Nocturna creaturis- 3. Kapitola

2. března 2015 v 21:51 | Callia |  Nocturna creaturis
Ahojky. Tak jsem tady s dalším článkem. Vím, že tady poměrně dlouho nic nepřibylo a za to se omlouvám, ale o jraních prázdninách jsem neměla řístup k Wi-fi, jelikož jsem nebyla doma no a potom... Potom jsem hold nějak neměla náladu na psaní. :D Doufám, že vám to nijak extra nevadí. :D
Tahle kapitola je sice trochu kratší (trochu víc kratší), ale i tak doufám, že si ji užijete. Nic moc se v ní nestalo, ale za to ta další a ta další budou stát za to. Doufám. :D Ještě uvdím, jak se mi je podaří napsat. :)
Tak ateď už nechci zdržovat, takže se dejte do čtení! :)
PS: Málem bych zapomněla!!! Tenhla nádherný obrázek k povídce mi vytvořila adminka/blogerka Vera z katalog-pribehu.blogspot.cz a musím říct, že je vážně skvělá!!! :33 Takže ještě jednou moc a moc děkuju. :)
Více v celém článku.


3. Kapitola
Konečně jsem byla ze školy doma. Unaveně jsem se svalila na postel a zavřela oči. Dnešek mi dal fakticky zabrat. Bolest hlavy, všichni ti lidé a jejich emoce, ten divný pocit a hlavně Cailean. Převalila jsem se na břicho a zavrčela do polštáře. Uslyšela jsem otevírání dveří a mužské kroky blížící se k mému pokoji. Skvělé. Pomyslela jsem si ironicky. Posadila jsem se přesně v okamžiku, kdy můj otec otevřel dveře.
"Ahoj,"řekl hrubým hlasem a vešel dovnitř.
"Ahoj," odpověděla jsem. Čekala jsem, jestli se začne na něco vyptávat. Musel cítit, jak moc jsem byla nesvá. Tedy… Abyste to pochopili. Jakmile vstoupíte do smečky, zažíváte pocity ostatních. Ale ne všechny. Jen ty, které jsou nejsilnější. Například, když někomu někdo zemře nebo si naopak někdo někoho vezme. Pocity smutku a radosti. V tu chvíli si připadáte, jakože s tím druhým člověkem sdílíte jedno tělo, jednu duši. Že jste ve stejném okamžiku na tom stejném místě. Ale můj otec je alfa. Má zodpovědnost za všechny členy smečky a možná i kvůli tomu je jeho schopnost…rozvinutější. On prožívá každý náš pocit. Pozná, když se bojíte, když jste nervózní, když se smějete nebo pláčete. Dokonce stačí, abych se rozesmála u filmu a on to cítí. Už mnohokrát se stalo, že jsem s ním chtěla mluvit, ale on jakoby byl někde úplně jinde. A možná že taky byl.
"Co se dneska stalo?" Z mých myšlenek mě vytrhl jeho hlas. Zavrtěla jsem hlavou.
"O nic vážného nešlo. Jen jsem zřejmě nebyla tolik připravená, jak jsem si myslela. Ty emoce a všichni ti lidé…" A ten divný kluk, který mi přiváděl obrovské bolesti hlavy! Promnula jsem si spánky a pokřiveně se na otce usmála. Ten jen naklonil hlavu na stranu a potichu vzdychl.
"Proč to děláš, Nox? Nevěříš mi?" Můj dech se na chvíli zastavil. Samozřejmě, že to poznal. Poznal, že jsem mu něco zatajila. Jsem blbá! V duchu jsem se okřikla.
"Samozřejmě, že ti věřím," špitla jsem.
"Tak proč mi neřekneš, co se skutečně stalo? Byla jsi tak strašně rozrušená… Nikdy v životě jsem necítil něco tak silného. Měl jsem obrovský strach, že se ti něco stalo. Že ti někdo ublížil. A potom… Potom si se zklidnila a já byl naprosto zmatený." Chtěla jsem protočit oči. On, že byl zmatený? A co teprve já? Zhluboka jsem se nadechla a co nejklidnějším hlasem pronesla.
"Ze všech těch emocí a toho stresu a těch pohledů, které na mě celý den padaly… Neudržela jsem se. Na okamžik se mi změnily smysly. Byla to opravdu jen vteřina! A já se pak bála, jestli to náhodou někdo neviděl." Otec mhouřil oči a jeho rysy v obličeji ztvrdly.
"Říkal jsem ti, ať si na tohle dáváš pozor."
"Já vím. Omlouvám se." Sklopila jsem hlavu a zadívala se na chlupatý béžový koberec, který pokrýval mou podlahu. Otec tam ještě nějakou chvíli stál a já na sobě cítila jeho pohled. Potom to zřejmě vzdal, vzdychl a rozešel se ke dveřím.
"Vím, že jsi mi neřekla všechno, Nox. A jen abys věděla, nejsem na tebe naštvaný. Jsem zklamaný. Zklamaný z toho, že mi nevěříš. Ať už jako svému otci, nebo jako svému vůdci." Zavrtěl hlavou a těsně před tím, než zavřel dveře, řekl. "A mimochodem, zítra přijede zbytek smečky." Překvapením jsem vytřeštila oči.
"Proč?" zeptala jsem se. Chvíli to vypadalo, že mi otec vůbec neodpoví a prostě jen zavře dveře, ale nakonec na mě pohlédl a pokrčil rameny.
"Jen tak, bez důvodu. Jsme přeci rodina a ta se někdy prostě musí setkat." Potom už jen cvakla klika a já zůstala sama v tichém bílém pokoji se zmatenými myšlenkami. Jen jednou v mém životě se sešla celá smečka. A to bylo tehdy, když naše území ohrožovali nějací jiní vlkodlaci. Ale tady se nic takového neděje, nebo snad ano?
Rozespale jsem otevřela oči. Párkrát jsem si je promnula a nakonec se neohrabaně posadila v posteli. Bylo asi třičtvrtě na sedm a to znamenalo, že je čas se jít nachystat do školy. S povzdechem jsem ze sebe shodila peřinu a vyšla směrem ke skříni. Vytáhla jsem si nějaké bílé tričko s barevným nápisem a k tomu klasické rifle. Nasoukala jsem se do oblečení a poté odešla do koupelny. Po ranní hygieně jsem se vrátila zpět do pokoje, abych sebrala batoh, ale jakmile jsem otevřela dveře, hlasitě jsem vyjekla.
"Do prdele!" Leknutím jsem nadskočila, když se uprostřed pokoje objevil Alex.
"Nox! Taky tě rád vidím!" Dvěma dlouhými kroky se přesunul ke mně a pevně mě objal.
"Co tady děláš?" zeptala jsem se zmateně, snažíc se ho od sebe odtlačit.
"Copak ti tvůj otec neřekl, že přijedeme?"Teď vypadal překvapeně on, zato já se musela plácnout do čela.
"Jasně. Já zapomněla. Říkal mi to. Takže… Vy už jste tady? Všichni?" Alex se jen zářivě usmál.
"Do posledního člena." Chytil mě za ruku a začal mě táhnout pryč z domu. Jak jsem předpokládala, všichni stáli na naší zahradě a povídali si spolu. Jakmile jsem vyšla, všechny pohledy se stočily směrem ke mně.
"Ahoj,"pronesla jsem s úsměvem na rtech. Ostatní se také začali usmívat a jeden přes druhého na mě hulákaly své pozdravy. Bylo zvláštní vidět je všechny pohromadě. Tolik lidí, tváří, které se změnili. Spoustu z nich jsem málem ani nepoznala. Naše smečka totiž patřila k těm největším. Členů bylo přesně patnáct, což je opravdu hodně. Ostatní smečky mývají takových sedm nebo osm. Takže si jistě umíte představit, že sehnat všechny členy je někdy opravdu náročné.
"Tak jak se ti tady líbí, Nox?" promluvil ke mně příjemný ženský hlas. Otočila jsem se za ním a uviděla osobu, kterou jsem toužila spatřit nejvíce.
"Babi!" vykřikla jsem a vrhla se jí okolo krku. Své šedivé vlasy měla stažené v drdolu a blankytně modré oči se na mě usmívaly.
"Taky tě ráda vidím, holčičko moje." Pohladila mě po vlasech a vřele se usmála.
"Je to tady docela fajn." Odpověděla jsem ji na otázku. Ona jen zavrtěla hlavou.
"Musíme si popovídat, co?" mlčky jsem přikývla. Tohle byla věc, kterou jsem nikdy nepochopila. Má babička nikdy nebyla v čele smečky. I přesto jsem měla dojem, jakoby ovládala stejné schopnosti jako můj otec. Vždycky dokázala vycítit náladu ostatních. Věděla, kdy si potřebuji povídat, kdy chci být sama, kdy mám chuť jít se bavit a kdy chci jen relaxovat. Ona jediná mi rozuměla. Chápala mé pocity, má rozhodnutí… Někdy jsem si říkala, jestli to náhodou není má matka a nejlepší přítelkyně dohromady. Ne, že bych svou vlastní matku neměla ráda, ale je ke mně spíše autoritou… Opravdu se ke mně chová jako rodič, ale někdy… Někdy prostě potřebuji, aby si mě vyslechla jako kamarádka. Aby semnou souhlasila a pochválila mě. Ne aby mě pořád jenom za něco soudila a říkala, co dělám špatně. Proto jsem teď málem skákala radostí, když přede mnou stála babička.

"Měla by si jít přivítat i ostatní. Objat se s nimi a tak. Já budu uvnitř." Něžně se dotkla mé tváře a potom se vydala dovnitř našeho domu.

Takže co na to říkáte? Líbilo alespoň trochu? :)
Callia
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 3. března 2015 v 21:14 | Reagovat

Líbilo se mi to, a moc (a překlikla jsem se o půl hvězdičky, mělo jich být pět :-)) Opravdu, máš takový zvláštní styl, díky kterému se mi tvé příběhy hrozně dobře čtou.
Kromě toho, připadalo mi to napínavé. Zejména z hlediska vztahů, hlavně Nox a jejího otce.
Jen tak mimochodem, ten obrázek je vážně překrásný.
A mimochodem podruhé, vidím, že sis také oblíbila jména, která mají v sobě "x" :-)

2 Callia Callia | 4. března 2015 v 19:20 | Reagovat

[1]:  Moc moc díky. :) A zajímalo by, jak přesně myslíš zvláštní styl, protože mě přijde docela neoriginální. :D A ano máš pravdu, opravdu jsem si nějak oblíbila x ve jménech. :D

3 Kira Kira | 4. března 2015 v 21:31 | Reagovat

Upřímně připadám si trapně , jak furt někde píšu že je to prostě boží :-D Ne opravdu velice povedená kapitola a tvůj styl psaní je vážně úžasný :-) Jinak ten obrázek je vážně krásný. Těším se na další kapitolu :-P

4 Vera Vera | Web | 6. března 2015 v 18:17 | Reagovat

Ještě jednou nemáš zač! :)

5 Callia Callia | 7. března 2015 v 12:32 | Reagovat

[3]:  Moc moc díky. :)

[4]:  :)

6 Ilía Ilía | E-mail | Web | 17. března 2015 v 10:30 | Reagovat

Píšeš moc hezky, vážně se mi to líbilo. Ale jsem pořád trochu zmatená z toho jejich vzájemného vztahu. Nevím proč, ten otec se mi nelíbí... připadá mi hrozně divný. Ale babička mi hned padla do oka. :)

7 Callia Callia | 17. března 2015 v 14:27 | Reagovat

[6]:  No... Ono to v podstatě má být divné, i když doufám,  že to v průběhu povídky trochu více pochopíte. Ale když je někdo zároveň váš otec a vůdce, tak to ani nejde, aby to bylo normální. :D Navíc s tím, že její otec dokáže vycítit všechny její pocity... Komu by se to líbilo?  :D Ale jak říkám... Doufám, že to ještě pochopíte. :) A jinak moc moc díky. :)

8 Yaraki Yaraki | Web | 9. dubna 2015 v 5:05 | Reagovat

Žoe vycítí "jen" pocity je ještě dobrý - dokud můj táta nevycítí moje skutky, jsem pořád v pohodě - jinak by asi zaplakal nad tím, co splodil :D každopádně jsem napnutá, cože se to vlastně děje, že se všichni sešli :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama