Nocturna creaturis- 2. Kapitola

31. ledna 2015 v 12:37 | Callia |  Nocturna creaturis
Ahojky. Tak jsem tady s dalším článkem. A ano, je to další kapitola Nocturna creaturis. :D Doufám, že si ji užijete. Je to první den na nové škole a no... Však uvidíte sami. :D
Jinak jste mi pod minulou kapitolu psaly, že jste zvědavé na ten jejich vztah. On bude tak trochu komplikovanější, ale všechno se vysvětlí. Nebojte. :D
V minulé kapitole: Nox se musela přestěhovat spolu se svými rodiči a starším bratrem do jakéhosi zapadákova. Neví proč a její otec, který je zároveň i jejím vůdcem jí to nechce říct. Navíc, když si jde Nox zaběhat do lesa, zjistí, že tady už někdo má své území. Ale kdo?


2. Kapitola
Otevřela jsem oči. Do očí mě uhodilo slunce a já zamžourala. Převalila jsem se a koukla na mobil. Bylo sedm. Čas vstávat. Pomyslela jsem si a s nechutí se vyhrabala z postele.
Ze skříně jsem si vytáhla tmavě modré tričko a černé kalhoty. Již oblečená jsem přešla do koupelny, kde jsem si učesala vlasy, opláchla obličej, umyla zuby a nanesla řasenku. Nechápala jsem holky, které na sebe patlaly tuny kosmetiky. Vždyť to ani nevypadá pěkně! Zavrtěla jsem hlavou a s povzdechem vyšla z pokoje.
"Dávej pozor!" křikl na mě Karys, když jsem do něj vrazila.
"Promiň," odpověděla jsem a pokračovala do kuchyně. Zpoza stolu se na mě zářivě usmívala matka. Zamračila jsem se a obešla ji až k lednici. Nějakou chvíli jsem si vybírala svou snídani a nakonec se rozhodla pro kuličky s mlíkem. Sotva jsem se posadila, už moje matka stála na nohou.
"Tak co? Těšíš se? První den v nové škole!" Její hlas překypoval nadšením. Protočila jsem oči. Musela mi to připomínat!
"Jsem zvědavá na ty… lidi," řekla jsem. Viděla jsem, že bude pokračovat ve vyptávání a radách, a tak jsem do sebe rychle nacházela zbytek snídaně, misku vložila do dřezu a už jsem stála u vchodových dveří. Z věšáku jsem se vzala brašnu a vyšla ven.
"Užij si to!" křičela za mnou matka. Ušklíbla jsem se.
Škola byla od našeho domu asi dva kilometry. Nebylo to zase tak daleko, což bylo jediné štěstí. Jak jsem si totiž po cestě všimla, žádný autobus tady nejezdil. Nejezdilo tady skoro nic. Ani auta.
Došla jsem ke škole. Byla to poměrně velká stará budova s vybledlým oranžovým nátěrem. Před ní se nacházelo malé parkoviště, na kterém stála tři auta. Určitě učitelů. Rychlým krokem jsem prošla přes téměř prázdný plácek a otevřela dveře školy. Na chodbě se nacházelo poměrně dost lidí. A jakmile jsem vstoupila, všichni se otočili mým směrem. Jako bych byla hlavní číslo nějakého vystoupení. Cítila jsem se tak strašně nepříjemně. Moje sebekontrola se pohybovala na hranici Budu milá lidská dívka a Roztrhám tě v podobě vlka. Chtěla jsem se zhluboka nadechnout, ale nešlo to. Všude okolo mě bylo tolik pachů. Samozřejmě, že na lidský pach sám o sobě jsem si již zvykla. Ale tady do toho byly přimíchány emoce a že byly opravdu silné. Navíc ta nejsilnější byla zvědavost. Pevně jsem stiskla víčka k sobě. Uklidni se. Nic se neděje. Nevšímej si jich. Je to přejde. Uklidňovala jsem sama sebe. Když jsem se tlačila davem, téměř jsem běžela. Zkoumala jsem nápis na každých dveřích a nakonec jsem našla to, co jsem hledala. Zástupkyně ředitele. Úlevně jsem si oddychla a se zaklepáním vešla dovnitř.
"Dobrý den," pozdravila jsem, upírajíc svůj zrak do obličeje postarší ženy. Měla tmavě hnědé vlasy svázané v drdolu, sem tam nějaká šedina. Zelenohnědé oči si mě se zájmem měřili a ústa se zářivě usmívala.
"Vítej. Ty musíš být Noxiera, je to tak?" Málem jsem na ni zavrčela.
"Jen Nox," povedlo se mi říct s úsměvem.
"Ach. Tak tedy… Nox. Zde máš plánek školy. Není nijak velká a má jenom dvě patra, takže by si měla všechno v pořádku najít. Tady máš zase rozvrh hodin." Postupně mi podávala všechny papíry a já si je od ní brala. Jakmile mi všechno vysvětlila, chápavě jsem přikývla a vyšla z kanceláře ven. Fajn, také první hodina je dějepis. Alespoň něco pozitivního.
Pár minut jsem chodila po škole a hledala učebnu s číslem 215. Narazila jsem na ni přesně ve chvíli, kdy zazvonilo. Při tom zvuku jsem se otřásla. Proč to musí být tak strašně hlasité?! Zastavila jsem se před dveřmi učebny. Slyšela jsem, kolik je tam lidí a jediné, po čem jsem zatoužila, bylo utéct. Teď si všichni navzájem povídali, ale až vejdu, budu středem pozornosti. A všechny jejich pocity se na mě navalí jako obrovská lavina. A já si nebyla jistá, jestli to vydržím.
"Mohu vám nějak pomoci?" ozval se z ničeho nic hlas za mými zády. Leknutím jsem nadskočila.
"Ehm… Já… Jsem tady nová a mám jít do učebny 215. To je tato, že ano?" řekla jsem se zmateným výrazem ve tváři. Přede mnou stál starý muž. Jeho šedivé vousy a téměř žádné vlasy mi jasně ukazovaly, že tohle bude učitel. A podle úsměvu, který se mu vytvořil na vrásčité tváři jsem poznala, že je to učitel mé první hodiny.
"Ano. Našla jsi to správně. Rovnou můžeš jít semnou, co říkáš?" Přikývla jsem a v duchu prosila, ať nedělá žádné představování. Měla jsem pravdu. Jakmile jsme vstoupili, všechny oči se upíraly na mě. Naštěstí to pan Sandres, jak se později vyučující představil, nijak neprotahoval, a jen mi pokynul k volnému místu. Vděčně jsem se na něj usmála, ale jakmile jsem pohlédla směrem, kterým ukazoval, úsměv mi zamrzl na rtech. To ne! Já nechci sedět vedle někoho! Trochu hystericky jsem se začala rozhlížet po třídě a zjistila, že v každé lavici někdo sedí. Tak i tak bych musela být vedle někoho. No… Alespoň, že tenhle je docela pěkný. Málem jsem se nad tou myšlenkou zasmála. Kluk, sedící vedle mě, měl uhlově černé vlasy roztřepené do všech stran. Černé oči si mě prohlížely a já měla nutkání před jeho pohledem uhýbat.
"Ahoj. Jsem Cailean," pronesl směrem ke mně. V tu chvíli se můj vnitřní vlk celý naježil. Ani jsem si neuvědomovala, že do teď jsem se snažila nedýchat. A když jsem se konečně zhluboka nadechla, málem jsem se pozvracela. Začínala jsem vidět mnohem ostřeji. Sakra! Do prdele! Rychle jsem zavřela oči. Kdybych je otevřela, nebyly by modré. Byly by zlaté. Vždycky, když se hodně rozruším, zezlátnou a já získám vlčí smysly. Lépe vidím, cítím, slyším.
"Nox," odpověděla jsem skrz zaťaté zuby. Stále jsem od něj byla odvrácená a věděla jsem, že tohle ze mě udělá toho nejdivnějšího člověka na téhle škole. Ale bylo mi to fuk. Alespoň se semnou nikdo nebude chtít bavit. Samota mi stejně nikdy nevadila. Po pár vteřinách jsem oči opět otevřela a můj zrak byl opět lidský.
"Omlouvám se… Já… Občas mývám bolesti hlavy a tohle pomáhá," usmála jsem se na něj, jakoby to snad mělo všechno vysvětlit. Bolesti hlavy? To jako vážně?
"V pohodě. Musí to být docela těžký, přijít někam uprostřed pololetí." Přikývla jsem.
"Nejhorší je, že na mě každý kouká," prolétla jsem očima zbytek třídy a měla pravdu. Nikdo se nezajímal o to, co vykládal učitel. Všichni se soustředili na mě.
"To víš. Malé město, malá škola. Tady budeš hvězda ještě tak týden." Zavrtěla jsem hlavou. Celou tu dobu jsem uvnitř sebe cítila zvláštní pocit. Jako bych měla něco udělat. Něco, co je straně důležité. Můj vlk se chtěl každou sekundu prorvat na povrch a já měla co dělat, abych mu v tom zabránila. Chovala jsem se, jako kdybych byla nesmírně vytočená, jako bych se připravovala na souboj. Ale vždyť já nebyla vůbec naštvaná! Nedávalo to smysl.
"Vnímá mě tady někdo?!" rozkřikl se po třídě hrubý hlas pana Sandrese a já postřehla, jak několik žáků povyskočilo. Také jsem se otočila směrem k tabuli a s obrovským úsilím se snažila vnímat jeho výklad.
Zazvonilo a já si posbírala své učebnice a poznámky. Nacpala jsem je do tašky a vyšla ze třídy. Podle rozvrhu jsem teď měla mít dvě hodiny češtiny v učebně 110. Ani jsem to nemusela hledat. Prostě jsem se vydala za lidmi z mojí třídy. Všichni se strašně loudali, ale protože jsem se nechtěla někam ztratit, vláčela jsem se stejným tempem co oni.
"Proč jste se přistěhovali?" zeptal se mě Cailean. Ani jsem si nevšimla, že je vedle mě.
"Vlastně ani nevím. Rodiče to rozhodli, a tak jsme museli jít." Byla to pravda, ale podle jeho výrazu ve tváři jsem poznala, že mi nevěří.
"My? Ty máš sourozence?" Přikývla jsem.
"Staršího bratra. Chodí na vysokou." V tomhle městě, pokud se to tak dalo nazývat, byla pouze základní a střední škola. Vysoká byla vzdálená asi půl hodiny cesty autem. Vlastně náš Chevrolet je více bratrův než otcův. Vytrhla jsem se z přemýšlení a pohlédla na Caileana. Upíral na mě své černé oči, ve tváři zvláštní výraz. Svraštila jsem obočí.
"Co je?" Jako bych jej vytrhla z nějakého vnitřního rozjímání. Zamrkal a poté nasadil ten nejupřímnější úsměv.
"Ale nic. Jen jsem si tě pořádně prohlížel." Protočila jsem oči a zrychlila své tempo. Nechtěla jsem vůči němu být hnusná, ale jeho pach… Nutil mě chovat se… jinak. Pokaždé, co promluvil, jsem na něj chtěla vrčet. V hlavě mě šíleně píchalo a já se musela neuvěřitelně kontrolovat, aby se mi zase nezměnila barva očí. A k tomu všemu ještě ten divný pocit, že musím něco udělat. Nezvládnu vedle něj sedět. Alespoň ne bez toho, abych se na něj vrhla. Konečně jsme došli do třídy, kde jsme měli nastávající hodinu. Rychle jsem přešla ke své lavici a sesunula se na židli. Vytáhla jsem si učebnice a sešit a potichu čekala. Přišel pár sekund za mnou. Promnula jsem si spánky, ale ničemu to nepomohlo.
"Hele jsi v pohodě?" zeptal se starostlivě. Ne nejsem!
"Jo jen… Strašně mě bolí hlava." Už zase. Zase na mě díval tím zvláštním pohledem. Jakoby něco hledal. Jakoby něčemu na mě nerozuměl. Rty měl stažené do úzké linky, oči upřené do těch mých. Uhnula jsem svým pohledem a zabodla jej do lavice.
"Kde že to vlastně bydlíte?" promluvil, jakoby nic.
"Na okraji města. Kousek od lesa. Je to takový béžový dům s tmavými rámy kolem oken." Ano. Stále jsem si ještě nepamatovala svou novou adresu. Byla jsem ráda, že vůbec vím, v jakém teď žiju městě. Když jsem se na něj opět otočila, vypadalo to, že ví přesně, který dům myslím.

"Aha." To bylo to jediné, co řekl. Jeho výraz se naprosto změnil. Byl odtažitý možná i naštvaný. Každou chvíli se podíval mým směrem a hned na to uhnul pohledem pryč. Nechápala jsem jeho reakci. Jakoby snad ten dům zodpověděl všechny jeho otázky. Zamračila jsem se a snažila se zaposlouchat do výkladu profesorky. Sepisovala jsem si pár poznámek a když zazvonilo, Cailean se prudce postavil a vyšel ze třídy pryč. Nechápavě jsem zírala na otevřené dveře. Bolest v hlavě ustoupila, vnitřní vlk se zklidnil, ale pocit toho, že musím něco udělat tam pořád zůstal. Zatřepala jsem hlavou. Vypadá to, že na téhle škole nebudu ten největší podivín.


Tak co na to říkáte? :D
Callia
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 1. února 2015 v 20:05 | Reagovat

Je to našlapané. Těšíme se na další nášup. :D

2 Luke Luke | Web | 2. února 2015 v 13:43 | Reagovat

Je to dost dobrý :) Na to, že příběhy tohohle typu opravdu nepreferuju, tak se mi to líbí. Je to dobře napsaný a uteklo to stejně rychle, jako voda. Mohla by rychle připlout další kapitola... ;)

3 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 2. února 2015 v 16:41 | Reagovat

Tuto kapitolu jsem četla už včera večer, ale z nějakého neznámého důvodu jsem to neokomentovala, takže se omlouvám, že jsem se k tomu dostala až nyní.
Každopádně, chci říct, že se mi to opravdu líbilo. Je to napínavé, a svým způsobem jsem si hodně oblíbila toho jejího spolusedícího. Mám ráda postavy tohoto typu.
Těším se na pokračování, nedokážu si totiž domyslet, co plánuješ. Každopádně, klobouk dolů, jsem z toho nadšená!

4 Callia Callia | 2. února 2015 v 16:52 | Reagovat

[1]:  Děkuju. :)

[2]:  Moc díky. :) Jsem ráda, že se ti to líbí. :)

[3]:  Moc děkuju. A nevadí, že jsi to neokomentovala už včera. Já si taky někdy něco přečtu a potom si uvědomím, že jsem to zapomněla okomentovat. :D

5 Simča Simča | Web | 3. února 2015 v 19:57 | Reagovat

Úžasná kapitola :D Mám tenhle příběh moc ráda, takže se šíleně moc těším na další skvělé pokračování :)

6 Callia Callia | 3. února 2015 v 21:58 | Reagovat

[5]:  Moc díky. :) Jsem ráda, že se ti to líbí. :)

7 Kira Kira | E-mail | Web | 4. února 2015 v 20:26 | Reagovat

WOW ! Vážně povedená kapitola :-) Nelituji toho , že jsem začala číst tuhle sérií :-D  Těším se na další

8 Callia Callia | 4. února 2015 v 22:22 | Reagovat

[7]:  Moc díky. :) Jsem ráda, že se ti to líbí. :)

9 Eliz Eliz | Web | 28. února 2015 v 18:49 | Reagovat

Ale podle mě je ten obrázek fakt povedený! :)

10 Callia Callia | 28. února 2015 v 19:24 | Reagovat

[9]:  Tohle už je nový obrázek, který mi udělala Vera. :33 Je opravdu úžasný a já to v tom článku musím přepsat! :D

11 Yaraki Yaraki | Web | 9. dubna 2015 v 4:59 | Reagovat

Opět super kapitola, hned jdu na trojku a doufám, že další přibydou co nevidět :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama