Nocturna creaturis- 4. Kapitola

7. května 2015 v 10:22 | Callia |  Nocturna creaturis
Ahojky. Tak jsem tady s další kapitolu povídky, tentokrát je to Nocturna creaturis. Ano, já vím, že tahle povídka tady nebyla snad takový... Tisíc let! :D
Ale nějak jsem na její psaní neměla ani chuť ani náladu, proto jsem psala jiné povídky. Ale teď už jste se konečně dočkali! :D Zřejmě si budete muset přečíst ty předchozí kapitoly, nebo si je jen tak trochu přelouskat, protože je to opravdu poměrně dlouho, co to tady přibylo. :D Za což se omlouvám. :) :D
No konec keců! Užijte si kapitolu. :)
PS: Koukáte na hokej? Já jsem zatím viděla všechny zápasy a pokaždé to jsou moje nervy! :D Nši i s bráchou dneska jedou na hokej do Ostravy (nevím na koho), ale já s nimi nejedu. Ale pokud budou nějaký dobrý fotky, tak je tady přidám. :)
Více v celém článku.


4. Kapitola
Objímání a přivítání všech příchozích mi zabralo nejméně hodinu. Kdyby to bylo jen o tom, říct ahoj a jít dál, byl by to splněný sen! Jenže jakmile jsem se k někomu jen přiblížila, okamžitě začaly padat otázky typu: A jak bylo první den ve škole? A jak se máš? A co děláš? A máš nějaké kroužky? A bla bla bla. Milovala jsem svou rodinu. Svou smečku a všechny její členy, ale hromadná setkání jsem přímo nesnášela. A tak, když jsem konečně všechny obešla, vystřelila jsem do obýváku, kde už seděla babička.
"Tak strašně ráda tě vidím!" pronesla jsem se širokým úsměvem na rtech.
"Já tebe taky. Pojď." Poklepala na místo vedle sebe a já se posadila. Nějakou chvíli jsme obě dvě jen mlčely a usmívali se na sebe. Užívali jsme si to, že jsme tady. Spolu. A že se máme dobře. Protože… Tak nějak podvědomě jsme obě dvě věděli, že až se babičce svěřím s tím, co mě trápí, tahle dobrá nálada pohasne.
"Tak copak se stalo?" zeptala se nakonec babička. Potichu jsem vzdychla a zabodla svůj pohled do země.
"No... Bylo toho víc." Odpověděla jsem trochu vyhýbavě. Babička mě objala a poté mě chytila za bradu. Natočila mi hlavu tak, abych se musela dívat do jejich očí a poté s úsměvem řekla.
"Víš, že mi můžeš věřit, že ano? Můžeš mi říct naprosto cokoliv." Přikývla jsem a zhluboka se nadechla. Rozhlédla jsem se po místnosti, zda se tady náhodou nezatoulal nějaký člen smečky, ale byli jsme tady pouze my.
"Hned první den, co jsme tady přišli, jsem si byla zaběhat. A uprostřed lesa jsem narazila na… velmi zvláštní pach. Nikdy jsem takový necítila. Nedokázala jsem jej k nikomu zařadit." Podívala jsem se do babiččiných očí a spatřila v nich pochopení. Zamračila jsem se.
"Ty víš, komu ten pach patří, že ano?" Její úsměv ve tváři pohasl a oči se ji stočily k zemi. Tohle bylo zvláštní. A to hodně. Moje babička mi vždycky všechno řekla. Vždycky. Nikdy by přede mnou a mou otázkou neuhnula pohledem.
"Nox… Myslím si, že tohle je věc, u které by měli být tví rodiče." Překvapeně jsem pozvedla obočí.
"Cože?" zeptala jsem se. Babička jen zavrtěla hlavou a omluvně se na mě podívala.
"Vyřešíme to, až všichni odejdou dobře?" už už jsem chtěla přikývnout, když mi něco došlo.
"Počkej… Ale když všichni odejdou, tak ty taky ne?" Opět se na mě zářivě usmála a zavrtěla hlavou.
"Mělo to být překvapení, ale hádám, že teď už je to jedno. Ne, zlatíčko. Neodcházím. Přistěhovala jsem se tady taky." Několik sekund jsem na ni nevěřícně civěla a nakonec jsem radostně vypískla.
"Jo!" Objala jsem ji a na tváři mi stále pohrával úsměv.
"A teď už běž. Potom tě zavolám." Přikývla jsem a rozešla se k sobě do pokoje. Jakmile jsem vstoupila do místnosti a spatřila batoh plný učebnic, došlo mi, že jsem měla být ve škole. Nebyla jsem si jistá, co přesně udělat, ale jakmile jsem vyhlédla z okna a viděla celou smečku smějící se a povídající si na zahradě, plácla jsem sebou na postel a rozhodla se, že dneska žádná škola nebude.
"No to si ze mě děláš srandu!" Ozval se chlapecký hlas v pokoji. Leknutím jsem se posadila na posteli, až se mi zatmělo před očima. Po chvíli jsem zaostřila a rozeznala Alexe.
"Co?" nechápala jsem. Jen na mě ukázal a protočil oči. Zamračila jsem se, jenže potom mi to došlo. Venku už se smrákalo, což znamená jediné. Musela jsem usnout.
"Ty si vážně prospala tuhle tu sešlost?" pokrčila jsem rameny a on se zasmál.
"Víš o tom, že bych si s tebou nejraději vyměnil místo?" zasmála jsem se a když skočil na postel vedle mě, dloubla jsem jej do ramena.
"Věř mi, že si to semnou vyměnit nechceš." Ušklíbla jsem se. Alex zavrtěl hlavou.
"Pořád nechápu, co ti tak strašně vadí. Jasně, musí být asi trochu otravný, když je tvůj otec alfa, ale…"
"Trochu?!" skočila jsem mu do řeči vysokým hlasem. Zasmál se tomu, ale poté zvážněl.
"Ale přes to… Jednou převezmeš jeho místo. Budeš alfa a všichni tě budou poslouchat. Umíš si představit tu moc? Nox, vždyť tohle je to, po čem všichni touží, ale ty se tváříš, jako že je to obrovské utrpení." Přestala jsem se usmívat a naštvaně na Alexe pohlédla. Tohle bylo téma, u kterého jsme skončili vždycky. A pokaždé to dopadlo stejně. Pohádali jsme se. Ale tentokrát jsem nechtěla… neměla jsem náladu na hádku.
"Alexi ty moc dobře víš, že já o to nestojím. O nic z toho." Rozhodila jsem rukama okolo sebe. "A prosím… Prosím, bavme se o čemkoli jiném. Nechci se hádat." Nejprve to vypadalo, že něco řekne, ale nakonec jen zavrtěl hlavou a potichu vzdychl.
"Rád bych si pokecal, ale už odjíždíme." Vyhlédl z okna ven a já slyšela to co on. Startování auta.
"Už? No tak… Se měj." Nikdy jsem nebyla na loučení a Alex to moc dobře věděl. Usmál se a objal mě. Když se odtáhl, čekala jsem, že se vydá ke dveřím, ale on místo toho otevřel okno a vyskočil. Typický Alex. Rozběhla jsem se k oknu a ještě mu stihla zamávat. Těsně před tím, než zajeli za zatáčku. A najednou bylo v domě hrozné ticho. Jediné, co jsem slyšela, byl můj vlastní tlukot srdce. A o sekundu později i babiččin hlas.
"Nox? Pojď za námi, zlatíčko." Na sucho jsem polkla a Bůh ví proč, jsem začala být velmi nervózní. Tep se mi zrychlil, ruce se začaly potit a moje vidění bylo v jednu chvíli ostré a v té další zase rozmazané. No tak! Klid! Uklidni se! Určitě to nebude nic vážného. Prostě ti jen musí něco říct. Pokoušela jsem se přesvědčit sama sebe.
Došla jsem až do obýváku, kde už na mě čekali oba dva rodiče a babička. Všichni seděli na pohovce a… Panebože! Tohle se mi zdá! Oni jsou nervózní. Oni jsou vážně nervózní! Tohle mě natolik překvapilo, že jsem zůstala stát uprostřed místnosti a přeskakovala pohledem z jednoho na druhého.
"Sedni si." Promluvil otec a ukázal na volné křeslo. Udělala jsem, jak poručil a vyčkávala, zda někdo z nich promluví. Když se k tomu nikdo neměl, spustila jsem.
"Takže… Řekne mi někdo, co to bylo za pach, který jsem tam v lese cítila?" Babička se na mě znovu omluvně podívala a poté sklopila svůj zrak k zemi. Dobře… Tak teď se začínám bát.
"Musíš pochopit, že to všechno bylo jen pro tvé dobro, Nox." Nedůvěřivě jsem pohlédla na matku.
"Mohli byste to prostě vysypat?" Otec potichu vzdychl a poté si mě přeměřil jakýmsi zvláštním pohledem. Nakonec spustil.
"Celý tvůj život jsme ti tvrdili, že vlkodlaci čili my, jsme jediní nadpřirození tvorové." Naklonil jsem hlavu ke straně a mírně přikývla. Nelíbilo se mi, jakým směrem se tohle začínalo ubírat. "No… Není to tak úplně pravda." Omámeně jsem vytřeštila oči.
"Cože?!" vypískla jsem. Matce se do očí nahrnuly slzy, které ale skryla ve svých dlaních. Naštvaně jsem pohlédla na otce. "Jak to myslíš?" zeptala jsem se.
"Existují i jiné bytosti než jsme my." Začala jsem vrtět hlavou. Co to tady povídá? Jiné bytosti? To je přece hloupost! Jsme jenom my! Vždycky to tak bylo. Od malička mi říkali, že to tak je. Proč by mi lhali?
"Proč mi to říkáš až teď?" zeptala jsem se tichým hlasem, snažíc se zadržet své slzy, které se mi draly do očí.
"Protože takhle to pro tebe bylo bezpečnější." Ironicky jsem se ušklíbla.
"Jasně. Protože nevědomost je vždycky lepší a bezpečnější." Otec se na mě zadíval a v jeho obličeji se mísily různé pocity. Viděla jsem, jak zatnul čelisti a poté se zhluboka nadechl.
"Noxiero, musíš mi věřit. Kdybys od malička věděla, co všechno se na světě ukrývá…" Začínala jsem být čím dál naštvanější a otec to musel cítit. Ale bylo mi to jedno.
"Co všechno se na světě ukrývá?! Kolik vůbec existuje druhů?" Můj dech se zrychloval a já na sama sobě cítila, jak mi docházejí nervy. Tohle nedopadne dobře… šeptal můj tichý vnitřní hlas.
"Hodně. Ale pro tebe… pro nás, je důležitý pouze jeden. Draoi. Neboli čaroděj. Jsou to ti, kvůli kterým jsme byli stvořeni. Ti, proti kterým musíme bojovat." Zuřivě jsem vrtěla hlavou. Postavila jsem se na nohy a začala přecházet po místnosti sem a tam.
"Nechápu to… Proč bychom měli proti někomu bojovat?"
"Protože to je náš osud. Byli jsme stvořeni kvůli tomu, abychom bojovali proti Draoi. Jsou to naši nepřátelé."Stále jsem vrtěla hlavou.
"Ale proč? Kdo to vymyslel? Vždyť… Do teď jsme s nikým nebojovali!" Můj hlas byl stále vyšší a vyšší a poslední slova už jsem křičela z pln hrdla.
"Je to tak už od našeho počátku. Draoi jsou stvořeni pro zlo. Nejsou to čarodějové, kteří by kouzlili pro to, aby pomáhali. Tihle chtějí pouze ničit. Zabíjet. Ubližovat. Přesně k tomuto používají svou sílu."
"Tohle je blbost… Blbost! Do teď jste s nikým nebojovali." Otec se na mě podíval a já v jeho očích našla odpověď. Otevřela jsem ústa v úžasu a poté se sarkasticky zasmála.
"Tak o tohle šlo. Proto jste se odstěhovali že? Zbavili jste se všech Draoi, nebo jak že se to jmenují a neměli jste důvod dál zůstávat v tom městě." Ani jsem si neuvědomila, že jsem do toho nezapočítala sebe, dokud mě na to otec neupozornil.
"My. Odstěhovali jsme se všichni. Ale ano, máš pravdu. Přesně proto jsme odešli. A určitě už i víš, proč jsme vybrali zrovna tohle město." V očích mě štípaly slzy, ale já je zadržela. Rty jsme stiskla pevně k sobě a když jsem si po pár vteřinách byla jistá, že mi v polovině věty neselže hlas, otočila jsem se zpět k rodičům a babičce, která celou dobu jen seděla a mlčela.
"Takže… Co teď? Hm? Mám dělat, že tohle všechno vím už od malička a tvářit se, jakoby nic? Nebo se mám snad radovat, že jste se mi to uráčili vůbec říct? Oh anebo mám snad jít s vámi a bojovat?" Ironicky jsem se ušklíbla. Vypadalo to, že i otec začíná pěnit. Tohle jsem si k němu nikdy nedovolila. Nikdy. V životě jsme měli jen pár hádek a ty byly mnohem menší než tato. A jak se zdálo, otec na něco takového nebyl připravený.
"První by ses měla uklidnit." Nevím proč, ale tahle jeho věta mě tak strašně vytočila. Chtěla jsem mu něco odseknout, ale v hlavě mi zavrčel jeho hlas. Uklidni se! Poručil mi a mě nezbývalo než poslechnout. Vlastně mě docela překvapilo, že na mě takhle promluvil. Totiž… Do hlavy vám může promlouvat pouze Alfa. Jedině on má takovou moc, že s vámi může komunikovat pomocí myšlenek. Ale můj otec… Nedělá to často. Téměř nikdy.
Otočila jsem se ke všem přítomným a vyrovnaným hlasem pronesla.

"Půjdu si zaběhat." Oznámila jsem jim a vyběhla z domu ven.

Tak co vy na to? Trochu víc uhádaná kapitola. Ale podle mě docela zásadní, jelikož se Nox dozvěděla o Draoi. (Ano, opravdu to v překladu znamená čaroděj. Myslím, že Irsky) :D
Callia
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 7. května 2015 v 14:20 | Reagovat

Také si libuješ v překládání na Google překládači :-)
Rozesmála jsi mě. Prý trochu více uhádaná kapitola. To bych řekla. Ale neméně úžasná než ty ostatní.
Zkrátka, nemám ti co vytknout, a hodně jsem si oblíbila Alexe. Že mám ráda Nox, to je samozřejmé.
Jen tak dále, hrozně ráda od tebe cokoli čtu!

2 Callia Callia | Web | 8. května 2015 v 11:20 | Reagovat

[1]:  Ano. :3 Sice google většinou překládá strašně, ale who cares. :D A já mám Alexe taky ráda, ale bohužel tam nebude tak často. Nebo možná bude... Bůh ví, co si můj mozek zase vymyslí. :D A jinak moc děkuji. :333

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama