Jediná bez přání- 6. Kapitola

8. března 2015 v 22:12 | Callia |  Jediná bez přání (přepis)
Ahojky. Tak jsem tady s dalším článkem. Nebo spíše kapitolou. :D A ano, je to další přepsaná kapitola JbP. :D
Upřímě jsem vůbec neměla v plánu se do dalšího přepisování pustit (jakože dneska) ale jelikož se moje spolubydlící nějak dohmátla toho, že mám wattpad (já ji o tom nic neříkala! Zajímalo by mě, jak to zjistila) a začala číst právě tuhle povídku... no tak do mě pořád hustí, že mám přidat další kapitolu. :D A tak jsem se do toho pustila. :D
Já vím, že ty chyby tam jsou asi pořád, ale opravdu jsem se snažila je omezit. Hlavně jsem opravovala přímou řeč, ve které jsem kdysi psávala mezery tam, kde být neměly a taky jsem trochu pozměnila některé kostrbaté věty. Ale y/i a čárky... to si myslím, že tam stále chyby budou. Ale doufám, že mi je odpustíte. :D
Ale teď už dost keců! Užijte si kapitolu. :)
Více v celém článku.


6. Kapitola
Stála jsem pár kroků od skupinky asi deseti lidí, ve které jsem jako jediného rozeznala Reita. Chtěla jsem o sobě dát vědět, ale nakonec jsem si to rozmyslela a mlčky poslouchala.
"Nemůžeme si být jistí, co udělá! Může nás ohrozit. Třeba nás i zabít. Já ji nevěřím!" křičel jeden tmavovlasý muž, kterému mohlo být okolo třiceti.
"Ale já ji věřím! Za celou dobu se nepokusila sehnat nějakou zbraň. Ani neutekla," promluvil Reit.
"Je tady jenom tři dny!" okřikl ho znovu onen muž. Reit se zamračil a pronesl.
"A za tři dny se toho dalo stihnout hodně, nemyslíš?" Pár lidí něco zašuškalo. Jedna z žen se otočila mým směrem a ještě než stačila něco říct, vyhrkla jsem.
"Ahoj, co řešíte?" Viděla jsem, jak někteří poskočily, když uslyšeli můj hlas. Lepší větu jsi opravdu vybrat nemohla?
"Zrovna jsme probírali, jestli…" pohledem se otočil ke mně a nedokončil svou větu. Omámeně na mě zíral.
"Reite, jsi v pohodě?" zeptala jsem se a on jen zakroutil hlavou.
"Jo já jen že…vypadáš jinak." Zasmála jsem se.
"Co všechno dokáže voda a mýdlo." Reit zavrtěl hlavou a v obličeji se mu usadil úsměv.
"Chtěl jsem říct, že jsme probírali lov." Ozvalo se několik nesouhlasných hlasů, ale on je zvednutím ruky umlčel. Zmateně jsem svraštila obočí.
"Na co potřebujete jít na lov? Vždyť máte tolik zásob. Musí vám to vystačit snad na půl roku." Zatvářil se trochu smutně a poté řekl.
"To, co je v hlavním domě nevystačí ani na měsíc Arryn." Povytáhla jsem obočí a zírala na něj.
"Kolik vás tady vlastně je?"
"Čtyřicet," řekl jako by nic. Vytřeštila jsem oči. Čtyřicet. Je jich tady dvakrát víc, než bylo nás. To snad není možné!
"A to všichni bydlíte v těch třech domech tady? Vždyť se tam nemůžete vejít." Chvíli bylo ticho, jako by každý nad něčím uvažoval. Nakonec opět promluvil Reit.
"Vysvětlím ti to. Tady je jenom zásobovací tábor. V hlavním domě je všechno jídlo a pití. Vodu bereme hlavně ze studny na kopci. Ty tři zbývající domy jsou pro hlídku a vedoucí skupin. Zbytek lidí bydlí poblíž v rodinných domech." Začínala jsem být opravdu zmatená.
"Jakých domech? Žádné jsem po cestě neviděla." Pár lidí se po sobě nervózně podívalo a poté promluvila poměrně malá žena s dlouhými plavými vlasy.
"A kudy jsi přišla?" Kývla jsem hlavou k lesu.
"Odtamtud. A potom ke studni." Všichni až na Reita si mě prohlíželi nedůvěřivým pohledem.
"Tak to to vysvětluje. Ty domy jsou na druhé straně. Proto jsi je neviděla."
"Aha." Pronesla jsem potichu.
"Mám takový pocit, že teď už nemusíme řešit, jestli půjde nebo ne, když si ji stejně všechno vykecal." Pár lidí souhlasně zamručela, ale Reit se jenom zamračil a řekl.
"Máš pravdu Luku." Poté se otočil směrem ke mně a zeptal se. "Chceš jít s námi na lov?" Pár vteřin jsem omámeně stála a poté s úšklebkem řekla.
"Proč? Proč bych měla jít s vámi? Většina mě nesnáší nebo mě chtějí zabít. Nikdo mi nevěří a ty mě vezmeš sebou na lov?"
"Jestli nechceš, můžeš…" Svým pohledem jsem ho umlčela.
"Půjdu. Jenom se tě ptám proč?" dívala jsem se mu do těch jeho krásných modrých očí a přála si, abych ho mohla políbit. Tolik mi chybí. Co to zase meleš? Tohle není Darien! Tak se vzchop! Okřikla jsem se v duchu.
"Protože já ti věřím." Vytrhl mě z myšlenek Reitův hlas. S úsměvem jsem se na něj zadívala a přikývla.
"Děláte si srandu?! Vy ji fakt berete sebou?!" ozval se chlapecký hlas. Poznala jsem, o koho se jedná.
"Aarone? Co tady děláš? Neměl bys být se svojí skupinou?" zeptal se Reit.
"Neměl bys být se svojí skupinou?" zopakoval po něm výsměšným hlasem a poté pokračoval. "A neměl bys ty chránit skupinu?! Chováš se jako naprostý idiot! Jakmile bude mít šanci, pláchne." Ukázal prstem na mě a já se celá narovnala.
"Vypadni. Nemáš tady co dělat," řekl nezaujatě Reit. Zřejmě to jeho bratra ještě více naštvalo, protože zařval.
"Ty si asi neuvědomuješ, jak velkému nebezpečí se vystavujete, že? Co když váš zradí? Budete úplně v háji. A všechno bude jenom tvoje vina!" Jeho obličej rudl vzteky a já měla pocit, že kdyby mohl zabíjet pohledem, byli bychom teď všichni mrtví.
"Sklapni! Měl ses přidat k Lovecké anebo Hlídkové skupině. Ale ty jsi šel k Ochráncům. Takže mi teď laskavě přestaň mluvit do toho, co můžu a nemůžu a dej si odchod!" Teď už křičel i Reit.
"Ne jenom, že jsi asi úplně blbý. Dokonce trpíš i výpadkem paměti. Tak dovol, abych ti něco ujasnil, bráško. To ty jsi mě donutil jít k Ochráncům. Měl si tam být semnou pamatuješ? Jenže nakonec jsi tam nešel. A nechtěj, abych říkal, proč jsi tam nemohl. Moc dobře to víš. Ale jednou.. Jednou se to stejně všichni dozvědí." Poslední větu jako by spíše zašeptal pro sebe. Ale já ji stejně slyšela.
"To bys neudělal," zavrčel Reit.
"V tomhle světě už nemůžeš věřit nikomu. Dokonce ani sám sobě. Kdysi jsi mi to řekl, pamatuješ?" S úšklebkem se otočil a odkráčel od nás pryč.
"To je blbec." Pronesla potichu vysoká blonďatá dívka. Usmála jsem se na ni. Alespoň v tomhle to cítíme stejně. Viděla jsem, že Reit je celý nesvůj. Bylo mi ho líto. Pak ale zatřepal hlavou a jakoby se vůbec nic nestalo, řekl.
"Tak jo. Divadlo skončilo. Jde se na lov." Sebral svou zbraň, která mu celou dobu ležela u nohou a vydal se směrem k lesu. Zbytek skupiny si taktéž vytáhl své zbraně a poté jej následovali.
"Nemohla bych dostat zpět svůj batoh?" zeptala jsem se udýchaně, když jsem doběhla k Reitovi. Věděla jsem, že jeho nálada je na bodu mrazu, ale potřebovala jsem něco na ochranu. Nebo útok. Zašeptal mi v hlavě tichý hlas a já ho rychle zahnala.

"Jestli ti jde o tu pistol, kterou jsi v něm měla, tak tu nedostaneš. Promiň, ale pistole používáme jen tehdy, když jde opravdu do tuhého. Navíc ji má polovina z nás a to stačí. Ale dýku si klidně vezmi." Vytáhl jeden z nožů, schovaných za opaskem a podal mi jej. Vděčně jsem se na něj usmála, ale on mi úsměv neopětoval. A tak jsem jen zpomalila svůj krok a následovala ho hlouběji do lesa.

Tak co na to říkáte? :)
Callia
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Simča Simča | Web | 8. března 2015 v 23:05 | Reagovat

Super kapitola :D Tenhle příběh mě vážně baví :) Jen tak dál...těším se na pokračování :D

2 promise-hope promise-hope | 9. března 2015 v 8:58 | Reagovat

[1]:  Moc díky. :)

3 Eliz Eliz | Web | 10. března 2015 v 18:37 | Reagovat

Jen tak dál! :D

4 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 10. března 2015 v 21:13 | Reagovat

Žádných větších chyb jsem si nevšimla, a opět mě to naprosto okouzlilo.
Už jsem říkala, jak zbožňuji Reita, viď?
I když vím, jak to bude pokračovat, je to hrozně napínavé, a hned jdu na další kapitolu...

5 Callia Callia | 10. března 2015 v 22:04 | Reagovat

[3]:  Díky. :)

[4]:  Moc děkuju. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama