mými zády se ozval hlas. Leknutím jsem nadskočila.
"Co tady ještě děláš?" Stála jsem před Susan, která si mě starostlivě prohlížela. Pohledem zalétla i k mému zápěstí. Byl červené, opuchlé a opravdu hodně to bolelo. Rychle jsem ruku strčila za zády a falešně se usmála.

"Já jen… Nechtěla jsem se tlačit mezi těmi lidmi, tak jsem si chvilku počkala. Ale už jdu." Rychlým krokem jsem se vydala pryč, avšak na svém týle jsem stále cítila zkoumavý pohled trenérky.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 25. ledna 2015 v 9:58 | Reagovat

Chybky tam jsou, ale mám za to, že jde ve většině případů jen o překlepy.
Každopádně, líbí se mi to, opravdu. Myslím si, že ses do atmosféry dostala, nebo to tak alespoň působí.
Jsem zvědavá, proč jí nemá Kasrei rád. Těším se, jak se to vyvine.
Jen tak dále, tato kapitola se mi zdála skvělá!

2 Callia Callia | 25. ledna 2015 v 10:44 | Reagovat

[1]:  Na ty chyby se podívám a opravím. :) A jinak jsem moc ráda, že se ti kapitola líbila. :) :D

3 Kačíí Kačíí | Web | 25. ledna 2015 v 11:26 | Reagovat

Suprová kapitolka, ale mohla být delší:DD
I když já má m co říkat!:DD Super kapitola, moc se mi líbila, i když jsem tak trochu zapoměla děj:DD Budu si muset přečíst předchozí kapitoly:D těším se na další:)

4 Callia Callia | 25. ledna 2015 v 15:20 | Reagovat

[3]:  Moc díky. :)

5 Abigail Abigail | 26. ledna 2015 v 18:56 | Reagovat

Úžasná kapitola, chyby tam byli, ale to nevadí =) Budu si muset připomenout děj =) Takže ještě jednou skvělá kapitola a těším se na další =)

6 Callia Callia | 28. ledna 2015 v 10:50 | Reagovat

[5]:  Díky. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama