Jediná bez přání- 22+23. Kapitola

7. července 2015 v 9:06 | Callia |  Jediná bez přání (přepis)

22. Kapitola
Probudila jsem se v bílé místnosti. Vedle mě pípal nějaký přístroj. Ruku jsem měla obvázanou a ze žíly se táhla hadička. Pod hlavou a vlastně celý tělem jsem cítila příjemně měkkou postel. Počkat… Cože? Prudce jsem se posadila, až se mi zatmělo před očima. Jakmile jsem černotu trochu rozmrkala, rozhlédla jsem se okolo sebe pořádně. Nemocniční pokoj… to jako fakt?
"Arryn!" vykřikl radostný hlas. Leknutím jsem nadskočila. Otočila jsem hlavou a všimla si stojícího Reita.
"Reite? Jak ses…" svůj zrak jsem upřela na zavřené dveře.
"Byl jsem tady na křesle." Ukázal a já se usmála.
"Nevšimla jsem si tě." Zasmál se a přešel k mé posteli. Opatrně, jako bych se snad mohla rozpadnout mi zastrčil vlasy za ucho a políbil mě. Byl to jemný polibek. Sotva se dotkl mých rtů, ale i přes to se celé mé tělo rozklepalo, jako když mě políbil úplně poprvé.
"Kde to vůbec jsem?" zeptala jsem se. Reit se mírně pousmál.
"Ve výzkumné laboratoři. Přesněji v jejím nemocničním oddělení." Přikývla jsem na znamení toho, že mu rozumím, i když jsem byla naprosto zmatená.
"A co ostatní? Jsou v pořádku?" Reit mlčky přikývl.
"Mají lék?" Vypadlo ze mě najednou. Nepochopila jsem sama sebe. Vyznělo to, jako že mii záleží jen na tomhle jediném, což nebyla pravda, ale když už jsem to udělala, nešlo to vzít zpátky. Reitův úsměv pohasl. Zadíval se na mě svýma modrýma očima a já si všimla, že vypadají… mrtvé. Bez života… Bez naděje.
"Oni…" nedořekl větu, jelikož se otevřely dveře a do místnosti vešel nějaký muž. Na sobě měl bílé kalhoty, tmavě modré tričko a bílý plášť. Tipovala jsem mu tak čtyřicet. Na tváři mu rašilo strniště a téměř černé oči si mě zvědavě prohlížely.
"Nemáme," řekl prostě a popošel mým směrem.
"Jak to? Vždyť tohle všechno jste začali vy! Jak to, že nemáte protilátku?!" křičela jsem na něj, ale on byl v klidu. Zmáčkl několik tlačítek na monitoru přístroje, který se se zapípáním vypnul.
"Měla byste zůstat v klidu. Ztratila jste opravdu hodně krve." Jestli mi to nevysvětlíte, budete to vy, kdo ztratí hodně krve! Nadávala jsem v duchu.
"Hodláte mi to říct nebo ne?" zeptala jsem se nakonec. Doktor… alespoň jsem si myslela, že je to doktor jen pokrčil rameny.
"Dobře. Vymysleli jsme látku DRE jako takový dar pro lidstvo. Jako něco, co nám všem ulehčí život. Ale jak se DRE více a více vylepšovalo, tak stoupalo i nebezpečí zneužití. A nakonec se stalo to, že látku ukradli teroristé. Začalo bombardování a vraždění. A od té doby to jede z kopce. Lidé propadli šílenství. Brali si DRE a vymýšleli všelijaká monstra…" chtěl pokračovat, ale já ho zvednutou rukou zadržela.
"Já to všechno vím. Ale chci vědět, proč nemáte žádný lék." Lékař zakroutil hlavou a zasmál se.
"Copak to nechápeš? DRE měl být lék. Měl to být lék pro celé lidstvo. Jak chceš vyléčit někoho, kdo vlastně vůbec není nemocný? Někoho, kdo v sobě má lék?" S otevřenou pusou jsem na něj zírala. Co to tady sakra mele?!
"Takže to znamená, že není žádná naděje?" v očích jsem cítila slzy, ale já nechtěla brečet. A tak jsem je zatlačila zpátky, i když to bylo docela těžké.
"Naděje je vždycky. A možná se někdy v budoucnu lék najde, ale zrovna teď jej nemáme." S touhle větou se otočil na Reita a řekl.
"Mohl bys odejít?"
"Proč?" zamračil se na něj Reit a těkal očima mezi mnou a jím.
"Prostě… odejdi." Řekl vyšším hlasem a rázně ukázal na dveře. Reit tam ještě pár vteřin postával, ale nakonec přešel ke dveřím, otevřel je a vyšel ven.
"Proč jste ho vyhodil?" nechápala jsem.
"Protože tohle by slyšet neměl. Alespoň ne ode mě." Začínala jsem se bát. Opravdu. Po hodně dlouhé době jsem se bála tak, že údery srdce by nespočítal ani ten nejrychlejší počtář. Ale tentokrát to byl jiný strach. Nebála jsem se o sebe nebo o svůj život. Bála jsem se o Reita. O Klerisu. O Dasera. O Traie. A i přes naši hádku jsem se bála o Freisu.
"Co se stalo?" vykoktala jsem. Doktor si potichu vzdychl a začal pochodovat po místnosti.
"Nevím, jak mám začít."
"Prostě běžet rovnou k věci." Doporučila jsem mu a on přikývl.
"Fajn. Určitě víš, co se ti stalo, že?" přikývla jsem. " No a... Dobře. Nebudu to okecávat. Každý člověk, který v sobě má DRE si může něco přát a jeho přání se vyplní. A jde tady o to, že jsou dva základní druhy vlkodlaků. Jeden z nich je prostě jen vraždící stroj a ten druhý je trochu více inteligentní a jak to říct… vylepšený. To znamená, že když tě kousne, po nějakém čase se taktéž proměníš. Víš, co to znamená?" Už jsem chtěla zavrtět hlavou, ale potom mi to došlo
"Ne! Ani to nevyslovujte! Tohle není možné! Já jsem vůči DRE imunní, takže musím být imunní i vůči těmhle… fantasy nesmyslům!" Vyhrkla jsem, ale doktor zavrtěl hlavou.
"Je mi to strašně líto, Arryn. Opravdu jsi byla první člověk, který byl proti DRE imunní. Na celém světě jsme nikoho jiného nenašli." Zamračila jsem se.
"Byla?"
"Tam venku… Včera, když tě pokousal… Odebrali jsme ti vzorky krve. Chtěli jsme to prozkoumat a začít pracovat na protilátce, ale ten vlkodlak tvou krev kontaminoval. Je mi to opravdu líto." Vrtěla jsem hlavou. Tohle přece není možné.
"Takže mi chcete říct, že se stanu… Že už nebudu…" nedokázala jsem to vyslovit, ale doktor mi rozuměl až moc dobře. Mlčky přikývl. Pomalu jsem se postavila na nohy a beze slova se vydala z místnosti pryč.
"Kam jdeš?" zeptal se mě doktor.
"Najít Reita a říct mu pravdu." Naštvaně jsem za sebou zabouchla dveře a rozběhla se skrz chodbu.
Byla to opravdu velká budova. Několik desítek minut jsem bloudila a běhala po chodbách… nebo se spíše pokoušela o běh. A nenarazila na žádného člověka. Ani monstrum. Prostě na nic. Jako by tahle budova vůbec nepatřila do světa tam venku.
"Arryn?" zaslechla jsem konečně onen známý hlas. Po tváři se mi rozlil úsměv a já se Reitovi vrhla kolem krku.
"Konečně! Všude jsem tě hledala." Úlevně jsem si oddychla.
"Co se stalo?" zeptal se ustaraně a já zavrtěla hlavou.
"Máš nějaký pokoj nebo něco?" přikývl a ukázal prstem na otevřené dveře. "A mohli bychom jít dovnitř?"
"Jasně," propletl si semnou prsty a společně jsme vešli do jeho pokoje. Reit za sebou zavřel dveře a já se usadila na postel.
23. Kapitola
"Tak co se stalo?" zeptal se mě. Nervózně jsem si pohrávala s prsty a odmítala se mu podívat do očí.
"Já… On říkal, že já…" nedokážu to říct. Mohla jsem všechny zachránit. To já mohla být lékem. Jenže teď… Všechno jsem zničila. Rozdrtila jsem poslední kousky naděje, které v tomhle pekelném světě zůstaly.
"Co? Arryn, co ti řekl?" zhluboka jsem se nadechla a pohlédla do Reitových očí. Byly krásné. Modré s nádechem šedé a připomínaly mi pomněnky a zároveň nebe. Opravdu nádherné oči. Ale chyběla v nich ta jiskra života. Ta jiskra naděje, kterou tam až doposud měl. A když mu tohle řeknu, vím, že ztratí i to teplo, které ze sebe vždy vyzařoval. Úsměv, kterým dokázal projasnit den. Pravdou přinesu jen další zkázu.
"Je mi to strašně líto. Tak neskutečně je mi to líto. Už nechci lhát, Reite. Nechci. Stačilo, že jsem neřekla ostatním o své…" zmlkla jsem a poté sotva slyšitelně šeptla "Ten doktor mi řekl, že v mé krvi neobjevili nezvláštního. Nechápou, jak je možné, že jsem imunní." Lži. Byly to jedny velké, prachobyčejné lži. Ale já se mu nedokázala podívat do očí a říct mu pravdu. Na to jsem byla příliš velký srab. A tak jsem mu raději lhala. Tak jako na úplném začátku.
"To ale není nic, kvůli čemu by ses měla omlouvat. Nezáleží na tom, Arryn. Pořád jsi to ty Ať je nebo není ve tvé krvi cokoli, stále si moje krásná Arryn a já tě budu milovat. Navždy." Po tváři se mi skutálela slza.
"Já tě taky miluji." Zašeptala jsem. Snažila jsem se zadržet slzy, ale dařilo se mi to opravdu špatně. Reit ke mně přišel blíž, objal mně kolem ramen a políbil. Po celém těle se mi rozlilo příjemné teplo. Jako když pomaličku rozfoukáváte ohýnek a on se vám zvětšuje a zvětšuje. Jenže i v ten nádherný okamžik jsem cítila někde hluboko v sobě prázdnotu a smutek. Věděla jsem, že tohle může… a nejspíše i bude poslední políbení. A tak jsem do toho vložila všechny své pocity a city.
Otevřela jsem a poté zase zavřela oči. Ležela jsem na posteli vedle Reita. Usmála jsem se a pohladila si své rty. Cítila jsem na nich jeho měkké rty, stejně jako jsem je ve vzpomínkách na včerejší noc cítila i na jiných místech. Dotkla jsem se svého krku a zavřela oči. Včerejší noc byla tou nejkrásnější, jakou jsem kdy zažila. S úsměvem na rtech jsem oči zase otevřela a pohlédla na spícího Reita. Políbila jsem jej na pootevřené rty a vylezla z postele. Ještě byla tma, ale já viděla dobře. Až moc dobře. Opatrně jsem si sesbírala oblečení a nasoukala se do něj. Když jsem včera byla mimo, museli mi oblečení nějak převléci. Nechápu, jak se jim to podařilo, ale udělali to. Po špičkách jsem přešla do Reitovi koupelny. Zavřela jsem za sebou dveře a zamknula. Když jsem měla jistotu, že Reit stále ještě spí, rozsvítila jsem světlo, opláchla si obličej a zadívala se do zrcadla nad umyvadlem. Teď už jsem neviděla tu starou Arryn, která se dívala do zrcadla tenkrát v koupelně v táboře. Tu holku, která byla drzá protivná a hodně bojovná. Teď tady stála nová Arryn. Dospělejší, chytřejší a zamilovaná.
Z odrazu mě pozoroval na můj vkus až moc baculatý obličej. Sem tam se mi na tváři táhl šrám. Blond vlasy, které už byly dál než pod bradu. Pěkně vytvarované rty a modré oči. Zavřela jsem je a zhluboka se nadechla. Uvnitř těla jsem cítila jakési vibrace. Byly předzvěstí něčeho dalšího. A já už od včerejšího večera věděla, že to přijde. Cítila jsem to. Cítila jsem tu změnu. Otevřela jsem dveře a prohlížela si spícího Reita. Prohlížela jsem si jej možná naposledy. Tvář jsem měla vlhkou od slz a další a další ji ještě více smáčely. Ale bylo mi to jedno. Užívala jsem si ten pohled na jeho zvedající se a klesající hrudník. Na jeho černé vlasy, které ve tmě nebyly vidět, ale já věděla, že tam jsou. A jeho zavřené oči, pod kterýma se skrývala ta nejkrásnější modrá, jakou člověk kdy viděl. Usmála jsem se a zavřela dveře koupelny. Znovu jsem se nadechla. Už jsem to cítila. Bylo to tady. Ještě chvíli a všechno se změní. Jediné, co teď musím udělat, je otevřít oči. A tak jsem to udělala… Otevřela oči a pohlédla do zrcadla. A byla tam. Barva, jakou jsem očekávala. Zlatá.
Na kus papíru jsem naškrábala dopis. Rohy byly skrčené a zamokřené od slz. Ale šel přečíst a to bylo hlavní. Dopis jsem položila na noční stolek a s nelidskou lehkostí a obratností se vydala ke dveřím. Otočila jsem se na Reita. Teď už jsem rozeznávala jeho havraní vlasy ve tmě. Rozeznávala jsem jeho pach. Slyšela jsem každý úder jeho srdce.
"Miluji tě, Reite. A omlouvám se. Sbohem." S myšlenkou, že se ještě někdy shledáme jsem otevřela dveře do chodby a vyklouzla z pokoje ven. Bleskurychle jsem proběhla budovou a díky mým novým smyslům našla východ. Stála jsem venku, nade mnou se tyčila laboratoř, která měla být naše spása. Která byla naše naděje. Ale pro mě… Pro mě tahle naděje vyhasla.

S poslední uroněnou slzou jsem se naposledy otočila k budově. Ve světle z chodby se zaleskly mé zlaté oči. Rychle jsem se otočila a rozběhla se do lesa. Do nového začátku. Nového života a možná i nové naděje. Naděje, že jednou naleznou lék a já se vrátím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliz Eliz | Web | 10. července 2015 v 11:58 | Reagovat

Už 23. kapitola? :o To jsem hodně pozadu!!!

2 Callia Callia | Web | 17. července 2015 v 18:28 | Reagovat

[1]:  Však to nevadí. :D Klidně čti jednu kapitolu za měsíc. Já jsem u hodně povídek taky pozadu. :D

3 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 29. července 2015 v 9:10 | Reagovat

Je to hodně hořkosladký, vlastně spíše hořký konec, ale o to nádhernější. Mám za to, že tato povídka se ti opravdu povedla, a doufám, že tak na tom budou i ostatní.
Jen, v předpředposledním odstavci dost často opakuješ slovo "rty". Vím, že je těžké najít synonymum, ale stejně bych se nad tím zamyslela...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama