Jediná bez přání- 20+21

7. července 2015 v 9:06 | Callia |  Jediná bez přání (přepis)


20. Kapitola
S výkřikem jsem se chytila okraje střechy. Jednou rukou jsem se držela pevně, ale druhá mi podklouzla. Leknutím jsem znovu vykřikla. Teď už jsem se držela jenom jednou rukou a ta mi pomalu sklouzávala dolů.
"Arryn! Drž se!" křičely vzdálené hlasy, z nichž nejpronikavější patřil Reitovi.
"Dostaneme se k tobě! Jen vydrž!" Potom jsem uslyšela rychle se vzdalující kroky. Co to…? Oni mě tu nechali?! To si ze mě děláte srandu?! Moje srdce se rozběhlo na plné obrátky a já se pokusila vytáhnout svou druhou ruku zpět na okraj střechy. Po několika nepovedených pokusech jsem to dokázala. Alespoň něco. Pomyslela jsem si v duchu a snažila se nemyslet na stupňující se bolest v ramenou.
"Zzzzzzabiju těě… sssssslyšíšš?!" zasyčel neznámý hlas. Vytřeštila jsem oči a podívala se pod sebe. Stál tam vysoký… Ani nevím, co to bylo. Nějaký mutant, připomínající obrovského hada. Jeho rudý jazyk neustále vystřeloval do vzduchu a na jeho obličeji bylo znát pobavení. Zřejmě si náramně užíval to, že tady visím.
"Do prdele." Ulevila jsem si potichu a zkusila se přitáhnout na střechu. Ale to jsem neměla dělat. Mé, už tak hodně oslabené ruce, odmítaly cokoliv udělat, takže jsem si jen spotřebovala energii a cítila, že pokud tady zůstanu o minutu déle, skončím v tlamě toho nechutného tvora.
"Pusssssť ssssseeee…." Syčel neustále a přitom se hladově usmíval. Odvrátila jsem od něj pohled a se slzami v očích hleděla na oblohu. Ruce mi začaly ochabovat. Prsty sklouzávaly a já klesala níž a níž. Teď už jsem se držela jen prsty. Ničím jiný. Já tady neumřu! Neumřu! Křičela jsem v duchu.
"Pohněte si, jinak tady chcípnu!" zařvala jsem do vzduchu. V tu chvíli se na druhém konci střechy objevily nějaké postavy. Rychle se ke mně blížily a já v jedné z postav rozeznala Miu. Po tváři se mi rozlil úsměv, ale společně s ním se mi uvolnil jeden z prstů.
"Arryn! Podej mi ruku!" pobízela mě Mia, která doběhla jako první. Věděla jsem, že pokud mě nechytí, je po mně. Ale to by bylo, i kdybych tady zůstala viset. A tak jsem se pustila a rychle se chytila Miiné ruky. Teď jsem celou svou váhou vysela na mé nejlepší kamarádce a na její tváři bylo znát, že by se ji opravdu hodila pomoc.
"Lidi! No tak!" křičela. Za sekundu se tu objevil zbytek skupiny a pomáhali Mie mě vytáhnout. Konečně jsem ležela na střeše a rychle dýchala.
"Už…nikdy…neskáču…na…střechy…" řekla jsem mezi hlubokými nádechy.
"Jsi v pořádku?" zeptal s Reit a natáhl před sebe ruku. Chytila jsem se ji a s jeho pomocí se postavila na nohy.
"Jo, v pohodě. Jen mě neskutečně bolí ruce. A co vy? Jak jste se tady vůbec dostali?" Reit pohlédl na ostatní ze skupiny. A potom se otočil zase ke mně.
"Šli jsme přes ulici a potom vyšli na střechu domem." Povytáhla jsem obočí a zadívala se na každého ve skupině. Jako poslední se mi v pohledu objevil Daser. A v tom okamžiku jsem vytřeštila oči tak, jak jsem ani nevěděla, že dokážu. Od hlavy až k patě byl potřísněn rudou krví. V ruce držel pistoli a jediné, co udělal, bylo, že pokrčil rameny.
"Co si proboha dělal?" zeptala jsem se nechápavě.
"Špatná trefa. Mířil jsem mu na hlavu, ale pohnul se. Schytal to přímo do tepny na krku." Zavrtěla jsem hlavou.
"Budeš se muset umýt." Přikývl, ale hned na to se zarazil.
"A kde se asi tak chceš umýt?"
"V jednom z domů." Daser se falešně zasmál.
"Jasně. A mezitím tě zabijí nějaká monstra. Ani náhodou. To raději půjdu celý od krve." Zavrtěla jsem hlavou a řekla.
"Tak hele. Stejně byla tohle poslední střecha. Teď už musíme jít po ulici. A navíc… Pochybuji, že by nás přijali s otevřenou náručí, když by si tam přišel celý od krve." Protočil oči a potichu vzdychl.
"To nás možná nepřijmou i tak. Ale když jinak nedáš... Půjdu první." Otočil se k otevřenému poklopu a rychle vklouzl dovnitř. Za ním zmizeli všichni ostatní až na mě a Reita.
"Měl jsem o tebe neskutečný strach." Objal mě a potom mi vtiskl polibek. Když se ode mě odtáhl, naplno jsem se usmála.
"Omlouvám se. Už se to nikdy nestane."
"Slibuješ?" chvíli jsem se mu dívala do úžasných modrých očí, ale nepřikývla jsem. Sama jsem mu řekla, že sliby se mají plnit. Jenže já nevěděla, zda bych jej byla schopná splnit a on to moc dobře věděl. Viděla jsem, jak se nadechuje, aby něco řekl, ale v tom na nás zavolala Klerisa.
"Tak pojďte!" křikla stojící v otvoru na střechu. Oba dva jsme slezli dolů do domu. Věděla jsem, že ten pohled bude hnusný, ale to, co jsem viděla, předčilo všechna má očekávání. Na stěně byla rozstříknutá krev. Podlahu zakrývalo tělo nějakého mutanta s plazí kůží a hlavou, ve které svítili rudé hadí oči. Jeho krk byl rozstřelený, takže to vypadalo, že žádný nemá. Všude okolo se nacházely krvavé šlápoty a na stěnách drápance.
"Tak tomu říkám někoho pořádně zabít." zasmála jsem se.
"To víš. Zabil ho mistr." Pronesl Daser a všichni jsme se začali smát.
"No, Mistře… Alespoň jsi mohl dávat větší pozor a tolik se nezašpinit."
"Vždyť už jsem říkal, že se ten blbec pohnul!"
"Tak to je jasný, že nezůstane stát, když se ho snažíš zastřelit." Smála jsem se a přitom chodila po patře a hledala koupelnu. Konečně jsem ji našla. Byly to úplně poslední dveře v dlouhé chodbě. Stála jsem tam a rozhlížela se. Zrcadlo, vana, sprchový kout, umyvadlo a nad ním několik poliček s léky. Pozorně jsem si prohlédla jejich nápisy. Spousta z nich byla na předpis. A několik jich také působilo proti bolesti. Všechno jsem si nacpala do batohu. Ten jsem si znovu přehodila přes ramena a křikla.
"Tady je ta koupelna!" O chvíli později se ve dveřích objevil Daser.
"Nemám náhradní oblečení," řekl a já převrátila oči.
"Děláš si srandu?!" zeptala jsem se mírně podrážděně.
"Zapomněl jsem na to. V tom všem spěchu a chaosu jsem…" zvedla jsem ruku a on ztichl.
"Nějaké ti najdeme." Otočila jsem se a vyšla z koupelny ven. Jakmile jsem zavřela dveře, ozvala se puštěná sprcha.
Zrovna jsem prohledávala šuplíky v jednom z pokojů, když se za mými zády ozvaly kroky. Strnula jsem a pomalu se otočila.
"Co děláš?" zeptala se mě Freisa. Podle tónu jejího hlasu jsem poznala, že mě z něčeho podezírá. Ta holka mě prostě nemá ráda!
"Hledám náhradní oblečení pro Dasera. Můžeš mi klidně pomoct, jestli chceš." Ušklíbla se a aniž by se otočila, zavřela dveře.
"To tak. Jen si ho najdi pěkně sama." Přestala jsem prohrabávat skříň a pohlédla na ni.
"Co máš za problém?" zeptala jsem naštvaně.
"Ty jsi můj problém. Ty a ta tvoje podělaná imunita!" V tu chvíli se mi zastavilo srdce a když znovu naskočilo, běželo tak rychle, že jsem měla pocit, že mi každou chvíli vyskočí z hrudi.
"Co...cože?" zeptala jsem se roztřeseným hlasem.
"Copak si myslíš, že Chris byl jediný, kdo tomu tvému bývalému uvěřil? Slyšeli ho všichni. Všichni, Arryn. Ale jen někteří z nás tomu uvěřili."
"Tak proto jste tady? Vy to všichni víte?" zeptala jsem se teď už normálním hlasem. Vždyť mi Reit tvrdil, že to neví!
"Jasně, že to všichni víme. Víš… Čekala jsem, kdy se rozhoupeš a řekneš nám to. Ale ty nic. Mlčela jsi, jako by to byla úplně normální věc! Jako bychom pro tebe neriskovali svoje vlastní životy!" křičela na mě. Musela jsem uznat, že to vůči nim nebylo fér, ale na druhou stranu… Chtěla jsem odtamtud odejít sama. Nikoho jsem nenutila, aby šel semnou.
"Rozhodli jste se sami! Nikdo zamnou chodit nemusel!" oplatila jsem ji zvýšený hlas. Mlčky se na mě dívala. V obličeji měla zmatek. Tolik pocitů najednou, že jsem nevěděla, který z nich je nejsilnější.
"Není to fér," šeptla.
"Já si to nevybrala. Nikdo z nás si tenhle život nevybral, Freiso." Odpověděla jsem. Po tváři se ji skutálela slza.
"Já nechci, aby kdokoliv umřel. Stačilo, že Chris…" zakroutila hlavou a setřela slzy. Zhluboka se nadechla a nasadila neutrální výraz.
"Nikdo další už neumře." Zašeptala jsem. Koutky úst ji zacukaly v ironickém úšklebku.
"Myslím, že tamty kalhoty a triko mu budou dobré." Kývla směrem k otevřené skříni. Poté se obrátila a vyšla z pokoje. Nějakou chvíli jsem tam jen tak stála a zírala do prázdné chodby. Nakonec jsem sebrala ono oblečení a vydala se zpět ke koupelně.
"Hodím ti ty věci!" Rukou jsem pootevřela dveře a vhodila dovnitř triko, kalhoty a nějaké spodky, které byly uložené v jednom šuplíku. Zdá se to hodně nechutné, ale i spodní prádlo se musí občas vyměnit, a když nemáte to svoje…
"Větší triko nebylo?" zeptal se Daser.
"Ne nebylo! A pohni sebou." Odstoupila jsem ode dveří a když vyšel z koupelny, málem jsem sebou sekla. Snažila jsem se udržet kamenný výraz, ale opravdu to nešlo. Nakonec jsem to už nevydržela a vyprskla smíchy. Kalhoty mu jakž takž seděly, ale černé triko mu bylo malé. Vykukovalo mu krásně vypracované břicho a celkově to vypadalo, že má na sobě spíše tílko než tričko. Vypadal tak strašně komicky.
"Myslím si, že tohle mi nebude." Pronesl a zvedl ruce. Tričko se mu vysunulo nahoru a odhalilo tak jeho břišáky.
"Taky bych řekla. No… Budeme muset najít něco jiného." Seběhla jsem po schodech dolů s Daserem v zádech. Jakmile jsme vstoupili do místnosti, kde byl zbytek skupiny, ozval se hlasitý smích. Pohledem jsem vyhledala Freisu a uklidnilo mě, že i ona se pousmála.
"Co to máš na sobě?" zeptala se Klerisa.
"Ha ha. Moc vtipný. Co kdybyste mi raději našli něco většího?" řekl a přitom otevřel nějakou komodu. Začala se v ní přehrabovat, ale jak jsem už zdálky postřehla, zrovna tahle skříňka patřila ženě.
"Tohle by ti nebylo?" Trai držel v ruce šedé triko s růžovým nápisem. Velikostí by to odpovídalo mužskému triku, ale vzhledově to vypadalo spíše na ženské. Ale to Daserovi očividně nijak nevadilo. Rychle se vysoukal z malého trička a oblékl si ono šedé. Bylo trochu menší, ale alespoň mu zakrývalo celé břicho a ramena.
"Jo. To by šlo." Sklonil pohled k růžovému nápisu a pokrčil rameny.
"Jsi v tom strašně sexy!" zazubila se na něj Klerisa. Jen potřásl hlavou a řekl.
"Měli bychom jít. Blíží se večer a já bych opravdu nerad bloudil ve tmě po ulici." Všichni jsme přikývli. Postupně jsme vyšli z hlavních dveří. Seběhli pár schodů na verandě a vydali se vstříc pravdě.

21. Kapitola
Procházeli jsme ztemnělou ulicí. Slunce už dávno zapadlo a ve vzduchu se vznášela napjatá energie. Každý z nás byl velmi ostražitý a sebemenší zvuk nás dokázal vyvézt z míry. Proto se ani nedivím, že mé hlasitě kručící břicho vylekalo více než jednoho člena naší skupiny.
"Měli jsme se najíst v tom domě. Určitě tam nějaké plechovky byly," řekla Klerisa.
"Jenže to bychom tam museli i přespat." Nemusela jsem nic víc dodávat. Zase jsme pokračovali v tichu a tmě. V žádné budově se nesvítilo. Vlastně je to úplně logické. Světlo všechny přitahuje. Je jedno, zda jsou to lidé či něco jiného.
"Slyšeli jste to?" zeptal se najednou Trai. Zamračila jsem se na něj a zavrtěla hlavou.
"Co bychom měli slyšet?" otázal se Reit.
"Takové… jako by…" naprázdno polknul a vytřeštěně zíral za má záda. Jelikož jsem šla s Reitem jako poslední, věděla jsem, že za námi již nikdo není. Nikdo, kdo by patřil k nám do skupiny. Neotočila jsem se. Protože kdybych to udělala v tu ránu bych byla mrtvá. A tak jsem jen pomaličku zvedla ruku před sebe a na prstech odpočítávala… 3…2…1… má dlaň se sevřela v pěst a všichni začali sprintovat. Utíkala jsem společně s nimi a za svými zády slyšela hrdelní vrčení a dusot těžkých tlap. Zahýbali jsme do různých ulic, ale pořád jsme se drželi našeho směru. Budova naší záchrany byla blíž a blíž. Zbývaly snad už jen dvě ulice když…
"Do prdele!" zařvala jsem. Tomu seříká mít štěstí! Jenom já můžu zakopnout, když mi jde o život! Výborně, Arryn. Výborně. Zírala jsem před sebe. Rychle jsem se sbírala ze země, ale všichni se mi vzdalovali. Viděla jsem, jak zahýbají do vedlejší ulice. A potom nic. Už tam nebyl žádný živý člověk. Jen já a mutant tisknoucí mě k cestě. Srdce mi bušilo jako splašené. Ležela jsem tam, tváří tvář tomu hnusu. A když jsem trochu přivřela oči a zadívala se pozorněji, poznala jsem, že tohle není žádný mutant. Tohle byl vlkodlak. A v tu chvíli mi v mysli vytanula ona vzpomínka.
Běžela jsem starou, smradlavou uličkou. Z obou stran se na mě těsnily domy a přede mnou byla jen dlouhá cesta. Za sebou jsem slyšela nechutné vrčení a mírné syčení. Zhnuseně jsem se ušklíbla a běžela jako o život. Proč jako? Jde ti o život! Křičel na mě můj vnitřní hlas. Zatřepala jsem hlavou a pohlédla před sebe. Zeď.
"Sakra, sakra, sakra!" Zařvala jsem do prázdna a začala kopat do studené stěny. Tohle není možné! Stěžovala jsem si v duchu a poté ztuhla. Za svými zády jsem uslyšela hrozivé zavrčení. Prudce jsem se otočila a stála tváří v tvář vysokému, černovlasému muži. Mohlo mu být okolo třiceti a nebýt současného stavu světa, normálně bych ho pozdravila a kráčela si dál po svých. Jenže už nežijeme v minulosti. Naprázdno jsem polkla a zadívala se do jeho zlatých očí.
"Kampak ses hnala, holčičko?" zavrněl muž a já se otřepala.
"Co je ti do toho," sykla jsem na něj a svůj pohled zabořila do země. Pokud jsem se nepletla, byl tohle vlkodlak. Jak já je nesnáším.
"Jsi drzá a to se mi nelíbí," řekl a jedním krátkým pohybem mě škrábnul do obličeje. Zatnula jsem zuby a nevydala ani hlásku. Takovou radost ti neudělám. Pomyslela jsem si a dál pozorovala jeho obličej, ve kterém se místo vzteku začínalo objevovat něco jiného. Má na mě chuť. Mírně jsem vykulila oči, protože teprve teď mi došlo, v jaké strašné bryndě jsem se ocitla.
"Pusť mě!" křikla jsem na něj, ale on se jen zlostně usmál.
"Pustit tě a nechat si utéct možná jediné pořádné jídlo?" zasmál se a odhalil tak velké bílé tesáky. Už ani nevypadal jako člověk. Spíše jako zvíře. Začala jsem sebou házet a pokusila se vymanit z jeho sevření. Ale nešlo to. Byl strašně silný. Zadívala jsem se na jeho obličej, který se pomalu pokrýval srstí. Obličej se mu prodlužoval a já věděla, že tohle je můj konec. Zavřela jsem oči a snažila se nebrečet. Bylo to jako ve zpomaleném filmu. Každá vteřina byla minutou. Každý úder srdce byl jako poslední sbohem tomuto světu. A pak… Nic. Naprosté ticho. Otevřela jsem oči a onen vlkodlak, který mě ještě před vteřinou hodlal roztrhat na kusy, ležel na zemi. Mrtvý.
Nevím proč, ale začala jsem se nekontrolovatelně smát. Buď to z radosti nebo z úlevy a nebo mi možná v tu danou chvíli jenom přeskočilo. Svezla jsem se na zem. Po tváři se mi kutálely slzy a já se stále smála.
"Jsi v pořádku?" Uslyšela jsem hlas. Vylekaně jsem zvedla hlavu a vytřeštěnýma očima prohledávala své okolí. A pak jsem jej uviděla. Vysoký, černovlasý kluk. Stál pár metrů ode mě. V ruce držel zbraň, která, jak jsem předpokládala, zabila onoho vlkodlaka.
"Jo… Jasně. Díky," řekla jsem a postavila se na nohy. Chtěla jsem odejít. Nemělo smysl zůstávat v té uličce o nic déle. Ale jakmile jsem procházela okolo neznámého, chytil mě za ruku a otočil směrem k sobě.
"Kdo jsi? A co si tady vůbec dělala?" zeptal se mě.
"Na to samé bych se mohla zeptat já." Kluk naklonil hlavu na stranu a začal si mě měřit zkoumavým pohledem.
"Snad mám právo vědět, komu jsem zachránil život, ne?" Potichu jsem vzdychla a očima pohlédla do těch jeho. Měl je až pomněnkově modré.
"Jmenuji se Arryn."
"Já jsem Darien."
Vzpomínka zmizela stejně rychle, jako se objevila. A já už zase byla v realitě. V ohrožení života. A i v téhle chvíli sis na něj vzpomněla. Zašeptal mi tichý hlas v hlavě. Zašklebila jsem se při pomyšlení, na toho hajzla, ale studené sliny na mém krku mě rychle vytrhly z přemýšlení a vzpomínání. Vlkodlak neustále vrčel. Ostré bílé zuby zářily v temnotě kousek od mé tváře a já mohla vidět každý chlup na jeho obličeji. Byl tak odporný. Pokusila jsem se vymanit z pod jeho tlapy, ale měl ohromnou sílu. Nešlo to. A tak jsem jen ležela a dívala se do jeho očí. Byly zlaté. Kdyby mě nedržel přimáčknutou k zemi, možná bych i řekla, že jsou krásné. Vlkodlak znovu zavrčel. Tentokrát už to bylo opravdu nahlas. Přibližoval se. Milimetr po milimetru a s každým mým nádechem mi srdce bilo rychleji a rychleji. A potom… aniž jsem si to uvědomila, jeho zuby byly zakousnuté v mé ruce. Zakřičela jsem bolestí a před očima se mi udělaly černé mžitky. Vlkodlak se chystal k dalšímu kousnutí, ale v tu chvíli zakňučel a skácel se vedle mě k zemi. Z jeho zad vytékal proud krve a jeho hrudník se už nezvedal a neklesal. Byl mrtvý. Úlevně jsem si oddychla, ale potom jsem pohlédla na své rameno. Vlastně… ono to už ani jako rameno nevypadalo. Chtěla jsem se postavit, ale jaksi to nešlo. Bolest byla příšerná. Pálilo to, zároveň to štípalo a zároveň strašně a strašně bolelo. Jako kdyby vám do otevřené rány někdo opakovaně sypal sůl. Ale tuhle bolest si vynásobte čtyřikrát. Ještě k tomu ty černé fleky ne a ne ustoupit. Připadalo mi, že svět se najednou začal velmi rychle točit. A když už jsem si myslela, že to horší nebude, neudržela jsem svůj žaludek na uzdě. Jelikož jsem už pár dní nic nejedla, vyšla ze mě jen holá voda. Poslední, co si pamatuji, jsou lidské nohy, blížící se ke mně. A taky Raitův hlas.
"Dokázali jsme to Arryn. Teď to nesmíš vzdát. Zvládneš to. Jako už tolikrát předtím." Jenže tím jsem si nebyla jistá. Každému jednou dojde štěstí. A mě nějaký šestý smysl říkal, že to mé právě odešlo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama