Agniteris- 6. Kapitola

7. března 2015 v 16:18 | Callia |  Agniteris
Ahojky. Tak jsem tady s další kapitolou.
A ano, vidíte správně. Opět a zase je to Agniteris. :D Já se moc omlouvám těm, kteří tuhle povídku nečtou a čtou nějaké jiné, ale tahle povídka mě opravdu strašně baví psát a tak mám náladu hlavně na jjeí psaní. :D Proto tady moc neočekávejte jiné povídky. :)
No... Dofuám, že jsem vás tím mocnezklamal, ale sami víte jaké to je, když prostě nemáte chuť na psaní určité povídky. Je lepší to nenapsat vůbec než to napsat, ale špatně. No ne?
Ale teď už konec zdržování. Užijte si (na mě docela dlouhou) kapitolu. :)
Více v celém článku.


6. Kapitola
Probudil mě něčí hlas.
"Alesio, musíme jít na snídani jinak nebudeme stíhat. No tak, vzbuď se." Neochotně jsem se posadila a protřela si oči. Přede mnou stála Lexia, v obličeji trochu znepokojený výraz.
"Kolik je hodin?"
"Sedm. Už jsme měli být dole, ale ty spíš tak strašně tvrdě, že tě prostě nešlo vzbudit." Zasmála jsem se a zavrtěla hlavou.
"Omlouvám se. Jdu se převléct." Pomalu jsem se vyhrabala z postele a přešla ke skříni. Zrovna jsem v ruce držela černé džíny a vybírala si tričko, když jsem za sebou uslyšela hihňání. Otočila jsem se a uviděla Wassie, která jen těžko potlačovala smích.
"Co je? Tohle je to nejtmavší, co ve skříni mám." Jen zavrtěla hlavou a prošla okolo mě. Vytáhla černou sukni, bílou košili spolu s tmavě modrou kravatou a jakési tmavě modré sáčko. Zamračila jsem se a zmateně na Wassie pohlédla.
"Co to je?"
"Školní uniforma." Pozvedla jsem obočí a oblečení si od ní převzala. Pořádně jsem si jej začala prohlížet. Sáčko mělo na prsou vyšitý jakýsi symbol. Byl modrý a připomínal kapku vody, až na to, že uvnitř byly spirály. Vypadalo to trochu jako nějaká starodávná runa nebo něco. Stejný znak byl vyšit i na košili. Sukně byla naprosto obyčejná, čistě černá. Jak jsem ale zjistila, patřili k ní i silonky. Hlasitě jsem vzdychla a začala se oblékat.
"Asi uniformy nemáš ráda, že?" zeptala se Mandy zrovna ve chvíli, kdy jsem se rozčilovala s tím, jak správně si uvázat kravatu. Naštvaně jsem rozhodila rukama.
"Mohla bys mi to pomoct zavázat, prosím?" S úsměvem ve tváři ke mně přistoupila a za pár vteřin měla hotovo.
"Díky." Taktéž jsem se na ni usmála. "Abych ti odpověděla, uniformy mi nevadí. Vlastně jsem po nich vždycky toužila. Přijde mi to fér. Nikdo se nikomu nemůže posmívat za jeho oblečení. Ale upřímně… Nesnáším silonky a punčocháče. To je moje noční můra." Protočila jsem oči.
"Opravdu bychom už měli jít. Je sedm dvacet." Řekla nervózní Taria a já na to jen přikývla. Společně jsme vyšli z pokoje a vydali se dolů na snídani.
Stačil mi jeden pohled na přeplněnou obří jídelnu a vše jsem pochopila. Nacházeli se tady stoly s různými počty židlí. Někde byla jen jedna, jinde byl stůl dlouhý, třeba až pro deset lidí. Taky jsem si stačila všimnout, že několik lidí si stoly sráželo dohromady. Ale i přes to v tom byla jakási systematičnost. Úplně vlevo seděli studenti, jejichž uniformy měly stejnou barvu jako ta moje. Tmavě modrou. Trochu promíchaně, ale stejně jakoby v řadě seděli studenti s uniformou, jejichž sáčka měla tmavě zelenou barvu. O kousek dál, jakoby za nějakou neviditelnou stěnou se nacházeli studenti s tmavě šedými sáčky a vpravo se nacházeli lidé s tmavě červeným vrchem svého oblečení.
"Tak pojď!" zatáhla mě za ruku Wassie.
Všech pět se nás posadilo k tomu největšímu stolu. Kromě nás zde sedělo přinejmenším deset lidí a všichni se teď dívali na mě.
"Takže je to pravda! Šla jsi k nám. No páni." Promluvil kluk sedící vedle mě. Leknutím jsem nadskočila a otočila se na něj. Měl krátce střižené hnědé vlasy a zelené oči, ve kterých mu pohrávaly jiskřičky očekávání. Nevěděla jsem, jestli na to mám něco říct a tak jsem si raději mlčky vzala rohlík a začala jej mazat máslem.
"Jsem Cray. A ty?" natáhla ke mně ruku onen kluk. S povytaženým obočím jsem na něj znovu pohlédla a nabízenou ruku přijala.
"Alesia." Zářivě se na mě usmál.
"Takže… Ty jsi opravdu Common? Jsi z lidského světa?" Přikývla jsem. "A jaký to tam je? Myslím jako bez schopností a tak." Nepatrně jsem se zamračila a dokousala rohlík v ústech.
"Já vlastně ani nevím. Celý život jsem žila v domnění, že nic jako magie neexistuje. Schopnosti jsem nikdy nepoužila. A moje rodina…" na chvíli jsem se odmlčela "ta nestojí za řeč." Cray se na mě zaujatě díval.
"Nikdy? Ani když tě přinesli do našeho světa?" zavrtěla jsem hlavou. "A co tvůj dar? Víš, jaký je?" opět jsem mlčky zavrtěla hlavou a konečně dojedla svou snídani. Plnými doušky jsem vyprázdnila obsah sklenice a pohlédla na spolubydlící. Taky už měli dojedeno a teď poslouchali náš rozhovor.
"Musí to být těžké. Všechny ty změny." Pokrčila jsem rameny. Nevím proč, ale něco z toho co řekl, mě naštvalo. Nechci, aby mě lidi litovali. Já to zvládnu! Naučím se tady žít. Doufám. Zašeptal tichý hlas uvnitř mé hlavy.
"Půjdeme už?" zeptala se Mandy. Zvedla jsem se ze židle a vydala se za ní. Odcházeli jsme z jídelny a já na svých zádech cítila stovky pohledů. Snažila jsem se to ignorovat, ale bylo to mnohem těžší, než jsem předpokládala. Proto jsem raději přidala do kroku a svým kamarádkám málem utekla.
Udýchaně jsem šlapala do schodů. Přede mnou šla Lexia a vypadalo to, že jí schody nedělají vůbec žádný problém. Zamračila jsem se.
"Lexio? To máš dar nějaké super fyzičky?" zasmála jsem se, ale ona se zarazila. Otočila se na mě a v obličeji ji hrálo rozrušení. Co jsem sakra udělala? Rychlím pohledem jsem zabloudila ke zbývajícím kamarádkám, ale aji ony se tvářili zmateně.
"Stalo se něco? Řekla jsem něco, co tě urazilo? Jestli jo, tak se omlouvám, já…" Zarazila mě zvednutou rukou.
"Když ses včera ptala, co máme za dary, neřekla jsem ti ten svůj." Zavzpomínala jsem na včerejšek a na náš rozhovor. A došlo mi, že je to pravda. Lexia se opravdu neozvala. Neřekla nám, jaký dar má ona.
"Proč?" zeptala jsem se. Po tvářích se ji rozlil ruměnec a se sklopenýma očima odpověděla.
"Neznám jej. Nevím, jaký mám dar. Rodiče říkali, že nejsem jediná. Že tady ve škole nám budou pomáhat jej objevit, ale…" Zvedla oči a pohlédla mi do tváře. Věděla jsem přesně, co cítí. Povzbudivě jsem se na ni usmála a vyběhla těch pár schodů, které nás od sebe dělily. Objala jsem ji.
"Podívej se na mě. Já ani neumím použít svoje schopnosti. A vsadím se, že na škole jsou i jiní studenti, kteří neznají svůj dar. Určitě nejsi jediná." Viděla jsem, že se ji v očích lesknou slzy. Pohlédla jsem na spolubydlící postávající pár schodů pod námi. Nejistě si nás prohlíželi a nakonec také těch pár schodů vyběhli.
"Lexio, hlavně nebreč. Čeká nás naše první hodina a ty si určitě nechceš rozmazat řasenku nebo jo?" zavrtěla hlavou a usmála se. Rozesmála jsem se nad tou větou. Opravdu pomohla jen zmínka o make-upu? Vrtěla jsem hlavou, ještě když jsem stoupala do schodů.
Konečně jsme byli v prvním patře. A to bylo také všechno, co jsem věděla. Neměla jsem nejmenší tušení, na kterou stranu bych teď měla jít. Ani do kterých dveří. Naštěstí to vypadalo, že ostatní holky si z prohlídky školy pamatují mnohem více než já a tak jsem je prostě následovala. Šli jsme až na úplný konec chodby, kde se přímo uprostřed nacházely masivní černé dveře. Zhluboka jsem se nadechla a připravila se na svou první hodinu.
Vstoupili jsme dovnitř. Třída už byla téměř plná, jen pár lavic bylo volných. Bohužel, všechny byly v prvních a druhých řadách. Vydali jsme se tedy dopředu. Já a Mandy jsme se posadili do druhé lavice uprostřed a Lexia z Tarií si sedly před nás. Wassie se posadila sama taktéž do druhé lavice, akorát ve vedlejší řadě. Připadalo mi nefér, že musí sedět sama. Vlastně mi ji bylo líto. Jenže když zahlédla můj pohled, zavrtěla hlavou a zasmála se.
"Takhle to bude stejně nejlepší. Kdyby vedle mě někdo seděl, mohlo by to dopadnout tak, že uprostřed hodiny usne." Vzpomněla jsem si na svou vlastní včerejší únavu, kterou z velké části způsobil právě Wassienin dotek a musela jsem se ušklíbnout. Měla pravdu. Takhle to bylo nejlepší jak pro ni, tak pro okolí. Bohužel to vypadalo, že tenhle den ji štěstí opustilo. Pár minut potom, co jsme spolu domluvili se ve dveřích objevil vysoký černovlasý kluk s pronikavě modrýma očima. Ale co mě zarazilo více než jeho oči, byla jeho uniforma. Na prsou měl vyšité plameny a jeho sáčko mělo tmavě červenou barvu. Zamračila jsem se a pořádně se rozhlédla po třídě. A teprve teď jsem si toho všimla. Nebyli tady pouze žáci z Aquam, ale taky studenti z Ignisu. A právě tenhle jeden student se usadil přímo vedle Wassie. Viděla jsem, jak se napnula, když se usadil vedle ní. Otočila jsem se na Mandy a šeptla.
"Co se to tady děje? Jak to, že máme hodinu s jinou skupinou? Já myslela, že nás rozřadili právě proto, abychom mývali každý svoje hodiny nebo ne?"
"Předměty, ve kterých se neučíš používat schopnosti se vyučují společně. Jako například Historie, kterou máme právě teď." Přikývla jsem, i když jsem stále byla trochu zmatená.
"A proč…" ohlédla jsem se přes rameno, jestli nás někdo neposlouchá "proč mám pocit, že se tady všichni navzájem nesnášejí?" Tentokrát se Mandy hlasitě zasmála. Nějaká studentka vedle nás se otočila a zachmuřeně si nás prohlížela. Mandy ji akorát probodla pohledem a poté se obrátila zpátky ke mně.
"To není jenom pocit. Odjakživa se studenti Aquam a Ignis nesnášejí. Když si to tak vezmeš, je to naprosto logické. I v přírodě voda a oheň prostě nejdou dohromady. Jsou to naprosté protiklady, které se mohou navzájem zničit." Uvědomila jsem si, že má pravdu.
"No a co zbývající dvě skupiny? Terra a Aeris?" Pokrčila rameny.
"Jsou neutrální. Můžeš vidět, jak se někteří spolu normálně baví, jiní se nesnáší, někteří mají přátele v naší skupině a jiní zase v Ignisu. Upřímně jim tohle někdy závidím. A co se týče společných hodin, žádnou s nimi nemáme. Terra a Aeris mají společné hodiny, zatímco my je máme s Ignis." Chápavě jsem přikývla a stočila svůj pohled zpět na Wassie. Byla celá napnutá a dívala se všude jen ne na svého nového spolusedícího. Židli měla posunutou málem až v uličce a celým svým tělem se od něj odkláněla. Jako kdyby měl nějakou nemoc. Vypadalo to, že i on si toho všimnul, protože ji probodával vražedným pohledem. Znovu jsem se rozhlédla po třídě s nadějí, že třeba bude ještě někde volné místo. Bohužel nebylo.
Deset minut po osmé a učitel teprve vcházel do třídy. Byl to starý muž s bílými vousy a šedivými vlasy. Sahal mi asi po bradu a obličej měl plný vrásek. Ale jakmile se postavil před tabuli a usmál se na nás, věděla jsem, že to je milý člověk.
"Vítám vás. Jmenuji se Parkietson a letos vás budu učit Historii. Vím, že nikdo z vás zřejmě netouží po představování se třídě, takže tuhle… pro vás trapnou záležitost přeskočíme a vrhneme se rovnou do výuky. Ale jelikož je dnes první den, vezmeme to zlehka a řekneme si něco o historii téhle školy." Profesor začal povídat, ale ti co seděli zamnou si neustále povídali. Ze začátku jsem se je snažila ignorovat, ale když se zasmáli a i profesor se na ně zamračil, vypěnila jsem. Otočila jsem se a spatřila za sebou dva studenty z Ignisu. Jeden z nich měl mastné hnědé vlasy, které mu padaly do tmavých očí a druhý byl na ježka ostříhaná blonďák se zelenýma očima. Oba dva se na mě překvapeně zahleděli.
"Mohli byste držet huby?" vyjela jsem na ně. Podívali se na sebe a potom se uchytli.
"A to proč? To tě tolik zajímá výklad toho páprdy?" Zatnula jsem ruce v pěst a snažila se zklidnit svůj hlas tak, abych nekřičela.
"Spíš mě nezajímá poslouchat vás a vaše přiblblé kecy." Blonďák naklonil hlavu na stranu a potom se rozesmál.
"Tak si zacpi uši, protože rozhodně nebudu poslouchat někoho, jako jsi ty." Při slovech jako jsi ty sklouzl pohledem ke kapce vody vyšité na uniformě. Protočila jsem oči a nasupeně se otočila zpátky dopředu. Profesor si nás měřil naštvaným pohledem a mě bylo jasný, že bude průser.
"Pánové, byli byste tak laskavý a své problémy prodiskutovali až po hodině?" Slyšela jsem jen nerozeznatelné zabručení a potom se učitel obrátil ke mně. "A vy slečno Mightová… Čekal bych od vás, že se budete o Historii tohoto místa a celkově i světa zajímat více." Chtěla jsem něco namítnout, ale raději jsem držela jazyk za zuby. Zbytek hodiny jsme proseděli v tichu a já si užívala výkladu učitele. Musela jsem uznat, že Retiera měla pravdu. Tahle škola opravdu byla úžasná. Už jen díky své minulosti. Založil ji, podle slov učitele, velmi mocný Magicam, který vyrůstal mezi lidmi, praktikujícími zakázanou magii. On sám však byl velmi milý a své schopnosti používal výhradně k dobru. Nesouhlasil s názory své rodiny a nesouhlasil ani s používáním oné zakázané magie a tak je opustil. Žil si svůj život, dostal se na vysoká postavení v jakési vládě, která se v tomto světě nachází a nakonec založil tuhle školu. Byl to opravdu skvělý příběh a profesor Parkietson jej uměl vyprávět tak, že jste hltali každé jeho slovo. Nebo alespoň já to tak měla.
Jakmile tahle hodina skončila, posbírali jsme si své učebnice a vydali se ze třídy pryč. Opět jsem byla velmi zmatená tím, kam vlastně máme jít.
"Jak je možné, že si pamatujete kde co je?" zeptala jsem se holek. Zasmály se.
"Je to jednoduché. Když vyjdeš hlavní schodiště, tak po levé straně jsou učebny pro společné hodiny. No a po pravé straně jsou učebny, kde se pracuje se schopnostmi a dary. My máme třídy pod čísly 200 a výš. Terra a Aeris mají učebny 100 a výš." Zamračila jsem se.
"No ale co když nemáme společnou hodinu? Jak poznám, do které třídy mám vejít?" Mandy se zasmála a zastavila se před jednou z učeben. Kývla hlavou ke dveřím a já si je prohlédla. Jasně. Byly tmavě modré. A vedle nich se nacházely tmavě červené. Chápavě jsem se usmála.
"Jsi připravená?" Věděla jsem, že se mě neptá jen na to, zda jsem připravená vejít. Ptala se mě i na to, zda jsem připravená poprvé ve svém životě vyzkoušet své schopnosti, které bych údajně měla vlastnit. A jestli jsem připravená tím naprosto změnit svůj život. Jediné co jsem udělala, bylo, že jsem přikývla a ona otevřela dveře.


Tak co vy na to? :D Callia
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 7. března 2015 v 20:49 | Reagovat

Mohu mít jen jednu otázku- je to asi hloupost, ale souvisí s tím příběhem nějak barva očí postav? Přijde mi, že to mezi sebou občas má spojitost, ale nejsem si tím jistá. Kdyby ne, tento dotaz ignoruj.
Jinak se mi to ale moc líbilo. Nenarazila jsem na nic, co by mi vadilo. Naopak, jde vidět, že to máš úžasně promyšlené. Jen tak dále!

2 Callia Callia | 7. března 2015 v 21:10 | Reagovat

[1]:  Moc díky. :) A to s tou barvou očí... Nijak to s příběhem nesouvisí. :D Asi to je jenom náhoda, ale i tak... Zajímalo by mě, co tě k té myšlence přivedlo? Jakože to nějak souvisí s příběhem? Docela mě ta myšlenka zaujala. :) :D

3 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 7. března 2015 v 21:25 | Reagovat

[2]: Smála by ses, raději ti to vážně říkat nebudu. Věděla jsem, že je to blbost :-) Ale jinak nemáš zač.

4 Callia Callia | 7. března 2015 v 21:59 | Reagovat

[3]:  Ne nesmála. :D Vážně mě to docela zajímá. Klidně mi to můžeš napsat na meil, jestli chceš. A nebo to nemusíš napsat vůbec, mě to nevadí, je mě to zajímalo. :D

5 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 7. března 2015 v 23:22 | Reagovat

Dobře...začnu takto. Četla jsem už více tvých povídek, ve kterých hodně figurovala barva očí.
Zadruhé, myslela jsem si, že to má nějaký hlubší smysl, protože v této povídce, pokud popisuješ barvu očí, většinou je to modrá nebo zelená, pokud se nepletu.
A zatřetí, ne vždy, ale někdy to dokonce sedí k tomu, jaký živel ovládají.
Je to blbost, varovala jsem tě :-)

6 Futurity Kane Futurity Kane | Web | 10. března 2015 v 21:28 | Reagovat

Povídka zatím vypadá dost obyčejně, co se zápletky týče. Nic netušící holčina vyrůstající mezi lidmi zjistí, že má zvláštní schopnosti, je adoptovaná a tak dál. Kdysi jsem psala něco podobného, ale vylezla z toho hrozná blbost, tak jsem toho nechala. Tebe to ale určitě nezajímá, takže k věci.
Píšeš hodně hezky, rozhodně lépe než je na povídkových blozích průměr. Není to takovéto "přímá řeč, stručný popis, přímá řeč", naopak se umíš krásně rozepsat. Postavy zatím vypadají v pohodě a musím říct, že oceňuji Alesiin charakter. Konečně hlavní hrdinka, která není Mary Sue.
Jinak bych ti jenom tak bokem doporučila z lidí popisovat i víc než jenom vlasy a oči. Hlavně u popisu očí to zní, jako by to mělo nějaký hlubší význam a pokud tomu tak není, jenom to čtenáře mate. Taky by se tam našly nějaké chybičky. Myslím, že jsem tam někde viděla "mývala" namísto "mívala", ale těch chyb není moc, takže se to dá přežít.
Suma sumárum: Povídka zatím sice dějově nepříliš originální, ale krásně napsaná a čtivá. Zjistila jsem, že se opravdu těším na další kapitolu. Takže gratuluji, právě jsi našla dalšího čtenáře. A doufám, že jsem to s kritikou moc nepřehnala, a že dávám aspoň trošku smysl. Toť vše! Eh, zase jsem se trochu moc rozjela.

7 Callia Callia | 10. března 2015 v 22:10 | Reagovat

[6]:  Strašně moc děkuji. Jak za přečtení kapitoly, tak za to, že jsi mojí novou čtenářkou. :3 Každého uvítám strašně ráda. :) A jinak jsem ráda i za kritiku a celkově i za tvůj komentář. Pokusím se to popisování vylepšit. A s tou barvou očí... Už mi to psala Karin v předešlých komentářích, že si taky myslela, že to má nějaký hlubší význam. Nemá, i když to tak možná opravdu vyznělo. :D Jinak tahle povídka je opravdu docela klišé. Musím říct, že i já sama to vím. Ale otázka zůstává, co v dnešní době není klišé anebo spíše co je dneska originální? :D Tahle povídka je navíc inspirována Harry Potterem (psala jsem to někde na začátku), ale i přes to doufám, že tě nezklame a že tě snad i trochu překvapí. :) Ještě jednou moc díky. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama