Tajemství modrookých- Jednorázovka

17. ledna 2015 v 19:41 | Callia |  Jednorázovky
Ahojky. Tak jsem tady po opravdu dlouhééééééé době! A tentokrtá je to jednorázovka! :D Jak jistě víte, nebo možná nevíte, já jednorázovky moc nepíšu a tahle povídka by vlastně ani nevznikla, ale chtěla jsem ji poslat do jedné soutěže, ale nakonec tam pošlu jinou povídku. Pokud teda přijdu na to, jak se podepsat na přihlášce, když je ta přihláška v PDF o.O Pokud někdo ví, rada bude skvělá! :D
Ale zpátky k téhle povídce. Téma bylo Divergence, takže pro to je to tak trochu klišé. :D A je to poměrně dlouhá jednorázovka.
Nechci to více srdžovat, takže... Tady to máte! :D
ɑʜʀɪ | via Tumblr
Více v celém článku.


Tajemství modrookých
Býval to nádherný svět. Lidé se seznamovali, milovali se, hádali se a zase se usmiřovali. Měli spolu děti, které potom vychovávali. Vnoučata, která rozmazlovali.
Býval… To je to důležité slovo. Dnes je všechno jinak. Již nenajdete rodinu, která by měla více než jedno dítě. A i těch postupně ubývá. Všichni se totiž bojí.
Po porodu začnete být sledováni. Nebo bych měla spíše napsat… vaše dítě. Jakmile oslaví své třetí narozeniny, můžete očekávat nemilou návštěvu. Vojáky. Ti si přijdou zkontrolovat barvu očí dítěte. A pokud je modrá, tak už nikdy v životě svého potomka neuvidíte. Je to kruté, ale je to pravda.
Nikdo nám nikdy neřekl, kam se všechny ty děti poděly. Proč je vůbec berou pryč. Ale přes to mají lidé svou teorii. Teorii, která, jak jsem později zjistila, je pravdivá.
"Miello, pojď sem zlatíčko," zavolala na mě matka. Vyběhla jsem z pokoje a zastavila se až v obýváku. Bílé stěny vypadaly spíše jako šedé, hnědá pohovka, stojící uprostřed místnosti, byla celá ošuntělá a v televizi, zavěšené na stěně, zrovna vysílali zprávy.
"Ano?" zeptala jsem se. Matka se na mě zářivě usmála.
"Bylo to pro mě obrovské rozhodnutí. Je tu tolik rizika, že to za to možná ani nestojí. Ale i přes to… Dnes máš osmnácté narozeniny a to je velký den. Opravdu velký. A tak jsem se rozhodla, že…," na chvíli se odmlčela a já na ni nedočkavě zírala. "Můžeš jít ven." Vytřeštila jsem oči a otevřela pusu v němém úžasu.
"Cože?!" vypískla jsem a běžela svou matku obejmout. Mačkala jsem ji tak pěvně, až se musela trochu zavrtět, abych ji pustila.
"Slyšela jsi dobře. Ale jen na chvíli a pouze za dům. Na zahradu." Hořečnatě jsem přikyvovala a už už se hnala ke dveřím, ale její hlas mě zastavil.
"Počkej! Půjdu první." Trochu vystrašeně se na mě usmála a poté otevřela vchodové dveře. Minutu se rozhlížela okolo sebe, nakonec vyšla ven. Okamžitě jsem udělala to samé. Byla to nádhera. Poprvé ve svém životě jsem cítila slunce na své kůži. Ne jen přes okno. Poprvé jsem cítila zvláštní vůni svěžího vzduchu. Zasmála jsem se a lehla si do trávy. Trochu to šimralo, ale bylo to příjemné. Rukou jsem hladila stébla trávy. Sem tam okolo mě proběhl mravenec. Taková zvláštní stvoření! Tak malá! Nikdy jsem netušila, že ve skutečnosti jsou takhle droboučcí. Jasně, na obrázcích jsem všechna zvířata viděla už jako předškolák, ale nikdy ne naživo. Bylo to kouzelné. Jenže vždycky přijde náraz do reality. A tady ten náraz udělala obrovskou ránu.
"Miello!" vykřikla zděšeně matka a tahala mě za ruku. Neochotně jsem se postavila na nohy.
"Co se děje?" zeptala jsem se, ale stačilo, abych pohlédla stejným směrem jako ona a všechno mi došlo. Vojáci. Jsou tady. Ale jak se to sakra dozvěděli? Rozhlédla jsem se okolo sebe a v tu chvíli jsem ho spatřila. Muže v obleku, který stál kousek od našeho plotu a s křivým úsměvem na tváři si mě prohlížel. Nesnáším je! Nesnáším ty ulízané, bohaté maníky!
Rychle jsem vběhla zpátky do domu. Normálně bych si zalezla do tajného úkrytu v podlaze, který používám při prohlídkách. Jenže jsem věděla, že teď by mi to nepomohlo. Po tvářích se mi začaly kutálet slzy. Matka stála vyděšená před zavřenými dveřmi. Oči doširoka otevřené a nohy celé zdřevěnělé.
"Je mi to líto. Neměly jsme tam chodit. Omlouvám se," koktala. Popošla jsem blíž k ní a pořádně ji objala.
"To je v pořádku. Stálo to za to. Už žádné schovávání, mami," mezi vzlyky jsem se usmála. Nemusela mi říkat, co dělat. Na tohle jsem byla připravována celý život. Rychle jsem se rozeběhla k zadním dveřím a ve chvíli, kdy vojáci vrazili dovnitř, vyběhla jsem ven.
"Chyťte ji! Je to modrooká!" křičel jeden z nich za mými zády. Zrychlila jsem. Svaly mě pálily a nohy, jakoby nechtěly poslouchat, ale já musela běžet dál. Mé srdce bilo jako splašené. Cítila jsem až v krku. Ale také jsem slyšela dusot těžkých bot přímo zamnou. Z posledních sil jsem zrychlila na tu nejvyšší rychlost, jakou mé tělo dokázalo vyvinout. A konečně jsem po pár minutách zahlédla zeď.
Byla betonová s ostnatým drátem nahoře a oddělovala naše město od divočiny. V tu chvíli jsem nevěděla co dělat. Začala jsem běhat podél zdi jako blázen. Hledala jsem sebemenší skulinku, jenže žádná se nehodlala ukázat. Nebo žádná prostě nebyla. Naštvaně jsem zavrtěla hlavou. Musí tady něco být! Prostě musí! Najednou jsem zahlédla jakési tmavé místo. Zamračeně jsem doběhla zpátky a málem vykřikla štěstím. Byla tam díra. Sice malá, ale člověk se jí dokázal protáhnout. Divila jsem se, že ji nezazdili, zřejmě si jí nevšimli, jelikož byla dobře schovaná za jedním z křoví.
Rychle jsem se svalila na zem a začala se plazit. Trvalo to jenom chvíli a najednou jsem byla na druhé straně. Nevím, co jsem čekala. Možná, že mě někdo zabije. Nebo sežere. Nebo že tady bude hustá džungle. Ani jedno se nestalo. Místo toho jsem zírala na vysokou zeď a přemýšlela. Co asi udělají matce? Zabijí ji? Uvězní? Vrátím se někdy zpátky? A co teď vlastně budu dělat? Na poslední otázku jsem dostala rychlou odpověď. Ve strážných věžích, které stály na koncích zdi, se ozvaly hlasy. Později výstřely. Několik ran dopadlo jen kousek ode mě a tak jsem začala rychle utíkat. A jediný směr, který se mi nabízel, byl hluboký les.
Uběhlo několik dní, ale já měla pocit, že to musí být snad už měsíc. Ve vlasech jsem měla tuny větviček navíc mi i trčely do všech stran. Oblečení bylo špinavé, smradlavé a roztrhané. Několik dní jsem už nejedla a nepila, mé nohy dávno vypověděly službu, a tak jsem se hlemýždím krokem posunovala kupředu, aniž bych věděla, zda tam na mě něco čeká.
Po dalších hodinách urputného snažení dostat své nohy znovu do pohybu, jsem se sesunula k zemi. Ležela jsem na bodlavém jehličí, i když kousek ode mě byl měkký mech. Neměla jsem už sílu se posunout. V krku jsem měla poušť, oči mě štípali z nedostatku spánku a tělo jsem měla v jednom ohni. Hlavu jsem zvrátila dozadu a unaveně zavřela oči. Jen na chvíli… Na chviličku se prospím a potom půjdu dál…
"Ne! Hej… Probuď se. Nesmíš usnout. Slyšíš mě? Hej!" Neochotně jsem otevřela oči. Nade mnou se skláněl cizí kluk. Měl havraní vlasy, rozházené do všech stran, když se člověk více zadíval, mohl zjistit, že se jedná o propracovaný účes a neskutečně mu sluší. Měl starostmi stažený obličej s růžovými rty, ale to hlavní, co mě upoutalo, byly jeho oči. Modré.
"Kdo jsi?" vypadlo ze mě, když mi pomáhal postavit se zpátky na bolavé nohy.
"Kaiel. Ty?" zeptal se a napřáhl ruku s lahví. Rychle jsem ji popadla a plnými doušky vyprázdnila její obsah. Byla to obyčejná voda a já nikdy nevěřila, že by mi mohla tak moc scházet.
"Miella." Kluk povytáhla obočí a usmál se na mě.
"Zvláštní jméno. Kde se tady bereš?" teď před sebe natáhl ruku s kouskem chleba. Opět jsem jej rychle snědla, ale můj hlad a žízeň nebyli ani z poloviny uspokojeny. Zkoumavě jsem si jej prohlédla. Něco mi říkalo, že odpověď na mou otázku moc dobře zná.
"Utekla jsem z města." Zpříma jsem mu pohlédla do očí, aby viděl, jakou mají barvu. Čekala jsem nějaké vysvětlení nebo otázku, čekala jsem cokoliv jen ne tohle.
Naklonil hlavu na stranu a se spikleneckým úsměvem si mě začal prohlížet. Cítila jsem se nesvá. Ještě nikdy se na mě nikdo nedíval, kromě mé matky. A vojáků, kteří mě pronásledovali. Nebyla jsem hezká, ale ani škaredá. Mé dlouhé blond vlasy končily těsně nad pasem, modré oči nebyly nijak orámované linkou ani řasenkou, takže jsem je musela mít nepřirozeně malé. Mé vnady taky nic moc nepobraly. Tak proč si mě pořád prohlíží?! Nepohodlně jsem se zavrtěla.
"Ehm… Jak to, že máš taky modré oči?"zeptala jsem se, abych prolomila ticho.
Jakoby se Kaiel vytrhl z transu. Pohlédl mi do očí a poté řekl:
"To je jakoby ses mě zeptala, proč jsem kluk. Protože jsem se tak už narodil. A teď pojď." Nevydal se dopředu, jak jsem předpokládala, nýbrž doprava. Vydala jsem se za ním, ale moje nohy mě sotva nesly, a tak jsem na něj za chvíli musela zavolat.
"Kaieli! Můžeš trochu zpomalit, prosím?" přiběhl zamnou zpátky a přikývl. Tímhle pomalým tempem jsme šli docela dost slušnou dobu. A přitom bylo ticho. Nakonec jsem zavrtěla hlavou.
"Tohle začíná být trapné. Mohl bys mi vysvětlit, kde ses tady vzal a jak to, že máš modré oči? A neříkej mi, že ses tak narodil." Kluk se na místě zastavil a přimhouřenýma očima se na mě zadíval.
"Jsi jiná, než jsem si myslel. Jsi rázná a tvrdá. Nedáš se jen tak oklamat, co? Stojíš si za svým." Pokrčila jsem rameny. Ve skutečnosti jsem nikdy nepřemýšlela, jaká jsem. Nikdy jsem se s nikým nehádala, neprala, nikdy jsem se do nikoho nezamilovala, nikdy jsem nemohla poznat své chyby a své klady. Takže vlastně nevím, jaká jsem. Když mi tohle mladík řekl, nevěděla jsem, jak reagovat.
"Asi." Povytáhl jedno obočí. Zřejmě čekal, že řeknu ještě něco, ale já mlčela. A tak spustil.
"Dobrá tedy. Řeknu ti smutný příběh tohoto světa." Pronesl dramatickým hlasem, což mě rozesmálo. "Kdysi dávno… Vlastně to nebylo tak dávno, asi před padesáti lety, kdosi objevil chemickou látku, název si nepamatuji, protože je nehorázně složitý. To je vedlejší. Ona látka má zvláštní účinky. Ochromuje část mozku. Člověk tak na určitou dobu ztrácí schopnost normálně uvažovat, a tak je snadno ovlivnitelný. Této látky začali okamžitě zneužívat bohatí a vlivní. Nechali ji nasypat do vody a tak se dostala ke všem obyvatelům. Doba, po kterou můžeš lidi ovlivňovat je však pouhá hodina. A jelikož by nestihli obejít všechny domy a každému něco našuškat do ouška, udělali to jinak. Pustili to do rozhlasu. Samozřejmě ti nemůžu říct, jestli to takhle udělali i v jiných velkých městech, ale tady u nás ano. A ještě než se zeptáš, co jim řekli, tak ti můžu odpovědět, že nevím. Možná aby někoho zvolili, nebo aby nevedli žádné demonstrace, aby nedělali kriminalitu… Opravdu nevím. Ale ve své podstatě je to úplně jedno. Udělali to." Odmlčel se. Tentokrát jsem povytáhla obočí já.
"A co s tím mají společného modroocí lidé?" Jistě že mě znepokojovalo to, co mi Kaiel právě řekl, ale otázka modré barvy mi vrtala v hlavě mnohem déle než to, co udělali na úřadě.
"Jasně. Promiň." Usmál se a pokračoval. "Jak už jsem říkal, vyzkoušeli to a fungovalo to. Alespoň částečně. Všichni lidé udělali, co po nich chtěli, ať už to bylo cokoliv. Jen modroocí ne. Nefungovalo to na ně a nikdo nezjistil proč. Místo toho, aby se namáhali s hledáním příčiny, rozhodli se pro jednodušší řešení. Smrt. Každého modrookého člověka ve městě nechali zabít. A od té doby se tam nenachází jediný modrooký. Konec příběhu." Ironicky se uklonil, ale mě nebylo do tleskání. Ani toho sarkastického. Chtělo se mi brečet a křičet a chtěla jsem někomu ublížit. Ne někomu… těm nahoře!
"Takže je to pravda? Všechny ty děti… Oni je zabíjejí?" mlčky přikývl. Do očí se mi nahrnuly slzy, bůh ví proč jsem je zadržela.
"A jak ses tady ocitl ty? A kam vlastně jdeme?" Musela jsem ho už štvát, ale já potřebovala odpovědi. Naštěstí mi je poskytl.
"Já jsem se tady už narodil. Říkal jsem ti to. Modré oči jsou u nás normální. Stejně jako hnědé nebo zelené." Zamračila jsem se.
"Tady? U nás? Jak to…" větu jsem nestihla dokončit, protože se před námi objevilo něco, co jsem nečekala.
"Co to…" šeptla jsem.
"Tak tady bydlím!" Byla jsem trochu vyděšená. Nacházelo se tam nejméně deset lidí. Byly tu provizorní domy a kousek za nimi tekl potok. Nechápala jsem, co se to tady děje.
"Kaieli! Víš jak jsem se o tebe bála?! Nemůžeš si jen tak zmizet a nikomu o tom neříct." Vřískala na něj jakási žena. Viděla jsem, že protočil oči a málem se usmála.
"Promiň, mami. Byl jsem…" trhl hlavou směrem ke mně a já se napřímila.
"Kdo je to?" zeptala se žena. Než stihl Kaiel odpovědět, vydala se rovnou ke mně. Pár kroků jsem se posunula do zadu. "Mě se nemusíš bát," řekla a přišla ke mně až nepřirozeně blízko. Poté se mi podívala do očí a jakoby vše pochopila. "Jak se jmenuješ?"
"Miella." Žena se na mě překvapeně podívala a poté ke mně napřáhla ruku. Čekala. Nervózně jsem se podívala na ni a potom na lidi stojící v táboře. Nakonec jsem ruku přijala.
"Je to zvláštní jméno, víš to? Nikdy jsem takové neslyšela," pronesla ke mně, když mě vedla jedním z provizorních domků. Nikdy jsem nepřemýšlela nad svým jménem, stejně tak jako nad sebou. Ale jak jsem já mohla vědět, jestli je to neobvyklé jméno, když jsem žádné jiné neznala. Ale znala. Jméno mé matky. Elizabeth.
"A jak se jmenujete vy?" otázala jsem se doufajíc, že jsem nepřekročila meze. Žena se na mě zářivě usmála, ukazujíc na houpací síť, zavěšenou ve stěně.
"Tvoje nová postel. Ze začátku je to trochu nepříjemné, ale zvykneš si. Navíc tě to chrání od hmyzu a různé havěti, která se pohybuje po zemi. Tady za rohem máme zásoby a na druhé straně je koupelna. Žádnou horkou vodu nečekej. Ale když jsou teplé dny jako dnes, voda není nejstudenější. Nevím, co více bych ti ukázala. Máme to tady hodně skromné." Chtěla jsem ji připomenout mou otázku, ale ona si na ni zřejmě sama vzpomněla. "A jmenuji se Maria." Koutky úst se mi povytáhly v úsměvu.
"Děkuji, Mario." Přikývla.
"Teď se trochu prospi. Až se vzbudíš, přijď za námi ven. Všechno ti vysvětlíme." Žena odešla z místnosti a já tam zůstala sama. Špinavá, neumytá a smradlavá. Doma bych si takhle nikdy nelehla do postele. Ale tady už nejsem ve městě. Unaveně jsme se svalila do houpací sítě, ze které jsem málem přepadla. Když jsem se alespoň trochu přestala houpat, zavřela jsem oči a po chvíli usnula.
Rozespale jsem otevřela oči. Ruce jsem dala za hlavu a chtěla se protáhnout, ale jaksi jsem zapomněla, že neležím na posteli. Obří rána, při mém pádu na zem šla zřejmě slyšet až ven, protože se do místnosti přihnalo hned několik lidí. Jakmile mě uviděli, začali se smát.
"Říkal jsem to!" křikl jeden a plácl si s ženou po svém boku. Posbírala jsem se ze země a oprášila si již tak špinavé kalhoty.
"Omlouvám se, jestli jsem vás vzbudila. Nějak jsem zapomněla na to, že…" pohlédla jsem na rozhoupanou síť a rozhodila rukama.
"Vzbudila? Vždyť je deset hodin. Nikdo už nespí." Uklidnila mě žena, která si předtím plácla.
"Aha." Vypadlo ze mě. Podívala jsem se ven z provizorního okna, které ani nebylo ze skla. Co to je sakra za materiál? To je nějaká folie? Zatřepala jsem hlavou a rozhodla se, že to nebudu řešit.
"Tak pojď. Venku se na tebe už čeká." Popotáhl mě za ruku vysoký muž se strništěm na tváři.
Vyšli jsme ven. Bylo krásně teplo, ale mě to spíše ničilo. Byla jsem špinavá, v roztrhaném oblečení, s rozcuchanými vlasy, celá zpocená. Tohle rozhodně nebyl vzhled, který bych chtěla mít při představování se cizím lidem.
"Posaď se." Ukázala žena na kus dřeva. Všimla jsem si, že tyhle špalky jsou rozmístěné v kruhu a všichni ostatní sedí na tom stejném co já.
Usedla jsem. Všichni se mě začali zkoumavě prohlížet. Mezi lidmi jsem spatřila Marii, která seděla přímo naproti mně a potom také Kaiela. Seděl o několik míst vedle a zubil se na mě. Nechtěla jsem se usmívat, ale při pohledu na jeho obličej to prostě nešlo. Usmála jsem se a poté odvrátila pohled, abych se nerozesmála úplně.
"Takže… Asi bychom jsme se měli představit. Vím, že si to asi nezapamatuješ, ale zkus to." Pravila Maria a já přikývla.
"Já jsem Maria, jak jsem se ti již představila. Tohle je Dier." Ukázala na vousatého starého muže, trochu tlustší postavy. Muž kývl na pozdrav. "Vedle něj sedí Pareis." Černovlasá žena s karamelovýma očima se na mě vřele usmála. "Po jejím boku sedí Kaiel, které ho si už také měla čest poznat." Sundal si svůj imaginární klobouk a já se zasmála. "Poté jsou tady Breisa, Drew, Bren, Michaela a Dreami." Vyjmenovala všechny sedící a já jim přikývla na pozdrav. Ne. Tak tohle si skutečně nezapamatuji.
"Celkový náš počet je dvacet tři, ale spousta našich lidí je právě ve městě anebo na hlídce, takže ty poznáš až později." Vytřeštila jsem oči.
"Ve městě?" vyhrkla jsem. Maria přikývla.
"Odkud si myslíš, že bereme všechny zásoby jídla? Sami bychom to tady asi těžko vypěstovali. Když už mluvíme o jídle, měla by ses najíst. Určitě máš hlad už od včerejška." Nechala po kruhu poslat jakousi plechovku s jídlem. Nabrala jsem si. Vypadalo to dosti nechutně, jenom oranžová hmota s kouskem masa uprostřed. S nechutí jsem si to strčila do pusy. Chuť byla mdlá. Ani dobré ani hnusné. A jelikož jsem se z toho nepoblila, snědla jsem to celé. Opravdu jsme měla obrovský hlad.
"Ujde to, že?" zeptala se mě po dojedení Dreami. Alespoň jsem doufala, že je to její jméno. Byla to malá hubená blondýnka, která měla překvapivě pomněnkové oči. Vypadla mile.
"Ano. Moc děkuju." Řekla jsem a podala ji prázdnou plechovku. Přikývla, vzala si ji ode mě a vyhodila do stlučených dřevěných desek, které měly zřejmě znázorňovat koš.
"Miello?" ozvala se Maria.
"Ano?"
"Slíbila jsem ti, že ti vše vysvětlím. Ale ostatní musí jít pracovat. Pro dřevo, vodu a tak podobně. Takže… Pokud ti to nebude vadit, vysvětlím ti to všechno sama, souhlasíš?" mlčky jsem přikývla. Maria mi pokynula, abych šla za ní a tak jsem to udělala. Prošli jsme okolo několika domků a zastavili se až poměrně daleko od tábora. Na stromě zde byly pověšeny dvě houpačky. Vypadaly staře, jakoby je už dlouho nikdo nepoužíval. Ale přes to z nich na mě dýchl jakýsi pocit štěstí a radosti.
Maria se usadila na jednu z nich, učinila jsem to samé.
"Mluvila jsem se Kaielem. Říkal, že ti to hlavní vysvětlil. Co udělali ti nahoře a proč vraždí zrovna modrooké." Přikývla jsem.
"Jenže ty by si určitě ráda věděla, kdo jsme my a jak jsme se tady vzali. A my bychom zase chtěli vědět, jak ses tady vzala ty." Hodlala jsem ji okamžitě odpovědět, ale zastavil mě její zvednutý prst. "Nech mě začít." Usmála jsem se na ni a špičkami bot se začala mírně odrážet. Houpačka se semnou začala hýbat. Byl to zvláštní pocit. Nikdy jsem jako malá nebyla na skluzavkách nebo houpačkách nebo prolézačkách. Nikdy jsem ani nechodila do školy. Matka mě učila doma. Když jsem si na to vzpomněla, přišlo mi to smutné.
"Začnu úplně od začátku. Tenhle tábor vznikl hned po prvním incidentu. Jakmile vláda přišla na to, že modroocí jsou imunní vůči té chemické látce, začala podnikat drastické kroky. Z města utekla spousta lidí. Byly to převážně rodiny s dětmi nebo těhotné ženy. Ale spousty jich pochytali a zabili. Jenže jedné rodině se povedlo utéct. Postavili si provizorní přístřeší a žili. Zbytek si jistě umíš představit. Jejich děti měly děti a ty měli děti a tak to šlo dál a dál. Nejstarším členem našeho tábora je Dier. Je mu už přes šedesát a je to takový náš táta." Zasmála se a poté pokračovala.
"Ale aby sis nemyslela. Nejsme tady všichni jenom rodina. A ty nejsi první uprchlík z města. Je pravda, že zeď se překonat nedá a pokud to někdo udělá, zemře. Avšak my přišli na způsob, jak to všechno obejít. Doslova. Když si uděláš menší výlet a dostaneš se k městu z druhé strany, zjistíš, že je tam také nepřekonatelná betonová zrůda, ale není tolik chráněná vojáky. A je tam pouze jedná strážná věž. Tamtudy se taky dostáváme do města pro zásoby." Svraštila jsem obočí. Co to má společného s uprchlíky? Maria zřejmě postřehla, že se tvářím nechápavě a tak začala vysvětlovat.
"Když máme ve městě lidi, necháváme vzkazy. Nenápadně lidem ukazujeme, kudy by mohli utéct. Že mají jít z té a té strany. V tu a tu dobu. Samozřejmě se to snažíme dělat nanejvýš opatrně, aby si toho nikdo z bohatých nevšiml." Nedokázala jsem si představit, jak by něco takového mohli dokázat.
"Dám ti příklad. Už si někdy viděla někoho z těch namyšlených snobů, že by se producíroval v nejchudší části města?" zavrtěla jsem hlavou. Jasně… Nikdy jsem tam nebyla. Nikdy jsem nikde nebyla. Ale dokázala jsem si představit, jak by se onen člověk asi tvářil. Ti by tam nevkročili. "Tak vidíš. Naše vzkazy jsou většinou tam. A samozřejmě jsou dobře schovány. Například mezi grafity. Kdokoliv z jiné části města to bude považovat jen za shluk čmáranic, avšak ti, co tam žijí moc dobře vědí, co tam bylo a co ne. Je to jednoduché a účinné. Samozřejmě je tady vždycky nějaké riziko, ale to je vždy a všude." Vypadalo to, že teď už skončila, avšak já stále měla jednu otázku.
"A proč chcete vy vědět, jak jsem se tady ocitla, když jste mi teď řekla, že už někdo utekl?" Maria se na mě zahleděla a poté odpověděla.
"Protože ty máš modré oči. Uprchlíci jsou u nás Drew, Bren a Michaela. Drew má hnědé oči, Bren zelené a Michaela taktéž. Nikdo nikdy neslyšel, že by ve městě žil člověk s modrýma očima. Ale ty jsi tady. A je ti… Kolik že ti je?" zeptala se.
"Osmnáct." Rozhodila rukama, jak kdybych řekla něco ohromujícího.
"Osmnáct. Jak jsi dokázala přežít? Jak ses vůbec dostala tady?" zavrtěla jsem hlavou a po tvářích mi začaly stékat slzy.
"To máma. Porodila doma. Věděla, že přitom může zemřít, ale udělala to. A potom… Schovávala mě. Vždy jsem byla jenom doma, nesměla jsem vycházet ven, a když přišla kontrola, měla jsem tajný úkryt pod podlahou. Všechno to šlo hladce. A potom jsem slavila své narozeniny a…a…" zajíkla jsem se a Maria mě pěvně objala.
"Psss… To bude v pořádku. V pohodě. Co se stalo na narozeniny?" otřela jsem si hřbetem ruky tváře a již trochu zklidněná pokračovala.
"Slavila jsem je asi před týdnem. Byly to osmnáctiny a tak mi matka dala ten největší dárek. Mohla jsem vyjít ven. Měla jsem říct, že nechci. Věděla jsem, že to riziko je obrovské, protože jsme žili ve střední části města. Ale i tak jsem ven vyšla. První okamžiky byly skvělé, ale poté přišli vojáci. A já musela utéct. Nechala jsem ji tam… Já ji tam nechala!" vykřikla jsem a opět začala brečet. V mysli mi vytanula podoba mé matky. Usmívající se, hnědovlasá žena s čokoládovýma očima. Byla pro mě všechno a já ji nechala napospas smrti.
"Jak ses dostala za zeď?" věděla jsem, že Maria není neuctivá a že ji to je líto, ale přes to mě její věta zarazila. Odtáhla jsem se od ní a nechápavě odpověděla.
"Objevila jsem díru ve zdi a proplazila se ji. A bylo to v přední části města, ne na druhé straně." Začínala jsem být odtažitá. Její výraz se totiž vůbec neshodoval s výrazem smutku nebo pochopení. Tvářila se vyděšeně.
"Co se děje?" nechápala jsem. Maria vyskočila z houpačky a běžela zpátky do tábora. Něco křičela, ale já ji nerozuměla. Doběhla jsem za ni a konečně rozeznala jednotlivá slova.
"Vojáci! Přijdou sem vojáci! Všichni si všechno sbalte! Za deset minut odcházíme a na nikoho nečekáme. Slyšíte?! Všechno sbalit a odchod!" vyděšeně jsem ji pozorovala, když zašla do jednoho z domů a po pár minutách vyšla ven i s taškou plnou věcí.
"Proč by měli přijít vojáci? Ti nikdy nechodí za zeď, ne?" zeptala jsem se vystrašeně. Maria mě naprosto ignorovala. Věnovala se dalším lidem ve skupině, kteří se neustále motali venku a vypadalo to, že nemají ještě nic sbaleno.
"Museli někoho vidět, když vycházel ven. Někdo to pěkně podělal!" zavrčel vysoký muž procházející okolo mě. Buď to byl Drew anebo Ben. Nevím. Ale v tu chvíli mi bylo úplně jedno, jak se onen člověk jmenoval, protože mi to došlo. To mě viděli prolézat tou dírou. To kvůli mně se teď všichni balí a utíkají.
"Jste tady všichni?" ozval se Mariin hlas uprostřed tábora. Ozvalo se jednohlasné ano. Maria všechny ještě přepočítala a poté se svižným krokem vydala do lesa. Všichni se vydali za ní a já jediná zůstala udivená stát. To tady nechají všechny ty domy? A co lidé, kteří jsou na hlídce? A ve městě? To se vrátí a nikoho tady nenajdou? Co je to proboha za lidi?!
"Musíme jít Miello." Někdo mě chytil okolo pasu a popostrčil mě kupředu. Zmateně jsem se otočila a spatřila tvář Kaiela.
"Ale… Co všechno tohle?" ukázala jsem okolo sebe. "To tu jen tak necháte? A vaši lidé…" zakroutil hlavou.
"Ti si poradí. Máme ještě další místa rozmístěná po lese. Najdou nás. A tohle" trhl hlavou za své rameno "jsou to jenom stavby. Důležitější jsou životy. Tak už pojď." Znovu mě popostrčil a já se rozešla svižným krokem. A v tu chvíli jsem to uslyšela.
"Ne! Diere!" ozvalo se zepředu hned několik hlasů najednou. A potom to byla jedna obrovská změť chaosu. Všude okolo mě se ozývaly výkřiky a střelba. Vojáci křičeli, ať se vzdáme, jenže všichni se někam rozprchli. Ozbrojenci je začali nahánět, jako by to snad byla zvířata a lidé, které jsem ani neměla možnost poznat padali jeden za druhým. Viděla jsem, jak jedna ze střel zasáhla Marii. Hlasitě jsem vykřikla a jeden z ozbrojených mužů si mě všiml. Namířil zbraní na mé srdce a vypálil. Byla jsem schopná jen stát na místě. Neuhnula jsem, mé nohy jakoby zarostly do země. Ale žádná bolest nepřišla. Místo toho jsem tvrdě narazila do země. Vedle mě prudce oddychoval Kaiel. Na rameni se mu do trička vpíjela krev.
"Hráblo ti?! Málem tě zastřelil. Tohle už nedělej jasný?!" křičel na mě, zatímco se sám plazil někam dozadu. Udělala jsem to samé co on. Plazila se. Po chviličce jsem uviděla místo, kam se chce dostat. Byl to vyvrácený obrovský pařez. Zrychlila jsem své tempo. Oba jsme se za něj schovali a čekali.
Po nějaké době, která se mi zdála jako věčnost, výkřiky ustaly. Stejně tak střelba. Moc dobře jsem věděla, že to může znamenat dvě věci. Buď to se dobře schovali, nebo jsou mrtví. Na to druhé jsem nechtěla ani pomyslet.
Už už jsem se chystala vylézt ven, ale Kaiel mě stáhl zpátky.
"Ještě neodešli. Počkáme dalších pět minut. Potom teprve vylezeme," šeptal mi do ucha. Mlčky jsem přikývla a co nejvíce se přitiskla k pařezu.
Minuty se vlekly jako hodiny. Každý úder srdce mi připadal jako odbíjení kostelního zvonu. Myslela jsem si, že to musejí slyšet. Každý nádech a výdech byl jako obrovské bodnutí bolesti. Ale ne fyzické. Zvláště pak, když jsem pohlédla na postřeleného Kaiela.
"Dobrý. Už jsou pryč." Pověděl již normálním hlasem. Vyběhla jsem zpoza úkrytu tak rychle, jako nikdy předtím. Běžela jsem rovnou dopředu. Obíhala zakrvácené mrtvolné postavy, ležící na zemi. Chtělo se mi křičet a brečet, ale ani jedno jsem neudělala. Neměla jsem na to sílu. Konečně jsem doběhla k osobě, kterou jsem chtěla najít.
"Mario," zašeptala jsem. Žena se bolestně pohnula. Otevřela oči a usmála se. Věděla jsem, že jí sebemenší pohyb způsobuje obrovskou bolest. Dalo se to zahlédnout v jejích očích, avšak přes to promluvila.
"Hlavně si to nedávej za vinu. Jednou to přijít muselo." Přikývla jsem. Teď už mi slzy tekly proudem. Vedle mě se objevil Kaiel.
"Mami." Chtěla zvednout ruku a pohladit jej po tváři, ale neměla dost síly.
"Miluju tě. To si pamatuj." Opět se usmála. Poté pohlédla na mě a zpátky na svého syna. "Udrž si ji. Je z města a jmenuje se Miella. A navíc má krásné oči." Smutně jsem se usmála a pohlédla na Kaiela. Uvědomovala jsem si, že je pěkný, už když jsem jej poprvé potkala. Ale nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, jestli by mohl být víc než jen přítel. A jestli to vůbec je můj kamarád. Vždyť se známe sotva den. Myšlenky mi zahltily mozek a já se najednou začala obávat, že i když jsme zřejmě přežili dva, zůstala jsem sama.
"Mami? Mami?" vytrhl mě z přemýšlení smutný a přiškrcený hlas. Maria se nehýbala. Její hrudník zůstával na jednom místě a hlava byla nakloněná na bok. Objala jsem jejího syna a popotáhla jej od těla.
"To bude dobrý," konejšila jsem jej, i když jsem tomu sama nevěřila.
Šli jsme několik dní. Sebou jsme nesli pouze vodu. Měla jsem opravdu velký hlad. Nohy se mi pletly a občas jsem i spadla. Zato Kaiel vypadal v nejlepší kondici. Držel se několik kroků přede mnou a s každým dalším mým pádem se zdálo, že zrychluje své tempo.
"Udělala jsem ti něco?" zeptala jsem se. Odfrkl si a nasupeně se otočil.
"Vážně ses na to zeptala? Omlouvám se, jestli se nechovám podle tvých městských představ, ale nedávno mi zemřela matka! Ne všechno se točí kolem tebe víš?!" vyjel na mě. Zděšená jeho naštvaným tónem jsem povytáhla obočí.
"Co prosím?! Já jsem taky přišla o matku! V den kdy jsem utekla! Plahočila jsem se lesem a málem umřela taky! Ale i přes to jsem byla příjemná na ostatní." Podíval se na nebe a ironicky se zasmál.
"To myslíš vážně? Vůbec, ale vůbec mě neznáš! Ty se možná dokážeš schovávat za falešným úsměvem, ale já ne." Zrychlil svoje tempo. Aniž jsem věděla, že na to mám ještě sílu, taky jsem zrychlila.
"Kaiele! Omlouvám se, dobře? Chápu, že to bolí. Ale jsme sami dva uprostřed lesa. Nemůžeš se chovat jako…"
"Jako co?! Jako divoch? Jako někdo, kdo vyrůstal v lese? Hm..? Jako někdo, kdo není rovný někomu z města?!" křičel na mě. V očích mě začaly štípat slzy, ale nemohla jsem je nechat spadnout. Nemohla.
"Nesrovnávej mě s lidmi z města! Tohle prostě nedělej! Já nejsem jako ti bohatí namyšlení idioti, kteří si podmaňují a ovládají a zabíjejí lidi! Celý svůj podělaný život jsem musela být zavřená doma. Celý svůj život! Schovávala jsem se pod podlahou jako nějaké nedovolené zvíře! Myslíš, že mě to bavilo? Ne! Moje matka byla jediná osoba, kterou jsem do tvého příchodu poznala. A je mrtvá! Nedělám si žádné plané naděje, že ji nechali žít, když jsem utekla. A potom ses objevil ty. Druhý člověk v mém životě, od kterého jsem znala jméno. A teď mizíš i ty. Křičíš na mě za něco, za co nemůžu. Děláš ze mě něco, čím nejsem. Ty jsi měl alespoň ostatní. Měl jsi domov, mohl jsi chodit ven. Ty jsi měl život!" prstem jsem do něj dloubla a poté se k němu otočila zády a vydala se na druhou stranu. Nebrečela jsem. Byla jsem naštvaná. Měla jsem v sobě tolik vzteku, až to nebylo možné. A přitom mi uvnitř hlavy neustále šeptal tichý hlásek.
Ale ty za to můžeš. To tebe viděli prolézat tou dírou.
Sedla jsem se na zem a opřela se o strom. Mezi větvemi prosvítaly paprsky slunce a příjemně hřály na tváři.
"Hele… Omlouvám se. Za všechno co jsem řekl." Ozval se Kaiel a sedl si vedle mě.
"Omluva přijata." Smutně se na mě usmál a potom jsme oba dva mlčeli. Ale nebylo to divné ticho, jako při našem prvním setkání. Bylo… vhodné.
"Můžu mít otázku?" přikývl.
"Co máte všichni s mým jménem?" zasmál se. Konečně, po několika dnech jsem ho slyšela se skutečně zasmát.
"Všichni z města, které jsme zatím poznali, měli strašně obyčejná jména. Bren, Drew, Michaele, Sabine anebo John. Jenže ty se jmenuješ Miella. Je to velice zvláštní jméno a navíc jsi první uprchlice, která má modré oči. A možná i poslední." Usmála jsem se na něj a opřela si hlavu o jeho rameno.
"Je to ještě daleko?" zavrtěl hlavou.
"Ne. Už bychom měli jít jen pár hodin a náš další tábor bychom měli najít." Alespoň nějaká úleva. Pomyslela jsem si.
Našli jsme jej. Opravdu tam byl. Hodně podobný tomu, který jsme opustili. Provizorní domky s houpacími sítěmi a spoustou zásob uvnitř. Ohniště, okolo kterého byli špalky k sezení. Opravdu se to podobalo, ale jedna věc tady přeci jen chyběla. Houpačka, na které jsem si tenkrát povídala s Marií.
"Vypadá to, že tady někdo bydlí," pronesl zmateně Kaiel.
"Cože? Ale vždyť jste říkali, že máte lidi jenom ve městě a na hlídce." Přikývl.
"Mělo to tady být prázdné."
Posadili jsme se k vyhaslému ohništi a nechápavě na sebe zírali.
"Tak jak to, že to prázdné není?"
"Protože jsem se tady zabydlela teprve nedávno." Cizí hlas mě natolik vylekal, že jsem vyskočila na nohy a vykřikla. Kaiel udělal to samé, ale bez dívčího výkřiku.
"Kdo sakra jsi?" zeptal se svraštěným obočím.
"Jmenuji se Gabriela." Povytáhla jsem obočí a přešla k poměrně malé dívce s nazrzlými vlasy. Typovala bych ji tak na šestnáct možná patnáct. Měla baculatou tvář a na nose samé pihy. Rty měla stočené v úsměvu, ale v očích se jí zračil strach. V tu chvíli mi to došlo. Modrá.
"Ty máš modré oči." Přikývla.
"Ty také." Usmála jsem se na ni.
"Přesně tak. Jmenuji se Miella a tohle je Kaiel. Co tady prosím tě děláš?" představila jsem se a zároveň položila otázku. Gabriela se nervózně ošila a nakonec řekla.
"Utekla jsem z města."


Tak co na to říkáte? :)
Callia
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kačíí Kačíí | Web | 18. ledna 2015 v 9:20 | Reagovat

Prej dlouhý!:DDD
Já ti dám dlouhý, víš že by bylo úplně super z toho udělat kapitolovku, jako jednorázovka se mi zdá až moc krátký a plno informací sem se nedozvěděla:OO Tak co se stalo s její mámou, vážně jí zabili, nebo někde uvěznili a přežil někdo z toho jejich tábora?Nebo je taky všechny zabili a co gabriela?:OO Tyjo, nemůžeš to přece takhle ukončit:DDD Mě to teda hodně připomínalo The 100, ale nevím:DDD Vážně moc super jednorázovka, moc hezky píšeš!:))

PS: Na blogu je kontrola affs

2 Abigail Abigail | 18. ledna 2015 v 10:50 | Reagovat

Wow! To je úžasné =D Dlouhé jak dlouhé, někdy se to jinak napsat nedá. Mám strašně moc otázek, bože chtělo by to pokračování, i když je to jednorázovka. Bylo to úžasně napsané =)

3 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 18. ledna 2015 v 17:50 | Reagovat

Na povídku mám stále stejný názor. Takže tam nakonec posíláš Dotknutí?
Mimochodem, s tím podepsáním na přihlášce si teď také lámu hlavu. Já vlastně ani nevím, jak mám sakra vyplnit zbývající údaje (napadlo tě něco?). Přišla jsem na to, že by se to dalo oskenovat, ale já nemám skener... To tvůrci té soutěže podle mě moc nedomysleli.

4 Callia Callia | 18. ledna 2015 v 18:12 | Reagovat

[1]:  Moc díky. :D Na kontrolu se určitě podívám. A no... Uvažovala jsem, že bych to začala psát jako kapitolovku, ale zatím... Zatím si to nechám jenom jako jednorázovku, ale kdo ví.. Třeba v budoucnu to přepíšu jako kapitolovku. :D

[2]:  Moc děkuju. :)

[3]:  Ano, nakonec tam posílám Dotknuté. :) A s tou přihláškou to tedy opravdu nedomysleli. :/ Já taky nemám sken, ale zeptám se na itrnu, jestli nemá vychovatelka a zřejmě to tam pošlu oskenované. :D A ty další údaje jsem tam doplnila klasicky v PDF. Ono to tam jde dopsat- když se ti to otevře v tom PGF tak na boku máš napsané SIGN- tak na to klikni a pak dej add text :) DTeda alespoň já to tak udělala. :D A mám ještě já jednu otázku... K čemu tam je obec když město napíšu do kontaktní adresy? o.O

5 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 18. ledna 2015 v 21:43 | Reagovat

[4]: Dobrý nápad, vidíš, nedošlo mi to :-)
No, to s tou obcí by mě také zajímalo. Asi požádám někoho ze třídy, oni určitě skener mají...

6 Ilía Ilía | E-mail | Web | 21. ledna 2015 v 12:00 | Reagovat

Ta soutěž... je to ta v Cooboo? :DD Taky jsem se na ni koukala :D
Ta povídka se mi líbí. Klidně bych ji rozdělila na víc částí, aby se do toho vlezlo víc informací. Konec je v pohodě, ale jak tady už padlo, bylo by fajn se dozvědět, co se stalo s její mámou, jestli doopravdy všichni umřeli, nebo se někomu podařilo zdrhnout. Prostě tak něco :)

7 Callia Callia | 21. ledna 2015 v 14:37 | Reagovat

[6]:  Jop. :D A jinak díky. A no... Jelikož je tam omezený počet 20 normostran a já, jakož to člověk, který se všeho bojí, tak jsem se bála, aby to nepřesáhlo ten limit. :D Ale jak už jsem psala výše, možná z toho jednou vznikne povídka. :) :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama