Jediná bez přání- 16.+17. Kapitola

4. května 2015 v 11:43 | Callia |  Jediná bez přání (přepis)

16. Kapitola
Nemám tušení, jak dlouho jsme šli. Možná den. Možná dva. Zrovna jsme procházeli po prázdné silnice podél hustého lesa. Již několikrát jsem řekla, že bychom měli jít spíše lesem, ale nikdo mě neposlouchal.
"Ale vážně! Tady jsme všemu na očích," řekla jsem naštvaně. Jediný kdo se uráčil odpovědět byl Reit.
"Ale v lese bude mnohem delší a namáhavější cesta. Navíc můžeme změnit směr a ztratit se." Potichu jsem si odfrkla. Jasně. Šli bychom podél silnice, ale ztratili bychom se. To dává smysl! Zadívala jsem se na něj pohledem To myslíš vážně? A on se zasmál.
"Hele, já za to nemůžu! Oni rozhodují taky." Ukázal směrem ke skupince lidí před námi. Vzdychla jsem a přikývla.
"Já vím." Popošla jsem k němu blíž a propletla si s ním prsty. Na tváři se mu objevil úsměv.
"Nedopustím, aby se ti něco stalo. Slibuji." Zašeptal a já s úsměvem na rtech zavrtěla hlavou.
"Sliby se musí plnit, Reite. Tak raději neslibuj." Odpověděla jsem tiše. Jeho výraz zesmutněl a jiskra v očích pohasla.
"Ale já chci. Chci věřit, že to zvládneme. Že přežijeme." Bylo zvláštní sledovat tuhle část jeho já. Tu, která se odmítala vzdát, ať to bylo sebehorší. Postavila jsem se na špičky a políbila jej. Teplo se mi rozlilo po celém těle a já se cítila v bezpečí. Alespoň na tu malou chvilku, kdy byly naše rty spojeny. Potom nás z toho nádherného okamžiku vyrušil zuřivý výkřik.
"Běžte!" zařval z ničeho nic Daser. Leknutím jsem nadskočila a chvíli se rozhlížela okolo sebe. Všichni utíkali do lesa a já nechápala proč.
"Co se děje?!" zakřičela jsem, ale v tu chvíli mě Reit strhl na stranu. Táhl mě za sebou směrem k lesu.
"Co se stalo?" ptala jsem se pořád znovu, ale nikdo mi neodpovídal. Běželi jsme pořád dál a dál. Několik minut jsme nedělali nic jiného, než běželi. A potom jsme se konečně zastavili. Lapala jsem po dechu a mé plíce byly v jednom ohni.
"Ještě jednou. Co se krucinál stalo?!" vyhrkla jsem mezi přestávkami na nádech.
"Nějaká čarodějnice. Byla na cestě. Měli jsme štěstí. Ony se bojí lesa. Není to celkem ironické? Ve všech pohádkách a hororech žijí právě v lese, ale ve skutečnosti se jich bojí." Zakroutil hlavou Daser. Přikývla jsem s teď už trochu klidnějším dechem. Měla jsem divný pocit. Něco uvnitř mě bilo na poplach, ale já ne a ne přijít na to co. Nervózně jsem se rozhlížela po okolí, ale nic podezřelého jsem nespatřila.
"Setřásli jsme ji, že jo?" zeptala jsem se. Přikývli. Uklidni se. Jsi paranoidní. Všechno je už v pořádku uklidňoval mě vnitřní hlas. Promnula jsem si čelo.
"Všichni jste v pořádku?" Daser, Reit, Freisa, Trai, Klerisa… Všichni přikývli. V tu chvíli mi to došlo.
"Chris!" zařvala jsem zděšením. Nebyl tady! On tady nebyl! Všichni na mě vytřeštili oči a začali se rozhlížet okolo sebe.
"Vždyť běžel za mnou!" nechápala Klerisa.
"Musíme ho najít." Otočila jsem se a rozběhla se zpátky. Za svými zády jsem slyšela ostatní.
"Chrisi!" křičela jsem do prázdného lesa.
"Christophere!" volal jeho jméno někdo další. Vyhýbala jsem se stromům a nízkým větvím. Probíhala jsem i cestou, o které jsem věděla, že jsme jí nešli. Nikde nebyl. Neviděla jsem ho. Uvnitř mě začala narůstat panika. V očích mě štípaly slzy a s každým dalším nádechem bylo těžší a těžší udělat další krok. Měla jsem strach. Měla jsem tak obrovský strach a naději vůbec žádnou. Chtěla jsem ho najít. Do háje! Já ho potřebovala najít! Zrychlila jsem a začala pobíhat naprosto všude. A potom jsem uslyšela ten slabý hlas.
"Arryn?" Moje srdce jednou vynechalo a já se prudce otočila. Ležel za obrovským stromem. Kdyby nepromluvil, neviděla bych ho. Ale možná by to v tu chvíli bylo lepší. Jeho noha už vlastně nebyla noha. Kalhoty byly roztržené a všude okolo se rozlévala rudá krev. Chris byl položený na zemi a v obličeji neměl žádnou barvu. Kdyby tady stála nějaká stěna, byl by bělejší. Rychle jsem k němu přispěchala a křikla.
"Našla jsem ho! Tady!" Ze všech směrů se ke mně nesly kroky zbytku skupiny.
"Co jsi proboha dělal?" kývla jsem směrem k jeho noze.
"To víš… Úplně normální den. Utíkal jsem před čarodějnicí a k zemi mě složila zasraná past na zvířata!" v jeho hlase byla zloba strach a hlavně bolest. Chtělo se mi brečet, ale nemohla jsem. Ne před ním. Nemohla jsem ukázat slabost. Musela jsem být silná a tak jsem taky byla.
"To bude v pohodě. Zvládneš to." Konečně přiběhl zbytek skupiny. Zadívala jsem se na Traie. Chtěla jsem říct, aby odešel, ale Freisa to udělala za mě. Chytila ho za ramena a odvedla kousek od nás.
"Musíme to z té nohy sundat." Konstatoval Daser. Všichni se na něj otočili.
"Víš jak?" pokrčil rameny a přidřepl si vedle Chrise.
"Stačí, když to rozevřeme. Pokud zabereme všichni společně, mohlo by se to podařit." Všichni přikývli, ale Christopher se chraptivě zasmál. Byl to smích, ze kterého mi přeběhl mráz po zádech.
"To nemá cenu," řekl a já jasně poznala, že to vzdal.
"Co to meleš? Má to cenu! Nenecháme tě tady vykrvácet!" okřikla jsem ho, ale on jen zkřivil tvář do úšklebku.
"Je to k ničemu. Ta čarodějnice mě zasáhla." Zalapala jsem po dechu a horečně vrtěla hlavou.
"Cože?" špitla jsem. V očích jsem cítila slzy, které jsem se snažila udržet.
"Arryn, moc dobře si mě slyšela. Umřu." Kroutila jsem hlavou. Tohle není pravda. Zdá se mi to. Chris přece nemůže…
"Neumřeš." Řekla jsem pevným a rozhodným hlasem.
"Štve mě, že nikdy nezjistím, jestli je v Yasentě opravdu lék." Po tváři mu stekla slza a poté se mi zadíval do očí. Viděla jsem v těch jeho obrovskou bolest a smutek, ale zároveň tam pořád byla jakási maličká jiskřička naděje. Sotva slyšitelným hlasem pronesl "Arryn… Byl jsem vůl. Nikdy jsem na tebe neměl křičet. Vím, že jsi mi nedávala naděje. To jen já je toužil vidět. Omlouvám se. Je mi to líto." Vrtěla jsem hlavou a přiložila mu prst ke rtům.
"Neomlouvej se. Je to v pořádku." Koutek úst mu zacukal v náznaku úsměvu a poté spadl a společně s ním vyprchala i poslední jiskra života v jeho očích. Nějakou chvíli jsem tam jen seděla a pozorovala jeho nehybné tělo. A teprve potom… Jakoby se celý svět zpomalil a mě teprve došlo, co se právě stalo. Umřel. Chris umřel a já s tím vůbec nic neudělala.
"Ne. Ne. Ne…" Ze zadu mě někdo objal a postavil. Vlastní tělo mě neposlouchalo. Noh jakoby nedokázaly unést mou váhu a tak mě prostě odmítaly držet. Neustále jsem padal k zemi, oči připoutané na Christophera. Vlastně ne... Teď už to nebyl on. Bylo to pouze jeho studené, mrtvé tělo.
17. Kapitola
Seděla jsem opřená o jeden velký strom. Hlavu jsem měla složenou v dlaních a nechápavě vrtěla hlavou.
"Moje vina... Je to moje vina…" šeptala jsem stále dokola a dokola. Reit, který seděl vedle mě, mně objal a zašeptal.
"To není pravda. Nikdo za to nemůže." Setřásla jsem jeho ruku ze svých ramen a stoupla si. Tvrdě jsem si setřela slzy z tváře a rozhodila rukama. Byli jsme tady už více než hodinu a já se v duchu celou tu dobu ptala na jednu otázku. A už jsem ji v sobě nedokázala více zadržovat.
"Proč jste ho nezachránili?!" zařvala jsem z ničeho nic. Všichni se na mě nechápavě podívali.
"Cože?" promluvil Daser.
"Proč jste si nepřáli jeho život? Copak by to bylo tak strašné?!" křičela jsem.
"Teď si z nás děláš srandu, že?" odpověděl klidným hlasem Daser.
"Myslíš si, že bych si v téhle situaci dělala z někoho srandu, sakra?!" Vedle mě se postavil Reit a téměř zděšeným hlasem se zeptal.
"Arryn, řekni mi, že víš, proč si nemůžeme nic přát." Zamračila jsem se na něj. To ze mě chce udělat debila nebo co?! Byla jsem opravdu naštvaná.
"Jasně že to vím. Je to proti přírodě. Není to správné." V tu chvíli jako by někdo vypnul rádio. Všechny okolní zvuky utichly a pohledy všech se do mě nevěřícně zavrtaly.
"Ne, Arryn. Tohle není ten důvod." Šeptl Reit. Vytřeštila jsem na něj oči.
"Prosím?" Reit otevřel pusu a chtěl něco říct, ale Daser jej předběhl.
"Ještě předtím, než ti všechno tohle vysvětlím, chci, abys věděla, že Chrise už jsme zachránit nemohli. I kdybychom si přáli, aby přežil, nefungovalo by to."
"A to víš jak?" otázala jsem se ho, předpokládajíc, že se pouze vymlouval.
"Zažil jsem to. Mého bratra napadlo jedno z těch monster. Měl rozkousanou celou nohu, umíral. A má matka si přála, aby přežil. O den později bratr zemřel." Jeho hlas byl prosycený smutkem, až mi z toho vyhrkly nové slzy. Tohle jsem nečekala a litovala jsem, že jsem se na to vůbec ptala.
"To je mi líto." Zašeptala jsem s pohledem sklopeným k zemi.
"Jo. Mě taky. Ale abych se vrátil k tomu, proč si nemůžeme nic přát. Je to celkem jednoduché. Všechno na světě má nějakou svou omezenou dobu. Takovou minimální trvanlivost. A DRE není výjimka. Každé přání si na tobě vybírá nějakou daň. V tomhle případě tě tvoje přání zabije. Když je to nějaká malá věc, například mobil, televize, tablet a tak dále, zemřeš asi po deseti, dvanácti letech. Když jsou to věci větší, ale neškodné, například auto, dům, zahrada a tak dále, zemřeš za osm, devět let. Když je to něco velkého a ničivého, jako třeba tanky, zbraně a já nevím co všechno ještě, zemřeš do šesti let. Potom jsou přání, která změní celou tvou podstatu. Proměníš se na jedno z těch monster. A je jedno, jestli je to čarodějka, vlkodlak, upír nebo něco, co je prostě a jednoduše výplod fantazie. Změní tě to. A taky zabije. Do tří let jsi mrtvá. Ale úplně nejhorší jsou přání, která si zahrávají se smrtí. Když si přeješ nesmrtelnost, uzdravení nebo naopak nemoc… Nesplní se ti to. Jen tě to do roka zabije." Když to Daser dořekl, měla jsem pocit, že mi vybouchne hlava. Tolik informací... Bylo jich strašně moc a já nevěděla, jak je zpracovat.
"Aha." Vyšlo ze mě. Všichni byli zticha a nakonec se Trai rozesmál. Stočila jsem na něj svůj pohled a zakroutila hlavou. Chtěla jsem se na něj utrhnout, že je to debil. Smát se chvíli poté, co někdo zemřel. Ale nakonec jsem od něj pouze odvrátila pohled a nekomentovala to.
Už jsme byli zase na cestě. Procházeli jsme hustým lesem, kde neprosvítalo téměř žádné slunce. Byla tady zima a já se v krátkém rukávě a kalhotách třepala.
"Na," řekl Reit a vysvlékl si svou mikinu, kterou měl celou tu dobu okolo pasu. Sice jsem měla v batohu i své oblečení, ale jak jsem zjistila, zrovna mikina mi byla malá. Prostě jsem si ji nemohla vyzkoušet. Pomyslela jsem si naštvaně.
"Děkuju." Odpověděla jsem zamuchlaná do Reitovi mikiny. Široce se usmál a přitáhl si mě k sobě. Přitulila jsem se k němu a takhle jsme pokračovali nějaký kus cesty. Šli bychom ještě déle, ale zastavil nás nějaký šramot.
"Co to bylo?" zeptala se Klerisa. Pokrčila jsem rameny a přiložila si prst ke rtům. Všichni přikývli. Potichu jsme stáli uprostřed lesa a čekali, kdo nebo co se objeví. Praskání větviček se blížilo. Každou sekundou jsem ten zvuk slyšela blíž a blíž. Křup. Křup. Tělem mi projela husí kůže. A poté jsem na svých zádech ucítila něčí pohled. Pomalu jsem se otočila a před mýma očima stála…

"M… M..." chtěla jsem křičet. Chtěla jsem se smát. Ale zmohla jsem se jen na hlasité vzlyknutí. Chtěla jsem se rozběhnout a obejmout ji, ale jakmile jsem udělala jeden krok, podlomila se mi kolena a já se skácela k zemi. To poslední co jsem viděla, byli hnědé oči sklánějící se nad mou tváří.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 4. května 2015 v 16:51 | Reagovat

Při této kapitole mi přebíhal mráz po zádech. Napsala jsi to tak tragicky, a přitom je v tom i kapka naděje. Připadá mi hloupé, stále tě jen chválit, ale tady opravdu nemůžu udělat nic jiného. dokonalé!

2 Callia Callia | Web | 5. května 2015 v 10:04 | Reagovat

[1]:  A mě připadá hloupé pořád jen psát, jak strašně moc děkuji, ale nevím, jak jinak vyjádřit svůj vděk. :D :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama