Jediná bez přání- Epilog

7. července 2015 v 9:07 | Callia |  Jediná bez přání (přepis)


Epilog
Ranní slunce mi zasvítilo do očí. Se zamručením jsem se převalil a rukou nahmatal prázdné místo vedle mě. S leknutím jsem se posadil a zíral na odhrnutou peřinu a volnou polovinu postele. Věděl jsem, že tohle není vůbec dobré. Že Arryn se nepotuluje někde v budově. Věděl jsem to. Ne… vlastně nevěděl. Já to cítil. Ale i přes to jsem vstal a začal prohledávat pokoj. Šel jsem do koupelny, vykoukl na chodbu, dokonce jsem i hledal její oblečení, které by značilo, že tady stále ještě je. Ale vypadalo to, jako by Arryn ani neexistovala. Žádná stopa. Prostě nic. Zničeně jsem dosedl zpátky na postel, hlavu v dlaních. Potichu jsem vzdychl, snažíc se potlačit slzy, drápající se mi do očí. A v tom jsem to uviděl. Kus papíru položeného na nočním stolku. Zamračeně jsem na onu věc pohlédl. Pomalu jsem vstal a uchopil jej do třesoucí se ruky. Bylo to její písmo. Byl to její dopis. Dopis na rozloučenou.
Ahoj Reite.
Pokud si tohle čteš, jsem už někde hodně daleko. Je mi to strašně líto, ale… Když tě ten doktor požádal, abys odešel, měl pro to důvod. Tam venku… když mě napadli… byl to vlkodlak. A kousl mě. Ten doktor říkal, že je tady možnost proměny. Že to všechno závisí na tom člověku, který mě kousl. A bohužel… Už tam venku jsem věděla, že se něco změní. Cítila jsem to. Je mi to strašně líto, Reite. Strašně moc. Věřila jsem… Věřila jsem, že spolu zestárneme a přes všechny překážky tohoto světa spolu budeme až do smrti. No… Nevěděla jsem, že moje "smrt" přijde takhle brzo. Vím, že si teď zřejmě říkáš, že to nebylo vůbec nutné. Že jsem odcházet nemusela. Že by se to nějak vyřešilo. Ale věř mi, že nevyřešilo. Změnila jsem se. A teď nemyslím jen to, že se ze mě stal vlkodlak. Myslím to… Ale vždyť ty to víš, nebo ne? Dospěla jsem. Změnila názory. Zamilovala se. Do tebe. Tento svět… tento život mě změnil. Změnila mě tahle skupina a změnil jsi mě ty. Ukázal jsi mi, že i v těch nejhorších situacích se musím usmívat. Užívat si každou sekundu života a že tady vždy bude někdo, kdo mě miluje. Když jsem se dozvěděla, že má krev mohla všechny vyléčit, ale že ji ten vlkodlak kontaminoval… Když jsem si uvědomila, že jsem vám všem ukradla možnost záchrany… Nenáviděla jsem se. A stále nenávidím. Vzala jsem všechnu naději. Ale potom jsem si vzpomněla na tebe. Možná není lék, ale ty žiješ. Dokázal jsi to i bez toho. A skupina taktéž. A tak jsem si řekla, že pokud jsme to dokázali my, tak proč ne oni? Proč by nemohli nalézt lék, když my jsme mohli přežít?
Rozhodla jsem se, Reite. Rozhodla jsem se, že budu mít naději. Naději na to, že jednou najdou lék. Že už nikdo nebude trpět. A že se k tobě vrátím. Možná nebudu úplně stejná… Možná budu hodně odlišná, ale vrátím se. Do té doby… Miluj mě. Vzpomínej na mě. Usmívej se tak, jako bych stála přímo vedle tebe. Jako bych tě držela za ruce nebo tě objímala. Užívej si života, protože i když je tenhle svět celý zkažený, ty nejsi. Nikdo ze skupiny není. Jste čistí. Je mi opravdu líto, že sebe už do slova čistí započítat nemohu. Ale i přes to… Miluji tě, Reite. Vždy jsem tě milovala a vždy milovat budu. Prosím… počkej na mě.
PS: Řekni všem ze skupiny, že jsem je měla opravdu ráda. Všichni mi nahradili rodinu a budou mi neskutečně chybět. A také se jim všem za mně omluv. Je mi líto, že jste všichni riskovali svůj život za ten můj. Nezasloužím si to…
S láskou a nadějí v srdci…
Tvá, Arryn.
Dočetl jsem dopis a nedokázal udržet své slzy. Brečel jsem jako malé dítě. A i když každý říká, že chlapy nepláčou, já si myslím opak. Jen silný muž dokáže projevit emoce natolik silně, že brečí. S neutichajícím záplavem slz jsem otevřel dveře a seběhl schody. Věděl jsem, že zbytek skupiny již bude v obří společenské místnosti. Slyšel jsem jejich tlumené hlasy. A tak… když jsem tam přišel, všichni se ke mně seběhli a ptali se, co se stalo. A já se zmohl jen na zvednutí dopisu. Z ruky mi ho vzal Daser a všichni si jej začali číst. Vím, že je určený pro mě, ale já nebyl schopný slova. A oni si zasloužili to vědět. Vždyť to Arryn i napsala… Ať se to dozví. A tak se to dozvěděli.

Seděli jsme na pohovce. Ostatní se neustále překřikovali anebo brečeli. Neustále padaly ty stejné věty. Jak to mohla udělat? Proč to udělala? Mohli jsme to vyřešit! Ale já jen seděl a zíral na podlahu. Zkoumal každý škrábanec, každý suk ve dřevě. Jako by to bylo to jediné, na čem záleželo. A v hlavě jsem měl tolik myšlenek… Tak strašně moc myšlenek... Ale jedna z nich křičela ze všech nejvíce. Já ti věřím, Arryn. Dokážeš to. Unikneš svému osudu, jako jsi to už udělala tolikrát před tím. Vždy tě budu milovat. A do té doby, než se vrátíš… Počkám. Se všemi krásnými vzpomínkami na tebe.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 29. července 2015 v 9:13 | Reagovat

To je nádherná kapitola! Úplně mi běhal mráz po zádech. Je to neskutečně hluboké a romantické. Jen tak dále!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama