Jediná bez přání- 8. Kapitola

15. března 2015 v 22:14 | Callia |  Jediná bez přání (přepis)
Ahojky. Tak jsem tady s dalším článkem. A vidíte správně, je to další kapitola JbP. Vím, že jsem vám slíbila článek, ve kterém vám objasním, proč jsem vlastně jela do Prahy,a el jaksi jsem zjistila, že není moc co říct. :D V Praze se konala jakási kvalifikace na mistrovství evropy v kulečníku (nebo něco podobného) a taťka se tam chtěl jet podívat. No a jelikož tam jel v Pátek a brášin chtěl jet taky a mamka taky, musel ajsem automaticky odjet taktéž, protoe moje babička jela na hory a já bych musela zůstat doma sama. (Tady vidíte, jakmoc mi v tomhle moji rodiče věří.) -_- Ale docela s emi tam líbilo. Pochodili jsme po obchodech, byli jsme na Karlově mostě a tak podobně. Jediné mínus bylo to hnusné počasí. Pořád mrhoilo a byla fakticky strašná zima, takže očekávám, že v nejbližší době mě skolí nějaký kašel nebo škrábání v krku. Už se na to těším! (Ironie, samozřejmě) :D

Oh god... Tomu říkám výkec. No co už... Nebudu vás více zdržovat. Užijte si kapitolu. :)
PS: Ti co mě sledují na Wttpadu ci už tuhle kapitolu mohli přečíst dřív. Stejně jako tu nadcházející. :)
Více v celém článku.


8. Kapitola
"Aarone." To jméno jsem spíše znechuceně odplivla. On si mě mezitím prohlédl od hlavy až k patě a poté se ušklíbl.
"Vypadáš jako chodící mrtvola. Nejsem si jistý, jestli je to lepší nebo horší než předtím." Začal se smát a já si pomyslela, že víc ubohosti se na světě už nenajde.
"Strašně vtipné. Když dovolíš…" chtěla jsem se prosmýknout okolo něho, ale on mě chytil za ruku a přitáhnul blíž.
"Nedovolím." Sykl mi do ucha a švihl se mnou o zem. Zadržela jsem výkřik, který se mi dral z úst a naštvaně na něj pohlédla.
"To myslíš vážně?!" Rozhodila jsem rukama a vstala. Chvíli jsem se rozhlížela okolo a hledala Christophera. Vždyť tady stál! Nadávala jsem v duchu. Nakonec jsem pátrání vzdala a svůj pohled opět stočila k Aaronovi.
"Nech mě projít," řekla jsem vyrovnaným hlasem. Opět jsem se pokusila okolo něj protáhnout, ale jeho paže okamžitě dopadla na tu moji.
"Ty nikam nepůjdeš!" křikl a zaryl mi své nehty do kůže. Bolelo to, ale snažila jsem se nedat na sobě nic znát. Vydržím hodně, ale namyšlené idiotské slabochy ne.
"Hráblo ti nebo co?! Okamžitě mě pusť!" Hrozivě se zasmál.
"Ale proč bych to měl dělat? Ty tady nepatříš! Já jo! Kvůli tobě se na mě všichni dívají skrz prsty! Myslí si, že jsem vůči tobě zaujatý nebo co. Ale víš jaká je pravda? Já jsem jediný, který zůstal při smyslech. Nevěřím ti jediné slovo, které si vypustila z pusy. Jsi lhářka a vsadím se, že kdyby si měla možnost, zabila by si nás tady všechny!" na chvíli ztichl a poté dodal. "Škoda, že tě ten upír nezabil. Nemusel bych se o to teďka starat já." Vytřeštila jsem na něj oči a snažila se vyprostit ze sevření. Ale nešlo to. Ne, že by byl tak silný, ale potom, co jsem přišla o téměř všechnu krev, moje svaly jaksi ztratily veškerou sílu. Byla jsem ráda, že vůbec stojím.
"Cože? Tohle... Ty nejsi normální!" rozkřikla jsem se na něj, doufajíc, že to uslyší i někdo jiný.
"Myslíš si, že mě snad zajímá, co si myslíš?" ušklíbl se. Najednou jsem ucítila ostrou bolest v rameni. Otevřela jsem ústa ve výkřiku, ale jeho ruka mi v tom zabránila. Pootočila jsem hlavou a spatřila, jak mi z čerstvě otevřené rány vytéká krev. Vedle mě stál Aaron, v rukou držíc jakýsi nůž, jehož čepel teď měla barvu rudé růže. On mě fakt chce zabít! Tenhle debil mě chce zabít! Začínala jsem panikařit. Vždycky, když jsem se dostala do nějakých potíží, byla jsem v plné síle. Mohla jsem se bránit. Ale teď? Sotva jsem stála na nohou! A navíc… Když stojíte proti nějakému monstru, nemáte takový strach. Přeci jen už to není člověk, koho zabijete. Ale když stojíte tváří tvář člověku, je to naprosto jiný pocit. Nechcete mu nijak ublížit, i když to vypadá, že on sám se vás snaží zabít. Z myšlenek mě vytrhla další ostrá bolest. Tentokrát to bylo v žebrech. Viděla jsem Aaronovu zatnutou pěst. Ten hajzl!
"O co ti vlastně jde? Když nepočítám to, že se mě snažíš zabít." Zeptala jsem se, zatímco jsem v hlavě probírala své možnosti. Utéct jsem nemohla. To on se tady vyzná a navíc bych to s mojí energií ani nezvládla. Křičet jsem nemohla. Zacpal by mi pusu. A bránit bych se taky nemohla, protože… A pak jsem si něco uvědomila. Jedním rychlým pohybem jsem sáhla do kapsy kalhot, které jsem měla oblečené. Čekala jsem, že tam nahmatám dýku, kterou jsem včera použila. Ale přišlo jenom zklamání. Nic tam nebylo. Zklamaně jsem nechala svou ruku klesnout podél těla a potichu jsem vzdychla. Najednou mě začala štípat tvář. Vražedně jsem na Aarona pohlédla.
"Otázky tady kladu já!"
"Zatím ses na nic nezeptal." Odsekla jsem. To ho zřejmě naštvalo, protože mi ke krku přitlačil nůž.
"Stačilo by, kdybych jen maličko…" na krku se mi objevila slabounká červená rýha "přitlačil." Dívala jsem se mu přímo do očí. Pokud to chce udělat, tak fajn. Ale ať si u toho vychutná můj pohled. Ať vidí, jak mi pomalu vyhasíná světlo v očích. Ať ho to pronásleduje ve snech až do konce toho jeho mizerného života!
"Co to k čertu děláš?!" Jakoby mě někdo probudil z transu. Moje srdce se rozběhlo na plné obrátky, oči se rozšířily úlevou a rty se roztáhly v úsměvu. Přes louku se k nám hnal Reit.
"Snažím se nám všem zachránit život." Odpověděl Aaron, otáčejíc se na svého bratra. Využila jsem toho, že jeho pozornost nebyla směřovaná na mě a nejrychleji, jak jsem dokázala, se vydala zpátky k budově se sprchami.
"Ty parchante!" Zakřičel znovu Reit, tentokrát už jen pár kroků od Aarona. Vypadalo to, že chce Aaron něco říct, ale pěst, která mu dopadla na obličej, ho v mluvení umlčela. A potom se všechno událo nevysvětlitelnou rychlostí. Ti dva se do sebe pustili. Já tam pořád jen stála a omámeně na ně zírala. Zpoza domů začali vycházet další lidé, kteří nechápali, co se děje. A nakonec se vedle mě ocitnul Christopher, který mě chytil za ruku a začal odvádět pryč.
"Ne! Musíme je zastavit. Vždyť se tam zabijí!" zakřičela jsem na něj a pokusila se mu vytrhnout.
"Neblázni. Reit je mnohem silnější než jeho bratr. Zvládne ho. A teď pojď." Znovu jsem se ohlédla k budově. Stálo tam několik lidí a vypadalo to, že od sebe ty dva odtrhují. Úlevně jsem si oddychla.
"Kam to jdeme?" Zeptala jsem se. Volnou rukou jsem si sáhla na rameno, ze kterého stále ještě tekla krev. Tohle není dobré. Už takhle jsem slabá. Nemůžu přijít ještě o další krev.
"Do tvého nového domu." Vytrhl mě z myšlenek Christopherův hlas. Zmateně jsem povytáhla obočí.
"Ale vždyť…" Rychle mi skočil do řeči.
"Arryn. Kdybychom tě tady nechtěli, jsi už buď to mrtvá, nebo někde hodně daleko za lesem. Ale místo toho jsi tady. Nemusíš se ničeho bát. Všichni tě už přijali." Ironicky jsem se zasmála.
"Nevím, jestli sis toho všiml, ale právě mě chtěl někdo zabít! Neřekla bych, že mě všichni… jak říkáš, přijali." Christopher otevřel ústa k tomu, aby něco řekl, ale potom je zase zavřel a mlčel. Po chvíli jsme se ocitli před velký bílým domem. Vypadal, jako by ho někdo právě postavil. Skoro vůbec nebyl otřískaný, okna měl všechna v pořádku, dveře byly celé a na svém místě.
"Tak tady budeš ode dneška bydlet." Otevřel dveře a pokynul mi, abych vešla. Neochotně jsem překročila práh domu. Všude okolo mě byly barevné stěny. Modrá, oranžová, bílá, zelená. Bylo to… Zvláštní. Zdi, které by nebyly zničené, nebo špinavé jsem neviděla opravdu dlouho. Ten, kdo tu bydlel, měl asi hodně rád barvy. Pomyslela jsem si.
Rozešla jsem se směrem k nějakému pokoji a prohlížela si ho. Světle oranžové stěny, bíle povlečená postel a tmavě hnědé skříně. Byl to opravdu pěkný pokoj. Otočila jsem se, abych se zeptala, kdo tady bydlí, ale Christopher za mnou nestál. Zamračila jsem se.
" Kde jsi?" křikla jsem.
"Tady." Ozvalo se z vedlejší místnosti. Vydala jsem se tam a zjistila, že je to něco jako obývák. Nacházel se v něm stůl, nefungující televize a uprostřed místnosti béžový gauč, na kterém se rozvaloval ten, kterého jsem hledala
"Nechci tě rušit při tvém odpočinku, ale docela by se mi hodil obvaz nebo něco. To rameno pořád krvácí a já už takhle nemám dostatek krve." Ušklíbla jsem se nad tím, jak moc velká pravda to je. Christopher poplašně vyskočil a vydal se rovnou do kuchyně. Rozešla jsem se za ním. Z jedné z horních skříněk vytáhl lékárničku, otevřel ji a vzal jakýsi bílý čtvereček z látky a obvaz. Když mi onen bílý kousek přitiskl k ráně, sykla jsem bolestí a on se zasmál.
"Venku tě málem zabijí, ale ty nic. Nevykřikneš, nezavoláš si pro pomoc prostě nic. Ale jakmile ti někdo začne obvazovat rány, tak tady skučíš jako dítě u doktorky." Zavtěl hlavou a začal mi rameno omotávat obvazem.
"Vždyť ty sám jsi říkal, že jsem divná." Pohlédl mi zpříma do očí a usmál se. V jeho krásných zelených očích tančily jiskřičky pobavenosti a ještě něčeho, co jsem nedokázala rozluštit.
"Ale taky jsem říkal, že jen v tom nejlepším slova smyslu." Pokrčila jsem rameny, což mi přivodilo ještě větší bolest. Zatnula jsem zuby a zavrtěla hlavou.
"Takže… Kde mám ten pokoj?" Christopher se vydal chodbou, ve které se nacházelo několik dveří, ale on se zastavil až u úplně posledních. Otočil se na mě a řekl.

"Vítej." Otevřel dveře a já vešla.

Tak co vy na to? :)
Callia
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 16. března 2015 v 7:19 | Reagovat

Zdá se mi to, nebo si oproti minulé verzi více popisovala pocity hlavní hrdinky?
Jinak se mi to ale samozřejmě moc líbilo, je to jedna z mých neoblíbenějších povídek. Nezbývá mi, než říct, že si vedeš opravdu výborně.
Vážně. Ani nevím, jak tě pochválit, abych se pořád neopakovala. Zkrátka nádhera.

2 Callia Callia | 16. března 2015 v 16:23 | Reagovat

[1]:  Je to dost možné. Ono.. Připadá mi, že v té předchozí verzi jsem měla hodně krátké kapitoly a přišlo mi to celkově hodně takové... uspěchané. Tak jsem se rozhodla trochu více popisovat, i když je to u mě docela nezvyk. :D A jinak ti opět strašně moc děkuji. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama