Jediná bez přání- 18.+19. Kapitola

4. května 2015 v 11:46 | Callia |  Jediná bez přání (přepis)
Ahojky. Tak vás vítám u dalšího článku. Jak jste si jistě všimli, je to tady zaspamované kapitolami JbP :D A to má jeden prostý důvod. Na wattpadu jsem byla o hodně kapitol napřed a začínala jsem v tom mít guláš, takže jsem se rozhodla, že všechny kapitoly, které jsou na wattpadu napřed vložím i tady. Doufám, že to nikomu nějak zvlášť nevadí, ale chtěla jsem v tom mít trochu pořádek. :) Navíc je to fér pro vás jakožto čtenáře, protože ti, kteří nemají wattpad teď budou stejně daleko ve čtení jako ti, kteří jej mají. :D
To by bylo asi tak vše. :) Zřejmě se zajdu mrknout na vaše blogy a něco okomentuju. :)
Callia


18. Kapitola
Pomalu jsem otevřela oči. Ranní slunce mě nepříjemně oslepilo, a tak jsem je zase rychle zavřela. Překulila jsem se na bok a z ničeho nic jsem spadla. Prudce jsem rozlepila víčka a rozhlížela se okolo sebe. Byla jsem… na podlaze? Cože? Opatrně jsem se zvedla a rozhlédla se po místnosti. Nebylo pochyb o tom, že mě přenesli na pohovku, ze které jsem právě spadla. Ale… Jak to? Vždyť jsme byli v lese.
"Arryn? Jsi v pořádku?" zeptal se mě Reit, který se objevil ve dveřích místnosti. Přikývla jsem.
"Zřejmě ano. Co se stalo?" Reit ke mně přišel a objal mě kolem ramen.
"Omdlela jsi." Povytáhla jsem obočí.
"Nekecej. Vážně?" zeptala jsem se ironicky. "Jak jsem se dostala tady? To jste mě celou cestu nesli?" Zasmál se a vtiskl mi polibek.
"Já tě prostě miluji. Ano, nesli jsme tě celou tu cestu až sem. A musím říct, že jsi těžší než sem si myslel."
"Sprosťáku!" křikla jsem na něj ze srandy a bouchla ho do ramena.
"Au!" zasupěl a zahrál skácení na pohovku. Přitom mě strhl sebou.
"Co je to za dům?" zeptala jsem se a Reit pokrčil rameny.
"Já nevím. Byl to nejbližší dům, který jsme našli. Nikdo tady nebyl a měli tady tuhle skvělou pohovku." Znovu jsem se zasmála a políbila ho. Jenže tentokrát jsem uvnitř sebe necítila ten žár, který tam obvykle býval. Jistě, pořád jsem do něj byla zamilovaná, ale žal ze smrti Chrise jakoby to všechno tlumil. Jako když vám dají léky proti bolesti a vy svět okolo sebe vnímáte otupěnými smysly.
"Tohle není možné! Tak ona se probudí a hned se začne cucat s nějakým klukem, ještě k tomu na úplně super pohovce, místo toho, aby našla svoji nejlepší kamarádku! No tohle!" Promluvil na oko uražený dívčí hlas. Jakmile jsem jej uslyšela, vrátily se mi všechny vzpomínky. Rychle jsem se od Reita odlepila a vyskočila na nohy.
"Mio!" vykřikla jsem tak hlasitě, že to museli slyšet na druhém konci světa. Rychlostí blesku jsem se rozběhla ke své nejlepší kamarádce a objala ji.
"Ahoj, Arryn." Usmála se na mě a pevně stiskla.
"Tohle není možné. Já… Nechápu to. Nevěřím tomu." Šeptala jsem a po tváři mi stékaly slzy radosti.
"Snad sis nemyslela, že bych umřela?" zeptala se a já se zasmála.
"Jasně, že ne. Vždyť jsi mi něco slíbila, pamatuješ?" Mia přikývla a zvonu mě objala.
"Nedokážeš si představit, jak moc jsi mi chyběla. Ten rok co jsem musela být sama… Bylo to nejhorší období mého života." Kroutila jsem hlavou a odstoupila od ní. Pečlivě jsem si ji prohlížela a snažila se zapamatovat každý kousek jejího těla. Jako by mohla odejít ne jen ze světa, ale i z mé hlavy. Panebože! Na co to sakra myslíš?! Nikdo nikam nepůjde! Znovu už ne! Okřikl mě můj vnitřní hlas.
"Vypadáš skvěle," řeka jsem s úsměvem na rtech.
"Ty taky. A vidím, že sis našla pěkný úlovek." Kývla směrem Reitovi, který se na nás šklebil z pohovky.
"To je Reit." Představila jsem ho.
"Já vím. Zatímco jsi byla v limbu, seznámili jsme se. A Arryn… Je mi líto, co se stalo tomu… Chrisovi." Sklopila své krásné hnědé oči k zemi a já přikývla. Radost ze shledání ze mě vyprchala. Úsměv pohasl a já jen přikývla.
"Jo. Mě je to taky líto." Kamarádka mě pevně objala a teplo jejího těla, jakoby mi znovu rozproudilo krev v žilách. Řekla bych, že na nás by se opravdu hodilo přísloví: V nouzi poznáš přítele.
"Můžu mít otázku?" zeptal se Trai, který se tady z ničeho nic objevil. Povytáhla jsem jedno obočí a čekala, na co se zeptá. "Hodláte se tady objímat ještě dlouho? Rádi bychom si dali snídani." Obě dvě jsme se začali smát.
"Už jdeme." Bok po boku jsme odešli z místnosti s Reitem v závěsu.
Po snídani, kterou tvořily fazole v plechovce jsme sesbírali své věci a vyšli na asfaltovou silnici. Šli jsme stále rovně a vypadalo to, že tahle cesta nikde nekončí.
"Tak… Ty jsi s nimi pořád zůstávala nebo si taky utekla?" zeptala jsem se po chvíli ticha. Mia se na mě otočila a vzdychla.
"Zůstala. Je mi to líto, Arryn. Chtěla jsem tě jít hledat, ale neměla jsem dost odvahy na to odejít. Navíc mi vyhrožovali, že když odejdu, budou mě sledovat a zabijí mě. Byla jsem blbá a slabá. Ale to se změnilo. Utekla jsem tak před týdnem. Možná dvěma. Jsem strašná srágora." Řekla sklesle, ale já to chápala.
"Nejsi slabá. Je úplně normální, že se člověk drží skupiny. Je to takový pud sebezáchovy. A navíc… Myslím si, že tě vážně chtěli zabít."
"Cože?" nechápala.
"Darien byl s vámi ve skupině, že?" mlčky přikývla. " No… Nás také navštívil. Zřejmě tě sledoval, protože to přesně sedí na čas, kdy jsi utekla."
"To jako vážně?" Přikývla jsem.
"Měla jsem tomu hajzlovi rozbít držku, přesně tak, jak jsem měla v plánu!" sykla se zaťatými zuby. Na to jsem se zasmála krutým smíchem.
"Myslím, že jsem se o to postarala. A Reit taky. Dostal přesně to, co si zasloužil." Mia se zamračila
"Co s tím má společného Reit?" zavrtěla jsem hlavou.
"To není podstatné." Kamarádka si mě přeměřila nedůvěřivým pohledem, ale nakonec pokrčila rameny na znamení toho, že to nechává být. Za tohle jsem ji opravdu zbožňovala. Nevrtala se ve věcech, o kterých jsem nechtěla mluvit.
"Vy dvě jste teda dvojka." Uchechtl se Reit, který šel celou tu dobu vedle nás. Ani jsem si to neuvědomila.
"A ty tady děláš co? To nevíš, že poslouchat cizí rozhovory není slušné?" žduchla jsem do něj, až zavrávoral. Rozesmála jsem se a on společně semnou.
"Když vy se bavíte tak strašně nahlas." Protočila jsem oči a chytila Miu pod paží. S úsměvem na rtech jsem pozorovala Reitův pohled. Vytáhla jsem svou paži od Mii a ukázala, že má pokračovat v cestě.
"Ty žárlíš?" zeptala jsem se Reita, kráčejíc těsně vedle něj.
"Na tvoji nejlepší kamarádku? Ne."
"Takže ne? No dobře. Takže ti nebude vůbec vadit, když od tebe odběhnu pryč a půjdu s Miou…" otočila jsem se k němu zády a pomalou chůzí se vydala pryč.
"To, že je tady, ještě neznamená, že já jsem vzduch!" křikl na mě a já se rozesmála. Vrhla jsem se mu okolo krku a vtiskla mu rychlý polibek.
"Takže žárlíš! Já jsem to věděla! Ale nemáš proč," řekla jsem mu s úsměvem ve tváři.
"Já vím. Omlouvám se." Propletl si semnou prsty a já se usmála.
"Neřekla jsem ji to." Zašeptala jsem. Reit se tvářil naprosto nechápavě.
"Cože?"
"Že jsi bratr Dariena." Povytáhl obočí.
"Proč si ji to neřekla?" pokrčila jsem rameny.
"Měla jsem pocit, že… Já nevím. Je to tvoje věc a já si nemyslela, že bych měla právo na to, říct ji něco takového." Reit se na mě usmál a poté mě pohladil po tváři.
"Klidně si ji to mohla říct." Zadívala jsem se do jeho krásných modrých očí a potom se zazubila.
"Takže mi dáváš svolení k tomu, abych ji řekla pravdu?" přikývl. Pustila jsem jeho ruku a rozešla se o něco rychleji. Uprostřed kroku jsem se však otočila a křikla na něj.
"A neboj. Pokusím se ji to sdělit tak, aby za tebou nepřiběhla a neskopala tě do kuličky!" Viděla jsem Reitův nechápavý a trochu zděšený pohled a zasmála se.
19. Kapitola
"Ahoj." Chytila jsem Miu za rameno a otočila si ji svým směrem.
"Nazdar. Dlouho jsme si nepovídali co?" zasmála se a já společně s ní.
"Můžu mít otázku?" začala jsem opatrně. Mlčky přikývla zkoumajíc můj obličej. Věděla, že chci říct něco důležitého. "Takže… ehm … Asi sis všimla, že Reit je trochu podobný Darienovi…" nestihla jsem říct nic víc, protože mě přerušilo její uchechtnutí.
"Trochu? Vždyť on by klidně mohl být jeho dvojče!" Na sucho jsem polknula.
"No… V podstatě máš tak trochu pravdu. Je to jeho bratr." Vysoukala jsem ze sebe. Chvíli bylo ticho a mě to mohl zabít. Nechtěla jsem se hádat se svou nejlepší kamarádkou. Opravdu nechtěla. Ale z výrazu její tváře jsem vyčetla, že se to bez toho neobejde.
"Cože?!" zakřičela, až jsem leknutím nadskočila.
"Ale on není jako Darien! Není takový! Je to úplný opak. Je milý a…" Skočila mi do řeči.
"Tohle sis myslela i o tom prolhaném parchantovi a jak si skončila? No?!"
"Darien byl největší omyl mého života! Reit takový není!" tentokrát jsem zvýšila hlas i já.
"A jak to můžeš vědět? Jak dlouho se znáte hm…?! Měsíc?! Bože, Arryn! Já myslela, že z tohohle jsi venku! Myslela jsem si, že už žádní kluci nebudou!" V očích měla slzy a tím pádem se objevily i u mě. Potlačila jsem je a vyrovnaným hlasem řekla.
"Já Reita miluju. A i když se známe necelý měsíc, cítím k němu něco, co jsem k Darienovi necítila. Nemusí se ti to líbit. Ale chtěla jsem, abys to věděla. Žádné tajnosti, žádné lži vzpomínáš?" ušklíbla jsem se a otočila se k ní zády. Vydala jsem se zpět k Reitovi, který mě objal a snažil se utěšit. Pokračovali jsme v chůzi a já celou cestu zabodávala svůj pohled do Miiných zad. Čekala jsem, že se otočí, ale ona nic.
"Mohly bychom jít rychleji? Nechci…" kývla jsem směrem k Mii. Mlčky přikývl a oba dva jsme zrychlili svůj krok. Jakmile jsme míjeli mou kamarádku, uchopila Reita za paži a zastavila jej. Z hrůzou jsem očekávala co udělá dál. Jak znám Miu, byla by schopná z něj vymlátit duši. V naší staré skupině byla téměř nejsilnější členkou. A to je holka!
"Tak mě hezky poslouchej, chlapečku." Ušklíbla se a pokračovala "Jestli Arryn zkřivíš jediný vlásek na hlavě anebo uděláš něco, co se ji nebude líbit, přijdu za tebou a rozbiju ti ten tvůj ksicht, že nikdo na tomhle ubohém světě nepozná, že jsi někdy byl podobný Darienovi. Je ti to jasné?" Přikývl a Mia jej pustila. Přátelsky se usmála a potom mě objala.
"Mrzí mě to. Nechtěla jsem se hádat. Já… Jen o tebe mám strach, Arryn. Nic víc." Omlouvala se. Přikývla jsem.
"V pohodě. Mě je to taky líto. Vidíme se po tak dlouhé době a hned se začneme hádat. To je pěkně na nic," řekla jsem sklesle.
"To není na nic. To je přímo na…" obě dvě jsme se začali smát. Reit vypadal, že vůbec nechápe, proč se smějeme, ale očividně se mu ulevilo, že jsme se usmířili.
"Hej! Vy tam vzadu! Pojďte sem!" zakřičela Freisa. Všichni tři jsme se rozeběhli ke zbytku skupiny.
"Co je?" vypravil ze sebe udýchaně Reit. Klerisa mlčky ukázala před sebe. Stáli jsme na vysokém kopci a pod námi se rozprostíralo město. Bylo poměrně velké. Všude vysoké budovy, ale i malé domky. Většina z nich byla rozbitá. Ale to jediné, na co se upíral můj zrak a zřejmě i zraky všech ostatních byl obří modrý nápis na nejvyšší budově:
DRE
pro lepší budoucnost
Jsme v Yasentě. Ale více než to mě teď zajímal onen blikající nápis. Pro lepší budoucnost. Jak to tam může jen tak být? Jak vůbec mohli někdy něco takového vyrobit a napsat? Jak tomu mohli vůbec věřit? Nechápavě jsem vrtěla hlavou a ironicky se šklebila.
"Vidíte to co já?" zeptala se Klerisa.
"Ne. Všichni jsme slepí." Odsekla jsem ironicky.
"Nemusíš být hned hnusná!" ohradila se na mě. Protočila jsem oči a nijak to nekomentovala. Všichni jsme zíraly před sebe.
"Takže… Co teď?" vypadlo ze mě nakonec.
"No coby? Jdeme tam! Třeba to je všechno pravda a mají lék!" radoval se Trai. Musela jsem se usmát nad jeho dětskou naivitou. Opravdu si myslí, že bude tak jednoduché dostat se přes celé město?
"První musíme zjistit, jestli tam vůbec někdo přežil. Až potom můžeme přemýšlet nad tím, jestli vůbec nějaký lék kdy existoval," řekl Daser.
"Optimista každým coulem!" zasmála jsem se.
"Ale teď vážně. Jak se tam chcete asi tak dostat?" zeptala se Mia. Souhlasně jsem přikývla.
"Já bych tam prostě šel, zabil všechno, co by na nás zaútočilo a dostal se do oné budovy." Pronesl Trai prostě.
"No jasně. A mezitím si vystřílíš všechen zásobník, budeš zasažen všemožnými kouzly a nakonec stejně zemřeš. To je výtečný nápad!" Sarkasticky jsem mu zatleskala. Nijak na to nezareagoval, jen sklopil oči k zemi a tak jsem přišla s vlastním nápadem. "Co takhle zahrát si na spidermany?" usmála jsem se a všichni se na mě nechápavě dívali. Potichu jsem vzdychla.
"Ale no tak. Podívejte se na ty střechy. Všechny domy jsou blízko u sebe a téměř stejně vysoké. Stačí, když vylezeme na jednu ze střech a potom to přeskáčeme co nejblíže k té laboratoři či co to tam má být. Až to dál nepůjde, tak teprve tehdy seskočíme na ulici. Co říkáte?"
"Ty jsi génius," šeptl Reit a vtiskl mi krásný polibek. Po těle se mi rozlilo hřejivé teplo a já si to užívala vteřinu po vteřině. A potom přišlo to strašné odkašlání. Teplo zmizelo a s ním i Reitovy rty přitisknuté na těch mých.
"Vím, že se strašně milujete, ale nechávejte si to někde do soukromí," řekla otráveně Freisa.
"Nežárli." Odpověděla jsem ze srandy.
"A máš to ségra!" smál se Trai. Freisa protočila panenka a odstoupila o několik kroků dozadu.
"Takže… Tenhle dům je nejblíže." Ukázala jsem na zelený barák s rozbitými okny a vylomenými dveřmi. "Rychle seběhneme tenhle kopec a po hromosvodu vyšplháme nahoru. Všichni chápete?" zeptala jsem se a jakmile jednohlasně přikývli, rozběhla jsem se dolů. Několikrát jsem škobrtla nohou o nohu, ale nijak mi to neubralo na rychlosti. Za pár vteřin jsem stála před zelenou stěnou domu a zhluboka dýchala. Počkala jsem, až všichni doběhnou a poté se neohrabaně postavila na věc, která držela hromosvod přikovaný ke stěně. K mému štěstí a vlastně i překvapení pod mou váhou nepovolila a tak jsem se rukama chytla držátka výš a takhle vyšplhala až na střechu. Čekala jsem tam několik minut, bohužel to ostatním nešlo tak dobře jako mě.
"Lezu!" křičela jsem svrchu střechy. Pod sebou jsem slyšela zamrmlání a potom udýchanou nadávku.
"Ještě jednou to na mě zařveš a přísahám, že zapomenu na to, že jsi moje nejlepší kamarádka!" rozčilovala se Mia a já se jen zasmála.
"No jo, jenže to bys potom zabila možná jediného člověka na planetě, který je imunní." Ano. Po hodně dlouhé době jsem si dokázala udělat srandu ze svého "daru" Přítomnost Mii všechno změnila. Změnila i mě. Musím uznat, že příroda to má velmi zvláštně zařízené. Jeden člověk odejde, zanechá bolestivou ránu v srdci a rozpolcenou duši. A hned na to se objeví jiný člověk, který ono místo zalepí a duši sešije zase zpátky k sobě. Když jsem se nad tím tak zamyslela, Chris mi opravdu chybí. Když zavřu oči, vidím obraz jeho zakrvácené nohy a slzy, které mu stékaly po tváři. Byl úžasným přítelem. Jenže bohužel pro něj… jen přítelem. Zatřepala jsem hlavou a vyhnala tak tyto myšlenky. Na střeše teď už stála Mia a zrychleně dýchala. Po několika dalších minutách zde stáli i ostatní.
Skákali jsme přes všechny střechy. Byly od sebe různě daleko a různě vysoko. Ale nikdy to nebylo tak, že bychom to nezvládli. Konečně jsme se dostali na poslední střechu. Před námi už zbýval jen jeden dům a potom jsme se museli vrhnout na ulici. Teď jsme všichni stáli vedle sebe a pozorovali zbývající dům.
"Jste připraveni? Půjdu první, dobře?" mlčky přikývli. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Na tváři se mi usadil úsměv a já se rozeběhla k okraji střechy. Čím blíže jsem běžela k mezeře, která mě dělila od sousedního domu, tím více mi zrychlovalo srdce a tím pomaleji se pohybovaly nohy. Už zbývalo jen pár metrů. Tři… Dva… Jedna… Skok! Letěla jsem nad mezerou mezi domy. Už v tu chvíli jsem věděla, že tohle nezvládnu. Nedokážu doskočit až na druhou stranu. Sklopila jsem oči k zemi a potom je obrátila k obloze. V hlavě se mi objevila jedna jediná myšlenka.

Buď to budeš živý ptáček v pekle, nebo mrtvý na obloze.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 4. května 2015 v 16:57 | Reagovat

Ta věta na konci je přímo kouzelná. Vážně. Na tuto kapitolu jsem se těšila vůbec ze všech nejvíce, a je ještě lepší, než si jí pamatuji. Bez nadsázky je to to nejlepší, co jsi kdy napsala. Jen tak dále!

2 Callia Callia | Web | 5. května 2015 v 10:03 | Reagovat

[1]:  Páni... :3 Tak to mě neskutečně zahřálo u srdce, že si pamatuješ nějaké věty nebo kapitoly z téhle povídky. :3 A moc moc děkuji. :) :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama