Nocturna creaturis- 5. Kapitola

6. června 2015 v 16:24 | Callia |  Nocturna creaturis
Ahojky. Tak jsem asi po měsíci zpátky. :D Nevím, proč jsem tady tak dlouho nebyla, asi se mi rpostě nechtělo a nebyla chuť. Navíc ani nevím, jestli si moje povídky bude tady na blogu někdo číst, když jsem zrušila SB, ale... co už. :D Dneska tady dávám další kapitolu Nocturna creaturis, opět hodně opožděně v porovnání s wattpadem, ale... opět... co už. :D (V poslední době je co už moje oblíbené slovní spojení). Už nebudu více kecat a užijte si kapitolu. :)
Více v celém článku.


5. Kapitola
Nevěděla jsem, kam vlastně běžím. Prostě jsem se jenom vyhýbala stromům, přeskakovala keře a pařezy a snažila se na nic nemyslet. Ve vlčím těle to bylo mnohem snazší. Neútočilo na vás takové množství pocitů, nemysleli jste nad takovou spoustou věcí. Prostě jste se jen řídily instinkty. Jistě, stále jsme lidmi, ale to neznamená, že se někdy prostě nerozběhneme a neulovíme jelena. Nebo se mezi sebou neporveme do krve. Navíc… V našem druhu je jedna zvláštní věc. Čím déle jste ve vlčí kůži, tím více se měníte ve zvíře. A pokud přesáhnete hranici, může se stát, že už nebudete schopni přeměnit se zpět na člověka. Vážně by to bylo tak špatné? Pomyslela jsem si, ale hned tu myšlenku zaplašila. Zavrtěla jsem svou vlčí hlavou a pohlédla před sebe. V tu chvíli jsem se prudce zastavila. Nacházela jsem se na okraji lesa a přede mnou byla jakási uježděná cestička na jejíž konci stál obrovský dům. Nebo spíše… vila. Dvě patra ji dodávaly ohromující vzhled, stejně jako bílá barva, která zářila uprostřed tmavých stromů. Obrovská okna, která se nacházela téměř všude, byla tmavá, takže jsem nemohla vidět dovnitř. Zato jsem si byla stoprocentně jistá, že obyvatelé uvnitř mohou vidět ven. Pro jistotu jsem se ještě více stáhla do lesa a dům pozorovala. Byl opravdu obrovský a překrásný. Mohla bych tady takhle stát a pozorovat jej třeba hodinu, ale po pár sekundách se stalo něco divného.
Z domu vyšla jakási dívka. Měla krátké rozčepýřené vlasy a vysokou štíhlou postavu. První co mě napadlo, bylo, že jde vyhodit odpadky. Jenže v rukou nic nenesla. Potichu jsem popošla blíže ke stromu a v tu chvíli se ona dívka prudce otočila. Upřela na mě své černé oči. Přímo na mě. Jakoby věděla, že tam stojím a pozoruji ji. Jakoby mě viděla, což bylo naprosto nemožné, jelikož jsem od jejich domu stála hodně velký kus. A navíc jsem byla ve vlčí podobě, schovaná mezi stromy. Přes to jsem nehodlala nic riskovat a rozeběhla se pryč.
Doma jsem se octila mnohem dřív, než jsem předpokládala. Celá udýchaná jsem se na zahradě převtělila zpátky do lidské podoby a klidným krokem prošla do svého pokoje. V obýváku stále seděl můj otec a matka, ale já dělala, jako že je nevidím. Neměla jsem náladu na nějakou další hádku.
"Můžu dál?" ozval se babiččin hlas za zavřenými dveřmi. Ani jsem nestačila odpovědět a nejmilejší osoba z naší rodiny vstoupila dovnitř.
"Jaký byl běh?" Jen jsem pokrčila rameny a lehla si na postel. Babička se posadila vedle mě a chytila mou dlaň do té svojí.
"Něco se stalo, že ano?" zvedla jsem se do sedu a nechápavě si ji prohlédla. Pozvedla jsem obočí a čekala, zda mi to nějak objasní. "Tvůj otec si o tebe dělal vážné starosti. Prý si byla opravdu rozzuřená a potom tě něco strašně překvapilo." Pitomé pocity! Chtěla jsem zakřičet, ale místo toho jsem jen rezignovaně přikývla.
"Doběhla jsem až k okraji lesa a narazila na opravdu nádherný obrovský dům. Nebo to možná byla vila. Uprostřed lesa babi! Kdo by sakra bydlel v takhle honosném domě uprostřed lesa?!" nechápavě jsem zavrtěla hlavou a čekala, že se babička zasměje nebo jen přikývne. Ale ona svůj pohled sklopila k zemi a na obličeji se ji udělalo ještě více vrásek než má normálně. Taktéž jsem se zamračila.
"Babi? Co se děje?" Potichu si vzdychla a ustaraně se na mě podívala.
"Viděl tě někdo z toho domu?" Vytřeštila jsem na ni oči.
"Cože?!" vypískla jsem a nervózně si poposedla.
"Tak viděl nebo ne?" zeptala se s netrpělivostí v hlase.
"Ano. Byla tam nějaká dívka. Vyšla ven a… a… podívala se na mě. Jakoby věděla, že tam jsem. Ale já ti přísahám, že jsem byla hodně daleko. Nemohla mě vidět. To prostě není možné!" babička jen zavrtěla hlavou a podívala se na mě pohledem plným pochopení.
"Viděla tě, Nox. Věděla, že jsi tam. A věděla, co jsi zač." naprázdno jsem otevřela ústa v nepochopení a údivu.
"Jak to?" zeptala jsem se, i když jsem odpověď tušila.
"Ti lidé, kteří tam bydlí… oni nejsou lidé." Zavřela jsem oči a promnula si spánky. A jsme zpátky u tohohle tématu.
"A co jsou zač?" babička si vzdychla a rozhlédla se po pokoji, jakoby snad něco hledala. Potom svůj pohled směřovala zpátky na mě.
"Víš co? Mám nápad. Já ti řeknu o všech bytostech, které existují a popíšu ti vztahy, které mezi námi jsou. A ty se na konci můžeš zeptat, na co budeš chtít dobře?" mlčky jsem přikývla.
"Tak fajn. Začneme s tím, co už znáš. My jsme vlkodlaci a jak už ti stačil tvůj otec sdělit, našim úhlavním nepřítelem jsou Draoi. Čarodějové, kteří umějí pouze ničit a zabíjet. Našim úkolem je vyhledat je a všechny zabít. Do posledního. Pak jsou tady i Světlý Draoi, lidé, kteří používají bílou magii a všem pomáhají. Ale tohle jsou tak vzácní tvorové, že jsme žádného nepotkali už více než sto let. Dalšími tvory jsou víly. Ale nenech se zmást. Rozhodně to nejsou ty krásné víly s křídly, které se smějí a pomáhají lidem. Tyhle víly jsou zlé a zabijácké. Když zavraždí nějakého člověka, jejich krása se zvýší a stejně tak i počet roků, které budou žít. V podstatě to znamená, že dokud existují lidé, víly jsou nesmrtelné." Na chvíli se ve svém povídání zastavila a já ji okamžitě skočila do řeči.
"Takže ony si chodí po světě, zabíjejí lidi a nikdo s tím nic nedělá?" Jen zavrtěla hlavou.
"Řekla jsem ti, že otázky až na konec. Samozřejmě, že s tím někdo něco dělá. Je tady ještě jeden druh bytostí. Upíři. Ti byli stvořeni k tomu, aby vyhledávali a zabíjeli víly." Babička zmlkla, ale já měla další a další otázky.
"Ale podle všech těch příběhů… Neměli by být upíři našimi nepřáteli číslo jedna?"
"No… Sice nejsou naši úhlavní nepřátelé, ale i přes to je nemáme rádi. A stejně tak oni nemají rádi nás. Pokud to jde, vyhýbáme se a nechodíme si na oči. A nikdy nepřekračujeme naše hranice." Významně se na mě zadívala a mě chvíli trvalo, než mi všechno docvaklo.
"Sakra! Ten pach v tom lese. Ten neznámý, který jsem cítila. To byli…" babička jen přikývla. "A ta holka… Ten dům…" Jen mlčky přikývla a já si schovala hlavu do dlaní.
"Bude z toho velký problém?"
"Z toho, že jsi překročila jejich území nebo z toho, že tě viděla takhle blízko?"
"Takže jsem totálně v háji." Nebyla to otázka. Jen jsem tu větu konstatovala. Poté jsem se svalila na postel a tvář vrazila do polštáře. Babička mě pohladila po zádech a poté se zvedla z postele.
"Bude to dobrý. Neboj se." S těmito slovy za sebou zavřela dveře a já v pokoji zůstala sama.
Zřejmě jsme usnula, protože když mě vzbudil zvuk zastavujícího auta, bylo venku už šero. Zamračeně jsem se posadila a poté přešla k oknu. S pozvednutým obočím jsem si prohlížela luxusní černé BMW m4, které si jen tak stálo před našim domem. Po chvilce z něj vystoupili dva muži. Vysoký svalnatý a docela pohledný blonďák s vlasy po límeček černé košile, který vypadal tak na třicet, měl v poměrně chlapeckém obličeji výraz mírného znepokojení. Černé oči rychle prolétly celý náš pozemek a zdálo se mi, jakoby na sekundu zabloudili i k mému oknu a ke mně. Druhý muž, nebo spíše chlapec byl pravý opak. Vypadal tak na dvacet, havraní vlasy měl krátce střižené a jen tak ledabyle rozházené do všech stran, avšak velmi mu to slušelo. Byl o kousek menší, než jeho společník, za to byl mnohem více namakaný. Přes upnuté tmavě modré triko se mu nádherně rýsovaly svaly a já bych se nad ním mohla rozplývat ještě další den, avšak jedna věc neustále přitahovala můj zrak mnohem víc, než jeho tělo. A to jeho obličej. Měl v něm naprosto zuřivý výraz. Zdálo se mi, jakoby svýma černýma očima chtěl všechny zabít. Počkat… On má taky černé oči?! Pomyslela jsem si a svraštila obočí. Fajn. Tohle je více než divné. Viděla jsem, jak ti dva přistupují až k našim hlavním dveřím a poté už jsem slyšela zaklepání. Téměř okamžitě se dveře otevřely. Neměla jsem odvahu na to, vykouknout z pokoje a tak jsem se zhluboka nadechla a využila své vlčí smysly.
"Co tu chcete?" zavrčel můj otec. Dokázala jsem si živě představit, jak hrozivě teď musí vypadat, zvlášť pokud mu žhnou zlaté oči.
"Překročili jste hranici. Jeden z vás byl u našeho domu." Do prdele! Pomyslela jsem si a málem se plácla do čela. Tak tohle si luxusně pohnojila.
"Co to povídáte. Všichni z mé smečky vědí, že se k vašemu území nemají ani přiblížit. Neodvážili by se neuposlechnout můj rozkaz."
"Zřejmě je mezi vámi někdo, komu na vašem rozkaze nezáleží." Tohle byl jiný hlas, než který mluvil předtím. Podle toho, jak naštvaně zněl, jsem si domyslela, že tento hlas patřil mladšímu z mužů.
"Derieku, uklidni se." Pronesl klidný hlas.
"Vidím, že máte problémy s ovládáním." Promluvil můj otec a v jeho hlase zněla škodolibá radost.
"Přišel jsem vám říct, že pokud se to stane znovu a někdo z mé rodiny uvidí někoho z vaší smečky, nenecháme vás utéct. Je to jasné?"
"Vyhrožujete mi?" zeptal se zastřeným hlasem můj otec. Podle toho, co jsem slyšela, musel mít zostřené špičáky a já měla pocit, jakoby mi někdo sevřel srdce ledovou rukou. Tohle není dobré.

"Ne. Pouze vás varuji." Po téhle větě jsem slyšela vzdalující se kroky a po chvilce i otevírání dveří u auta. Vyhlédla jsem z okna a sledovala oba muže, jak nastupují. A těsně před tím, než ten mladší- Deriek, vlezl dovnitř, pohlédl nahoru a střetl se s mým pohledem. Neschovala jsem se, neuhnula očima, jen jsem jej pozorovala stejně jako on mě. Avšak já měla v obličeji známky překvapení a zmatenosti, zatímco on měl v obličeji pouze jeden jediný pocit. Vztek.

Tak jak se vám to líbilo? :)
Callia
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ella Monurová Ella Monurová | E-mail | Web | 7. června 2015 v 19:18 | Reagovat

Mně se to strašně líbí..jen, asi bych si to měla dočíst! :D
PS: Ten obrázek k tomu je fakt pěknej! :3

2 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 9. června 2015 v 19:57 | Reagovat

Byla to přenádherná kapitola, plná napětí. Je zvláštní, že je přišli jen varovat, ale jsem ráda, že se Nox nic vážného nestalo.
Mimochodem, všimla jsem si, že ta její babička je zvláštní, hlavně v tom, že ona v podstatě mluví jako teenagerka. To není chyba, líbí se mi to. Tomu se říká pořádná babička!
Opravdu se mi to líbí. Doufám, že pokračování bude co nejdříve, moc mě to baví...

3 promise-hope promise-hope | 10. června 2015 v 8:48 | Reagovat

[1]: Jsem ráda že se ti to líbí. :)a za ten obrázek můžu děkovat blogerce z katalog příběhu.Dělá nádherné obrázky. :3

[2]:  Děkuji. :) No tu babičku.. Abych byla upřímná,dělala jsem tu postavu tak trochu podle.moji babičky,kterou nadevše miluju. :D Takže to jak mluví a jak se chová.. Někdy je to dost inspirované podle skutečnosti. (ne že by mi moje babička vyprávěla o upirech nebo tak) xD

4 Eliza Eliza | Web | 25. června 2015 v 12:47 | Reagovat

Wau, todle bylo dost napínavý o.O A dobře napsaný :) Kapča se mi fakt líbila, ale jelikož jsem ty předtím jenom tak nějak sjela, tak to budu muset začít číst od začátku :D Prostě nepozornej čtenář :D

5 Ilía Ilía | E-mail | Web | 6. července 2015 v 23:42 | Reagovat

Tahle kapitola se mi moc líbila. Babičku jsem si hned oblíbila a něco mi říká, že ty bude následovat románek s upírem. Doufám, že ano. :-D
Jen pro info, všechny kapitoly povídek, které u tebe čtu jsem dočetla a moc se mi líbily, jen jsem nekomentovala, protože bych se z toho musela zbláznit :-D  
Na mém blogu se ještě chvíli žádný článek neobjeví, chci dohnat všechno, co jsem tady zmeškala. Ale až něco přidám, určitě dám vědět :-)

6 Callia Callia | Web | 7. července 2015 v 9:19 | Reagovat

[4]:  Někdy to mívám stejně. :D Čtu nepozorně a potom si kapitoly musím přečíst znovu. :D A jinak díky. :)

[5]:  No... Možná románek bude a možná nebude. :D A možná budou románky dva a možná žádný. :D Já sama to ještě nemám vymyšlený. :D A v pohodě, já taky absolutně nestíhala a dneska jdu všechno dohnat. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama