Jediná bez přání- 10. Kapitola

31. března 2015 v 21:34 | Callia |  Jediná bez přání (přepis)
Ahojky. Tak jsem tady s další kapitolou. Nechci to více zdržovat, protože neustále vypadává Wi-fi a já musím využít chvíle, kdy ještě funguje, abych tenhle článek mohla zveřejnit. :D Takže si užijte čtení. :)
Více v celém článku.


10. Kapitola
Venku bylo nádherně. Slunce svítilo, obloha byla bez mráčků a vzduch neochladil jediný závan větru. Což bylo vlastně i na škodu, protože to horko začínalo být nesnesitelné. Rukou jsem si otřela zpocené čelo a rozhlédla se po okolí. Neviděla jsem skoro nikoho. Jen u jednoho z domů stáli dva mladíci, kteří po mě pokukovali a měřili si mě zvědavými pohledy. Protočila jsem oči a vydala se od nich na opačnou stranu. Nějakou chvíli jsem prostě jen chodila a nevěděla, kam že mám namířeno. Nakonec jsem se však rozhodla, že si půjdu sednout ke studni. Tam, kde to všechno začalo.
Konečně jsem tam došla a unaveně se sesunula na zem. Opřela jsem se o příjemně chladivou stěnu studny a s úsměvem na tváři zavřela oči. Žádné otázky, žádní lidé, žádné problémy. Konečně jsem byla sama. V klidu a tichu. Sluneční paprsky mi dopadaly na tvář, a ačkoliv to bylo docela nepříjemné, zůstala jsem ve stejné pozici ještě několik minut. Potom jsem uslyšela kroky.
"Ahoj Arryn. Můžu?" promluvil hlas kousek ode mě. Neochotně jsem otevřela oči a pohlédla na Reita.
"Jasně," souhlasila jsem. Sedl si vedle mě a nějakou chvíli se na mě jenom díval. Povytáhla jsem jedno obočí a on se usmál.
"Je to tady fajn co?" přikývla jsem a rychlým pohledem prohlédla okolí. Opravdu to tady bylo fajn.
"Tady to všechno začalo, víš? Tady jsi mě našel. A nebýt tebe, asi bych byla pořád sama mezi těmi monstry." Hlavou jsem kývla směrem k lesu. Nevěděla jsem, proč jsem tohle řekla. Nechtěla jsem to ukázat. Nechtěla jsem před ním vypadat jako slaboch. Ale jakoby mě má ústa neposlouchala. Prostě to ze mě vypadlo. A já si po chvíli uvědomila, že je to vlastně pravda. To on mě zachránil. Ale před kým? Před monstry nebo před tebou samotnou? Zašeptal tichý hlas v mé hlavě. Nepatrně jsem se zamračila a pokusila se svou pozornost plně věnovat Reitovi.
"Arryn já… Chci se ti omluvit," zašeptal z ničeho nic. Překvapeně jsem na něj pohlédla.
"Za co?" zeptala jsem se.
"Za to, co jsem řekl na obědě. Nemyslel jsem to tak. Jen…" potichu zavrčel a já se na něj nechápavě zadívala.
"Jen co?"
"Byl jsem na tebe naštvaný."
"Naštvaný? Na mě? Proč? Co jsem udělala?" Byla jsem opravdu zmatená. Nevěděla jsem o ničem, co bych mu udělala. Tak proč…?
"Ty jsi nic neudělala. Ale on jo." Vrhl nevraživý pohled ke dveřím hlavní budovy. Zamžourala jsem tím směrem a ve dveřích rozpoznala postavu. Chris. Počkat, cože?
"Reite, právě jsi mě dokonale zmátl. Chris? Co ten s tím má společného?" Viděla jsem, jak Reit bojuje nějakou vnitřní bitvu. Jakoby měl sto chutí něco udělat, ale zároveň se snažil ovládnout. Čím déle jsem ho pozorovala, tím více jsem to chápala. Když ani po dalších sekundách neodpověděl, došlo mi to.
"Ty žárlíš!" obvinila jsem ho, ale ve tváři mi pohrával úsměv. Reit se jen zamračil a pohlédl zpátky na mě.
"Ne nežárlím. Nemám na co. Nebo snad jo?" Zaraženě jsem na něj pohlédla. Tak o tohle mu šlo?
"Ne, to opravdu nemáš. Je to jenom kamarád. Nic víc." Reit se neskrývaně vydechl, což mě znepokojilo ještě víc. Snad jsem si řekla, žádní kluci! Sakra! Proč mi to musí dělat ještě těžší!
"Reite, já…" Pohlédl mi do očí a slova mi zamrzla na rtech.
"Neříkej to. Prosím." Zmateně jsem si ho prohlédla.
"Jak můžeš vědět, co jsem chtěla říct?" Smutně se na mě usmál a zavrtěl hlavou.
"Chtěla jsi říct, že můžeme být jenom přátelé, že? Vsadím se, že sis slíbila, žádní kluci, nemám pravdu?" Byla jsem tak ohromená tím, že to ví, že jsem nějakou chvíli nemluvila. Po pár sekundách jsem polkla knedlík, který se mi vytvořil v krku a ochraptělým hlasem řekla.
"Ale jak to můžeš vědět?" Zavrtěl hlavou a já pochopila, že tuhle věc se asi nedozvím. Ne teď.
"Arryn já… Chci vědět jednu věc. Prosím tě, aby si na to odpověděla, dobře?" Přikývla jsem. Reit se zhluboka nadechl a potom vyhrkl "Měl bych u tebe šanci?" Vyjeveně jsem na něj zírala, oči doširoka otevřené.
"Ty… jestli by si… Cože?!" vypískla jsem trochu vyšším hlasem, než je u mě obvyklé. Jistě, že by u mě měl šanci! Připadal mi jako ten nejsensačnější kluk, kterého jsem v tomhle podělaném světě mohla najít. Ale ta podoba s Darienem překonávala všechno. Pokaždé, když jsem pohlédla na Reita se mi vrátila má minulost. A já si slíbila, že už na ni nebudu myslet. Nebudu se k ní vracet. Ale na druhou stranu jsem se rozhodla, že budu bojovat! Že už mě nikdy nic nezlomí. Ne tak jako tehdy. Znovu se už nenachytám. Nenechám se zradit. Už ne! A jak bych měla dokázat, že se ze mě stal bojovník, když bych pořád jen utíkala? A tak jsem se zadívala do těch krásných modrých očí a s úsměvem na tváři odpověděla.
"Ty moc dobře víš, že odpověď je ano." Reitovi se po obličeji rozlil úsměv a poté mě pevně objal. V tom gestu jsem cítila tolik nevyřčených vět, až se mi z toho chtělo brečet. Tohle rozhodně nebylo přátelské obětí a v první vteřině jsem se z něj chtěla vymanit. Ale potom… Potom jsem si uvědomila, že lžu sama sobě. Nechtěla jsem se vymanit. Chtěla jsem se přitisknout ještě blíž. A taky jsem to udělala. Vypadalo to, že ho to trochu překvapilo, protože se odtáhl a nějakou chvíli si prohlížel můj obličej. Bloudil očima přes všechny mé nedostatky a jakoby je ani neviděl. Nakonec se zastavil na mých rtech. Srdce mi začalo divoce bušit. Pohledem jsem se vpíjela do jeho krásných modrých očí a když se ke mně přiblížil, už jsem to nedokázala déle vydržet. Přitáhla jsem si ho blíž a políbila jej. Mé rty se tiskly na ty jeho. Byl to příjemný, hřejivý pocit, který se mi rozléval po celém těle. Cítila jsem, jak se mi do tváře žene krev. Tohle nebylo ani trochu jako s Derienem a já si chtěla nafackovat za to, že jsem si kdy myslela, že by tohle mohlo být stejné. Že jsem se vůbec opovážila je srovnávat. Ne… Reit rozhodně nebyl Darien. To, co jsem právě teď cítila, byla jedna z nejhezčích věcí v mém životě. Jakoby uvnitř mě někdo zažehl malý plamínek, který se pomalu rozhořívá do velkého ohně. S Darienem to bylo jako požár, který se dal je těžko uhasit. A někdy… Někdy jsem měla strach, že mě pohltí. Ale teď… S Reitem jsem se cítila naprosto v bezpečí.
Usmála jsem se, když jsme se od sebe odtáhli a oba dva zrychleně oddychovali.
"Myslím, že své pravidlo žádní kluci zruším." Reit se zasmál a znovu mě políbil. Užívala jsem si ten slastný pocit, dokud nás nevyrušil mužský hlas.
"Reite! Měl bys jít semnou!" Reit se ode mě odtrhl a zamračeně pohlédl k muži, který teď stál pár metrů od nás. V jeho obličeji se mísila nervozita a vztek.
"Co se stalo?" Muž jen zavrtěl hlavou.
"Našli jsme někoho v lesích." Vypadalo to, jakoby tahle informace Reita vůbec neznepokojovala.
"Tak se ho zbavte. Jestli je to nějaký upír, prostě ho…" nedokončil svou větu, protože mu neznámý skočil do řeči.
"Není to upír. Je to člověk." Reit okamžitě vyskočil na nohy. Rychlím korkem se vydal k muži a jakoby si až v půli cesty uvědomil, že jsem tam taky.
"Počkej tady." Řekl mi a už se zase otáčel pryč.
"Já tady rozhodně čekat nebudu." Odvětila jsem trochu naštvaně.
"Arryn, asi to nebude moc pěkná podívaná." Dala jsem si ruce v bok a podívala se na něj pohledem typu: A to si myslíš, že mi to vadí?Potichu vzdychl.
"Fajn. Tak pojď." Vítězoslavně jsem se usmála a chytila jej za ruku. Na okamžik zaváhal, ale poté mi prsty stiskl stejně jako já jemu.
Čím více jsme se k lesu blížili, tím přibývalo ozbrojených mužů a ubývalo dívek. A jakmile jsme zašli do lesa a neviděla na louku či jediný dům, byla jsem jediná zástupkyně ženského rodu. Asi to vážně nebude taková sranda. Pomyslela jsem si a na chvíli zalitovala, že jsem tady vůbec lezla.
Prodírali jsme se mezi větvemi stromů a křovím. Zrovna plynulá nebo nehlučná chůze to nebyla a já se obávala, abychom nepřilákali něco víc, než jen člověka.
"Tady," zašeptal Timer. Ani jsem si jej nevšimla. Až teď. Usmála jsem se na něj a kývla na pozdrav. Kývnutí mi oplatil, ale na obličeji měl stále nic neříkající výraz. Podívala jsem se směrem, který ukazoval. U stromu byla nastražena nějaká past. I když jsem nebyla odborník, poznala jsem, že je rozbitá. Tak dobře. Nevyznala jsem se v pastích vůbec, ale když tomu trčí pružina, má to přetržené lano a je to rezavé, tak předpokládám, že to fungovat nebude.
"Dávejte si bacha. Budou určitě ozbrojený." Řekl z ničeho nic Reit. Nechápavě jsem na něj pohlédla.
"Oni? Já myslela, že je tady jeden člověk." Zavrtěl hlavou.
"Nikdy není jenom jeden. Vždycky je to celá skupina."
"Já byla sama." Odvětila jsem.
"Ty jsi výjimka." Usmál se a vtiskl mi rychlý polibek. Po těle se mi rozlilo příjemné teplo a moje ústa se stočila do úsměvu.
"Nesahejte na mě!" vykřikl někdo. Leknutím jsem nadskočila a s bušícím srdcem se otočila.
"Máme ho!" zakřičel někdo jiný. A potom vypukl zmatek. Několik lidí někam odběhlo. Timer zmizel mezi stromy a Reit vydával rozkazy. Na nějakou chvíli bylo ticho a potom jsem před sebou rozeznala postavy.
"Pohněte sebou!" zakřičel Reit už asi po třetí. Postavy mezi stromy si pospíšily. Jako první jsem rozeznala Timera. Držel provaz, který končil na čímsi zápěstí. Z druhé strany šel nějaký kluk, kterého jsem neznala. Trochu v zadu se nacházel ještě jeden muž. Opět jsem si nedokázala vybavit jeho jméno, ale byl to opravdu obr. Ramena měl široká a byl tak o hlavu vyšší než Reit. Před sebou držel nabitou pistoli a tiskl ji někomu před ním k hlavě. Ten někdo byl svázaný provazy a přes hlavu měl přehozený pytel.
"Jak se jmenuješ?!"vyštěkl Reit otázku a neznámého žduchli na zem.
"Co je ti potom!" odsekl ze země.
"Na to, že ti jde o život, jsi dost drzý." Odvětil Reit s úšklebkem na obličeji.
"Mluvíš jako můj bratr." Odpověděl mu neznámý.
"Drž hubu! Kde máš zbytek skupiny?!" Pořád jsem nechápala, proč mu nesundají ten pytel z hlavy. Už takhle bylo dost ujetý někoho spoutat a vyslýchat jej tímto způsobem.
"Nemám skupinu. Jsem sám." Viděla jsem, jak se Reitovi napjaly všechny svaly v těle. Byl opravdu vytočený. Nevěřil mu ani slovo. A já vlastně taky ne.
"Sundejte mu to." Pokynul lidem stojícím u neznámého. Několik z nich k němu přešlo a strhlo mu pytel z hlavy. Chtěla jsem se na něj podívat, ale zbytek naší skupiny se shromáždil přede mě, takže jsem nic neviděla. Pouze slyšela.
"Reite?!" vykřikl něčí zděšený hlas. Zdál se mi povědomí, ale nemohla jsem si vzpomenout, odkud ho jen znám.
"Ty!" zařval Reit. Poté jsem uslyšela výkřiky bolesti, nadávky, hekání a hlasy, snažící se souboj zastavit. Nevím, co přesně se tam stalo, ale nic hezkého určitě ne. Začínala jsem se opravdu bát. Ale ne o sebe, ale o něj. O Reita.
"Přestaň! Nech ho být!" Snažil se situaci uklidnit mužský hlas. Tohle je tak na nic! Neznám ničí jména! Nemůžu je prostě odšoupnout stranou! Nic nevidím! Nevím, kdo to tam je! A co když se Reitovi něco stalo?!Zuřivě jsem zavrtěla hlavou a snažila se na něco přijít. Musím se nějak dostat dopředu. Musím!
"Víš kdo to je? Víš kdo to je?!" křičel téměř hystericky Reit.
"Nevím. Ty snad jo?" Tenhle hlas jsem zařadit dokázala. To mluvil Timer.
"Až moc dobře. Seznamte se. Tohle je můj bratříček. Ten podělaný, ulhaný hajzl!" uslyšela jsem hlasité křupnutí a další výkřiky. Tak dost! Jdu dopředu!Pomyslela jsem si a bez ohledu na někoho dalšího se prodrala mezi lidmi. Několik po mě hodilo naštvaný pohled a pár z nich mě dokonce žduchlo. Ale to bylo všechno. Když jsem se konečně dostala tak daleko, abych viděla, co se stalo, myslela jsem, že zemřu. Moje srdce jakoby se zastavilo, můj hrudník se přestal zvedat a klesat a já prostě jen stála a s otevřenou pusou zírala před sebe.
Divoce jsem začala vrtět hlavou. Ne... Ne... Ne... Tohle ne! Křičela jsem v mysli.Aniž bych si to uvědomila, začala jsem brečet. A nebyl to tichý pláč. Byl hlasitý. Nesnažila jsem se nijak uklidnit. Ani to nešlo. Prostě jsem brečela. Mé nohy mě přestaly poslouchat. Sesunula jsem se k zemi a pokračovala v pláči.
"Arryn?" zeptal se onen hlas. Už jsem věděla, komu patří. Vzpomněla jsem si. Ale nehodlala si to připustit. Tohle prostě nebylo možné. On je minulost. A tu jsem nechala daleko za sebou. Tak jak je sakra možné, že se vrátil? Minulost nás vždycky dostihne. Zašeptal hlas v mé hlavě a já se rozvzlykala ještě víc.
"Není to skutečné… Není to skutečné…" šeptala jsem potichu. Teď už u mě stál Reit a objímal mě okolo ramen.
"Co se stalo?" zeptal se starostlivě. Rozzuřeně jsem se na něj podívala.
"Děláš si srandu?! Lepší otázku si položit nemohl?! Zeptej se svého bratra, co se stalo!" Nasupeně jsem se postavila. Krátce jsem zavrávorala, ale naštěstí jsem rovnováhu zase chytla.
"Cože?" Nechápal Reit. Ironicky jsem se uchechtla a zhnuseným pohledem se podívala na kluka sedícího na zemi. Byla jsem tak zmatená. Uvnitř mě se mísily všechny pocity. Smutek. Zlost. Nenávist. Láska. Ale zrovna v tu chvíli vyhrál vztek a nenávist. Ruce jsem měla zaťaté v pěst a snažila se ovládnout svůj třas.
"To kvůli němu mě vyhodili!" zařvala jsem a přešla ke klukovi, který měl u hlavy stále ještě pistoli. Se zhnusením jsem poklekla vedle něj a zašeptala.
"Víš, co mi řekl Josh, když jsem odcházela? Že kdyby bylo po jeho, zabil by mě. A víš co ti teď řeknu já? Kdyby bylo po mém, je tvůj mozek na protějším stromě." Po téhle větě jsem mu jednu vrazila do obličeje. Vykřikl bolestí a z nosu se mu začala valit krev. Ušklíbla jsem se a postavila se zpátky na nohy. Necítila jsem vůbec žádnou úlevu. Jen jsem byla ještě více rozčílená, protože mě kvůli jeho hnusnému obličeji začala bolet ruka. Ještě než jsem se otočila k odchodu, zakřičela jsem na něj.

"Vítej zpátky, Dariene. Doufám, že brzo umřeš!" S touhle větou a myšlenkami rozbitými na tisíc kousků jsem se vydala zpět do tábora.

Callia
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 1. dubna 2015 v 20:52 | Reagovat

Na tuto kapitolu jsem se hrozně těšila a je přesně tak úžasná, jak si pamatuji.
Hrozně se mi líbí, že postavy nejsou neomylné, dělají chyby, ale přitom z pochopitelných důvodů. Působí to přirozeně.
Arryn mám čím dál tím raději, líbí se mi její divoká povaha.
Jen na jednu věc bych tě upozornila. Všimla jsem si toho už hodně krát, ale nějak jsem vždycky zapomněla. Za oslovením se píše čárka. Předpokládám, že jen zapomínáš, ale občas to je bez ní matoucí.
Jinak, jen tak dále, píšeš vážně úžasně a povídky od tebe jsou jedny z mých neoblíbenějších!

2 Callia Callia | 2. dubna 2015 v 11:41 | Reagovat

[1]:  Jsem ráda, že tě kapitola nezklamala. :) A moc děkuji za pochvalu. :)

3 space-girl space-girl | Web | 5. dubna 2015 v 8:57 | Reagovat

Ta kapitola... Jak bych to vysvětlila? Je prostě boží.
První věty mě tak nadchly,že jsem prostě četla dál... Velmi citlivý a čtivý příběh.
Jsem zvědavá,co se stane s Arryn a jak to všechno bude pokračovat. :-)

4 Callia Callia | 5. dubna 2015 v 14:29 | Reagovat

[3]:  Moc díky. :) :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama