Jediná bez přání- 7. Kapitola

9. března 2015 v 19:28 | Callia |  Jediná bez přání (přepis)
Ahojky. Tak jsem tady s další kapitolou. A ano, vidíte dobře. Je to další kapitola JbP. :D A hádejte, roč je to zrovna tahle kapitola. Ano, spolubydlící do mě neustále hustí, ať přidám další a další kapitolu. :D
Ale nebojte, to neznaená, že vás tady budu spamovat jen touhle povídkou. :D Na Wattpad budu tyhle kapitoly přidávat asi poměrně často, ale na blog to budu dávat s trochu větším časovým rozmezím. :) Nechci to tady mít celé zaspamované. :D
Navíc ani nevím, jestli tady tu povídku někdo z vás čte. :D
No... Nevím, co více bych řekla. Snad jen to, aby jste si kapitolu užili. :)
PS: Pod tímhle je taktéž kapitola JbP a pod tím kapitola Agniteris!
PS2: JAKÉ ČLÁNKY BYJSTE TADY UVÍTALI? KECACÍ, RECENZE, JINÉ POVÍDKY, NĚJAKÉ VÝZVY NEBO TAK?
Více v celém článku.


7. Kapitola
"Poslouchejte všichni!" Zastavila jsem se a opřela se o strom. Pohledem jsem spočinula na mluvícím Reitovi.
"Kousek odsud je velký obchod. Měl by být prázdný, ale nikdy nevíte. Proto si dávejte velký pozor na všechno okolo sebe." Celá skupina přikývla. Rozešla jsem se směrem k městu spolu s ostatními, když mě někdo chytil za paži. Zamračeně jsem se otočila.
"Arryn, dávej pozor," zašeptal mi do ucha Reit. Ušklíbla jsem se a vytrhla svou ruku z jeho sevření.
Trochu nervózně jsem stála uprostřed tiché silnice a rozhlížela se okolo sebe. Téměř celá skupina vtrhla do obchodu a začala sbírat zásoby. Já zůstala venku na hlídce společně s dalšími pěti muži. Bylo tam takové ticho a tma. Ulice prázdné, domy zničené… Jako město duchů. Ale věděla jsem, že to není pravda. Určitě to tady není prázdné. Čekala jsem, kdy se z lesa nebo z nějakého obydlí vyřítí monstrum. V dlani jsem svírala dýku, kterou jsem si co chvíli přendávala z ruky do ruky. Najednou jsem uslyšela nějaký zvuk. Prudce jsem se otočila k obchodu a všimla si, že ostatní už odnášejí věci v obřích taškách. Usmála jsem se a chtěla se vydat k nim, ale hlasité zavrčení mi v kroku zabránilo. Všichni teď upírali svůj zrak kamsi za má záda. Viděla jsem v jejich očích překvapení a strach. Proč neodejdou?! Tak proč sakra neběží pryč?!
"Kohopak to tady máme? Človíčky?" Zpoza stromů se ozval hrdelní smích, ze kterého mi přejel mráz po zádech. Otřásla jsem se, když se uprostřed cesty objevila temná postava. Zadívala jsem se ji do obličeje. Rudé oči zářili i ve tmě. Upír. To jako vážně? Další upír? To si lidé nedokážou vymyslet něco originálnějšího? Ta myšlenka mě málem rozesmála, ale Reitův hlasitý výkřik mě vrátil do reality.
"Běžte!" zařval a několik lidí se rozeběhlo i s těžkými taškami pryč. Viděla jsem, jak se upír zamračil a chystal se vrhnout jejich směrem.
"Hej!" zakřičela jsem na něj. Stočil svůj pohled zpátky na mě a vycenil své tesáky. Aniž jsem si to uvědomila, stál teď mnohem blíž u mě, takže jsem mohla vidět krev, stékající mu po bradě a křídově bílou pokožku. Chtělo se mi zvracet.
"Nejsi ty náhodou ta, co střelila Sheril?" zeptal se a zvráceně se usmál. Překvapeně jsem pozvedla obočí.
"Myslíš tu upírku v lese?"
"Takže jsi to ty. Já to věděl. Poznal jsem to." Protočila jsem oči a snažila se mluvit nezaujatě.
"Fajn. Odhalil jsi mě. Být tebou, nechám mě jít. A mé kámoše taky." Kývla jsem směrem ke skupině, nacházející se za mnou. Když jsem však otočila hlavu, všimla jsem si, že tam stál jenom Reit a další dva chlapy.
"Ale nepovídej. A proč bych to měl dělat?" zasmál se krutě. Otřepala jsem se znechucením.
"Abys neskončil jako mrtvola? Třeba?" ušklíbla jsem se a slyšela, jak potichu zavrčel.
"Ty si teda dost věříš." Znovu zavrčel a postoupil o pár metrů blíž. Teď už byl u mě. Viděla jsem každý milimetr jeho tváře. Cítila na tváři jeho dech, ale necítila žádné teplo. Jasně. Vždyť je mrtvý. Uvědomila jsem si.
"Máš pravdu. Věřím si. Protože bez sebevědomí v tomhle světě zemřeš." Falešně jsem se usmála a dýkou, kterou jsem měla celou dobu v ruce, ho bodla do břicha. Sakra! Byl strašně rychlý, takže ještě než jsem stihla ho bodnout znovu a tentokrát se trefit do srdce, proklouzl okolo mě a své ruce mi ovinul okolo krku. Byla jsem v pasti a nemohla se vůbec hýbat.
"Svině…" zavrčel mi do ucha a poté mi prudkým zatažením za vlasy zvrátil hlavu do zadu. Vyjekla jsem bolestí.
"Nech ji!" zařval něčí hlas. Upír se otočil a ušklíbl se.
"A co když ji nenechám? Co s tím uděláš, ty ubohý človíčku." Nasadil lítostivý tón a sekundu poté se vražedně zasmál.
"Zabiju tě." Předtím jsem si ani pořádně nevšimla, kdo že to vlastně promluvil. Teprve teď, když neznámý přišel blíž, jsem zjistila, že je to ten kluk z rána. Ani jsem nepostřehla, že šel s námi. Z myšlenek mě vytrhl upírův smích.
"Ale já jsem nesmrtelný!" začal se šíleně smát a mně se udělalo špatně. Hlavu jsem měla stále nakloněnou dozadu. Srdce mi bilo jako splašené. A upírovi oči si slastně prohlížely mou krční tepnu.
"Tohle si vychutnám. Krev plná strachu je ta nejlepší." Olízl si své rty a naklonil hlavu blíže k mému krku. Když své tesáky zabořil do mého krku, bolestně jsem vykřikla a před očima se mi udělaly černé mžitky. Cítila jsem, jak ze mě vysává krev a zároveň i mou sílu. Po chvíli se mi začaly podlamovat kolena. Už jsem to nebyla já, díky komu jsem stála. Byly to upírovy ruce, které si mě držely. Zavřela jsem oči a snažila se tu bolest nevnímat, ale přesně v tu chvíli to přestalo. Tvrdě jsem dopadla na zem, když mě upír pustil. Sám dopadl jen kousek vedle mě, kde se následně celý rozpadl.
"Arryn jsi v pohodě?" Leknutím jsem nadskočila a otočila se na toho kluka, který teď stál pár metrů ode mě. Jeho postava se mi čím dál více rozostřovala, a když stál přímo u mě, zřejmě aby mě mohl zvednout, z posledních sil jsem zavrtěla hlavou.
"To je tak strašně stupidní otázka. Jsi idiot." Viděla jsem, že mu koutky úst cukají v úsměvu.
"Vlastně jsem Christopher, ale idiot je taky fajn."
Probudila jsem se v měkkých peřinách. V hlavě mi pulzovalo a měla jsem pocit, že mi snad vybuchne. Neochotně jsem otevřela oči, ale proud světla mi je zase rychle zavřel.
"Arryn? Jsi vzhůru?" promluvil na mě něčí hlas. Zakývala jsem hlavou, ale oči neotevřela.
"Nemůžeš zatáhnout závěsy nebo něco?" řekla jsem rozmrzele a onen hlas se zasmál.
"No tak to nemůžu. Žádné tady nejsou." Naštvaně jsem zavrčela a odlepila od sebe víčka. Chvíli jsem mžourala proti světlu, ale za chvíli jsem si zvykla.
"Kde to jsem?" zeptala jsem se a pohlédla na postavu sedící na mé posteli. Chvíli jsem nemohla zaostřit, ale poté se mi to povedlo. Byl to Reit. On? Proč je tady zrovna on?! Nadávala jsem v hlavě.
"Jsme v táboře. Abych byl přesný tak v hlavním domě." Pokusila jsem se posadit. Při tom nepatrném pohybu mi tělem projela ohromná bolest. Musel mi vypít téměř všechnu krev. Jinak nechápu, proč se cítím tak unavená a všechno mě bolí. Se zkřiveným obličejem jsem si Reita prohlédla a zjistila, že nemá jediný škrábanec.
"Takže jste mě odnesli?" Mlčky přikývl a já zavrtěla hlavou.
"Co je?" zeptal se a já jej probodla pohledem.
"Mohl bys mi vysvětlit, co se to tam ksakru stalo? Všichni jste tam jenom stály a koukali! Nebýt Christophera, tak bych tady už nebyla! Co jste si do háje mysleli?!" Jednu chvíli jsem se cítila trochu neoprávněná si na něco ztěžovat. Přeci jenom mě vzali mezi sebe a bylo to moje rozhodnutí jít s nimi na lov. Ale o okamžik později tenhle pocit vyprchal a dostavil se místo něj pouze vztek. To oni pořád tvrdí, jak mi věří! Tak proč sakra něco neudělali? Proč mi nepomohli?! Nemyslíš spíš, proč ti on nepomohl? Zašeptal tichý hlas v mé hlavě.
"Prosím, nech mě to vysvětlit." Vytrhl mě z myšlenek Reitův hlas. Když jsem nic neříkala, pokračoval. "Arryn, strašně mě to mrzí. Já…" odmlčel se "nevěděl jsem, co mám dělat. Prostě jsem… ztuhl." Vyhrkl najednou. Chvíli jsem jen omámeně seděla a potom se začal smát.
"Ztuhl? Ty jsi ztuhl? Děláš si srandu? Jdeš na výpravu, ve které je téměř stoprocentní šance, že na někoho narazíš a ty prostě ztuhneš?" Nevěřícně jsem hleděla do Reitova obličeje, který se ve vteřině z omluvného změnil na naštvaný. A to hodně.
"Asi nemá cenu vysvětlovat víc." Nasupeně se postavil a přešel ke dveřím.
"Tak promiň, že jsem málem umřela!" Vytočeně se na mě otočil a s hlasitým vzdychnutím řekl.
"Neměla jsi na něj mluvit. Můžeš si za to sama." Probodla jsem ho pohledem.
"Aha. Takže za všechno můžu já. Proč ne. Jsem nová a nikdo mi nevěří. Tak proč to nehodit na mě, že?" pohrdavě jsem si odfrkla. "Ani nevíš, proč jsem to udělala." Poslední větu jsem spíše zašeptala, ale on ji zřejmě slyšel, protože se zastavil v otevřených dveřích, otočil se a vyčkávavě se na mě díval.
"Tak proč jsi na něj mluvila?" zeptal se.
"Protože jsem vám chtěla získat čas. Abyste mohli odnést zásoby. Což se vám, jak doufám, povedlo nebo ne?" Přikývl a dveře zase zavřel. Přešel zpět k mé posteli a sedl si.
"Uznávám, že to bylo chytré. Ale bodnout ho dýkou? Opravdu?" Zabořila jsem svůj pohled do červenomodrých peřin.
"Bylo to hloupé. Já vím. Ale já jsem zvyklá bojovat. Jsem zvyklá… tak trochu ohrožovat svůj život pro získání čehokoliv, co chci." Zvedla jsem svůj pohled a zkoumala Reitovu tvář. Jeho rysy trochu změkly a on se smutně usmál.
"Chápu tě. Muselo to být těžké. Když jsi byla sama." Přikývla jsem a potom vyhrkla.
"Ale stejně to nevysvětluje, proč všichni zůstali stát. To nikomu nefungoval pud sebezachování nebo co?" viděla jsem, jak se narovnal.
"Budu ti to muset vysvětlit úplně celé. Víš, ono je to tady tak. Každá skupina má svého vedoucího a ten vydává rozkazy, které se musí poslouchat. Já vedu skupinu Lovců a občas i Hlídky. To je ale vedlejší. Hlavně jsem chtěl říct, že když jsem ztuhl já, ztuhli i ostatní. Až po nějaké chvíli jsem si uvědomil, co se děje a poslal jsem ostatní, aby utekli se zásobami. Měl jsem ti pomoct. Vím to. Ale kdybys cítila, to co já… " zakroutil hlavou a já měla pocit, že se mu v očích zaleskly slzy. Ale když se na mě podíval, už tam nebyly.
"A co jsi cítil?" zeptala jsem se a jeho pohled se naprosto změnil. Už nebyl smutný, hodný a důvěřivý. Teď byl tvrdý a nelítostný.
"To ti říct nemůžu. Nikdo to neví. A stejně bys mi nevěřila." Otočil se ke mně zády a vydal se ke dveřím.
"Jak víš, že bych ti nevěřila?" zeptala jsem se, ale on už byl pryč.
Rozhodla jsem se, že se půjdu podívat ven. Jakmile jsem si stoupla na nohy, přejela přese mě vlna bolesti a únavy a já sebou málem plácla zpátky na postel. Z hrdla se mi vydral podrážděný vzdych. Naproti mně bylo pověšené zrcadlo. Podívala jsem se na sebe a málem vykřikla zděšením. V obličeji jsem byla ohromně bledá. Fialové kruhy pod očima a konečky vlasů slepené krví mému vzhledu dodávaly pocit, že i já sama bych teď mohla být upírkou.
"Bezvadný," šeptla jsem si sama pro sebe a za svými zády uslyšela smích. Otočila jsem se a uviděla Christophera.
"Ahoj." Pozdravil a já se usmála.
"Ahoj," odpověděla jsem a vydala se směrem k němu.
"Proč si nelehneš?" zeptal se starostlivě a já povytáhla jedno obočí.
"Nemíním ležet celý den v posteli, když můžu chodit." Vyšla jsem ze dveří a pomalým krokem se rozešla k budově se sprchou. Cítila jsem se strašně malátná a jako bych každou chvílí měla omdlít.
"Tomuhle ty říkáš chůze?"ušklíbl se. Bouchla jsem ho do ramene a řekla.
"Nech toho! Já za to nemůžu." Zasmála jsem se.
"On tě asi pořádně zřídil co?" Podívala jsem se na něj a chvíli si ho prohlížela. Byl o hlavu vyšší než já a měl nádherně zelené oči. Světlé vlasy mu maličko padaly do očí a krásně tvarované rty mu pohrávaly v úsměvu.
"Nebýt tebe, dopadla bych mnohem hůř. Díky."
"Počkat, počkat. Cože jsi to řekla? Díky?" Mírně jsem se začervenala a neodpověděla. Nebyla jsem zvyklá kohokoliv rosit nebo někomu děkovat. Vždy jsem to byla jenom já. Bojovala jsem o svůj život a vedla jsem si docela dobře. To, že mě někdo zachránil, byl obrovský nezvyk a já nevěděla, jak na to správně reagovat.
"Takže prosím neřekneš, ale díky jo?" zasmál se a já pokrčila rameny.
"Ty jsi divná. Samozřejmě v dobrém." Podívala jsem se na něj a zasmála se.
"To jde?" Nechápavě se zamračil a já pokračovala. "Myslet slovo divná v dobrém." Usmál se a já si v té chvíli pomyslela, že je opravdu krásný. Ne. Řekla si, žádní kluci! Sakra! Vzpamatuj se! Okřikla jsem sama sebe. Aniž jsem si to uvědomila, byli jsme u sprch.

"Já se jdu umýt. Takže…" On přikývl a podstoupil ode dveří. Potom se otočil zády. Ušklíbla jsem se a vstoupila do budovy. Nikdo tu nebyl. Nechtěla jsem se jít osprchovat celá, protože jsem si nebyla jistá, že bych to zvládla. Studená voda na kompletně unavené tělo… Buď by to byl probuzující šok anebo bych sebou mohla seknout. A to jsem nehodlala riskovat. A tak jsem jen přistoupila k umyvadlu a opláchla si obličej. Poté jsem se namočila vlasy a pokusila se z nich vymýt zaschlou krev. Jakž takž se mi to podařilo a tak jsem se trochu usmála. Poodstoupila jsem od umyvadla a otočila se k protější stěně. Vyselo na ni zrcadlo, kterého jsem si před tím nevšimla. Bylo docela špinavé a prasklé, ale svému účelu pořád sloužilo. Přistoupila jsem k němu a prohlédla se. Zaschlou krev jsem smyla, ale obrovské kruhy pod očima zůstaly. Potichu jsem vzdychla a pomalým krokem se vydala pryč z budovy. Už jsem necítila takovou bolest, jako když jsem se probrala, ale ráj to taky nebyl. Jakmile jsem vyšla ven, někdo tam na mě čekal. A radost sem z toho rozhodně neměla.

Tak doufám, že se vám kapitola líbila. :)
Callia
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jess Jess | 10. března 2015 v 18:23 | Reagovat

Doufáš?! Jak by se tohle někomu nemohlo líbit?! :O :33
Dostala mě věta: "Vlastně jsem Christopher, ale idiot je taky fajn." Musela jsem to tady rozdýchávat ještě hodinu po přečtení! :D Jinak kapitola moc povedená!(jak jinak :3)
A copak má asi Reit za tajemství, huh? :3 :D
Budu vyčkávat další kapču! :)

2 Eliz Eliz | Web | 10. března 2015 v 18:39 | Reagovat

Pěkná a vtipná kapitolka! :)
Já bych ocenila třeba nějaké recenze i vykecávačky by byly super :)

3 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 10. března 2015 v 21:21 | Reagovat

Ta věta je vážně geniální. Je to jedna z tvých nejlepších hlášek vůbec (myslím to "Vlastně jsem Christopher, ale idiot je taky fajn").
Reita mám čím dál tím raději, a myslím, že mi to ještě dlouho vydrží.
Máš na psaní vážně talent a používáš úžasná slovní spojení, jen tak dále!
Jinak, já bych ocenila buďto ty kecací články, nebo kapitoly, ale je to na tobě.

4 Callia Callia | 10. března 2015 v 22:03 | Reagovat

[1]:  Strašně moc díky. :) :33

[2]:  Moc díky. :) A pokusím se zveřejňovat i jiné články, než jen povídky. :D

[3]:  Opravdu moc a moc děkuji. :3 Tvoje komentáře vždycky strašně potěší. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama