Jediná bez přání- 12.+13. Kapitola

4. května 2015 v 11:41 | Callia |  Jediná bez přání (přepis)

12. Kapitola
Oba dva jsme seděli opření o kamennou studnu. Příjemně chladila. Svou mikinu jsem si už vysvlékla, protože mi bylo horko. Teď se mi její rukávy pohupovaly okolo pasu.
"Tak co přesně se tam stalo?" chtěl vědět Reit.
"Já… Nedokázala jsem se ovládat." Odpověděla jsem popravdě.
"A to bylo všechno? Prostě ti jenom ruply nervy?" zeptal se s podezřívavým pohledem. Nemělo smysl Reitovi lhát.
"Ne. On… Říkal věci, které prostě… Nemá právo je vypustit z pusy!" v očích se mi začínaly hromadit slzy, ale zatlačila jsem je zpátky.
"Jaké například?" Vzdychla jsem a pohlédla Reitovi do očí. Měl nádherné oči, ve kterých se dalo snadno ztratit. A já si musela připustit, že se v nich chci ztrácet.
"Tvrdil, že mě stále miluje. Jak je mu všechno líto a že to prostě musel říct." Ironicky jsem se ušklíbla. "Nemusel nic říkat! Vždyť ani on sám mi nevěřil. Nevěřil, že by něco takového bylo možné. Tak proč to říkal? Proč?!" Reit se zatvářil nechápavě a v jeho obličeji se střídaly všemožné pocity. Vytřeštila jsem na něj oči. Ne! Ne! Ne! Do háje! Sakra! Ty blbko! Právě ses prořekla! Křičel hlas v mé hlavě.
"Co ti nevěřil?" zeptal se. Oči jsem sklopila k zemi a tvářila se hrozně zaujatě trávou, která kolem dokola rostla.
"Nic. On…"
"Co ti nevěřil, Arryn?!" zvýšil hlas a já už nezadržela své slzy. Začaly se mi kutálet po tvářích a zanechávaly za sebou horké cestičky. Tohle byl konec. Řeknu to a skončí to naprosto stejně jako kdysi. Nechtěla jsem, aby se to stalo.
"Reite, já nemůžu… Nemůžu ti to říct." Zatvářil se trochu ublíženě.
"Proč ne? Nevěříš mi?" Znovu jsem mu pohlédla do očí a nějakou chvíli tak setrvala. Nakonec jsem pohled odrhla a přerývavě se nadechla. No co. Pokud se rozhodně, že semnou nechce mít nic společného, odejdu. Tak i tak by to takhle skončilo. Potom, co jsem Dariena zmlátila mě tady určitě nenechají… Snažila jsem se uklidnit alespoň v duchu, ale věděla jsem, že lžu sama sobě. Vůbec mi nebylo jedno, jestli mě Reit odmítne. Bála jsem se té bolesti, která by potom mohla přijít. Ale i přes to jsem nakonec zašeptala.
"Nemám přání." Reit nic neříkal. Vytřeštěně si mě prohlížel a v jeho obličeji se ne a ne ustálit jeden pocit. Nějakou chvíli to trvalo a to ticho bylo mučící. Nakonec prudce vyskočil na nohy. Taktéž jsem vstala a čekala, co udělá.
"Takže ty mi říkáš, že jsi imunní vůči DRE?" zeptal se zvláštním hlasem. Nebyl v něm ani náznak jakéhokoliv citu a to mě bolelo mnohem víc, než kdyby po mě křičel. Protože křik by znamenal, že ke mně něco cítí. Ať už by to bylo zklamání nebo nenávist… Bylo by to něco. Teď byl ale jeho hlas chladný a naprosto neutrální. Jako když na ulici někoho potkáte a řeknete mu dobrý den.
"Ano. Ale Reite, já ti přísahám, že jsem si to nepřála. Prostě… Jsem se tak už narodila." Ušklíbl se a zadíval se mi do očí. Konečně nechal své pocity vyplout na povrch. Jeho obličej se zkřivil do nepřirozené grimasy a oči byly plné zloby. A aniž jsem si to uvědomila, ulevilo se mi. Ulevilo se mi, protože pocítil přesně to, co jsem očekávala a to znamenalo, že ať už tohle skončí jakkoliv, něco ke mně cítil.
"Věřil jsem ti, Arryn. Víš to? Já ti věřil! Od doby, kdy jsme s Aaronem museli odejít, jsem nikomu nevěřil. Dokonce i o sobě jsem pochyboval. A po hodně, hodně dlouhé době jsem uvěřil tobě. A teď se dozvím, že jsi mi celou dobu lhala? Proč?!" křičel. Nedokázala jsem zastavit slzy, i když jsem chtěla. A tak jsem s uslzenýma očima odpověděla.
"Myslíš si, že je jednoduché k někomu přijít a říct: Čau. Já jsem Arryn a jsem imunní vůči látce, která zřejmě zničí celý svět! Jenže nemám nejmenší tušení proč! Vážně si myslíš, že je to jednoduché?!" teď už jsem křičela i já. Můj hlas se třásl a nebyl vůbec tak silný jako Reitův.
"Mohla jsi mi to prostě říct!"
"Prostě ti to říct? A kdy asi?!"
"Já nevím! Někdy!" rozhodil rukama a potom zavrtěl hlavou.
"Reite já… Promiň." Sklopila jsem oči k zemi. Chvíli bylo ticho, které nakonec prolomil Reitův skleslý a zklamaný hlas.
"Takže kvůli tomuhle tě doopravdy vyhodili, že?" zeptal se. Němě jsem přikývla. Slyšela jsem jeho povzdychnutí. Ještě nějakou chvíli tam stál a prohlížel si mě. Jakoby se rozhodoval, co přesně teď udělat. Nakonec se však jeho oči proměnily v kusy ledu. Jeho pohled mě teď nehřál jako vždycky. Ne… Teď studil. Po zádech mi přejela husí kůže a já se otřepala. Reit se mezitím otočil a odkráčel pryč.
Skvěle. Můžeš si pogratulovat, Arryn. Přišla jsi o jediného člověka, který ti věřil. Přišla jsi o kamaráda, kterého sis stihla udělat. A ještě jsi zmlátila svého bývalého, díky čemuž tě zřejmě vykopnou z téhle skupiny. A to všechno jsi zvládla v jeden den! Smál se mi můj vnitřní hlas. Mohla jsem jen uznat, že má pravdu. Byla jsem totálně v koncích. Zatřepala jsem hlavou a rozhlédla se okolo sebe. Několik lidí se procházelo po louce, ale většina byla zalezlá v domech. Rukou jsem si otřela uslzenou tvář, zhluboka se nadechla a vydala se směrem k domu, ve kterém jsem bydlela.
Potichu jsem otevřela dveře a nakoukla dovnitř. Nevypadalo to, že by tady kdokoliv byl. A to bylo jenom dobře. Už jsem neměla sílu na to se s kýmkoliv bavit. Zvláště ne s Chrisem. Rychlými kroky jsem došla do dlouhé chodby. Zastavila jsem se a pozorovala zavřené dveře. Tam bydlel Timer a Julie. Vlastně jsem si až teď uvědomila, že jsem svou spolubydlící viděla jen jednou a to pár minut. Je škoda, že už ji nikdy neuvidím. Smutně jsem se usmála a vešla do svého pokoje. Všechny věci byly na svém místě. Byla jsem mírně překvapená. Asi jsem čekala, že zde najdu sbalené tašky. Ale ne. S pokřiveným obličejem jsem otevřela skříň a do batohu, ležícího na poličce jsem naskládala pár kusů oblečení. Z nočního stolku jsem vzala láhev s vodou, kterou jsem si tam nedávno postavila. Taktéž jsem ji vhodila do batohu. Jídlo jsem v tu chvíli neřešila. Vždycky si něco najdu. Ale stejně mi pořád chyběly dvě věci. Pistole a dýka. Potichu jsem vzdychla. Vykročila jsem ke dveřím. Tam jsem se zastavila, podívala se na nádherný pokoj a zašeptala.
"Sbohem." Rukou jsem pohladila rám dveří a zavřela.
S batohem na zádech jsem utíkala přes louku. Pár hlav se po mě ohlédlo, ale nevěnovali mi větší pozornost. Když jsem konečně doběhla do hlavního domu, seděla tam jedna menší skupinka lidí. Tři z toho byli dívky a zbývající dva kluci. Všichni se po mě nechápavě ohlédli.
"Ehm… Ahoj." Řekla jsem neohrabaně. Dvě dívky se na mě usmály, ale zbytek držel nechápavý pohled.
"Kam jdeš s tím batohem?" zeptal se najednou jeden z kluků. Mysli! Tak sakra mysli! Křičela jsem v duchu.
"Já jdu… Mám v tom oblečení. Potom si ho jdu vyprat. Ale teď se chci stavit za Girendem." Vysoukala jsem ze sebe. Několik z nich přikývlo a vrátilo se k předchozímu hovoru. Jen jeden kluk si mě stále přeměřoval nedůvěřivým pohledem. Dělala jsem, jako že ho nevidím a rychle přešla místnost k zadním dveřím. Abych pravdu řekla, neměla jsem nejmenší tušení, kde jsou ukryté zbraně. Ale jelikož byla tohle hlavní budova a taky jediná místnost, do které se nesmělo chodit… Dala jsem si dvě a dvě dohromady.
Jakmile jsem otevřela dveře, stanula jsem v docela obyčejné místnosti. Byla celá bílá a měla hnědou podlahu. Vypadalo to, že dříve fungovala jako kuchyň, ale teď už tady žádná linka ani nádobí nebylo. Stály zde vysoké skříně a všude se povalovaly všelijaké věci. Vypadalo to jako nějaký sklad. Rychle jsem začala otevírat všechna dvířka. Oblečení. Boty. Plechovky! Zaradovala jsem se. Pár z nich jsem vhodila do batohu a pokračovala v hledání. Přede mnou už byly jenom dvě skříně. Otevřela jsem první a před očima se mi zjevilo několik pistolí seřazených od nejmenších k největším. S otevřenou pusou jsem zírala na obsah skříně. A to chodí na výpravy jenom s pár pistolemi? To nemyslí vážně! Rychle jsem zatřepala hlavou a jednu z nich vytáhla. Byla to klasická pistole střední velikosti. Zastrčila jsem si ji za kalhoty a dveře zavřela. Přešla jsem k poslední skříni. Bylo v ní přesně to, co jsem očekávala. Dýky. Všechny druhy. Vzala jsem si jednu větší, která měla pouzdro. Byla pěkně ostrá a její rukojeť připomínala rameno potetovaného chlapa. Po celé délce se táhly spletité ornamenty. Musím uznat, že byla opravdu krásná. Usmála jsem se a zastrčila si ji na druhou stranu kalhot.
"Kam se chystáš?" leknutím jsem nadskočila. Srdce se mi prudce rozbušilo. Pomalu jsem se otočila směrem ke dveřím. Stál v nich Aaron. Ten tady chyběl. Pomyslela jsem si ironicky.
"Do toho ti nic není." Odsekla jsem.
"Že ne? Já si myslím opak." Protočila jsem oči a rozešla se směrem ke dveřím, ve kterých stál. Jakmile jsem se kolem něj chtěla protlačit, odžduchnul mě stranou.
"Ty nikam nejdeš jasný?"
"Co máš za problém? Prostě mě nech odejít." Chvíli jsem stála, ale vypadalo to, že on se ani nehne.
"Ty utíkáš co?" zeptal se a já protočila oči.
"Není to dost očividný?" ukázala jsem rukou na svůj batoh. Už nemělo cenu něco skrývat.
"To je škoda." Řekl na oko smutně. Povytáhla jsem obočí a nechápavě si jej prohlížela.
" Nepraštil tě někdo do hlavy? Vážně si řekl, že je to škoda?"
"Ano, řekl. Ale ne pro to, že bych tě tady chtěl. Právě naopak. Zrovna jsem tě měl najít a říct ti, že jsi byla vyhozena z naší skupiny, kvůli nadměrné agresi vůči ostatním." Ušklíbl se.
"Aha. No… Tak si mi to sdělil. A teď už mě nech jít." Strčila jsem do něj. Už jsem držela kliku v ruce, když mi do paže vystřelila ostrá bolest. Vykřikla jsem a poskočila o kus dozadu. Shlédla jsem na své rameno a uviděla tam hlubokou, krvavou rýhu.
"Hráblo ti nebo co?!" křičela jsem na něj, ale on se jen smál. Ruku jsem si držela na krvácejícím rameni.
"Snad tě to nebolí." Zatvářil se smutně a potom se rozesmál ještě víc.
"Jdi někam." Sykla jsem a uvažovala, jak se odsud dostat. Přes dveře neprojdu, to je jasný.
"Nenechám tě jít. Za žádnou cenu." Zašeptal. Zhnuseným pohledem jsem se na něj podívala.
"Vždyť jsi mi teď řekl, že mě stejně vyhodili! Tak nechápu, o co ti jde!" protočil oči a zavrtěl hlavou.
"Řekl jsem, že tě ONI vyhodili. Já s tím nesouhlasil. Nejsem tak blbý, jako ostatní. Jim to zřejmě nedošlo, ale mě ano. Nemysli si, že nevím, co máš v plánu."
"Tak to si ráda poslechnu, co mám v plánu." Protože to sama ještě nevím. Pomyslela jsem si.
"Jakmile se odsud dostaneš, začneš hledat svou skupinu. Vyklopíš jim, kde se nacházíme a všichni sem vtrhnete a poberete zásoby. To tak!" zavrtěla jsem hlavou, a kdybych se nepřidržovala krvácející ránu, plácla bych se do čela.
"Víš vůbec, že je tady kluk z mé bývalé skupiny?"
"Jak bych mohl nevědět. Je to můj bratr." Na to jsem úplně zapomněla. Chvíli jsem mlčela, ale potom jsem pokračovala v řeči. Každou větou jsem se k Aaronovi přibližovala. Už to byl jenom kousek. Potřebovala jsem se k němu dostat co možná nejblíže.
"Tak to určitě víš, co se mu stalo, že?" ďábelsky jsem se usmála.
"Jo." Zavrčel přes zaťaté zuby.
"Ještě mi řekni, že ho lituješ! Zasloužil si to! Je to jenom zpropadený hajzl!"
"A to soudíš jen podle toho, co ti udělal? Vždyť se na sebe podívej! Oblíkáš a chováš se jako děv…" Konečně jsem byla jen na krok od něj. Ještě než stihl doříct větu, chytila jsem ho za hlavu a udeřila s ní o skříň. V bezvědomí se skácel k zemi. Nebyla to zase tak velká rána, aby z toho měl následky, ale na to, aby omdlel, stačila.
"Jinak bys mě odejít nenechal." Bez jakéhokoliv ohlédnutí jsem proběhla jídelnou. Běžela jsem přes louku až k samotnému okraji lesa. Až tam jsem se zastavila a naposledy se se slzami v očích otočila k táboru.
"Omlouvám se, Reite. Sbohem." S touhle větou na rtech jsem zmizela mezi stromy.
13. Kapitola
Šla jsem pomalu. Moje tempo se postupem času snižovalo, až dospělo k rychlosti šneka. Plahočila jsem se mezi stromy a na prázdno vzlykala. Nerozuměla jsem vlastním pocitům. Celou tu dobu jsem si říkala, že Reit je opravdu fajn. Byl to první člověk po dlouhé době, kterému jsem věřila a kterému jsem se svěřila. Brala jsem jej jako kamaráda a nedávno jsem pochopila, že mi celou tu dobu byl něčím víc. Ale zachoval se přesně tak, jak jsem očekávala. Tak proč teď brečím? Proč jsem na něj strašně naštvaná za to, co udělal? Jak se zachoval? Celou tu dobu jsem to věděla a přes to… Doufala jsem, že se třeba usměje a řekne: Mně to nevadí. Jsem naivka. Naštvaně jsem zavrtěla hlavou.
"Kašlu na to!" křikla jsem do ticha a svezla se na zem. Opřela jsem se o strom a z batohu vytáhla láhev s vodou. Upila jsem pár doušků a schovala ji zpátky. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Všude byl klid. Nerušené ticho, které mě svým způsobem trochu děsilo. Chtěla jsem si odpočinout. Přeci jenom jsem už šla několik hodin. Ale taky jsem věděla, že usnout uprostřed lesa úplně sama asi není ten nejlepší nápad. A tak jsem se unaveně znovu postavila a pokračovala v chůzi.
Už se stmívalo. V lese byla čím dál větší tma a já měla co dělat, abych si větvemi stromů nevypíchla oči. Přemýšlela jsem, zde si přeci jenom nezdřímnout a pokračovat ráno, ale strach a nedůvěra v neznámé okolí mě přesvědčili, abych šla dál. Po pár minutách jsem začal mít velmi zvláštní pocit. Neustále mi po zádech běhala husí kůže a já se co minutu otáčela, zda mě někdo nesleduje. Vzpamatuj se! Jsi strašně paranoidní! Okřikla jsem se v duchu. Zatřepala hlavou a pokračovala v chůzi. Po nějaké době jsem to už nedokázala snést. Ten pocit pořád sílil a já se častěji dívala dozadu než před sebe a tak jsem se zastavila a vykřikla.
"Jestli tam někdo je, tak ať okamžitě vyleze!" V ruce jsem držela pistoli a mířila s ní mezi stromy. Nikdo neodpověděl. Vzdychla jsem a zkusila to znovu.
"Slyšíš?! Vylez!" křičela jsem do lesa. Chvíli bylo ticho a potom jsem uslyšela křupání větviček. Všechny mé svaly v těle se napjaly. Poslouchala jsem, odkud vychází onen zvuk a snažila se mezi obrysy stromů rozeznat nějakou postavu.
"Arryn?" zeptal se něčí hlas za mými zády. Prudce jsem se otočila a spatřila jej.
"Reite?!" vyhrkla jsem překvapeně.
"Ahoj." Odpověděl a vypadalo to, jako že mu spadl obrovský kámen ze srdce. Na tváři mu hrál úsměv a to mě mátlo ještě více.
"Co tady děláš?" zeptala jsem se.
"Zjednodušeně nebo složitě?" odpověděl otázkou. Chvíli jsem přemýšlela, že si vyberu složitě, ale nakonec jsem jen pokrčila rameny a řekla.
"Zjednodušeně."
"Jakmile jsem se dozvěděl, že tě vyhodili, tak jsem se za tebou vydal. Ale tady Christopher a ostatní mě prostě nenechali odejít samotného." Poslední větu procedil skrz zaťaté zuby. S povytaženým obočím jsem mu nahlédla přes rameno. Stála tam skupinka lidí. Téměř nikoho jsem neznala. Jediné známé tváře byli Timer a Chris. Můj úsměv zmizel. Svůj pohled jsem stočila zpět k Reitovi.
"Aha. Mohli bychom si promluvit někde jinde?" pokývla jsem směrem ke skupině a on přikývl.
"Jasně."
Popošli jsme o několik metrů dál a schovali se za jeden z tlustých stromů. Reit se tvářil, jako by se nic nestalo, ale mě to bylo dost divné.
"Tak jo. O co tady ve skutečnosti jde?" jeho obočí se svraštilo, jakoby nemohl pobrat mou otázku.
"Jde o to, že jsem tě nemohl nechat odejít samotnou. Nešlo to."
"Reite, promiň, ale je těžké uvěřit, že si mě nechtěl nechat odejít. Zvláště potom, co ses o mě dozvěděl." Zadívala jsem se mu do modrých očí a čekala, že v nich najdu nějakou zlobu, ale nic takové v nich nebylo. Byl tam jiný pocit. Chvíli jsem přemýšlela, co to je. Nedokázala jsem na to přijít.
"Arryn, podívej. Vím, že jsem se choval jako naprostý tupec. Neměl jsem na tebe být tak hnusný a měl jsem ti prostě věřit. Ale bylo to fakt těžké. Vlastně pořád je pro mě celkem nepochopitelné, že jsi imunní, ale věřím ti. Teď už ano." vzal mě za ruce a přitáhl blíž. "omlouvám se. Za všechno špatné co jsem udělal nebo řekl. Odpustíš mi?" zeptal se s obličejem pár centimetrů od mého.
"Ano." Usmála jsem se a on přitiskl své rty na ty mé. Nádherný hřejivý pocit se mi rozlil po celém těle. Rukama jsem mu prohrabovala vlasy a přitahovala si jej blíž k tělu. Byl to úžasný pocit a já si jej chtěla užít, dokud jsem měla šanci.
"Ehm…" odkašlal si někdo a naše romantická chvilka byla ta tam. Neochotně jsem se od něj odtrhla a zadívala se do obličeje našeho vyrušitele. Stál tam Christopher a pozoroval nás velmi zvláštním pohledem. Dokázala jsem poznat, co ten pohled znamená. Žárlil. Krása! Lepší to snad už být nemůže!
"Chrisi?" pípla jsem potichu. Zkroutil tvář do úšklebku.
"Nechci Vás nějak rušit, ale měli bychom se pohnout z místa. Kluci říkali, že se sem někdo blíží. A nerad bych skončil jako něčí večeře." S tímhle se otočil a odkráčel pryč. Na mě se téměř nepodíval. Výborný! Pomyslela jsem si ironicky a protočila oči. Tohle bude ještě hodně zajímavá výprava. Fakt, že jo.
"Tak abychom šli," řekl Reit a chytil mne za ruku. Pevně jsem ji stiskla a vydali jsme se směrem k naší malé skupince.
"Ještě než se vydáme na cestu, měli byste se představit." Poručil Reit. Několik tváří se zatvářilo otráveně, ale všichni poslechli.
"Freisa." Pronesla své jméno vysoká, hnědovlasá dívka, jejíž oči měly barvu karamelu.
"Trai," řekl menší kluk, jehož hnědé oči kontrastovaly se světlými vlasy.
"Daser." Tmavovlasý muž, který mohl mít něco okolo 25. Jeho oči byli modré a musím říct, že z celé naší skupiny byl asi nejvíce namakaný.
" A já jsem Klerisa." Představila se poslední členka. Byla to dívka, asi stejně stará jako já, jejíž vlasy připomínaly havraní peří. Oči nesoucí barvu snad té nejvíce zelené by upoutaly pozornost i slepého.
"A já Arryn." Představila jsem se taktéž.
"Mám otázku!" zvedl ruku Trai.
"Ano?" zeptala jsem se.
"Je pravda, že jsi téměř rok žila sama v divočině?" zasmála jsem se a chtěla odpovědět, když v tom mě něco popadlo za rameno. Vykřikla jsem a vytrhla se z cizího sevření. Jakmile jsem zvedla svůj pohled, spatřila jsem obří monstrum. Vypadalo to jako nějaký nepovedený experiment. Bylo to celé černé, na hlavě tomu mrkalo pouze jedno oko a ruce se pohupovaly až někde pod koleny.
"Co to…?" uslyšela jsem za sebou, ale nestihla jsem cokoliv říct. Nestvůra mě chytila za pořezanou paži. Do těla mi vystřelila otupující bolest a já zakřičela.
"Pusť mě!" druhou rukou jsem si sáhla za opasek kalhot. Nahmatala jsem rukojeť zbraně a pomalu ji vytáhla. Ono zvíře nebo co to bylo vydávalo jenom nelidské skřeky. Na nic jsem nečekala a namířila pistolí přímo doprostřed čela nestvůry. Ukazováček jsem přiložila ke spoušti a zmáčkla. Ta věc se zhroutila k zemi a já spadla společně s ní. Krev zrůdy jsem měla kompletně všude a z toho puchu se mi chtělo zvracet.
"To nemyslíte vážně?!" zanadávala jsem.
"Jsi v pořádku?" přiběhl za mnou Reit a zbytek skupiny.
"Jasně. Jsem úplně v pohodě. Až na to, že mám tu krev úplně všude!" rozpřáhla jsem ruce. Timer se začal smát a já se k němu přidala.
"Vážně ti nic není?" zeptal se znovu ustaraný Reit.
"Vážně. Nic mi neudělal." Vtiskla jsem mu rychlý polibek jako utvrzení a poté se otočila k nejmladšímu členovi naší skupiny. "A abych ti odpověděla, Traii, tak ano. Opravdu jsem přežila rok v divočině." Usmála jsem se na něj a rukou si setřela krev z obličeje. Všichni na mě zírali, jakoby teprve teď pochopili, že když jsem jim to poprvé řekla, nelhala jsem. Alespoň v tomhle ne.
"Jenom se převleču a můžeme jít." Zasmála jsem se, když se všichni otočili zády ke mně. Z batohu jsem vytáhla nějaké tílko, kalhoty a opasek se zbraní a dýkou jsem si nechala. Rukama jsem si setřela zbytek krve a křikla.
"Můžete!" Reit se rozešel mým směrem a poté si mě přitáhl blízko k sobě.
"Ty citlivko!" šťouchl do mě.

"No dovol." Osočila jsem a potom se rozesmála. Přidal se a potom i zbytek skupiny. Rozešli jsme se směrem na sever a mrtvé monstrum společně se špinavými věcmi jsme nechali za zády.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 4. května 2015 v 16:45 | Reagovat

Hrozně se mi líbí ta atmosféra, kterou tato povídka šíří. Je taková dramatická a přitom nějak...uvolněná.
Nenašla jsem tady žádnou větší chybku. Je to zkrátka dokonalé (umíš vlastně napsat něco, co by nebylo úžasné? Myslím, že ani ne), a přesně takové, jaké to má být. Zkrátka a dobře, jen tak dále!

2 Callia Callia | Web | 5. května 2015 v 10:03 | Reagovat

[1]:  Strašně moc děkuji. :) :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama