Jediná bez přání- 14.+15. Kapitola

4. května 2015 v 11:42 | Callia |  Jediná bez přání (přepis)

14. Kapitola
Bylo to už hodně dlouho, co jsme šli tímhle lesem. Připadalo mi, že snad nemá konec. Ale co mě znervózňovalo více, než nekončící les nebo už téměř naprostá tma, byl neustálý pohled Chrise, přišpendlený na mých zádech. Otáčela jsem se co minutu a začínalo to být vážně nepříjemné. Zrovna jsme se zastavili a rozhodovali se, kam jít dál, když jsem na sobě znovu ucítila něčí pohled. Naštvaně jsem se otočila a rázným krokem se vydala ke Chrisovi.
"Můžeme si promluvit?" zeptala jsem se a nečekajíc na odpověď jsem jej popadla za ruku a odtáhla o něco dál od ostatních.
"Proč to děláš?" vypadlo ze mě. Mírně povytáhl obočí.
"Co dělám?" Protočila jsem oči.
"Nedělej ze sebe blbce. Proč jsi tady šel, když jsem ti podle tebe tak strašně ublížila? Já… Nechápu to." Zavrtěla jsem hlavou a zadívala se do jeho tváře. V zelených očích se míhalo tolik pocitů, že jsem nebyl schopná rozeznat jediný z nich. Ale nakonec jsem přeci jen jeden rozeznala. Byl to smutek, smíšený s… Ale ne. To se mi muselo zdát. Přeci nebylo možné, aby se do mě zamiloval po takové chvíli. Ty ses ale taky zamilovala. Do Reita. Zašeptal tichý hlas v mé hlavě.
"A proč bych neměl? To, že sis vybrala jeho, ještě neznamená, že mně moje city k tobě opustily. Sice nechápu v čem je on lepší než já, ale je to tvoje volba. Respektuji ji." V tu chvíli jsem nevěděla, zda se mi opravdu otevřela pusa nebo se mi to jenom zdálo. Opravdu řekl, to co řekl?
"Takže ty… ty na mě nejsi naštvaný?" zeptala jsem se a čekala, že začne křičet nebo se ironicky smát. Že mi vpálí do obličeje to, jak jsem hloupá a naivní, že jsem si myslela, že by mě stále považoval za kamarádku. Že by mi odpustil. Ale místo toho se jen přihlouple usmál.
"Upřímně? Sám nevím, co cítím. Jsem naštvaný? Ano. Žárlím? Ano. Ale zároveň vím, že takhle to teď prostě je a já s tím nic neudělám. Takže opravdu nevím, Arryn. Ten pocit toho, že jsem se do tebe zamiloval, ale zároveň pocit toho obrovského zklamání mě tak nějak ničí zevnitř. Ale tohle je už jenom můj boj. Musím se s tím vypořádat sám." V očích mě zaštípaly slzy a já byla ráda, že už je tma a on to nemůže vidět. Nepatrně jsem zavrtěla hlavou a urovnávala si v hlavě všechno, co řekl.
"Je mi to líto." Vypadlo ze mě nakonec. Chris se usmál.
"Nemá ti být co líto. Udělala si rozhodnutí. Každý nějaké děláme. I já se rozhodl. Proto jsem taky tady." Zatvářila jsem se překvapeně, protože mi došlo, co právě řekl. Pochopila jsem, proč se sem vydal. Pořád měl naději. A já se nad tím musela pousmát. Nebyla jsem tenkrát naprosto stejná? Neměla jsem naději až do úplně posledního okamžiku? Byl naprosto stejný. A kdybychom se potkali dřív, zřejmě bych učinila jiné rozhodnutí. Ale já už nejsem ta stará Arryn. Nežiju minulostí. Ne… Tenhle život už je dávno pryč. Pohledem jsem vyhledala jeho oči a zadívala se do nich. Jen tam tak stál a pozoroval mě. A poté se bez jakéhokoliv slova otočil a vydal se zpět ke skupině. Rozběhla jsem se za ním a chytila jej za rukáv košile. Překvapeně se na mě otočil.
"Kdyby si věděl, jaká jsem doopravdy, nikdy by si tohle ke mně necítil." S touhle větou jsem jej obešla a vydala se ke skupince lidí. Chris tam ještě několik okamžiků stál a poté se vydal za mnou. Byla jsem už jen pár kroků od Reita, když se za mými zády ozval sotva slyšitelný šepot.
"Ale já už to vím, Arryn. A stejně tě pořád miluju." Ztuhla jsem uprostřed kroku. Vytřeštila oči a pohlédla na Chrise, který zrovna procházel okolo mě. Díval se jen před sebe, jakoby ani neviděl, že jsem se zastavila. A já jen zírala.
"Jsi v pořádku?" na svém rameni jsem ucítila čísi teplý dotyk. Pohlédla jsem na osobu vedle mě.
"Jo." Odpověděla jsem a opřela svou hlavu o Reitovu hruď. Nevypadalo to, že by mi Reit uvěřil, ale byl natolik hodný, že se na nic nevyptával.
"Daser s Traiem šli kousek dál a říkali, že je tam cesta. Taky bychom měli jít." Ukázal před sebe a já přikývla.
Šli jsme po tichu a tak mi to vyhovovalo. Měla jsem čas na přemýšlení. Reitova paže ovinutá okolo mého těla mě uklidňovala a já se tak mohla lépe soustředit. V hlavě mi pořád dokola zněla jedna a tatáž věta: Ale já už to vím, Arryn. A stejně tě pořád miluju. Už to vím… Ale vždyť to je hloupost ne? Jak by se to mohl dozvědět? Nikdo to neví… Jediný člověk, kterému jsem to řekla, je Reit. A ten by nikdy… Nikdy by to nikomu neprozradil. Zvlášť ne Chrisovi. Anebo snad ano? Už jednou jsem byla tak naivní a někomu tohle své tajemství řekla… A jak to dopadlo? Ale tohle není ten případ. Prostě… Nemůže být. Byla jsem natolik zaměstnaná svými myšlenkami, že jsem si ani nevšimla, jak blízko jdu u příkopy. A aniž jsem si to uvědomila, v další sekundě jsem se válela v trávě. Reit leknutím nadskočil a když mě viděl na zemi, začal se culit jako blázen.
"Co je tady k smíchu?" řekla jsem zamračeně a pomalu se zvedala ze země. Rukama jsem si oprášila kalhoty a porozhlédla se po okolí. Až teď mi došlo, že už nejsme v lese. Reit jen krčil rameny a usmíval se na celé kolo.
"Vypadáš jak malé dítě o Vánocích." Prohodila jsem jen tak a to ho rozesmálo ještě více.
"Reite?"
"Je mi fajn. Je mi fajn." Opakoval a hlubokými nádechy a výdechy se snažil uklidnit.
"Co tě tak rozesmálo?" zeptala jsem se a on ukázal nalevo od sebe. Otočila jsem se tím směrem a spatřila bílou ceduli s nápisem Dringort. Tohle bylo město. A to znamenalo, že tam možná budou zásoby. A ty jsme nutně potřebovali, protože jak jsme si po cestě uvědomili, jediná, kdo měl nějaké plechovky s jídlem, jsem byla já.
"Úžasný." Uslyšela jsem dívčí hlas kousek za mnou. Usoudila jsem, že je to Freisa.
"Tak na co čekáte? Jdeme!" zakřičel radostným hlasem Trai a rozběhl se směrem k městu. Naštěstí ho v poslední chvíli zastavil Daser.
"Neblázni. To, že je to město, neznamená jenom zásoby. Určitě tam budou různé… bytosti." Viděla jsem, jak se změnil Traiho jeho výraz. Už nebyl tak nadšený.
"To je fakt. Takže… Co budeme dělat?" zeptal se Trai. Nevím proč, ale všichni se otočili na mě.
"Proč se díváte na mě?"
"Říkala jsi, že jsi žila nejméně rok v divočině." Opravdu skvělý argument. Pomyslela jsem si ironicky. To my mohli rovnou říct: Vymysli nějaký plán a pokud při něm někdo zemře, bude to tvoje vina. Protočila jsem oči a potichu vzdychla.
"Já bych tam normálně vešla a vybrala si ten nejméně rozbitý dům. V takových bývají často zásoby. Vběhla bych dovnitř a počkala, zda se nás někdo nepokusí zabít. Pokud ne, nabrala bych zásoby a možná tam i přespala. Pokud ano… začala bych hodně rychle zdrhat." Pronesla jsem a všichni si mě měřili nechápavým pohledem.
"Co je?!" štvalo mě, když se na mě lidé dívali jako na blázna.
"Tohle je sebevražda," řekl Daser.
"To vy jste chtěli vědět, co bych udělala! A navíc… má někdo lepší plán?" zeptala jsem se a čekala na odpověď. Nikdo nic neříkal.
"Takže souhlasíte?" Zkusila jsem to jinak.
"Nesouhlasíme, ale co máme dělat? Nic lepšího nás asi nenapadne, takže bych šel." odpověděl mi Chris a vydal se směrem k městu. Nikdo nic neříkal a tak jsme se prostě vydali za ním.
"Nikdo tam nebude. Nemusíš se bát." Uklidňoval Reit Traie. Byl z nás všech nejmladší. Jak jsem se stačila dozvědět, bylo mu teprve 13. Jediný důvod, proč se vydal s námi, byl ten, že je to mladší bratr Freisy. Usmála jsem se nad Reitovým hlasem. I když ta útěcha nebyl zamířená na mě, stejně jsem se trochu uvolnila. Zrovna jsme míjeli onu značku s názvem města, když začala Klerisa ukazovat na jeden z domů. Zrychlila jsem svůj krok. Za pár vteřin jsem stála vedle Klerisy a prohlížela si onen dům. Byl poměrně velký a v opravdu dobrém stavu. Měl pouze jedno rozbité okno. Dveře byly v celku, což jsem neviděla hodně dlouho. Většinou byly vyražené, rozlámané nebo jinak poničené.
"Tohle by šlo." Usmála jsem se a vytáhla svou zbraň z opasku. Počkala jsem, až bude celá skupinka u mě. A jakmile jsme byli všichni, tichými a rychlými kroky jsme se vydal k domu. Vyšla jsem těch pár schodů do verandy a vzala za kliku. Zamčeno. Potichu jsem zaklela.
"Copak?" zeptal se Reit.
"Je zamčeno. Svět je totálně v háji, lidé se mění na monstra, více než polovina planety je mrtvá, ale ten zpropadený barák je zamčený." Nechápavě jsem zavrtěla hlavou a odstoupila ode dveří. Uvažovala jsem, jak se dostaneme dovnitř, protože rozbít je nepřipadalo v úvahu. Přišli bychom o to, co by nám zajišťovalo největší ochranu. Najednou promluvil Daser.
"Uhněte." Přešel ke dveřím a z kapsy vytáhl jakýsi drátek. Chvilku se šťáral v zámku a asi po dvou minutách se ozvalo tiché cvaknutí. Daser vzal za kliku a otevřel. Po tváři se mi rozlil úsměv. Držela jsem před sebou nabitou pistoli a čekala, zda na nás někdo vyletí. Všichni jsme byli potichu. Nakonec promluvil Reit.
"Je tady čisto. Nikde nikdo." Zastrčil svou zbraň zpátky za opasek a vstoupil dovnitř.
"Jak to víš?" zeptala se Klerisa a stále nedůvěřivě přešlapovala venku.
"Intuice." Odpověděl jednoduše. Slyšela jsem, jak si něco zabrblala pod nosem, ale nakonec také vstoupila dovnitř. Nečekali jsme na nějaký povel. Všichni jsme se rozprchli po domě a hledali cokoliv užitečného. Já jsem jako první zašla do kuchyně. Měli jsme štěstí. Skříně byly plné konzerv a prošlého zboží. Něco bylo celkem nechutné, ale něco se jíst dalo. Usmála jsem se a naházela to do svého batohu. Tedy… Alespoň to, co se tam vešlo. Když už jsem neměla žádné místo, vyšla jsem z místnosti pryč a vydala se najít ostatní.
"Je to tady super!" zakřičel z obýváku Trai. Vydala jsem se za ním a viděla, že se rozvaluje na špinavé pohovce. Obrátila jsem oči v sloup a zasmála se.
"Vidím, že sis našel svoje místečko, co?" přikývl a rozvalil se ještě víc.
"Traii! Zvedni se z tý špinavý, páchnoucí pohovky!" zakřičela Freisa.
"Klid, ségra. Však v tom gauči není žádné monstrum. Nic mě nesežere." Freisa se rázným krokem vydala k Traovi.
"Já ti dám monstrum. Víš kolik prachu, roztočů, hmyzu a já nevím, čeho všeho ještě tam je? Je to nechutný a dostaneš z toho nějakou nemoc!" Musela jsem se začít smát. Nešlo to zastavit. Oba dva se na mě nechápavě zadívali.
"Každou chvíli můžeme umřít a ty se staráš o to, jestli je čistá pohovka." Pokusila jsem se vysvětlit svůj smích. To už byli v obýváku nasoukaní úplně všichni. Někteří se mračili a jiní se smáli společně semnou. Nakonec jsme se rozesmáli všichni.
"Dobře. Fajn. Měli bychom se uklidnit." Pronesl Chris sedící teď na onom nechutném gauči.
"Přespíme tady?" zeptala jsem se. Všichni přikývli a mně se neskutečně ulevilo. Pomyšlení na spánek bylo úžasné.
"Nevím jak vám, ale mě se zatím moc spát nechce." Usmál se rošťácky Reit a já se na něj zkoumavě zadívala.
"Co máš v plánu?" zeptala jsem se a přimhouřenýma očima si jej měřila.
"Jako první mám v plánu vymyslet plán. A potom… Potom bychom si mohli zahrát jednu hru."
"Jakou hru?" Tu větu mi Klerisa přímo ukradla z úst.
"Nechte se překvapit," zasmál se Reit a moje rty se zvlnily v úsměvu.
15. Kapitola
Venku už zase bylo ráno. Téměř všichni jsme seděli okolo velkého stolu v kuchyni. Jediný Daser a Klerisa stáli a kroutili hlavami.
"Tohle nevyjde," řekla Klerisa a naštvaně si zkřížila ruce na prsou.
"Pokud budou všichni dělat to, na čem jsme se domluvili, tak to vyjde." Opáčil Reit. Přikývla jsem a obrátila hlavu směrem k Daserovi. Mračil se a šlo vidět, že s tímhle opravdu nesouhlasí.
"Zemřete." Pronesl. A bylo to tady zase. Takhle jsme se hádali už nejméně hodinu. A to jsem si myslela, že to bude jednoduché.
"Jestli s námi nechceš jít, tak nemusíš!" křikl Chris.
"Ale já chci jít! Jenom říkám, že se nám to nepodaří!" vrátil to Daser úplně stejný hlasem.
"Přestaňte se hádat! Nemá to smysl," řekla jsem ve snaze uklidnit oba dva. K mému překvapení opravdu zmlkli.
"Budeme hlasovat, dobře?" zeptala jsem se a ani nečekala na odpověď.
"Kdo je pro Reitův plán?" zvedla jsem ruku nad hlavu a podívala se po ostatních. Přesně jak jsem čekala. Všichni kromě těch dvou zvedli ruce.
"Pět proti dvěma." Řekl za mě Reit a usmál se.
"Fajn. Ale nedivte se, když někdo z Vás umře." Naštvaně vstal a sebral svou pistolu. Zastrčil si ji za opasek a rozpřáhl ruce.
"Tak jdete nebo ne?!" Všichni jsme se zvedli a začali si sbírat své věci. Já si přes ramena přehodila batoh a za opasek si připevnila nabitou zbraň. Najednou jsem se cítila mnohem více bezpečně.
"Projdeme si to ještě jednou. Tohle město by nemělo být nijak velký. Za půl hodiny bychom z něj měli být venku. Jakmile ho projdeme, vydáme se podle této mapy do Yasenty. Pokud na nás cokoliv, kdykoliv zaútočí, budeme se bránit. Všichni máte své zbraně. Všichni jste se učili ochraňovat a bojovat. Teď je čas na to, abyste to ukázali v praxi. Hlavní je nesesypat se při prvním útoku. To je základem všeho. Když to dokážete, nemůže se Vám nic stát. Všem je to jasné?" přikývli jsme a Reit mávl směrem ke dveřím. Zhluboka jsem se nadechla a prošla hlavními dveřmi. Procházeli jsme prázdnými ulicemi. Nikde nikdo nebyl, což mě velmi udivovalo, ale byla jsem za to ráda.
"Reite?" podívala jsem se mu do očí a on se usmál.
"Ano?" popošla jsem blíže k němu a propletla si s ním prsty.
"Myslíš, že je to pravda?" zeptala jsem se s nadějí v hlase.
"Pravda?" zatvářil se nechápavě, ale i přes to jsem poznala, že ví, kam tou otázkou směřuji.
"O Yasentě. Že tam mají lék. Že je tam naše záchrana." Potichu vzdychl a úsměv v jeho tváři pohasl. Bylo mi jasné, co si myslí.
"Nevím, Arryn. Nedávám tomu moc velké naděje. Ale je to jediné místo, o kterém jsme něco takového slyšeli. Navíc… Co jiného bychom měli dělat?" Mlčky jsem přikývla. Nějakou chvíli jsme šli úplně potichu, ale já to nevydržela a zeptala se.
"Jaká měla být ta hra?" Reit se zasmál.
"Myslíš tu, co jsme měli hrát včera večer?" Přikývla jsem. Zase se zasmál. Byl to nádherný pocit vidět ho znovu se usmívat. Ne jen trochu. Ne jenom pro to, aby někoho uklidnil. Opravdově. Černé vlasy mu osvítilo slunce a já si všimla, že vypadají naprosto jinak, než při našem prvním setkání. Byly více rozčepýřené a mastné. Ale přes to byl pořád krásný.
"Měla to být hra na pravdu." Vytrhl mě ze vzpomínek Reitův hlas. Vykulila jsem na něj oči.
"Cože?!" nechápala jsem a v mém hlase začínala znít panika.
"Myslel jsem, že by bylo dobré, kdybychom se o sobě něco dozvěděli."
"Tak ty sis myslel, že…" zavrtěla jsem hlavou a v mém těle se začal probouzet vztek. "Zapomněl si snad, s čím jsem se ti svěřila?! Co si myslíš, že by udělali ostatní, kdyby to zjistili?!" Reit zpomalil svou chůzi a oči zabodl do země. Rozpojil si semnou ruce a zastrčil si je do kapes. Povytáhla jsem jedno obočí a zastavila se před ním.
"Asi bys měla něco vědět." Nic jsem neřekla, tak pokračoval. "Chris, on…" Rozšířila jsem oči pochopením.
"On to ví, že jo?" Reit nestihl cokoliv říct, protože se za mnou ozval až moc známý hlas.
"Přesně tak. Vím to. Když jsi odešla, toho tvého bývalého přijali do skupiny. Údajně jen na zkoušku. Jenže neuběhlo ani pár hodin a on se strašně rozpovídal. Tvrdil, že jsi imunní vůči DRE. Nikdo mu to nevěřil." Otočila jsem se ke Chrisovi.
"Kromě tebe." Šeptla jsem. Měla jsem co dělat, abych se nezřítila k zemi. Moje nohy jako by mě odmítaly poslouchat.
"Přesně tak." Nevěděla jsem co říct. Stála jsem uprostřed prázdné ulice a všechno okolo mě se začalo rozmazávat kvůli slzám, které jsem nestačila rozmrkat. Další člověk co zná mé tajemství. Ani nevím, proč mi to tak vadilo. Měla bych být ráda, že to nemusím tajit a že mě za to neodsuzuje. Ale já nebyla ráda. To tajemství… Bylo to něco, co patřilo jenom mě. Kvůli němu jsem toho ztratila už tolik… Mělo by být jen na mě, komu to řeknu. To já měla být zodpovědná za to, pokud by mě někdo odsoudil. Ne někdo jiný. A při uvědomění si, že jeden člověk tohle všechno zničil… Chtělo se mi křičet. Už jsem to dál nezvládala. Moje tělo jako by protestovalo proti všemu, co jsem chtěla udělat. Moje nohy se rozhodly, že mě už více nebudou držet a já se skácela k zemi. Celá skupina se rozběhla směrem ke mně. Chtěla jsem říct, že jsem v pořádku, ale přes vzlyky mi nešlo rozumět. Kdo všechno to ještě ví? Ví to celá skupina? Nebo jenom oni dva?
Když jsem se tak zamyslela, došlo mi, že jsem se opravdu strašně změnila. Kdysi jsem bývala malá, ustrašená holka, která chodila s hajzlem. Později jsem byla nebojácná, drzá a možná trochu problémová dívka, která žila v divočině. A teď jsem ubrečená, zamilovaná a ne tak nebojácná bytost. Co se to semnou sakra stalo?!
"Jsi v pořádku?" zeptala se Klerisa a já se začala smát.
"Blbá otázka! Vypadám snad v pořádku?" naštvaně jsem se zvedla a setřela si slzy z očí.
"Já…" zřejmě se chtěla omluvit, ale já ji umlčela zvednutou rukou.
"Tak fajn. Přestaneme chodit kolem horké kaše. Kdo z Vás to ještě ví?" všichni se tvářili nechápavě. Pohledem jsem zabloudila k Reitovi a ten vrtěl hlavou. Alespoň, že oni to neví. Tentokrát to bude moje rozhodnutí. To já jim řeknu pravdu, ne nikdo jiný.
"No… To je jedno." Mávla jsem rukou na znamení toho, že mají onu otázku nechat být. Ze začátku nesouhlasně zavrčeli, ale potom pokračovali v chůzi. Musím se vzchopit! Okřikla jsem se v duchu a zhluboka se nadechla.
"Arryn, co se…" zarazila jsem ho pohledem a on si odkašlal. "Oni to neví. Jen já a Chris." Přikývla jsem a snažila se zklidnit svůj hlas.

"Omlouvám se. Je toho na mě moc. Nikdy jsem nemusela řešit tolik věcí najednou. Ani když byl svět ještě v pořádku." Reit chápavě přikývl a objal mě okolo ramen. Opřela jsem si o něj hlavu a zhluboka vydechla. Měla jsem pocit, že v poslední době otázky jenom přibývají, ale vůbec nemizí. Mám jim všem říct pravdu nebo ne? A jak na to zareagují? A je pravda to o Yasentě? Je to naše záchrana? Zemřeme cestou nebo to dokážeme? A jsem opravdu jediná, které nemá přání?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama