Agniteris- 10. Kapitola

6. dubna 2015 v 10:58 | Callia |  Agniteris
Ahojky. Tak sjem po delší době zase tady. Tentokrát s další kapitolou Agniteris. :) Je trochu kratší, ale to jsem si už nejspíše zvykli, že? :DD
A co Velikonoce? Taky je tak nesnášíte jako já? -_- Bože... Kdybychmohla ze svátků něco zrušti, jsou to právě Velikonoce.
Ale nebudu se nervovat nad tím, jak pošahaný je to svátek... Užijte si kapitolu. :) :D
Více v celém článku.


10. Kapitola
Seděla jsem na posteli a tiskla si ruce k hlavě. Už uběhlo asi deset minut od toho, co jsem kamarádky nechala stát pod schody a od té doby mi hlava třeštila. Nevěděla jsem, kde jsou, protože v pokoji se neukázali, ale upřímně… V té chvíli jsem je neřešila. Měla jsem totiž pocit, jakoby mi do mozku někdo píchal jehličky. Masírovala jsem si spánky, otevřela okno a dýchala nádherný čerstvý vzduch, ale vůbec to nepomohlo. Takovou bolest jsem ještě nezažila! Naštvaně jsem vstala z postele a začala dupat po pokoji. Něco prostě musí pomoct! Tak mysli! Přece nebudeš celý den s takovou bolestí! Jenže nic mě nenapadlo. Jednu chvíli jsem si pomyslela, že by mi mohl pomoci třeba nějaký prášek, ale poté jsem si uvědomila, že už nejsem v lidském světě. A že vlastně vůbec netuším, jestli tady nějaké léky mají anebo… Jak se vlastně uzdravují a léčí? Zase jsem sebou plácla do postele. Otočila jsem se na břicho a zakřičela do polštáře. Byl to tlumený zvuk a já dost pochybovala o tom, že by jej někdo mohl slyšet. Ale i přes to jsem zaslechla zaklepání… Nebo spíše zabušení. Zamračeně jsem se posadila a poté se neochotně zvedla z postele a odešla dveře otevřít.
"Co je?" vyštěkla jsem naštvaně. Na chodbě postával Darllen, v obličeji naprosto zmatený výraz, který se mísil s bolestí.
"Můžu jít dovnitř?" neměla jsem náladu se s někým bavit. A už vůbec ne s někým, kdo umí číst moje myšlenky, ale jelikož jsem viděla jeho výraz, který mi jasně dával najevo, že on dovnitř stejně vejde, jen jsem uhnula stranou a pokynula mu do pokoje. Jakmile vešel, zavřela jsem dveře a znovu se posadila na postel.
"Tak si sedni ne?" ukázal jsem rukou na křeslo, které se schovávalo v rohu místnosti. Darllen se usmál a křeslo si přisunul blíže k posteli. Teprve potom si na něj sedl. Nějakou chvíli si mě zkoumavě prohlížel a nakonec hlasitě vzdychl.
"Můžeš mi vysvětlit, co to děláš?" zeptal se. V jeho hlase byla znát nervozita a vztek, což mě naprosto vyvedlo z míry. Proč je naštvaný?
"Cože? Co bych měla dělat?" byla jsem zmatená. Neměla jsem tušení, o čem to tady mluvil.
"Nedělej, že o ničem nevíš. Od té doby, co si v pokoji mi třeští hlava. Nedokážu přečíst tvé myšlenky. Místo nich vidím jenom temnotu a nepříjemný pisklavý zvuk. Jako když přelaďuješ rádio. A můžu se z toho zbláznit sakra!" Pronášel to tak naléhavým hlasem, až jsem se zalekla. Jeho tvář byla stažená v bolestné grimase a nohou si netrpělivě podupával.
"Darllene, nemám páru, o čem tady mluvíš! A pokud sis tady přišel stěžovat, můžeš zase vypadnout!" Už zase. Ten nesnesitelný vztek, který se ve mně probouzel. Nechtěla jsem ho! Nechtěla jsem jej cítit, ale jakoby nešel vypnout. Nešel potlačit a já se z toho mohla zbláznit. Ještě ke všemu ta bolest hlavy…
"Alesio, jestli ses nějak naučila zavřít přede mnou svou mysl, tak mi to prostě řekni. Budu mít alespoň o jednu otázku méně." Zavřela jsem oči a nahlas vzdychla. Prsty jsem si zakroužila na spáncích a poté oči otevřela.
"Opravdu nemám náladu tě o něčem přesvědčovat. Nevím, o čem tady mluvíš. Nic jsem se nenaučila. A pokud jde o tu bolest, tak nejsi jediný, kterého trápí. Já mám pocit, že mi za chvilku vyskočí mozek z hlavy." Unaveně jsem se opřela o stěnu a zadívala se na Darllena. Byl opravdu pěkný. Zlatavé vlasy se třpytily v paprscích slunce a modré oči si mě přeměřovaly od shora dolů. Otevřel ústa, aby něco řekl, ale v tu chvíli přišla další vlna obrovské bolesti. Stočila jsem se do klubíčka a chytila se za hlavu. Nechtěla jsem vykřiknout, ale jaksi se mi to nepodařilo zadržet. Vteřinu na to jsem na sobě ucítila ruce. Uslzenýma očima jsem pohlédla vzhůru a viděla nad sebou Darllena. Jakmile jsem se mu zadívala do obličeje, jeho oči se rozšířili údivem a pochopením. S šokovaným výrazem ve tváři ode mě o kousek ustoupil a vrtěl hlavou.
"To není možné…" šeptal. S bolestí jsem na něj znovu pohlédla.
"Cože?" zeptala jsem se nechápavě. Darllen tam jen tak postával a prohlížel si mě. V očích se mu zračil pocit, který bych nečekala. Strach. On se bál. A bál se mě. Nechápala jsem. Byla jsem opravdu zmatená, ale nedokázala jsem se vůbec soustředit. Nedokázala jsem vyplodit jedinou smysluplnou myšlenku. A tak jsem sotva šeptem pronesla.
"Prosím tě, udělej něco. Ať to přestane. Prosím." Další vlna bolesti, tentokrát ještě větší. Netušila jsem, že by to mohlo ještě něco překonat, ale stalo se. Hlavu jsem si schovala mezi kolena a mé tělo se začalo otřásat vzlyky. Slyšela jsem vzdalující se kroky a nakonec i zabouchnutí dveří. On mě tady nechal! Odešel! Nějakou chvíli jsem se jenom krčila na posteli a potom to z ničeho nic přestalo. Bolest ustoupila a já nevěděla, co si myslet. Tohle opravdu nebylo normální a já si pomyslela, že jsem možná dostala nějakou nemoc nebo něco. Třeba jsem vážně něco chytila. Třeba tady řádí nějaká viróza nebo něco a proto bolela hlava i Darllena. Při myšlence na něj jsem se otřásla vzteky. Ten hajzl! Nevěděla jsem, co dělat a tak jsem začala chodit po místnosti. V hlavě jsem měla snad milion myšlenek. Co ta bolest znamená? A proč mám pořád vztek? A proč Darllen odešel? Proč se mě bál? A proč mi nedokáže přečíst myšlenky? Zavrtěla jsem hlavou. Musím se nějak uklidnit. A potom jsem se rozhodla, že nejlepší místo na odpočinek bude zahrada.
Seděla jsem na krásné dřevěné lavičce. Slunce mi svítilo do obličeje a jemný větřík mi odhrnoval vlasy z obličeje. Dnes byl opravdu krásný den. S úsměvem na tváři jsem se pohodlněji usadila a zavřela oči. Nechala jsem své myšlenky volně plynout a nesnažila se je nijak řešit. Třeba když se uvolním, napadne mě něco samo.
"Alesio?" ozval se dívčí hlas kousek ode mě. Otevřela jsem oči a uviděla Mandy. Stála pár metrů přede mnou, ve tváři ustaraný výraz. Omluvně jsem se na ni podívala.
"Mandy, je mi to strašně líto! Neměla jsem na tebe být tak hnusná. Já… Omlouvám se." Kamarádka si přisedla a poté mě objala.
"To je v pořádku. Každému jednou rupnou nervy. A ty jsi na to měla největší právo. Nedokážu si představit, co všechno musíš prožívat." Málem jsem se ironicky zasmála. Věděla jsem, že naráží na to, že jsem Common. Ale já toho zažívala mnohem víc, než jen nový svět a nové lidi. Začínala jsem totiž cítit, že se zde měním. Začínala jsem poznávat své nové já. Jenže to jsem tenkrát nevěděla, jak obrovskou a doslovnou mám pravdu.
"Kde jste vůbec byli? Nepřišli jste do pokoje." Pokusila jsem se odvést téma ode mě.
"Šli jsme do odpočinkové místnosti. Chvilku jsme si povídali a já se potom šla projít. Holky šli na pokoj." Přikývla jsem. Rozhlédla jsem se okolo sebe a úsměv mi zamrzl na rtech. Po chodníku se k nám blížil Darllen. Zavrtěla jsem hlavou a chtěla odejít, ale nakonec jsem zůstala sedět. Jen ať mi vysvětlí, proč zmizel.
"Mrzí mě to. Tak strašně mě to mrzí!" vyhrkl sotva se před nás postavil. Mandy se tvářila naprosto nechápavě, ale já jen mávla rukou.
"Oh… Tak tebe to mrzí?" ironicky jsem si odfrkla "Kam jsi vůbec šel? K sobě? Aby ses na mě nemusel dívat, co? Raději si zdrhl, než aby si mi nějak pomohl, že?!" moje srdce začínalo bít rychleji a já cítila, jak mi stoupá tlak. Tohle skončí špatně. Cítila jsem to. A přes to jsem tam pořád zůstávala a čekala, co odpoví.
"Zpanikařil jsem. Když jsem tě uviděl, tak mi všechno došlo. Pochopil jsem, proč už neslyším tvoje myšlenky. Všechno mi došlo. Všechny dílky skládačky do sebe zapadly. A já se toho poznání prostě zalekl. Neměl jsem tě tam nechat. Měl jsem ti nějak pomoct. Nebo pro někoho zajít. Omlouvám se." Zhluboka jsem se nadechla, pokoušejíc se ovládnout svůj hlas.
"A můžeš mi říct, proč?" Ptala jsem se na všechno. Chtěla jsem tu odpověď, kterou nalezl a které se tak zalekl. Chtěla jsem to vědět, ale nevypadalo to, že mi to hodlá říct.
"Nejsem si tím na sto procent jistý, Alesio. Je dost možné, že jsem se spletl. A nechci abys…" Skočila jsem mu do řeči.
"Před chvílí si řekl, že ti všechno došlo! Tak mi sakra řekni, proč se mi to děje?! Proč jsem měla tu bolest hlavy?!" Teď už jsem skoro křičela. Darllen o krok ustoupil a dal před sebe ruce v obraném gestu. Jako bych snad byla nějaké zvíře, co se na něj snaží zaútočit.
"Hlavně v klidu, dobře? Řeknu ti to, ale předem tě upozorňuji, že si nejsem na sto procent jistý. Možná to tak vůbec není."
"Tak už to sakra vyklop!" moje trpělivost došla. Mandy jsem zanechala naprosto nechápavou na lavičce a sama jsem přešla blízko k Darllenovi. Viděla jsem, jak polkl a jak byl jeho dech zrychlený. Už zase se mě bál a já netušila proč!
"Myslím si, že jsi…" větu nedořekl, protože do zahrady vstoupil profesor Svart. Zamračeně se na nás podíval a rychlým krokem k nám přešel.
"Co se tady děje? Slyšel jsem nějaké zvýšené hlasy. Že by milenecká hádka hned první den?" naštvaně jsem na něj pohlédla. Co si sakra myslí?! Měla jsem chuť ho poslat někam, ale Darllen promluvil jako první.
"Omlouvám se, pane profesore. Já už jsem na odchodu." Na to se otočil a odešel pryč. Zatnula jsem ruce v pěst. Teď nesmím vybouchnout. Teď ne…

"A my už taky půjdeme, že?" ozval se Mandin hlas kousek za mými zády a poté mě popostrčila dopředu. Vyšli jsme spolu ze zahrady, doprovázené profesorovým pohledem.

Tak co vy na to? Na Wattpadu jsem se u minulé kapitoly ptala, zda byste vy, jakož to čtenáři, chtěli více Darllena. Bylo mi řečeno, že ano, takže pro ty, kteří ho mají rádi... Darllen se bude v příběhu objevova víc! :D Juhu! :D
Callia
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 6. dubna 2015 v 17:50 | Reagovat

V tomto případě mi vůbec nevadilo, že kapitola byla kratší. Dělo se v ní toho tolik, že by to větší délka i narušila.
Hrozně se mi líbí, jak popisuješ povahu hlavní hrdinky a všechny ty její změny chování. Působí to prostě tak přirozeně, lehce.
K této kapitole bych ale přece jen měla jednu výtku- sice jsem pochopila, jak to myslíš, ale třikrát jsem si musela přečíst tu část, kdy jí naštvalo, že Darllen odešel, a poté se najednou ocitla vedle Mandy. Nesedělo mi tak, že si najednou na bolest ani nevzpomněla. Přišlo mi to jako trochu rychlý skok, více bych to rozepsala.
Přesto se mi tato kapitola moc líbila a těším se na další!

2 Callia Callia | 8. dubna 2015 v 14:42 | Reagovat

[1]:  Moc děkuju. :) :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama