Jediná bez přání- 11. Kapitola

18. dubna 2015 v 10:03 | Callia |  Jediná bez přání (přepis)
Ahoj. Jak jste si asi všimli, tenhle blog začíná pomalu upadat. Je to kvůli toho, že nemám nápady na články a vlastně se mi ani do toho psaní moc nechce. V poslední době publikuju hlavně na wattpad. O tom svědčí i to, že dneks atady vadávám 11. kapitolu a na Wattpadu jsem dnes zveřejnila kapitolu 17. Trochu větší rozdíl...

Tíhmle jsem se chtěla i tak trochu omluvit, protože neobýhám a nejsem aktivní. Ale hold na to opravdu nemám náladu. :/ Pokusím se to změnit, ale nic neslibuji. :)
Tak... Ale teď už konec kecání! Užijte si kapitolku. :D
Více v celém článku.


11. Kapitola
Vzbudila jsem se na své posteli. Deka byla zkopaná na podlaze a polštář mokrý od slz. Vlastně moc nechápu, proč jsem šla zrovna tady. Vím, že jsem několik minut brečela, pak nadávala a nakonec usnula. Podle toho, že venku vycházelo slunce, jsem usoudila, že je ráno. Skvěle. Prospala jsem celý den. S hlasitým povzdechnutím jsem se přetočila na záda a sedla si. Nějakou chvíli jsem jen tupě zírala do stěny, ale nakonec jsem se odhodlala vstát. Mé nohy byly jako z olova. Nechtělo se mi chodit. Ani mluvit. Ani spát. Nechtělo se mi nic. Přešla jsem ke skříni, která se se zavrzáním otevřela. Z horní poličky jsem sebrala nějakou mikinu a oblékla si ji. Byla mi zima, i když venku muselo být nejméně třicet. Podívala jsem se na kraťasy a ušklíbla se. Začala jsem se prohrabovat ve skříni a našla nějaké třičtvrťáky. To ujde. Pomyslela jsem si.
"Arryn?" zeptal se něčí hlas. Leknutím jsem nadskočila a otočila se ke dveřím.
"Ano?" odpověděla jsem otázkou. Někdo vzal za kliku a dovnitř pokoje vešel Christopher.
"Nevěděl jsem, jestli ještě nespíš," řekl, zavřel za sebou dveře a nepřišel ani o kousek blíž. Zamračila jsem se.
"Nemusíš tam tak stát. Sedni si." Pokynula jsem do křesla, které stálo kousek od postele. Odmítavě zavrtěl hlavou.
"V pohodě. Nebudu tady dlouho. Chci jen vědět jednu věc." Nervózně jsem si otřela ruce o kalhoty.
"Jakou věc?"
"Jsi s Reitem?" Přešlápla jsem z nohy na nohu.
"Chrisi já…" nestihla jsem to doříct, protože mě přerušil.
"Ano nebo ne?!"
"Ano," odpověděla jsem a zadívala se do jeho obličeje. Přeletěl mu přes něj stín bolesti, ale za chvíli byl pryč. Celý se napjal a ruce stiskl v pěsti.
"Já… Mrzí mě to." Zasmál se a pohlédl mi zpříma do očí.
"Co přesně tě mrzí? To, že jsi mi dávala naději?!" Nechápavě jsem se na něj zadívala. O čem to tady sakra mele? Já že mu dávala… Cože? Vždyť mu muselo být jasné, že pro mě není ničím víc než kamarádem. Nebo snad ne?
"Naději? Chrisi já nikdy nechtěla nic víc, než přítele." Zavrtěl hlavou a ušklíbl se na mě.
"Děláš si srandu?" Zavrtěla jsem hlavou, i když to byla jen řečnická otázka. Naštvaně se otočil a otevřel dveře. Vstoupil na chodbu, ale ještě než stihl odejít úplně, řekl.
"Jestli ses takhle chovala i k Darienovi, tak naprosto chápu jeho chování." Třísknul za sebou dveřmi a já v místnosti zůstala jen s bolestí a ohromnou lží. Jasně že neví, proč mě ve skutečnosti vyhodili. Nikdo to neví. Poslouchala jsem jeho vzdalující se kroky. Když už jsem je neslyšela, svalila jsem se k zemi a opřela se o studenou stěnu. Rukama jsem vší silou praštila do podlahy a vykřikla.
"Sakra!" Potřebovala jsem si nějak vybít vztek. V tu chvíli jsem nepřemýšlela. Postavila jsem se na nohy, otřela slzy, které se mi vyvalily z očí a vyběhla z domu ven.
Několik minut jsem chodila po louce, na které nikdo nebyl. Nevěděla jsem, kde ho hledat. Ale potom jsem zahlédla skupinku lidí. Stáli u jakéhosi polorozbořeného domu a téměř všichni tam byli muži.Na tváři se mi usadil úšklebek a já se rychlejšími kroky vydala přesně tím směrem.
"Co tady děláš?" zeptal se mě Timer, jakmile jsem došla až k němu. Stál přede dveřmi do onoho domu a nehodlal mě pustit dovnitř.
"Co bych tady asi tak mohla dělat? Počkej… Zapřemýšlím. A! Už to mám! Jdu se podívat, co jste s ním udělali." Kývla jsem hlavou k zavřeným dveřím. Vím, že jsem tak trochu riskovala. Mluvit takhle s někým, koho sotva znám… Ale já se prostě musela dostat dovnitř.
"Tam nemůžeš." Pronesl tvrdým neoblomným hlasem.
"Proč?" Pokrčil rameny.
"Prostě tam nemůžeš." Protočila jsem oči a sedla si na trávu. Nějakou chvíli mě zmateně pozoroval a nakonec se zeptal.
"Co to zase děláš?"
"Sedím?" pozvedla jsem jedno obočí.
"To vidím. Ale proč tady sedíš?" Tentokrát jsem pokrčila ramena já.
"Protože miluji sezení na trávě." Zazubila jsem se na něj a viděla, že mu dochází trpělivost.
"Přestaň dělat blbou!" zvýšil hlas a já opět nasadila naštvaný pohled.
"Tak se přestaň tak tupě vyptávat." Zavrtěl hlavou a odvrátil ode mě zrak. Nevypadalo to, že by chtěl ještě něco říct. Alespoň že tak. Prostě počkám, dokud odsud neodejde nebo dokud ho nevyvedou ven.
Myslela jsem, že už tady sedím snad hodinu. Můj zadek byl celý ztuhlý, v nohách mi běhali mravenci a celkově mé tělo vypovídalo o tom, že tohle není zrovna pohodlné. Ale já prostě musela počkat. Když už jsem se začala vzdávat, otevřely se dveře a ven vyšel Reit. Na jeho obličeji hrály všechny pocity, ale nejvíce převažovalo uspokojení. Neměla jsem čas ho jakkoliv pozdravit anebo si pořádně uvědomit, proč měl na obličeji zrovna tenhle výraz. Jakmile byly dveře otevřené, rozeběhla jsem se a vklouzla do místnosti. Za sebou jsem uslyšela hlasy křičící mé jméno, ale já dveře přibouchla a pod kliku vrazila jakousi stoličku. Čekala jsem, že se je pokusí vyrazit nebo něco, ale za pár sekund jakoby je tam venku někdo uklidnil. Pokusy o otevření ustaly a hlasy se ztišily. Ušklíbla jsem se a svůj pohled přesunula do středu místnosti. Stála tam pouze jedna židle a na ni přivázaný Darien. Z nosu mu stékal proužek krve a pod okem se mu rýsovala modřina. Tak proto se Reit tvářil tak spokojeně. Zavrtěla jsem hlavou a usmála se. Už jen pohled na něj mi přinášel potěšení. Já vím. Je to zvrácený a nechutný. A někde hluboko v sobě jsem věděla, že by tohle normální člověk cítit neměl. Ale potom všem, co jsem si musela zažít mě pohled na pomláceného Dariena prostě těšil.
"Arryn." Zašeptal mé jméno. Po zádech mi přejela husí kůže. Rychlými kroky jsem k němu přešla a vrazila mu facku.
"Nemáš právo vyslovovat moje jméno. Už nikdy ho od tebe nechci slyšet!" křikla jsem na něj. Jeho obličej se zkřivil v bolestivé grimase.
"Změnila ses. Tak strašně moc." Zachraptil. Zhnuseně jsem zavrtěla hlavou.
"Ale nepovídej! A tobě se moje nové já nelíbí?" zeptala jsem se a prsty mu nadzvedla bradu tak, že se musel dívat do mých očí.
"Arryn já…" pustila jsem jeho obličej a znovu jej praštila.
"Snad jsem ti řekla, aby si už nikdy nevyslovoval moje jméno! Nechci s tebou mít nic společného. Nechci ani vědět, že jsi kdy existoval!" na chvíli jsem se odmlčela, abych se mohla pořádně nadechnout a poté jsem spustila.
"Něco ti řeknu, Dariene. Já se musela změnit. S povahou, jakou jsem měla předtím, bych tam venku nepřežila ani dva dny. Stará Arryn odešla a spolu s ní zmizela i minulost. A s ní i ty. Jenže najednou… Olala! Kdo se nám to tady objevil? Považovala jsem tě za mrtvého! Přála jsem si, abys byl mrtvý!" Snažila jsem se alespoň trochu uklidnit, ale už jenom jeho přítomnost ve mně vyvolávala další a další vztek.
"Já musel! Musel jsem to říct!" křičel.
"Drž hubu! Nemusel jsi nic říkat! Ty jsi chtěl! Nechápu, jak jsem mohla být tak blbá tak naivní. Jak jsem ti mohla něco takového vůbec říct!" vrtěla jsem hlavou nad vlastní hloupostí.
"Copak ty bys to byla schopná udržet v tajnosti?!" zeptal se mě nakřápnutým hlasem.
"Já to tajím celý život! Tak mi vysvětli, proč ty jsi toho schopný nebyl." Zavrtěl hlavou.
"Omlouvám se. Opravdu mě to mrzí. Nechtěl jsem… Nechtěl jsem to říct. Ale nešlo to. Prořekl jsem se a potom… Musel jsem jim říct pravdu. Moc mě to mrzí!" Sarkasticky jsem se zasmála a měla pocit, jakoby ten hlas ani nepatřil mě.
"Přestaň neustále lhát! Je ti to k ničemu, rozumíš? K ničemu!"
"Já nelžu." Odpověděl prostě.
"Tak ty nelžeš. Ty přece nikdy nelžeš. Víš co, Dariene… Až chcípneš, což jak doufám bude co možná nejdříve, půjdeš do té nejhorší části pekla, jaká existuje." Otočila jsem se k němu zády a rozešla se ke dveřím. Už jsem stála pár kroků od nich, když v tom mě zastavil jeho hlas.
"Chci, abys něco věděla. Pořád k tobě cítím to samé, Arryn. Pořád tě miluji. I když tomu zřejmě nevěříš. Je to pravda." Nasupeně jsem se otočila a rozběhla s k němu. Uštědřila jsem mu pořádnou ránu do zubů a pak další do břicha.
"Lháři! Ty podělanej lháři! Nenávidím tě! Jak můžeš něco takového říct?! To už opravdu překračuje všechny meze! Nikdy jsi mě nemiloval! Nikdy! Všechno to byly jenom lži a přetvářky! V životě jsem nepotkala horšího člověka, než jakým jsi ty! Doufám, že se ti stane něco opravdu zlého, protože si to zasloužíš. Zasloužíš si ten nejhorší trest, který člověk dokáže vymyslet!" Po tvářích se mi kutálely horké slzy, které měli všemožné příčiny. Smutek, zrada, vztek, nenávist… V záchvatu zuřivosti jsem do Dariena ještě několikrát praštila, aniž bych si to sama uvědomovala. Okamžik na to do místnosti vtrhl Reit spolu s nějakými dalšími lidmi a odtáhli mě od něj.
"Zbláznila ses?! Málem si ho zabila!" křikl na mě Reit, když už jsem byla venku před chatrčí. Hřbetem ruky jsem si zuřivě setřela slzy a rozhněvaně na Reita pohlédla.
"Ty ho lituješ?" zeptala jsem se nevěřícně.
"Je to můj bratr!" rozpřáhl ruce.
"Aha! Takže když ho jdeš zmlátit ty, je to naprosto v pořádku, ale jakmile na něj vztáhne ruku někdo jiný, tak v tu ránu jsi jeho starší bratříček?!" řvala jsem, i když jsem nechtěla. Reit byl jediný, kterému jsem po hodně dlouhé době začala alespoň trochu důvěřovat a teď jsem si ho štvala proti sobě.
"Za svého bratra ho nepovažuji už hodně dlouho." Odpověděl klidným hlasem a přešel o několik kroků blíž ke mně.
"Omlouvám se. Prostě… ujely mi nervy." Vypadalo to, že to Reitovi připadá vtipné, protože se zasmál.
"To pokaždé někoho takhle zřídíš, když ti "ujedou nervy"?" Nad slovy udělal ve vzduchu uvozovky a já zavrtěla hlavou, ve tváři malinký úsměv.
"Víš Arryn… Kdyby bylo po mém, už by se nenacházel mezi živými. Jenže tady rozhodují jiní." Tvářila jsem se zmateně a tak Reit začal vysvětlovat. "Jde o to, že jsi tady nová a hned někoho zmlátíš. Ať je to sebevětší zloduch, pořád je to obyčejný člověk. A tohle na tebe teď nevrhlo příliš dobré světlo." Vytřeštila jsem oči. Tohle jsem si neuvědomila. Krávo! Jsi totálně blbá! První přemýšlej, než něco uděláš! Křičelo na mě moje podvědomí.
"Oni mě odsud vyhodí, je to tak?" zašeptala jsem. Viděla jsem, jak se Reit nepatrně napjal a tak jsem svou odpověď dostala.

"To nedovolím." Šeptl mi do ucha, objal mě kolem ramen a vydali jsme se pryč.

Tak co vy na to? Upřímně... Já už ani nevím, co se v téhle kapitoel stalo, protože jak jsem psala výše, na wattpadu už těch kapitol je 17. :D
Callia
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Abigail Abigail | Web | 19. dubna 2015 v 10:06 | Reagovat

Pěkná kapitola =) A je to v pohodě, poslední dobou strácím náladu chodit na blog ba dokonce i psát. Chápu to.Doufám, že se to zlepší.

2 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 20. dubna 2015 v 16:34 | Reagovat

Je to jedna z mých nejoblíbenějších kapitol této povídky. Nevidím v ní žádné chyby, takže jsem buďto už moc unavená, nebo tak opravdu žádné nejsou. Zato tam vidím to správné napěti a poetická slovní spojení. Jen tak dále!

3 Ella Monurová Ella Monurová | E-mail | Web | 23. dubna 2015 v 19:49 | Reagovat

Asi hned poběžím na wattpad.. :D
Krása! :O
Nechceš mi dát svoje "psací nadání"..umm..třeba k Vánocům? :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama