Jediná bez přání- 9. Kapitola

23. března 2015 v 9:02 | Callia |  Jediná bez přání (přepis)
Ahojky. Nebudu to nijak okecávat, jelikož máme psaní deseti a já jaksi píšu dvouma prstama a ještě k tomu článek. :D Takže... Užijte si kapitolu. :D :)
Více v celém článku.


Vešla jsem do svého nového pokoje. Byl malý a útulný. Jeho stěny nesly barvu nebe, uprostřed stála postel s bílým povlečením a vedle ní malý noční stolek. O kousek dál byla poměrně velká tmavá skříň a vedle ní kulaté zrcadlo. Na druhé straně bylo zavřené okno, které do pokoje propouštělo sluneční světlo. Uvědomila jsem si, že je tady nějaké horko. Možná i větší jak venku. Je léto, tak proč se divíš? Protočila jsem oči a plácla sebou na postel. Chvíli jsem zírala do stropu a pozorovala jednotlivé prasklinky, táhnoucí se přes strop.
Asi po pěti minutách naprostého ticha a zírání nikam jsem se postavila na nohy a rozešla se směrem ke skříni. Neočekávala jsem, že by v ní něco bylo, ale za zkoušku nic nedám. Otevřela jsem ji a zůstala v úžasu stát. Nacházelo se v ní několik poliček, ve kterých byly uskládané hromádky oblečení. Tolik věcí jsem neviděla po hromadě ani nepamatuji.
"No to si ze mě děláš…" řekla jsem, ale něčí hlas mě ve větě zarazil.
"Srandu?" Otočila jsem se směrem ke dveřím, ve kterých stál Christopher. Úplně jsem na něj zapomněla! Sakra! Jak můžu zapomenout na člověka?!
"Chtěla jsem říct jiné slovo, ale i tohle se dá." Usmála jsem se a zavřela skříň. Čtyřmi krátkými kroky jsem přešla pokoj a zastavila se kousek od Christophera.
"Potřeboval si ještě něco?" Chvíli si mě prohlížel a poté přikývl.
"Nechtěla by ses tady porozhlédnout?" Pokrčila jsem rameny.
"Tak jo. Ale první se převleču, dobře? Je tady vážně strašné vedro." Zasmál se a ustoupil o pár kroků do zadu. Zavřela jsem za sebou dveře a znovu se vydala ke skříni. Vytáhla jsem si světle modré tričko s krátkým rukávem a k tomu kraťasy. Popošla jsem k zrcadlu a podívala se na sebe. Kruhy pod očima byly pořád poměrně vidět a červená čára na krku mi na vzhledu rozhodně nepřidávala. Vzdychla jsem a od zrcadla se odvrátila. Potom jsem otevřela dveře a zářivě se na Christophera usmála.
"Jdeme?" zeptala jsem a vydala se do chodby. Po chvíli jsem si uvědomila, že za mnou nejde. Zastavila jsem se a dala ruce v bok.
"Tak co je? Zíráš na mě, jak na opice v ZOO." Vrtěl hlavou na tváři rozpustilý úsměv.
"Arryn, tohle nám tady dělat nemůžeš." Povytáhla jsem jedno obočí.
"Jak to myslíš?" zeptala jsem se a on na mě ukázal,
"Takhle se obléct. Jsi moc pěkná a to oblečení to jenom podtrhuje. Nevím, jestli sis toho všimla, ale skoro nikdo tady nechodí v kraťasech." Zakoulela jsem očima a chvíli uvažovala.
"To měl být kompliment?" vypadlo ze mě. Zasmál se, ale neodpověděl.
"Co je vůbec v těchto dveřích?" Ukázala jsem směrem do chodby, kterou jsme zrovna procházeli.
"V těch dvou dveřích na začátku chodby bydlí Timer a Julie. A v těchto dveřích" kývnul směrem k místnosti, okolo které jsme zrovna prošli "bydlím já." Překvapeně jsem pozvedla obočí. Chvíli jsme ani jeden nic neříkali a nakonec jsem to ticho prolomila já.
"Christophere, proč mě dali zrovna tady?" Spíše, proč mě dali k tobě?Pomyslela jsem si a upřeně ho pozorovala. Vypadalo to, že ho moje otázka trochu zarazila, ale potom se usmál a řekl.
"Byl tady volný pokoj. A prosím tě, neříkej mi Christophere. Jsem Chris." Přikývla jsem a prošla skrz dveře do kuchyně. Tenhle dům nebyl nijak velký a tak jsem začala uvažovat, co mi chtěl Chris vlastně ukázat. Všechno jsem stejně už viděla, když jsme sem vešli.
" Za chvíli bude oběd. Měli bychom jít k hlavnímu domu."
"Oběd?" zeptala jsem se zmateně.
"Přesně tak. Zní to neuvěřitelně co?" zazubil se na mě. Přikývla jsem a potom jsme vyšli z vchodových dveří.
Nejméně polovinu cesty jsme oba dva mlčeli. Nakonec to ticho prolomil Chris.
"Víš, chci, abys věděla, že…" nestihl to doříct, protože z hlavního domu se ozvalo hlasité bouchání.
" Co to je?" zeptala jsem se.
"Svolávání na oběd." Chápavě jsem přikývla a zrychlila krok. Chtěla jsem vidět, jak to všechno probíhá.
Jakmile jsem vešla dovnitř budovy, zůstala jsem stát jako socha. Všude se to hemžilo lidmi. A že jich byla opravdu spousta. Všichni si sedali ke stolům, někteří se smáli, jiní si povídali a někteří seděli mlčky. Bylo to zvláštní, vidět tolik normálních lidí po hromadě. Najednou do mě někdo vrazil tak prudce, že jsem málem spadla. Naštvaně jsem se ohlédla a uviděla vysokého kluka. Mohl mít tak dvacet. Hnědé vlasy měl velmi krátce střižené, tmavé oči se na mě rozzlobeně dívaly a zvláštně tvarované rty se pohybovaly. Počkat… On na mě mluví!
"Říkám ti, abys nestála ve dveřích! Jsi snad hluchá nebo co?" Omluvně jsem se na něj usmála.
"Promiň." Uhnula jsem mu z cesty a on s bručením prošel. Ještě nějakou chvíli jsem tam stála a hledala volné místo. Nakonec jsem si sedla na opuštěnou židli úplně vzadu.
"Arryn neseď tam tak sama. Pojď sem!" křikl na mě někdo a já se otočila po hlase. Spatřila jsem Chrise a potichu vzdychla. Žádní kluci! Žádní kluci! Slíbila sis to!Křičel můj vnitřní hlas a já pro jednou musela uznat, že má pravdu. Ale na druhou stranu jsem na sebe nechtěla upozorňovat ještě více, než doposud. A tak jsem se zvedla a přešla ke stolu, u kterého seděl Chris, onen vysoký kluk, který do mě vrazil a nějaká černovlasá dívka.
"Ahoj." Pronesla tichým hlasem.
"Ahoj," oplatila jsem jí pozdrav a usmála se.
"Jsem Julie a tohle je Timer." Kluk jen něco zavrčel a nevěnoval mi nejmenší pozornost. Obrátila jsem se pro to k Julii.
"Takže to vy jste ti spolubydlící?" Dívka se zasmála. Měla velmi milý úsměv a nádherné zelené oči. Ani nevím, jestli jsem takové někdy viděla.
"Jo. To budeme my." V tomhle duchu se nesla konverzace ještě několik minut. Povídali jsme si o tom, jak jsem se zabydlela, jak se mi tady líbí a tak dále. Jenže potom mě upoutal kluk, který zrovna vcházel do dveří. Byl to Reit. Jeho havraní vlasy a překrásné modré oči bych poznala kdekoli. Ale něco na jeho obličeji bylo jiné. Když prošel dveřmi a usedl ke stolu naproti mně, všimla jsem si, že přes polovinu tváře se mu rýsuje velká modřina. V duchu jsem si zanadávala. Chtěla jsem něco říct nebo se zvednout a přejít k němu. Ale zastavil mě v tom něčí hlas.
"Zdravím. Vím, že jste všichni hladový, ale ještě pár minut budete muset vydržet. Mám pro vás totiž novinku." Na chvíli se odmlčel a potom s úsměvem dodal "I když ona to tak novinka úplně neví. Mám pocit, že to všichni už stejně víte, ale nějaká ta oficialita tady být musí. Takže… Do naší skupiny přibyl nový člen. Byl bych moc rád, kdybyste se všichni seznámili s Arryn Wishans. Arryn, pojď sem ke mně." Zvedla jsem oči a zadívala se na Girenda, stojícího uprostřed místnosti. O co se snaží? Ptala jsem se sama sebe. Z boku do mě strčil Chris.
"Tak běž!" zašeptal naléhavě a já se neochotně zvedla. Všechny pohledy byli teď zaměřené na mě. Na sucho jsem polkla a vydala se k Girendovi. Jakmile jsem stála vedle něj, povzbudivě se usmál a spustil.
"Tohle je Arryn. Již dva dny je mezi námi. Já jsem ji přijal jako rovnocenného člena naší skupiny a ostatní, kteří již měli tu možnost ji poznat, také. Doufám, že ji tak přijmete i vy ostatní." Usmál se na lidi sedící u stolů. Někteří něco zabručeli a jiní pokyvovali hlavou. Stále jsem ale nechápala, proč tady musím stát.
"A teď… Nechtěla bys nám o sobě něco říct?" podíval se na mě a já vykulila oči. No dobře. Teď už to chápu. Promnula jsem si čelo a s tichým povzdechem řekla
"Dobře. Na vaši skupinu jsem narazila čistě náhodou, ale musím vám říct, že jsem za to neskutečně ráda." Chtěla jsem pokračovat, ale mužský hlas ozývající se ze zadu místnosti mě přerušil.
"Jistě že jsi ráda! Kdo by taky nebyl rád za přístřeší, skupinu a zásoby!" Jeho hlas byl rozzlobený a překypoval nedůvěrou.
"Myslíte si, že potřebuji skupinu pro přežití?" odfrkla jsem si "Nepotřebuju žádnou skupinu. Ani zásoby a ani přístřeší. Přežila jsem rok v divočině úplně sama." Pár lidí zatajilo dech a nevěřícně vrtělo hlavou.
"Tak proč jsi tady, když nás nepotřebuješ?" zeptal se najednou Reit. Nechápavě jsem na něj pohlédla. Tohle bylo podlé a on si to moc dobře uvědomoval. Svraštila jsem obočí a vyhledala jeho modré oči. Skrýval se v nich jakýsi pocit, který jsem toužila rozluštit, ale nepovedlo se mi to. Nakonec jsem promluvila.
"Nepotřebuji tady být. Ale chci tady být." Čekala jsem, co bude dál, ale všichni jen mlčeli. Začínala jsem se cítit trapně. Konečně se ujal slova Girend.
"Dobře. No… Alespoň už jsou teď všichni přesvědčení, že se nás nechystáš zabít. A teď bych rozdal jídlo." Přešel k nějakému stolu a usadil se a tak jsem rychle popoběhla ke stolu za Chrisem a také si sedla. Nějaká mladá dívka začala roznášet plechovky, ve kterých bylo…něco.
"Tomu říkám oběd." Ušklíbla jsem se a Chris se zasmál.
"Náhodou… Jsou to fazole s…" se znechuceným výrazem ve tváři nahnul plechovku k sobě a párkrát do ní dloubl lžičkou.
"S něčím, co vypadá, jako by to někdo vyblil?" šťouchla jsem do něj a on se ušklíbl.
"Skvěle. Právě jsem přestal mít hlad." Postavil své jídlo před sebe a se zamračeným pohledem jej pozoroval.
"Hej!" křikl na mě. Leknutím jsem nadskočila a málem se udusila soustem, které jsem zrovna měla v puse.
"Co je?" zeptala jsem se a on nevěřícně vrtěl hlavou.
"Ty to opravdu jíš!" ukázal na mou poloprázdnou plechovku. Pokrčila jsem rameny.
"Mám hlad. A navíc to není zase tak špatné."
"Před chvílí jsi řekla, že to vypadá jako blitky." pozvedl obočí a já se zasmála.
"To, že to vypadá jako blitky, ještě není důvod k tomu to nejíst." Nabrala jsem si další sousto a zašklebila se na Chrise.
"Jsi vážně divná," řekl a zaujatě si mě prohlížel. Pozoroval můj obličej. Od očí, přes nos až k ústům. A já si jej prohlížela také. Jeho světlé vlasy mu trochu padaly do obličeje. Zelené oči se na mě dívaly a jeho krásně tvarované rty byly zvlněné do úsměvu. Povytáhla jsem koutky úst. Žádní kluci sakra! Okřikla jsem sama sebe. Sklopila jsem svůj pohled zpátky k jídlu a s úšklebkem na tváři řekla.
"To už si mi říkal. Několikrát." Chris se zasmál a zadíval se na svou stále ještě plnou plechovku.
"Takže říkáš, že se to dá jíst?" ukázal prstem a já přikývla.
"Tak fajn." Vzal si lžičku a nabral fazole. Nedůvěřivě si nabrané jídlo prohlížel, poté si jej strčil do pusy, chvíli žvýkal a nakonec se usmál.
"Není to zase tak špatný, co?" přikývl a nabral si další.
"Tohle je jedna z mála věcí, na kterou jsem si ještě nezvykl." Zavrtěl hlavou a já si všimla, že už měl svou plechovku prázdnou. Nechápavě jsem se na něj podívala a potom mi to došlo. Oči se mi rozšířily pochopením.
"Jak dlouho tady vůbec jsi?" Chris se na mě podíval a poté se usmál.
"Teprve měsíc, Arryn. Takže jsem v podstatě taky nováček." Zírala jsem na něj s povytaženým obočím a nevěděla co na to odpovědět. Rychle jsem se rozhlédla po jídelně a všimla si, že Reit tady už nebyl. Omluvně jsem se na Chrise podívala a řekla.
"Já už asi půjdu." Nevěděla jsem, co udělat s prázdnou plechovkou, ale jelikož ji všichni ostatní nechali na stolech, udělala jsem totéž a vstala od stolu. Christopher mě chytil za ruku a zamračeně se na mě podíval.
"Kam chceš jít?" Pokrčila jsem rameny.
"Nevím. Jen tak se projít." Viděla jsem, že se trochu nadzvedl a tak jsem rychle dodala. "Sama. Chci si trochu pročistit hlavu a uspořádat si myšlenky." Přikývl a já se usmála. Potom jsem se otočila a vyšla z hlavní budovy.
Callia
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 23. března 2015 v 16:26 | Reagovat

Přestávám mít ráda psaní všemi deseti. Navíc, máme takový program, ve kterém si očividně moc nedali práci se smysluplností vět, a někdy jsou to dokonce jen shluky písmen.
Ale dobře, teď už ke kapitole. Moc se mi to líbilo, jako vždy, je to od tebe asi má neoblíbenější povídka. Umíš čtenáře natěšit na pokračování, a to se mi moc líbí.
Našla jsem tam jen jednu chybu, na kterou bych tě ráda upozornila:
Slovo "kraťase". Ono to totiž zní docela legračně, což by v tomto smyslu nemělo. Správný tvar je kraťasy, jestli se nepletu.
Ale toho si stejně málokdo všimne. Píšu to jen proto, že tuto povídku opravuješ, tak jsem myslela, že by ti to mohlo pomoct.
Jinak je to ale moc krásné, těším se na pokračování!

2 Callia Callia | 23. března 2015 v 19:04 | Reagovat

[1]:  Moc díky. :) A to slovo opravím. Já si to ani neuvědomila, protože kraťase říkám úplně normálně. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama